Duben 2016

Změny v kapitole Plaudite

18. dubna 2016 v 13:09 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Ahojte,
jak jistě víte, stále jsem aktivní v psaní Ledových zahrad, sice je teď píšu už jenom na Google Docs, páč jsou změny většinou minimální, ale čas od času sem přidám nějakou větší změnu a na konci samozřejmě vítězný článek s názvem něco jako

HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ PŘIŠLO MI MOJICH DESET VÝTISKŮ! TAK KDO CHCE JEDEN??? :D


Ale to je ještě asi daleko.

Tak jedna z takových změn bude v kapitole Plaudite a možná ovlivní i další kapitoly (a zcela určitě ovlivní konec). Algiditas Desperata neprokleje, páč to byla kletba celkem nepromyšlená a hlavně jsem neměla, jak ji zrušit (nebo samozřejmě jo, ale neuměla jsem to napsat tak, aby se to dobře četlo). Proto jsem se rozhodla, že žádná kletba nebude, ale místo toho ho Algiditas nějakým způsobem otupí nebo uklidí nebo co já vím, což asi ovlivní i kapitolu "Et quid hodie desideres", kde je možné, že se Audens s Desperatem nesetká tváří v tvář, což je asi škoda, ale třeba to napíšu líp než původní verzi. Uvidím, no.. Ale chybělo by mi tam takové to "Co se to sakra děje? PODÍVEJ SE NA MĚ!" a takové, takže momentálně fakt, ale fakt nevím, jak to udělat. Ale nebojte, něco mě napadne.

Tak co se týče té kapitoly Plaudite, stane se tam ještě jedna věc, která bude popsaná asi jenom zběžně. Přemýšlela jsem, co se stane se zamrzlými poddanými po konci Ledových zahrad. Teď už tohle řešit nemusím.

ZNIČIL JSEM TĚ
"A JÁ ZNIČIL TEBE!!" zařval princ, vzal ze země kousek ledu a zuřivě s ním mrštil o protější zeď.
"A ty, sluho," zašeptal do rachotícího ledu "budeš potrestán, že jsi nedokázal splnit můj rozkaz. Odteď ti nebude nic jiného zbývat! Budeš plnit rozkazy, neboť to bude to jediné, co ti zůstane!"
Po těchto slovech vtrhl zpět do trůnního sálu, a byl ještě zuřivější, když viděl, jak se tam nahrnuli všichni zamrzlí sluhové. Vyhledal Desperata a přihnal se k němu, sinalý vzteky, aby mu vynadal:
"Když jsem říkal všechny, myslel jsem všechny z královské rodiny," zasyčel na něj. "Vyžeň ty nemyslící omezence! Co si myslíš, že by z toho měli?"
Vyběhl schody k trůnu a zařval:
"Všichni sluhové kromě toho mého, VEN!!! Nechci vás tu vidět, rozuměli jste?"
Všichni zamrzlí sluhové se na místě otočili a odešli. Avšak to, co Algiditas netušil, bylo, že uposlechli rozkaz doslova a právě se chystali odejít z celé země.
Zatímco všichni naráz pomalu kráčeli k Hraniční hoře, Algiditas, jenž zvysoka shlížel na Poesia, Arcticu a Desperata, vypjal hruď a roztáhl ruce, jakoby všechny zbylé přítomné srdečně vítal, a na tváři mu hrál široký úsměv.
"Lide Ledových zahrad," oslovil hlasitě tři lidi stojící pod sebou. "Svolal jsem vás, abyste se stali svědky nástupu nového vladaře. Svolal jsem vás na svou korunovaci."
Desperatus tleskl. Když ale viděl, že se ostatní nepřidali a jen přikývli, nechal toho.
Algiditas ještě více zvedl bradu a vypjal hruď.
"Já, královský syn, princ Algiditas," řekl mocně svá dávno nacvičená slova "přijímám nyní moc i povinnosti krále Ledových zahrad. Svému lidu budu sloužit svědomitě a vládnout pevnou rukou."
Poté pokynul k chlapci: "Dones mi vladařskou korunu."
Desperatus se rozhlédl. Koruna ležela zakrvácená kousek od královnina mrtvého těla. Došel k ní tedy, zvedl ji a přinesl svému pánu. Algiditas očistil ještě stále čerstvou krev cípem chlapcovy mikiny.
---
"Prosím," proneslo tiše tisíce sluhů najednou, a dveře do rodné země se tiše otevřely. Když na druhé straně tunelu rozrazili dveře a vyšli ven, vydali se rovnou do zámku, aby se uklonili novému vladaři. Bohužel se však naskytlo vícero problémů.
Zaprvé, království momentálně nikdo nevládl. Na nějakou chvíli převzal královské povinnosti Konrad, ten se však vládnout nikdy neučil a nebyl v tom příliš dobrý, čehož si byl naštěstí vědom. Zadruhé, ze zamrzlých slouhů se už nikdy nestali ti samí lidé, jakými byli předtím. Zůstali jen loutkami. Jen těžko si lze představit, jaký šok jejich návrat způsobil jejich nejbližším, Konradovi a vůbec celému národu. Než si lidé uvědomili, že je vlastně za mrtvé považovali už dvacet let nazpět, musel to být šok opravdu pořádný.
Poté všechny sluhy do jednoho vlastnoručně pobili, neboť z nich měli jen hrůzu a noční můry. Říkali jim "Sluhové z pekel". Jejich těla pak převezli na nové, hromadné pohřebiště, jež bylo určeno jen jim. Na bráně do toho hřbitova dodnes visí tento nápis:
"SLUHOVÉ Z PEKEL"
OTCOVÉ A SYNOVÉ Z NAŠICH RODIN, JICHŽ SE ZMOCNIL ĎÁBEL STEJNÝM ZPŮSOBEM, JAKO SE ZMOCNIL ÚDOLÍ DALEN. NEVÍME, KOMU JSME VDĚČNI ZA NÁVRAT JEJICH TĚL, AVŠAK ALESPOŇ ZA MOŽNOST DŮSTOJNÉHO POHŘEBU NEZNÁMEMU DĚKUJEME.

