Leden 2017

Kritika na knížku od BlueSoul + pár věcí

30. ledna 2017 v 16:31 | Kateřina Váchová |  Kritiky
(tučně: text kritiky, bez formátování: můj komentář, kurzívou: výňatky z knihy)

Jedna moje kamarádka si splnila sen, který s ní sdílím. Napsala a vydala knihu. Měl jsem tu čest tuto knihu dostat, a aby tato moje kamarádka nepřišla úplně zkrátka, podělím se touto formou o svůj názor na toto dílo.

Díky moc, málokdo z těch, kteří knížku dostali, se ozval s nějakou reakcí, a když už, reakce nebyly moc pozitivní.

První věc, která vás trkne, je zasazení. Jsem fanda fantasy a v RPGčkách rád kutám v dolech (samozřejmě mám rád desítky dalších skillů, ale mining pro mě vybočuje). Co byste si mysleli o knize, která se jmenuje Ledové zahrady a začínala útěkem kluka od rodičů, aby mohl kutat uhlí?

Ehh...

Mysleli byste si, že je to fantasy nebo že se to odehrává v dneštní době? S napětím jsem obracel stránku za stránkou a nakonec jsem zjistit, že si Audenc koupil televizi. Takže fantasy možná, ale rozhodně ne high fantasy. To bych chtěl potencionálním čtenářům usnadnit. Je to zasazené v podstatě do našeho světa (a to není spoiler). Když jsme si tohle vyjasnili, pojďme si udělat představu, o čem ta kniha vůbec je.
Kdybyste se zeptali autorky, docela překvapivě vám řekne, že vlastně neví. Mám ji za vzdělanou ženu, tak si nejsem jistý, proč nedokáže shrnout vlastní dílo v několika větách, ale možná to má důvod.

Je to těžké, protože se příběh vyvíjel dlouho, některé pasáže nebyly na začátku vůbec plánovány, a kniha obsahuje symboly a náznaky, kterým ani já pořádně nerozumím.

Každopádně kdyby jste se zeptali mě, řekl bych vám, že kniha pojednává o zlomení kletby ledových zahrad.

Mno... To je asi zrovna příliš povrchní, když člověk vezme v úvahu, že jsou v knize obsažené zvláštní faktory, jako třeba to, že tam žádný vztah nefunguje, nebo třeba, že ústřední bod, kolem kterého se všechno okolo Ledových zahrad, začalo dít, byl myslící a cíticí člověk. Z toho vyvozuji, že Ledové zahrady nejsou jenom o tom, zničit kletbu, ale o tom, že ta kletba má něco představovat.

Děj začíná v Moenii, kde taky končí. Jeden z hrdinů se vypraví na sever, kde se nachází ledové zahrady, a potom stojí ještě jedno místo za zmínku a tím je sousední Království severního slunce. Kniha je nenápadně přímočará a příjemě pomalu představuje hrdiny, přesto budete s napětím otáčet každou další stránku. Skoro jsem až nevěřil, jak dobře se autorce daří udržet mou pozornost. Nejsem si jistý, jak moc chci odhalit děj, tak skončím konstatováním, že kniha je tak trochu Narnie pro dospělé. Má poněkud složitější věty a řeší obtížnější témata, ale nikdy se vám nestane, že byste se zasekli u popisu pohoří, jako se mi stávalo u Pána prstenů.

Tahle pasáž se mi líbí z celé kritiky nejvíc, protože konečně něco pozitivního :D Já jsem se taky snažila věci popsat více, ale ztroskotala jsem na tom, že nejsem tak dobrý spisovatel.

Z příběhu bych vypíchl jednu věc a tou jsou ženy/holky. Možná je to normální, jen s tím nemám zkušenost (nemluvím nutně o zkušenosti z první ruky, ale i o té zprostředkované), možná to není normální, ale autorka žije ve svém světě, ale holky se tady chovají divně. Mluvím samozřejmě o Adrianě a Loře. Když jsem to četl, napadlo mě, jestli se autorka neispirovala v porno průmyslu.

