Březen 2016

Pár útržků a úprav...

21. března 2016 v 13:41 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Rursum
Vzduch
"N-nevíš, kam se z-ztratil P-poesis? N-neviděl jsi ho?"
"Neviděl. Určitě pobíhá někde kolem a objevuje krásy života. Neměj strach, zase se nám vrátí."
Phoúron přihodil další dřívko do plápolajícího ohně. Věděl, že to, co říká, je pravdivé. Nácházeli se zrovna uprostřed nízkého pohoří a kam se člověk podíval, tam bylo krásně. Vše ještě umocňoval neúnavný sluneční svit. Poesis se chodíval před spaním projít a vracel se vždy po západu slunce, uchozený, ale spokojený.
Desperatus vytáhl ze stanu deku, položil ji na trávu a také se posadil k ohni. Díval se na starce skrz plameny a spokojeně se usmíval. Cítil se blaze.
"Skoro jsem zapomněl, jak vypadá krajina, jež nikdy nepoznala kletbu," říkal právě Phoúron. "Je to nádherný pocit, být v něčem tak krásném, že?"
"Hmm," přikývl Desperatus a dál sledoval ty žhavé jazyky.
Phoúron na chlapce koutkem oka pohlédl a byl nucen se úlevně usmát. Desperatus vypadal již trochu zdravěji. Pořád byl sice bledý, hubený a chybělo mu oko, to ano, ale už nebyl tak našedlý, úzkostlivý ani potlučený.
Desperatus se cítil jako znovuzrozený. Ano, trpěl nočními můrami, dobře si vzpomínal na muka, která v Ledových zahradách prožil, ale tak nějak se s tím vším dokázal smířit. Byl překvapen tím, jak rovnocenně si ve společnosti ostatních připadal. Nikdo po něm nechtěl nic, co nezvládl, a za to byl vděčný. Už si nepřipadal ani zbytečný, ani slabý. Naopak, cítil se fit. Cítil se milován.
Algiditas naproti tomu nevypadal, že by se mu po duševní stránce bůhvíjak ulevilo. Se znovunabytým střípkem duše zjišťoval, že své pocity prožívá intenzivněji, a věci, které se mu dříve dařilo zapudit z mysli, na něj nyní dorážely jako mohutné vlnobití a pronásledovaly ho naopak víc... Například taková Calidina hlava. Ať se ve svých snech vydal, kam chtěl, ať udělal, co chtěl, vždy ten sen skončil stejně - v rukou držel Calidinu hlavu, tu hrůzostrašnou trofej s krví podlitýma očima plnýma nenávisti a s Nivovým vzkazem v nich vyrytým. Občas se Calidina hlava změnila ve Veritasinu, a to bylo ještě horší. V posledních dnech byla scéna s hlavou výraznější, protkaná více pocity a strašnější.
Nemohl spát.
Naopak Phoúron se cítil mimořádně šťastný. Kráčel se svými "třemi syny" a usmíval se na celé kolo. Hrozně rád si s Desperatem povídal, pomáhal mu, dovídal se od něj všechno o životě mimo planiny a jásal bezmála pokaždé, když vyšlo slunce. Od rána do večera se chlapci věnoval, možná proto, že se obviňoval z toho, co všechno ho potkalo. Neustále obdivoval přírodu kolem sebe, jakoby nic podobného už desítky let neviděl, což byla ostatně pravda.
Podobně se cítil i Poesis, jenže mnohem intenzivněji. Vypadal, jakoby splynul v jedno s větrem okolo. Pořád se usmíval a v jednom kuse vymýšlel nejrůznější hlouposti. Zajížděl dlaněmi mezi klasy na polích, vřískal radostí, pobíhal po okolí, válel se v trávě a přitom zíral s otevřenou pusou na bílé obláčky na modrém nebi. Zároveň však stále působil rozumně a byl přítomen a nápomocen, kdykoliv to bylo potřeba. Nejvíce se věnoval Algiditovi, protože si vzpomněl, že to byla jedna z věcí, kterou jsem mu poradil. Řekl jsem mu, že bude muset pomoct svému bratrovi porazit jeho vnitřní démony. Algiditas ho nutně potřeboval. Poesis se snažil. Domlouval mu, tlumočil mu moje rady, objímal ho a když si ho bratr nevšímal, házel po něm hlínou, načež se Algiditas vždycky zvedl a někam odešel. Byl nepřítomen, zahloubán do svých vlastních vzpomínek, pocitů a nočních můr. Všechny Poesiovy pokusy doposud končily otřesným neúspěchem.
Calidina hlava. Symbol zla a absolutny. Nesmazatelný obraz zastiňující vše dobré. Ať se Algiditas díval, na jaké věci chtěl, viděl je skrz ni. Calidina hlava vždy v popředí, vše ostatní leželo až za ní.
Ale vraťme se zpátky k tábořišti.
"Kam se ztratil Algiditas?" otázal se Phoúron rádoby ledabylým tónem.
Desperatův pohled zabrousil mezi okolo se tyčící kmeny. "Nevím, zašel támhle mezi stromy. Nebude daleko."
"Neřekl nic?"
"Ne," odpověděl chlapec. "Nikdy nic neříká."
"Hmmm..."
