Květen 2016

Kniha je připravena k tisku! :)

30. května 2016 v 11:21 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Tak je to tady! :))
Ilustrace připraveny, textový dokument připraven, obálka připravena! :D
Jediný, co chybí, jsou peníze :DD Ale nebojte, za 14 dní budou! :)

Parametry jsou takovéto:
oříznutá A5, 20 kusů, vazba V8, 90g standartní papír, 11 ilustrací na 120g křídovém papíře, plnobarevná obálka s matným laminem. Luxus! :)

Taky proto bude jeden kus stát 240 kč. x(

Ty z vás, kteří by chtěli výtisk, bych poprosila, zda by nezvážili, že by mi na ten tisk přispěli. Není to ale povinné. Výtisk pravděpodobně dostanente i tak. Původně jsem to chtěla dávat zadara, ale s touhle vazbou to tak jednoduše nepůjde. Možná udělám dotisk s vazbou V2 (paperback, nejlevnější, takové to co vypadá jak časák, ale to se mi mrtě nelíbí :D) a ta by asi zadara byla.

Pouvažujte a dejte prosím vědět ;) Díky za přízeň!
A pro navnadění vám tu dám ilustrace i obálku :)






















Co se týká děje, KNIHA JE DOKONČENA!

5. května 2016 v 22:48 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady

TAK UŽ MŮŽU ŘÍCT, ŽE KNIHA BYLA ZDÁRNĚ DOKONČENA, CO SE TÝČE DĚJE!! :)))) To znamená, že budou probíhat ještě lexikální, frazeologické a syntaktické úpravy a také opravy uvozovek, teček a dalších znamének. Ale co se týče děje a toho, co v té knize chci mít a co ne, to je dokončeno!!!!

Takže už to nebude trvat dlouho a bude oslava jak sviň že to svět neviděl :D :D :D

Nechce se mi to tu všechno vypisovat, ale natočím video, kde o Ledových zahradách budu (hodně obsáhle) povídat, takže nebojte, o sáhodlouhý proslov nepřijdete!!!

Ou máj gád, to je tak super kurva :D :D :D

Jediné, co nevím, je, co mám udělat s tímhle:

Adriana se probudila uprostřed noci a uviděla nad sebou klouzající stíny větví. Chvíli na ně zírala, než si uvědomila, jak velkou má žízeň. S námahou vstala, zvedla sklenici z nočního stolku a vydala se do kuchyně. Podlaha byla nepříjemně studená. Adriana šla po hmatu. Konečně našla vypínač.
Rozsvítila a vtom vyjekla hrůzou. Nebyla v kuchyni sama.
U okna stála vysoká postava, jež mlčky zírala na prázdnou ulici.
Adriana úlevně vydechla. Byl to Poesis. Otočil se na ni, neřekl však nic. Jeho výraz byl klidný a vyrovnaný, ale ona v hloubi duše cítila, že ho něco hrozně trápí. Něco nebylo v pořádku.
"Zlé sny?"
Sotva viditelně přikývl. "Byl jsem v Ledových zahradách."
Adriana si neuměla Ledové zahrady vůbec představit, a tak nevěděla, co mu na to říct. Mlčela tedy a snažila se v jeho obličeji rozluštit, jak moc je rozrušený. Poesiovy oči ji však jen ostýchavě pozorovaly.
"Chceš slyšet víc?" zašeptal.
Adriana němě přikývla.
"Přes den mě nic netrápí," pokračoval tiše "Užívám si, objevuji, pomáhám. Mám teď krásný život a za ten jsem vděčný mnoha lidem, i mrtvým. I tobě. Ale v noci..."
Oba se zachvěli.
"... V noci mě Ledové zahrady stále mají ve své moci. Nemůžu se z nich dostat, vidím všechny ty mrtvoly, vidím Desperata bez duše, vidím svého mocichtivého bratra, jak křičí vzteky..."
Adriana vrtěla hlavou při jeho slovech, jakoby se je snažila vytřást ze své mysli.
"Pojď spát," přerušila ho.
"Ne. Už jsem spal dost. Počkám do rána."
Zadívala se na jeho unavenou tvář a zavrtěla hlavou.
"Já vím," zašeptala. "... Máš strach, že se tam vrátíš…"
"Vracím se tam vždycky," odpověděl tiše.
"A to jsi nemohl něco říct?" vyhrkla náhle. "Copak ti Utěšitel neporadil, aby ses nebál požádat o pomoc?"
"Není to vždycky tak strašné jako dnes," ohradil se.
"Lžeš," řekla Adriana prostě. "I o tom ti něco říkal, ne? Proč ho neposloucháš?"
Chabě se usmál. "Snažím se ho poslouchat. Nemysli si, že jeho rady nějak ignoruji. Je však těžké být dokonalý pořád. Nechtěl jsem nikoho z vás zatěžovat svými problémy, obzvlášť ještě, když je nepovažuji za důležité."
Adriana ho chytila za ramena a prudce ho otočila k sobě.
"Tvoje problémy jsou důležité vždycky, stejně jako ty moje," pověděla mu ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů. "Vím, že ti můžu říct cokoli, co mě trápí, byť jen úplnou maličkost. Věřím ti. Prosím, věř i ty mně."
Upřeně na ni zíral s vděkem v očích. Adriana ho pustila a rozhlédla se po kuchyni.
"To jsi opravdu plánoval, že tady budeš do rána sedět? Aha, tak proto jsi v kuchyni vždycky už dávno byl, když jsem šla ráno připravit snídani."
Poesis beze slova přikývl.
Adriana si sedla na nejbližší židli a podepřela si hlavu.
"Zůstanu tu s tebou a ráno vymyslíme nějaké řešení."
"Ne," zaprotestoval. "To po tobě přece nemůžu chtít. S tím, že ráno vymyslíme řešení, samozřejmě souhlasím, ale jaký smysl pro tebe má, kvůli tomu nespat?"
"Prostě nechci, abys seděl celou noc sám v tmavé kuchyni. Je to depresivní, víš?"
S tím si fakt nevím rady - buď to z knihy úplně vystřihnu, nebo to dám úplně dozadu jako bonus, no. :D
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

NEPOCHOPÍTE TO NADŠENÍÍÍÍ :D :D :D