Auvajs :D Třeba tenhle úhel pohledu mě absolutně nenapadl, a taky mě absolutně překvapil. Vážně jsem na něj zírala s držkou dokořán, když se mě na tohle ptal.

Najednou se odkudsi vynořila lidská postava. Byla to malá dívka. Přišla na zastávku a začala si pročítat jízdní řád.
Desperatus se tak lekl, až okamžitě vyskočil na nohy. Teprve pak si ho dívka všimla a svou pozornost zaměřila na něj.
Jakmile Desperatus zachytil její pohled, nemohl se ubránit myšlence, že se zastávka jmenuje po jejích očích. Vypadaly totiž úplně jako dva kaštany - velké, hnědé a lesklé - a dokonale seděly k jejímu bledému, pihatému obličeji a dlouhým, tmavým vlasům, jež byly střapaté a kudrnaté tak moc, že přes ně mohla sotva vidět. Byla celá špinavá a otrhaná, viditelně chudá. To však chlapci nevadilo ani trochu, neboť sám si připadal poněkud uboze.
Dívka si chlapce důkladně prohlédla a pak poznamenala: "Máš mokré oči."
Desperatus od ní své oči polekaně odtrhl a zabodl je do země. Chtěl něco říct, ale bál se, že bude znít hloupě, když tak moc koktá.
"Proč jsi smutný?"
Desperatus pootevřel rty a chtěl odpovědět, ale opět se zastyděl a vlastně ani nevěděl, co říct. A tak jen pokrčil rameny a zadíval se kamsi do dáli.
"Ty jsi němý?"
Desperatus se na ni otočil a řekl si, že bude lepší, když nebude mluvit vůbec, a tak kývl hlavou a opět pokrčil rameny.
Dívka se široce usmála a podala mu ruku. "Já jsem Lora."
Lehce její ruku stiskl. Pak si oba sedli na zastávku a Lora ze své ledvinky vytáhla malý zápisníček a tužku.
"Psát jistě umíš. Nenapsal bys mi, prosím tě, jak ses tu dostal? Nikdy předtím jsem tě tu neviděla. Budeš asi cizinec, že?"
Desperatus přikývl, půjčil si nabízený notes a začal psát, jak nejstručněji dovedl.
"Takže ty jsi na útěku z domova?"
Desperatus téměř neznatelně přikývl, zatímco psal dál.
Sedla si až těsně k němu a pronesla: "My jsme taky utekli. Já a moji bratři. Bylo to k nevydržení, ale o tom až později..."
Desperatus si trošku odsedl, neboť byla příliš blízko a stále se nakláněla blíž.
"Víš,.." pokračovala "Ty kdybys nebyl tak... nezdravý..."
Zarděla se, podrbala se na nose, pak nabrala dech a dořekla to.
"...Byl bys nádherný. Snad bych tě i... Milovala."
Když se na ni chlapec podíval se samými otazníky v očích, nečekala na jeho odpověď a rychle změnila téma:
"Máš, kam jít?"
Desperatus zavrtěl hlavou a přitom ucítil, jak se ho opět zmocňují slzy.

"To jsem si myslela," řekla na to. "Víš.. I když jsme utekli, bydlíme ve vlastním domě. Je velký, třípatrový. A celý náš. Nechceš přespat tam? Prostoru máme dost."

Adrianu poznal, když si kupoval noviny. Zrovna za ně zaplatil, když se zpoza rohu vynořil člověk v bílé bundě s kapucí a za ním zoufalá, udýchaná žena.

"Chyťte ho, zloděje!" řvala z plných plic a hnala se za ním. Audens viděl, jak ten člověk drží v ruce její kabelku a běží jeho směrem. A tak ho srazil na zem a kabelku mu z rukou vytrhl. Zloděj se tak bránil, až mu Audens omylem vykloubil rameno. Teprv pak zůstal ležet. Když žena přiběhla a vzala si tašku, všiml si Audens, jak nádherná je. Usmála se na něj a energicky ho objala. Když ho chtěla pustit, Audens ji nenechal. Místo toho ji pozval na večeři. Adriana souhlasila a dala mu svou vizitku. A teprve pak ji pustil.
Autorky jsem se ptal, a ne. Holky pornem inspirované nejsou a příběhy o lásce jsou takto krátké schválně. Autorka cítila, že to takhle chce. Já si totiž původně myslel, že tahle části jsou zkrácené, aby zbylo více času na ledové zahrady.