Desperatus vzal jednu z větviček a začal do hlíny vyrývat čáry.
"Myslíte, že je naštvaný kvůli tomu, že..?"
"Kvůli tomu, že byly Ledové zahrady zničeny?" dokočil za něj Phoúron. "To si nemyslím. Spíše ještě neví.. Jak by teď jednal."
"A myslíte, že bude v pořádku? Že s námi zase bude mluvit?"
"O tom ani v nejmenším nepochybuji," odpověděl stařec, čímž chtěl ukonejšit i sebe.
"Jak to?"
"Protože svůj osud nesl vždy s hlavou vztyčenou. Tak proč by nemohl i teď? Vždyť má v tobě věrného přítele."
"Já.. Já nevím.." zaváhal Desperatus s očima sklopenýma. "Mám pocit, jakoby se se mnou bavit nechtěl. A taky.. Totiž, nikdy.. Chci říct, že ho nezajímalo ani to, jak se jmenuji. Myslím, že on nechce být můj přítel," dokončil tiše.
"Neboj, Algiditas není takový ignorant, jak se ti jevil v Ledových zahradách, když musel předstírat, že necítí."
"Ale stejně je nepřátelský pořád," namítl Desperatus zklamaně.
"Ne, chlapče, jen má bolístky. A ty musí přetrpět sám, což může vypadat jako nepřátelství."
Desperatus zavrtěl nesouhlasně hlavou.
"Taky mi není zrovna nejlépe," řekl na to. "Znamená to snad, že mám přestat se všemi komunikovat tak, jako to udělal on?"
"Ale ty jsi jiný," pověděl mu Phoúron. "Když je někdo jako Algiditas, s lidmi prostě.. Nepočítá. Tebe by takové smýšlení zničilo."
Desperatus poslední větě neporozuměl, ale nedal na sobě nic znát. Odložil větvičku a zeptal se s očima upřenýma do dáli:
"Chcete říct, že nám nevěří?"
"Přesně tak," na to stařec.
"To je mi líto."
Phoúron si smutně povzdechl.
"Pochop," vysvětloval "že vyrůstal na místě zbaveném citů. Podle mě se v sobě ještě nevyzná. Sám teprv zjišťuje, co znamená láska, bolest nebo třeba přátelství. Musíme být trpěliví. On se vrátí, je statečný. Věřím, že brzy najde cestu k sobě samému. Ale dokud se mu to nepodaří, jak by mohl najít cestu k nám?"
Trvalo nějakou chvíli, než chlapec odpověděl.
"Já.. Nevěděl jsem, že.. Promiňte.." vyblekotal.
"To je přirozené, vidět věci zjednodušeně. Za to se neomlouvej."
"Ach jo.. Chtěl bych jít za ním a promluvit si o tom všem. Mám strach z toho, co všechno se mu může honit hlavou."
"To je chvályhodný nápad, ale prosím, nech to udělat mě. Jsem jeho otec."
"Dobře," přikývl chlapec. "Půjdete za ním teď?"
"Ano. Také mám o něj strach. Nejedl nic celé dny. A dokonce to vypadá, že ani nespí. Občas, když ho vidím odcházet, všímám si, jak je malátný. Rozhodně to s ním nevypadá dobře. Ztrácí se před očima."
Když to Desperatus slyšel, objevila se mu na čele starostlivá vráska.
"To jsem nevěděl."
"Ani já donedávna ne," na to Phoúron. "On toho člověk moc nevypozoruje, když ani s jedním z nás nemluví, a stále nám jde z dohledu. Chtěl jsem s ním promluvit už včera, ale odbyl mě takovým způsobem, až jsem se téměř urazil. Každopádně to zkusím znovu. Takhle ho nechat nemůžeme, vždyť by do té Moenie ani nedošel."
Desperatus přikývl.
"To je pravda.. Je to ještě příliš velký kus cesty na to, aby si člověk mohl dovolit být vyčerpaný."
"Všimni si, že i když předstírá, že se s námi nebaví, pořád nás doprovází a pomáhá nám s ohněm."
"Já vím," souhlasil chlapec. "Chtěl bych, aby s námi zůstal. Víte - bojím se, že jednou si to rozmyslí a už s námi nepůjde dál."
"Já taky, chlapče. Zatím to ale vypadá, že mu nezbývá, než v cestě pokračovat. Stejně jako nikomu z nás. Vím, že by se nerad vrátil zpět do Prokletého údolí stejně jako já nebo ty."
"Jo, z toho mi naskakuje husí kůže," otřásl se Desperatus s odporem.
"Takže teď už jistě chápeš," zašeptal stařec "proč jsem tě tam tehdy nechtěl pustit."
"Asi jsem vás měl poslechnout. Můj bratr by žil," přisvědčil Desperatus. "Ale - něco jsem se tam dozvěděl.." namítl pak.
"A co to bylo?"
"Že mě do Ledových zahrad vlákal Utěšitel jako narušitele."
"To jsem si myslel... Poesis o tom vždycky mluvil. Uvěřil jsem mu ale až před pár dny, kdy jsem měl možnost pocítit existenci Utěšitele na vlastní kůži," vysvětloval stařec.
"Utěšitel..." zamyslel se chlapec s pocitem viny. "Já... Já si neměl přát, aby za mnou Audens chodil. Kdyby se to nestalo, Algiditas by ho nezabil."
Phoúron položil Desperatovi ruku na rameno a tiše prohlásil:
"Mohlo se stát mnoho věcí. Nepřemýšlej už nad tím. Ledové zahrady neexistují. A je to tak dobře."