ODPOČÍVEJTE V POKOJI.

Takže momentálně to vypadá tak, že je obyvatelé Království severního slunce sami zabijí, přestože se jednalo o jejich blízké. Je to naprosto přirozený krok a hlavně je to krok opačný k Ledovým zahradám, což potřebuju.

Konec se zatím neurčitě rýsuje, vím zatím jen to, že Poesis na své cestě potká dívku, která jím bude naprosto okouzlena, bohužel se však vyskytnou dva problémy:
1) Poesis musí dál do Moenie
2) Dívka je zadaná a je tam naznačeno, že dá přednost svému příteli.

Ještě fakt nevím, co bude s Algiditem. Jestli se od nich cestou odpojí, nebo se zabije, nebo si ho tam mám nechat.. Kdyby to tady někdo četl, možná by mi do komentářů napsal nějaký nápad, ale takhle to budu muset asi vymyslet sama :D

Adieu! :)

Co to znamená?

6. dubna 2016 v 17:08 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Jak jsem již psala předtím, Ledové zahrady jsou plné skrytých symbolů a náznaků, kterým ani já pořádně nerozumím. V průběhu psaní jsem si několika všimla a docela mě znepokojily. Snažila jsem se ptát sama sebe, jestli se jedná o náhodu, nebo to nějakým způsobem odráží můj stav, který je vesměs v pořádku (dokonce víc než to), ale vlastně v sobě mám i věci, díky kterým chápu negativní stavy ostatních. Následující výčet náznaků z Ledových zahrad berte s rezervou, může se ještě změnit a ani nevím, jestli je relevantní. Co ale vím, je:

1. Všichni v Ledových zahradách krom Niva a Arcticy (u kterých se v tomto ohledu neděje nic) k sobě jakoby mají protějšek opačného pohlaví, ale vztah s ním buďto není úplný, nebo dopadne velmi špatně:
Audens ▬ Adriana: Seznámení nedopadne dle představ. Končí Audensovou smrtí.
Desperatus ▬ Lora: Desperatus je surově vyhnán Lořinými bratry.
Phoúron ▬ Dona: Dona na sebe uvrhne kletbu a zbaví samu sebe emocí.
Algiditas ▬ Calida: Calida je znásilněna a zabita.
Konrad ▬ Calida: Calida nemá zájem. Miluje někoho jiného.
Poesis ▬ neznámá dívka: nemožné z praktických důvodů, Poesis neskončil svou cestu, cítí se zavázaný Desperatovi.
Rumpus ▬ Anna (Audensovi rodiče): Rumpus je násilník.
No, snad jsem na nic nezapomněla, kdyžtak to sem doplním.
Takže partnerské vztahy buďto nejsou naplněny, nebo končí špatně, lidé k sobě nedokáží pořádně najít cestu. Je to komplikované. Vždycky. Divné, když jsem už 6 let ve spokojeném vztahu, že?