V podstatě ano. Adriana i Lora byly do příběhu dány dodatečně.

Když vynechám tohle, je příběh skvělý. Bohužel konec je poněkud antiklimatický a ne že by kniha neměla uzavřený příběh, ale přecejen budete chtít přídavek, který, i kdyby byl v plánu (což není), trvalo by roky, než by vyšel.

Se mnou jo, no :D

Dál bych se rád vyjádřil k věcem, které se v knize nedočtete. Jeden z hrdinů skončí s vypíchnutým okem. To proto, že původně mu měly být zlomeny ruce (nebo nohy?), ale dotyčný, který se cítil být tou postavou ukecal autorku, že by radši přišel o oko.

Tahle informace není pravdivá - Desperatus měl vždycky vypíchnuté oko, v každé verzi. Jen Roman vyváděl, že to už radši zlomené ruce i nohy než tohle :D Zřejmě nechtěl, aby důsledky onoho momentu ublížení byly tak symbolické a tak vidět.

Tak se stalo. To je ale docela drobnost, protože (SPOILER!!!!!!) hlavní hrdina měl na konci zemřít. Autorka trvdí, že to, že ho nechala žít knize moc neprospělo. Byl jsem moc zvědavý na konec, právě proto, že jsem věděl, že byl změněn dalo by se říct proti vůli autorky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že kniha končí obstojně? (Velké.) Ptal jsem se autorky, jak měl příběh skončit původně. Nebudu se snažit to vysvětlit, protože je to nad mé schopnosti. Konec měl být velmi komplikovaný a zahrnovat vzkříšení. To je vše, co si pamatuju. Takže palec hore, že se nechala autorka ukecat.

"A teď zabiju tebe."

"Mýlíš se!"
"Myslíš?"
"Gnhhh..."
"AAAAHHHH!!!"
A bylo dokonáno. Umírající padl k zemi, dlouhou čepel zabodnutou do břicha. A jeho vrah hlasitě plakal, když u něj klečel a bral jeho hlavu do rukou.
"M-můj synu," řekl jen.
Algiditas namáhavě otočil hlavu a zhluboka se mu podíval do očí.
"O.. O.. Otče.." vydechl.
"Synku.."
"Pro.. Miň.. Mi.."
"T-to nic," ujistil ho otec, i když vůbec nevěděl, za co se mu Algiditas omlouvá. Několik starcových slz spadlo jemu na obličej.
"Če...Kal...Jsem...D.. Dlou..Ho.."
"Na co jsi čekal?"

Ale Algiditas už neodpověďěl. Oči se zadívaly prázdným pohledem do nebe a zůstaly už tak. A v rukou otce již neležel syn, nýbrž mrtvý, s očima upřenýma kamsi vysoko. Tak vysoko, až to děsilo. A jak byl malátný.. A zvláštní. Phoúronovi se v břiše rozlil nepříjemný, mrazivý pocit. Pocit zla, pocit smrti.

---

"Chtěl bych, aby Algiditas žil. Ale tak, aby již nechtěl kralovat, aby se místo toho se mnou vydal žít jinam. To.. To bych si p-přál.." a propukl v nový pláč.
"A to přesně mohu zařídit," odpověděl jsem.
"COŽE?" podivili se oba muži a zadívali se mrtvému do ztuhlé, bolestí zkřivené tváře.


"Duše Algidita a Desperata jsem zadržel, znemožnil jsem jim jít dál. Můžeme jim tedy navrátit život, mám však několik podmínek."

---

"Co je jim?"
"Jsou mrtví," odpověděl Konrad.
Phoúron se při těch slovech úplně rozechvěl.
"Chceme je oživit," pokračoval Konrad, čaroděj se však zatvářil nesmírně vážně a nesouhlasně.