"Chtěl bych, abyste zůstali se mnou. I po tom, co se vrátím domů," řekl Desperatus a upřel na Phoúrona oči.
"Uvidíme," zabručel stařec s nejistotou. "Nejsem si vůbec jistý, jestli se tam dokážeme všichni uchytit. Mám v tomto ohledu strach nejen o Algidita, ale i o sebe. Přece jen, jsem už starý a bolavý. Lidé jako já si těžko zvykají na nové věci. Ale slibuji ti, že se vynasnažím, Desperate."
"A také bych chtěl, aby s námi Algiditas mluvil," vrátil se k tématu chlapec.
"To já taky. Dobrá," zvedl se "tak já jdu za ním. Drž mi palce."
"Hodně štěstí."
Phoúron obešel ohniště i stan a vydal se hlouběji do lesa ve snaze Algidita najít. Překračoval větve a pařezy, volal jeho jméno, ale ať se snažil jak chtěl, Algiditas o sobě nedal vědět. Hledal dlouho, možná pár desítek minut, možná pár hodin. Nakonec to vzdal a vrátil se k tábořišti s nepořízenou.
Byl to Poesis, kdo Algidita našel. Zrovna se vracel zpět ze své tradiční procházky, když zahlédl část jeho hábitu, jak vykukuje zpoza jednoho ze stromů přímo na okraji prudkého skalnatého srázu. Popošel o kousek a zarazil se.
Pohlížel na něj, jak mu ruce volně visí podél těla. Oči v obličeji s prázdným výrazem měl upřené přímo dolů pod sebe, na úpatí skály.
Když ho tam Poesis takhle viděl, byl doslova ochromen a neschopen slova. Naprázdno polkl a sedl si vedle něj.
"Jdi pryč," ozvalo se záhy šeptem, ještě dřív, než bratr stačil cokoliv říct.
"Musím s tebou mluvit," opáčil.
"A o čem?"
Algiditas se na něj otočil a pozoroval ho přivřenýma očima. Poesis zmlknul. Najednou nevěděl, jak začít. Algiditas se od něj odvrátil a znovu pohlédl na úpatí skal. Poesis se tam zadíval také - na ty ostré hrany kamenů, na tu hloubku a na ten chlad.
"Jak to můžeš vydržet," vydechl třesoucím se hlasem "dívat se na tohle? Mně to připomnělo Ledové zahrady."
"Přemýšlím," odpověděl Algiditas věcně.
"A o čem? O tom, že tam skočíš?"
"Jdi pryč."
"Nepůjdu. Už tě nikdy nenechám tady takhle vysedávat... Pojď se mnou k ohni a povídej si s námi. Chybí nám tvoje přítomnost. Děláme si starosti. A taky bys mohl něco sníst..."
Pohlédl na bratrovu vyhublou, bledou, unavenou tvář s kruhy pod očima. "A pak ulehneme ke spánku," dodal pevně.
Algiditas na to nic neřekl, jen se zhluboka nadechl a zaklonil hlavu. V tom nádechu však bylo slyšet rozrušení, téměř vzlyk.
"N-nevím, co se to děje," řekl princ po dlouhé chvíli ticha "ale.. Mám dojem, že ten střípek duše nebyl tak malý, jak jsem si myslel."
"Jsi citlivější?" zajímalo Poesia.
"Mnohem," přisvědčil Algiditas "a nevím, jak.. Jak to ukorigovat."
"City neukoriguješ," vysvětloval honem Poesis. "Musí to všechno napřed vyplout na povrch, být pochopeno a teprve pak se to začne vytrácet. Věř mi, tak je to nejlepší. Zažil jsem takový citový nápor, že udržet ho bylo naprosto nemyslitelné a také nebezpečné - nejen pro mě, ale i pro mé okolí. Pojď k nám, mezi své nejbližší, to by ti mělo trochu pomoct."
"Ne," zašeptal Algiditas se slzami v očích. "Napřed bych chtěl.. Abych se nemusel bát, že.."
"Algidite, ty se svých citů bojíš," poznamenal Poesis věcně, aniž by mu věnoval pohled. Algiditas se na něj nevěřícně zahleděl.
"Co tím chceš říct?"
Poesis jeho otázku ignoroval a raději změnil téma.
"Desperatus tvrdí, že ho nemáš rád. Že mu nechceš být přítelem. Velmi ho to zraňuje. Měl by ses zamyslet nad tím, co děláš, a nad tím, co nás teď čeká. Nezoufej nad tím, co bylo, a dívej se dopředu. Uvidíš krásnou budoucnost v okruhu přátel. Nebuď tak sobecký a lhostejný a uvidíš, jak se ti najednou uleví. Pomoz lidem a pomůžeš i sobě. Časem se naučíš, jak použít city k tomu, aby sis dodal ještě více síly. City nejsou slabostí, Algidite. To si musíš uvědomit. Mně také trvalo, než jsem si to uvědomil, ale sám jsi to slyšel - otec mé emoce nazval nádherným zázrakem. Už to o něčem vypovídá."
"To ti taky řekl ten neviditelný magor?"
Poesis si nevšímal té urážky, jen přikývl.
"Víš, že Utěšiteli stoprocentně věřím," zašeptal v odpověď.
Algiditas se zašklebil a mlčel. Poesis to vzdal, ale neodešel. Lehl si do trávy a dal si do pusy stonek nejbližší květiny, který teď zamyšleně žvýkal, zatímco pozoroval hvězdy.