2. Žádná z rodin není plně funkční.
Audensovy rodiče to mají tak, že Anna je plně podřízena Rumpovi a dělá, co jí on řekne.
Phoúron odejde od své ženy, když zjistí, že i jemu hrozí, že přijde o duši.
Veritas a Calida. Ale kde je otec?!
Lora a její bratři. Jsou na útěku z domova. Loru její otec sexuálně obtěžoval (což v knize nebude). Matka jí nevěřila a tak utekla, bratři se rozhodli, že utečou taky a dají na ni pozor.
Adriana sedí půl roku v Audensově bytě a čeká na něj. Nikdo ji neshání?!

Co dodat, no. Pocházím z rozvedené rodiny, nic hroznýho se nestalo, ale naši se prostě rozvedli, to se stává. Ale aby se tohle podepsalo na mojí knize a ještě tak moc, to jsem fakt nečekala.

3. Kniha je protkána dálkami a nekonečným čekáním.
Mohl by to být znak romantismu, ale je to takové divné. Kniha v podstatě začíná tím, že Audens uteče a vzdálí se. Pak od něj uteče Desperatus a jde velmi daleko. Audens dlouho čeká, jestli se nevrátí, ale nedočká se. Dovídáme se, že Phoúron už dvacet let čeká, jestli ho někdo z jeho rodiny nenavštíví. Algiditas čeká, jestli se Phoúron nevrátí. Audens se vydává na cestu za bratrem. Adriana na něj čeká, ale nedočká se. Phoúron čeká doma, až se vrátí Audens a Desperatus z Ledových zahrad. Na konci se absolvuje cesta zpět do Moenie.
Tady furt někdo chodí daleko a někdo hrozně dlouho čeká. Jde mi z toho hlava kolem.

4. Ignorace je nejhorší.
Ledové zahrady jsou nejhorším místem pro život pro kohokoliv, kdo má všech pět pohromadě. Ale proč? Člověk tam nikoho nenadchne, s nikým se nesblíží, v nikom nic nevyvolá, země sama tlumí veškeré jeho kroky a dokonce i dech a tlukot srdce. Člověk je v nich neustále tlačen do neexistence a to je podle tého knihy druhá nejhorší věc hned po tom, že by se on sám stal takovýmto ignorantem. Zlo = ignorace, kdežto nenávist tu funguje spíše jako impuls, pomocí kterého se zničí všechna ignorace a přijde "dobrý" konec.

5. Je Poesis jakýmsi konceptem ideálního chlapa? A kdo je pak Algiditas?
Poesis je velmi inteligentní, vnímavý, empatický, nápomocný, klidný, logicky uvažující, přátelský, věrný, pozitivně naladěný... No samé dobré věci. Dalo by se říct, že si ho Utěšitel vybral, protože věděl, že bude ideálním společníkem. Čili je to člověk, se kterým se dobře je. Ideální syn/kamarád, ale i partner.
Algiditas, to jsou chlapi, kteří mě přitahujou - uzavřenější, citlivější, vyšinutější a děsně sexy. Just sayin'.

6. Různé formy lidské síly.
Audens - je velmi odvážný, silný fyzicky i psychicky, ale někdy příliš drsný. Jediné, co ho dokáže vyvést z míry, jsou věci spojené s jeho rodinou. Ve spojitosti s bratrem se stává zbytečně moc tvrdohlavý, možná až natvrdlý. Vyjde najevo, že ve vztahu k ostatním lidem je tak trochu jako slon v porcelánu.

Desperatus - je celý život považován za slabého. Ale je tomu skutečně tak? Jasně, fyzicky slabý je, ale jak o něm řekl sám Algiditas: "Desperatus je silnější, než si myslíš." Nejen že všechno zlé přestál živý a zdravý, ale přestál to bez jediného slůvka. Nikdy si nestěžoval. Cesta zpátky ukazuje pravou podstatu osobnosti hrdinů, kteří ji podnikají. Desperatus se se vším vyrovná, je opět zdravý, je při síle. Má se dobře a je spokojený.

Algiditas - celý život schovává svou duši před všemi ostatními. Před očima má vidinu trůnu, za kterou si jde a neohlíží se na nic jiného. Ledové zahrady se jeho duše nezmocní. Proč? Asi proto, že on pobyt v nich nevnímá jako utrpení, nýbrž jako boj, na jehož konci je výhra - v podobě albínijského trůnu. A Calidy. Teprve na konci se všechno pokazí. Algiditas je napůl šílený. Nevíme přesně, co se děje uvnitř, ale vzhledem k tomu, že cestu zpátky zvládl absolvovat celou a postupně se otevřel alespoň Poesiovi, můžeme usuzovat, že je taky velice psychicky odolný. Úplně dobře mu nebude asi nikdy, ale je tady. Je tu a pomáhá. Nedělá hlouposti, nepáchá sebevraždu. I když je plný hořkosti a nenávisti, myslí na lidi okolo sebe, ačkoli to moc neukazuje. Neukazuje vlastně vůbec nic. Na všechno je úplně sám, protože to tak chtěl. Uvědomte si, že ne vždycky je úplně jednoduché se vypořádat s problémy, obzvlášť ještě, když nemáte sebemenší zájem o to, se s nimi komukoliv svěřit. To prostě nepatří k vaší povaze. Nemáte to naprogramováno. Myslím, že byste se dřív nebo později zhroutili. Algiditas to však v sobě drží dál...