Jsou si tak jistí mými schopnostmi, říkal si. Nebo to snad byla jen slepá, dávno ztracená naděje... Každopádně přemýšlel, jak by jim řekl, že přivést mrtvého k životu nikdo nedokáže.
Zhluboka se nadechl, semkl víčka, promnul si nos a začal vysvětlovat:
"Víte, duše zemřelých.. Mrtvé není možné oživit. Jejich duše zajdou příliš daleko, aby bylo možné - "
"Ale TYTO duše ještě tak daleko nejsou," skočil mu do řeči Konrad.

"Je to tak, sám jsem je zadržel," přisvědčil jsem a čaroděj polekaně nadskočil.
"J-je tu ještě někdo?"
"Ano, já."
"Cítím temnou magii," zasyčel čaroděj, celý v pozoru. "Zjev se nám," přikázal třaslavým hlasem.
"Nemohu. Nejsem hmotný."
Čeroději se z hrdla vydral zoufalý skřek. Nevěděl jsem přesně, proč se tak lekl, když zjistil, že jsem neviditelný. Měl mě asi spjatého s vedlejšími účinky svých léčitelských, magických praktik, se zkušenostmi se zbloudilými dušemi, démony, poltergeisty. Vlastně s těmi zbloudilými dušemi tak daleko od pravdy nebyl, i když trochu přece. Já své duše dokázal ovládat, takže nemohly vzniknout nečekané nepříjemnosti, jaké se objevovaly v tomto pokoji v dočista jiných situacích.


Zbloudilé duše bouraly nábytek, přiváděly pacienty k šílenství, negativně ovlivňovaly účinnost kouzel...
zbytek tady: http://ledove-zahrady.blog.cz/1404/zacatek-kapitoly-22-vita-nova
Když jsem knihu dočetl, šel jsem se kouknout na blog autorky, kde se nacházejí nějaké další materiály ke knížce. Příjemně mě překvapilo, že autorka nejen své dílo dala na různé literární servery, ale na kritiku reagovala příslušnými změnami v knize, které jsem rozeznal, když jsem si přečetl onu původní kritiku textů.
Respekt před trpělivostí znovu a znovu přepracovávat knihu, která už je napsaná, jen se obtížně čte. Ale tím, že si autorka dala tu práci, nechala po sobě knihu, která se skvěle čte a já ji k tomu gratuluju.

Ách bože :) Tohle se taky hezky čte! :)

Závěrem bych rád poděkoval za knihu, kterou jsem dostal. Bylo mi ctí ji číst a rád píšu tuto kritiku. Moc pěkné dílo. Byť nic dalšího není v plánu, doufám, že ještě něco autorka napíše.

BlueSoul


Tak co? Mám napsat další knížku? Pokračování? :D Mno, možná by to nebylo špatné, dokonce víc, co za myšlenky bych do ní chtěla dát... Takový kontrapunkt trošku... Tahle by byla pozitivnější, a obsahovala by něco, co by absolutně vyvrátilo názor, který se Ledové zahrady snaží protlačit, a sice, že je lepší cítit aspoň něco, než necítit nic. Hlavní hrdinou by v tomto případě byli Poesis a Algiditas, kteří by v ději šli tak trochu proti sobě, a čtenář by mohl vidět jejich odlišné přístupy k životu a výsledky toho všeho. V knize by Phoúron zemřel, ale pokojně, stářím. Poskytl by se tím můj pohled na smrt a život. Já nevím, Adriana by to možná s Poesiem dala dohromady, ale až za hodně dlouho a na tom vztahu by se rozhodně muselo dost pracovat, než by fungoval, hlavně proto, že Adriana potřebuje muže, který stojí nohama pevně na zemi, a tím Poesis rozhodně není. Algiditas by zřejmě trénoval šermíře na představení (něco jako Inka v Ostravě), protože nevím, co by dělal jiného jako práci. Poesis by získal přístup do knihoven a univerzit, kde by skutečně našel sám sebe, jako historika. Ale nevím nevím, co děj. Jak udělat knihu zábavnou a čtivou. To bude zřejmě ta věc, která bude pár let trvat.