"Zase jíš sedmikrásky?" Zaslechl bratrův posměšný hlas.
"No a? Chutnají mi," pokrčil rameny.
Algiditas nevěřícně zavrtěl hlavou, načež natáhl ruku a také jednu utrhl. Poesis si urychleně sedl, aby viděl, co s ní bratr udělá. K jeho překvapení si ji nacpal do pusy a rozžvýkal ji.
"Fuj," řekl vzápětí a květinu se smíchem vyplivnul.
"To jsem si myslel taky, když jsem ji jedl poprvé."
"Chceš říct, že se její chuť časem změní?"
"To v žádném případě," zavrtěl hlavou Poesis. "Jen si prostě zvykneš. Přijmeš ji takovou, jaká je. A teprve pak ti zachutná."
"Nechápu," pomyslel si Algiditas a raději se zvedl, že půjde zpět k táboru. Poesis v duchu zajásal a zvedl se také.
Čekání
Adriana seděla na Audensově skromném gauči, v ruce jeho první pracovní smlouvu. Našla ji v jedné ze zásuvek, když hodiny prohledávala byt, jen aby našla něco nového o něm. Nebylo to správné, to dobře věděla, ale momentálně to představovalo jedinou možnost, jak se s Audensem alespoň trochu spojit. Vše, co ji obklopovalo, bylo Audensovo, a jí se z toho už motala hlava. Měla dost toho, jak kolem sebe má všechno, jen ne jeho přítomnost. Bylo jí pětadvacet a už žila jako tehdy on - zavřená a sama.
Proč jí Utěšitel nesdělil alespoň přibližný čas Audensova návratu? V tuto chvíli se mohl s Desperatem vrátit naprosto kdykoliv, a ona tam potřebovala být, až se to stane. Chtěla být prvním člověkem v celé Moenii, kdo je uvidí stát za dveřmi, vyčerpané, ale šťastné. Ale když nad tím tak přemýšlela, vlastně si to setkání tak trochu barvila narůžovo... Audens je muž, který se moc často neusmívá, a bůh ví, jak bude vypadat Desperatus po tom všem...
Avšak to, že chce být u toho, až stanou přede dveřmi, věděla na sto procent a stála si za tím. Chtěla být ta, kdo jim uvaří čaj.
Utěšitelovy rady
Naše čtveřice se nacházela v jednom z malých měst uprostřed hor. Bylo malebné a historické a lidé v něm žili spokojeným životem srovnatelným s tím, kterým žili obyvatelé Calidiny země. Zatímco Algiditas s Desperatem hledali místo na přespání, Phoúron a Poesis se vydali nakoupit něco k večeři.
"Jak si vedeš s Algiditem?" Optal se Phoúron svého syna, když vycházeli z jedné pekárny, s bagetami pod paží.
"Myslím, že to konečně začíná být lepší."
Phoúron se zastavil a vyvalil na Poesia oči.
"Co je?" Zarazil se Poesis, když viděl to překvapení.
"Já jen," začal opatrně Phoúron "Že se mi to nějak nezdá. Algiditas se od nás distancuje čím dál víc, ne?"
"Mně naopak připadá, že je se mnou mnohem ochotnější mluvit, než předtím" opáčil Poesis nejistě. "To přece nedává smysl…"
"Možná ano," řekl na to Phoúron. "Možná jsi opravdu jediný, kdo mu může pomoci. Tak se snaž."
---
"Budeme spát tady," oznámil Algiditas a ukázal na místo přímo pod jedním ze stromů na okraji města. "Je to blízko a zároveň nás nikdo nebude rušit."
"D-dobře," souhlasil Desperatus a vytáhl stan, který celou tu dobu nosil na zádech. Algiditas ho při tom pozoroval a čekal, až chlapec postaví tábořiště. Ještě pořád se choval jako král a chlapec byl pro něj ještě pořád jen služebníkem. Algiditas nepochopil žádnou z mých rad, stále mě nazýval "bláznivým přeludem", "neviditelným magorem" a dalšími hanlivými jmény a já jsem mu to ani nemohl mít za zlé. Zajímalo snad někdy někoho, jak se cítí on? Ptal se ho snad někdy někdo, co si myslí on? Vysvětlil mu snad někdy někdo, že necitelnost není něco, na co by člověk měl být pyšný?
Ledové zahrady z něj udělaly obludného diktátora a mohl jsem za to také já. Udělal jsem to ještě horší, když jsem dopustil, aby byl princ za svůj vůbec první projev citů tak krutě potrestán. V takových chvílích jsem hluboce litoval toho, že jsem použil Calidinu duši a nikoliv Poesiovu. Myslel jsem si však, že srovnat se s její smrtí bude pro Algidita mnohem jednodušší, jednak, protože byl zvyklý vidět mrtvá těla a jednak, protože se s Calidou setkal jen dvakrát v životě. Neuvědomil jsem si však, že to byla celou dobu ona, kdo ho udržoval při zdravém rozumu. Představovala vědomí, že kdesi za hranicemi Ledových zahrad existuje něco, co je schopno jeho lidskou podstatu nejen pochopit, ale i ocenit. Byla vidinou toho, že až se stane králem, nebude se už muset skrývat, protože pánem bude on.