Poesis - je citlivý člověk a je tak spokojený. Nikdy před nikým neskrývá své emoce, dobře ví, že je musí dát najevo, pokud chce, aby byly pochopeny. Dostal toho hodně najednou, ale díky svému způsobu uvažování to zvládne. Je oporou pro všechny okolo sebe. Ve slabém momentu ho zastihneme v pasáži, kde mu Adriana připomene, že nejen problémy ostatních jsou důležité, ale i ty jeho.

Phoúron - je postupně v knize pochopen jako zbabělec, ale já se k tomu moc nepřikláním. Nevím, prostě si myslím, že být v jeho kůži, tak by asi nebylo ani možné se zachovat jinak. Kdyby byl skutečným zbabělcem, nezůstal by bydlet v planinách, ale utíkal by mílovými kroky pryč už před těmi dvaceti lety. On ale zůstal věrný své rodině jako pes. To, že to Algiditas nepochopil, je jeho věc. Já mám Phoúrona jako obětavého otce, moudrého starce a vznešeného krále. V očích Algidita však můžeme vidět pouze disrespekt, který je však pouze hraný (páč jsme byli svědky toho, jak si Algiditas prohlížel otcovu sochu, kterou sám vytesal. Úcta a obdiv, o nichž se nechtěl bavit. Algiditas je prostě takový herec. Moc nevíme, co si doopravdy myslí.

Vlastně, největší slabostí je v knize viděno to, co udělala Dona - zbavení se pocitů a jednání na způsob pouhého robota. Neochota podstoupit další bolest, kvůli níž se zbavíme i veškteré radosti.
Souhlasím s tím? Nesouhlasím s tím? Nevím, ale je to tu černé na bílém a já nevím přesně proč.

Tak co, snažím se si tímto způsobem dokázat, že to není jen fyzická síla, která je silou? Jsem celý život považována za slabší článek, nešikovného člověka a cimprlicha. Jakobych se tím všem snažila dokázat, že mám i silné stránky. A kdo je mým ideálem? Poesis, samozřejmě. Ten, kdo se nebojí slabosti a vnímá ji spíše jako další sílu. Zajímavé.

7. Nóóó jasně - už zase ti "ledoví princové", tentokrát i doslova.
V každém příběhu, který píšu, a v každém příběhu, který se mi ohromně líbil, figuruje vždycky nějaká postava "ledového prince", což je většinou mladý muž, který je poněkud mysteriózní, má své problémy, je uzavřený, někdy může být i mírně zlý. Ale v podstatě - srdce má dobré. A když už má někoho rád, je to navždycky. Všude. Fakt všude.
To jsou vlastně chlapi, co mě přitahujou, dá se říct. Muhehe, typická holka. Furt myslí jen na chlapy a ostatní v příběhu jí je tak nějak ukradeno.
Ale co se to děje - najednou to není Algiditas, kdo je ústředním miláčkem autorky. V poslední době se objevil Poesis - usměvavý, svobodomyslný, vyrovnaný, samostatný a nápomocný. Autorka zjistila, že koncept "ledového prince" už ji tolik nevzrušuje. Začíná být dospělejší a začíná si uvědomovat, že k sobě potřebuje někoho, s kým může počítat. Někoho, s kým jí bude dobře. Ne pořád jenom někoho, za kým musí běhat, objevovat ho, poslouchat jeho problémy, utěšovat ho... Chce k sobě chlapa, se kterým jí bude především dobře a příjemně. Má ráda pohodu.


Tak to je zatím tak nějak všechno. Pokud jste to dočetli až sem, tak doufám, že to pro vás bylo tak zajímavé a překvapující jako pro mě. Znepokojivé náznaky z knihy neodstraním a dál se budu tvářit, že se jedná o náhody, protože si je ještě stále neumím uspokojivě vysvětlit.
Tak nazdar, neexistující čtenáři! Příští článek už snad konečně bude o tom, že je hotovo a že jsem rukopis poslala na tisk.
Díky za veškerou přízeň a trpělivost,
vaše Katka Váchová.