Úpravy v kapitole Paracletus:

A Adriana už přichází. Rozhlíží se, hledá ho. Audensovi vyschlo v krku při představě, že by ho nenašla a odešla by. To se však nestalo, zahlédla ho hned a také se k němu hned s úsměvem vydala.
"Ahoj."
"Ahoj," odpověděl sebejistě, přestože byl vevnitř velmi rozpačitý. Pomohl jí z kabátu a usadil ji naproti sobě, přesně, jak si pamatoval z té knížky. Adriana na něj povzbudivě hleděla a nevěděla, co říct.
"Takže… Hm… Jak se máš?" zamumlal po pár vteřinách horečného přemýšlení nad nějakým zajímavým tématem.
"Jde to," usmála se. "Ale co ty?"
"Jó, dobrý."
Adriana využila dalšího mlčení k tomu, aby důkladně prostudovala Audensovy drsné rysy. Pomyslela si, že je to opravdu velice pohledný a zajímavý muž, i když na něm bylo cosi znepokojivého, co se ji snažilo zmanipulovat a co na ni hulákalo, ať ho nechá na pokoji a stará se raději o sebe. Že ho jen zbytečně otravuje. Že on bude šťastnější i bez tohoto tlachání a vyjde mu to nastejno. Nenechala se však tím falešným pocitem zmanipulovat, jen se znovu povzbudivě usmála, a zrovna ve chvíli, kdy otevírala pusu, aby se ho zeptala na něco dalšího, uviděli vedle stolu stát číšníka.
"Bon giorno, co si dáte?"
"Dvakrát portské, prosím."

"Bondž… Cože to říkal?"

---

"A co tedy rád děláš ve volném čase?"
Audens si frustrovaně povzdechl. Už se ho ptala na kino, divadlo, knihy… Ale v jeho životě žádná kultura prostě nikdy neexistovala, ani koníčky, ani hospody…
Teprve teď si uvědomil, jak velká je propast mezi ním a Adrianou. Jak chudý je jeho život. Jaký politováníhodný, upracovaný, izolovaný ubožák on doopravdy je.
"Rád… Hm… Rád spím. Nebo řídím svoje auto… A tak, no."
Adriana přikývla a zvedla se ze židle. Audens se lekl, že už jde, ona ale místo toho řekla:
"Omluv mě, musím na toaletu."
Audens sklopil oči. Byl nesvůj z toho, že je mu svět této ženy zcela neznámý a asi i bude. Adriana ho políbila na čelo, aby ho trochu povzbudila, a pak odešla. Audens se uklidnil při pohledu na její kabelku, která stále visela na židli. Povzdechl si a objednal pro sebe i pro ni řízek. Adriana mezitím stála opřená o umyvadlo, hleděla na sebe do zrcadla a vymýšlela, o čem má s Audensem vlastně mluvit. Pomalu se jí začalo zmocňovat zoufalství. Chtěla se ho zeptat na jizvy, ale věděla, že je toto téma na první rande až příliš osobní. Usoudila, že bude lepší, začít se s ním bavit třeba o jídle. Na jizvy bylo ještě brzy. Ano, příliš brzy.
Když se vrátila, našla na svém talíři řízek. Dřív, než si uvědomila, kam až její reakce povede, podívala se na něj se znechucením a pronesla:
"Když já nejím maso."
"Můžeš mi říct, proč?" otázal se.
"No protože je to barbarství! Chci říct, jak se zabíjí všechna ta nevinná zvířata... a jak se s nimi zachází na těch obrovských farmách... Nikdy jsi o tom neslyšel?"
Audens se zamyslel.
"Ale jo..." odpověděl "četl jsem o nich. Ale proč nejíš maso? Takhle přece nic nezměníš..."
Adriana trpělivě přikývla.
"Ano, ale aspoň se na tom nemusím -"
"Poslyš," přerušil ji Audens a vstal od stolu. Jeho hrubý hlas způsobil, že se Adriana mírně lekla. Audens si toho nevšímal a pokračoval:
"Nemyslím si, že bych byl pro tebe ten pravý... Já dřu v lomu a nic jiného kromě své práce neznám. Ty jsi úplně jiná..."
"Jak, jiná?" nechápala.
"Nevidíš, že ti nerozumím ani slovo? Nevidíš, že já prostě nevím, co hrajou v kině, divadle, nebo kdekoliv jinde? Že nevím, co to máš na puse a proč to tam máš?"
Adriana se lehce dotkla prstem svých rtů. Na ukazováčku jí zůstala narůžovělá, voňavá šmouha od rtěnky.
Zavolal na číšníka: "Zaplatím!"
Adriana se také zvedla ze stolu. Chtěla ho pohladit po tváři a říct mu, že jí to nevadí, ale on její ruku sundal. Když uviděl, že se tváří smutně, poznamenal:
"Není to tebou, já jen.. Prostě nejsem zvyklý na lidi. V podstatě je nesnáším. Nerozumím jim a nechci. Sbohem, Adriano."
Chtěla něco namítnout, ale usoudila, že by to bylo nejspíš zbytečné.
"Sbohem," řekla "Nezapomenu na tebe, ty můj hrdino."
A o pár desítek vteřin později se dívala, jak odchází z restaurace, jak jí nemává a neohlíží se a jak jeho strašlivé jizvy vynikají v odpoledním slunci.

Odešel velmi náhle, ale ona si slíbila, že to tak nenechá. S hrdostí sobě vlastní se také zvedla a s tajemným úsměvem na tváři se vydala zpět domů. Už věděla, kde ho najít.


Není nad to, nemít čas to dopsat xD

14. března 2016 v 11:28 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Adriana se probudila uprostřed noci. Chvíli zírala na stop nad sebou a sledovala, jak po něm kloužou stíny větví. Pocítila žízeň. Zvedla sklenici ze svého nočního stolku a šla se do kuchyně napít.
Neviděla skoro nic. Proto sáhla po vypínači a jakmile to udělala, vykřikla hrůzou. Nebyla tam sama.
U okna stála vysoká postava a zírala na prázdnou ulici.
Úlevně vydechla. Byl to Poesis. Otočil se na ni, neřekl však nic. Jeho výraz byl klidný a vyrovnaný, ale ona v hloubi duše cítila, že ho něco hrozně trápí. Něco nebylo v pořádku.
"Zlé sny?"
Sotva viditelně přikývl. "Byl jsem v Ledových zahradách."
Počkal pár vteřin a když zjistil, že ticho stále přetrvává, promluvil znovu.
"Chceš slyšet víc?"
Adriana němě přikývla.
"Přes den mě nic netrápí," pokračoval tiše "Užívám si, objevuji, pomáhám. Mám teď krásný život a za ten jsem vděčný mnoha lidem, i mrtvým. I tobě. Ale v noci..."
Oba se zachvěli.
"... V noci mě Ledové zahrady stále mají ve své moci. Nemůžu se z nich dostat, vidím všechny ty mrtvoly, vidím Desperata bez duše, vidím svého mocichtivého bratra, jak křičí vzteky..."
Adriana vrtěla hlavou při jeho slovech, jakoby se je snažila setřást ze své mysli.
"Pojď spát," přerušila ho.
"Ne. Už jsem spal dost. Počkám do rána."

"Jak myslíš…"

xD xD xD

Zlé sny 2

2. března 2016 v 11:26 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Adriana se probudila uprostřed noci. Chvíli zírala na stop nad sebou a sledovala, jak po něm kloužou stíny větví. Pocítila žízeň. Zvedla sklenici ze svého nočního stolku a šla se do kuchyně napít.
Došla ke dřezu, pustila vodu a dala sklenici pod kohoutek. Jakmile byla sklenice plná, zastavila vodu a napila se. Až pak si uvědomila, že v kuchyni není sama.
"Ach," vyjekla s hrůzou. Zjistila však hned, že se není, čeho bát. Ona temná postava opírající se o parapet a upírající oči kamsi doprostřed prázdné ulice patřila Poesiovi.
Stál tam a tiše ji ignoroval. Adriana se mělce nadechla a co nejjemněji zašeptala:
"Zlé sny?"
Konečně na ni pohlédl, neřekl však nic. Jeho výraz byl klidný a vyrovnaný, ale ona cítila, že ho něco hrozně trápí.
Potom sotva viditelně přikývl. "Byl jsem v Ledových zahradách."
"Asi to nebylo poprvé, že?"
"Nebylo," vydechl. Zanechal zírání z okna a místo toho se posadil ke stolu. Adriana udělala to samé.
"Přes den mě nic netrápí," pokračoval tiše "Užívám si, objevuji, pomáhám. Mám teď krásný život a za ten jsem vděčný mnoha lidem, i mrtvým. I tobě. Ale v noci..."
Přikývla, neboť zhruba věděla, co se chystá říct.
"... V noci mě Ledové zahrady stále mají ve své moci. Nemůžu se z nich dostat, vidím všechny ty mrtvoly, vidím Desperata bez duše, vidím svého mocichtivého bratra, jak křičí vzteky..."
Adriana vrtěla hlavou při jeho slovech, jakoby se je snažila setřást ze své mysli.
"Pojď spát."
"Ne. Už jsem spal dost. Počkám do rána."
Adriana s jeho rozhodnutím viditelně nesouhlasila. Nežně ho vzala za ruku a zvedla ze židle. Nebránil se, jen na ni zíral a snažil se přijít na to, co má za lubem.
"Já vím... Bojíš se, že se tam vrátíš..." zamumlala u toho. Druhou rukou ho jemně vzala kolem pasu a pomalu ho z kuchyně odvedla.
"Kam to jdeme?" zašeptal Poesis v chodbě.
"Zpátky do postele. Ale tentokrát budu u tebe."
I přes přítomnou tmu viděla, s jakým překvapením se na ni zahleděl.
"Budu připravená ti znovu a znovu říct, že to byl jen hloupý sen," špitla láskyplně.
Zauvažovala o tom, jak dlouho už těmito bezesnými nocemi trpěl. Jak často seděl sám v kuchyni se strachem vrátit se zpět do svého pokoje. Proboha, proč jí o tom něco neřekl? Proč o tom neřekl komukoliv?
"Neporadil ti snad Utěšitel, že se nemáš bát vyhledat naši pomoc, když tě něco bude trápit?"
Nejistě přikývl. "Nechtěl jsem vás s tím otravovat. Nebývá to tak strašné jako dnes."
"Lhaní ti moc nejde. I o tom ti něco říkal, ne? Proč ho neposloucháš?"
Chabě se usmál. "Snažím se," řekl na to tiše. "Je však těžké být dokonalý pořád."
"Je to nemožné," dodala Adriana, zatímco si zouvala papuče, aby si mohla lehnout.
"Pojď," pobídla ho. "Místa je tu pořád ještě dost."
Poesis ji poslechl a opatrně, aby jí neublížil, si lehl vedle ní. Ležel poněkud blíže, než bylo nutné. Zavřel oči.
Adriana se na něj chvíli dívala pouze z několikacentimetrové vzdálenosti.
Vypadal nyní tak křehce. Dívala se na něj tak dlouho, dokud ji nerozbolely oči, a pak je taky zavřela.
"Nemáš se čeho bát. Jsem tu s tebou."

Konečně vím, jak bude vypadat poslední kapitola!

2. března 2016 v 10:51 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Ahoj, dlouho jsem tu nezveřejnila nic kloudného, tak aspoň, co jsem doposud vymyslela:

v předposlední kapitole bude Algiditas chtít zabít Phoúrona, to víme. Jejich souboj však přeruší náhlý pád zdánlivě neznámého muže. Phoúron a Algiditas postupně zjistí, že se jedná o Poesia, kterého Utěšitel zbavil kletby. Byl jako nový - silný, šikovný i citlivý.
Utěšitel pak vrátí nepatrný kousek duše, kterou Algiditovi odštípla kletba, zpátky tam, kam patří. Algiditas pocítí velký rozdíl a projde si emoční bouří, než se vše ustálí.
Poté je Poesis vyvede ven z Ledových zahrad. Vypráví jim o všem, co mu Utěšitel poradil do nového života, ale nemůže si vzpomenout na všechny rady, páč jich bylo hrozně moc.

A teď tedy Rursum.

"Nevíš, kam se ztratil Poesis? Neviděl jsi ho?"
"Neviděl. Určitě pobíhá někde kolem a objevuje krásy života. Neměj strach, zase se nám vrátí."

"Krásy života," utrousil Algiditas ironicky.

Začne být vidět, jak rozdílní jsou Algiditas a Poesis. Zatímco Poesis, hrdý spisovatel a snílek s citlivou uměleckou duší, žasne nad vším okolo, co doposud neviděl, baví se s cizími lidmi a učí se jako malé batole, Algiditas na všechno rezignuje. Má v paměti pohled na Sluneční království, kterému tamější krajina svou krásou nesahá ani po kotníky (podle něj - trošku si svůj obraz idealizoval).
Poesis naráží po cestě na různé problémy, u jejichž řešení si postupně vzpomene na všechny Utěšitelovy rady. Poesis rady dodržuje, Algiditas ne a postupně se úplně uzavře do sebe.

Na konci cesty by mělo být patrné, že Poesis svou osobnost díky Utěšitelovým radám a otevřenému srdci značně zdokonalil, kdežto z Algidita se stane zahořklý, arogantní ignorant.

Poté, co dost nevybíravě vpálí Adrianě do očí, že to byl on, kdo Audense zabil, odchází. Poesis s ní zůstane, zůstane se všemi, a díky němu a Phoúronovi se začnou věci pomalu dávat do pořádku.

Poslední pasáž by mohla být taková všední (což by jí asi dodalo na vtipnosti), třeba jak se všichni čtyři dívají večer na televizi.

A pak samozřejmě následuje Finis:

Skály se tyčí okolo na zem spadlých, rozlámaných stromů.
Uprostřed té spoušti zejí trosky majestátní, ledové stavby.
Tam bychom našli jedinou nerozbitou věc.

Dosud stojící sochu rytíře s nápisem: "Zničil jsem tě."