Říjen 2015

Zlé sny

12. října 2015 v 18:38 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Adriana se probudila uprostřed noci s plným močovým měchýřem a žízní jako vždy. Vstala, nahmatala skleničku a šla si napustit vodu.
Vstoupila do kuchyně a lekla se.
"Ach," vyjekla.
Zahlédla temnou siluetu u okna. Stál tam Poesis. Byl k ní otočen zády a mlčky pozoroval temnou ulici. Ačkoli na něj neviděla, cítila, že je poněkud vyvedený z míry.
"Zlé sny?"
Otočil se. Nic na to neřekl, jen ji pozoroval, jakoby čekal na další slova. Tvář měl klidnou, ale v očích se mu lesklo trápení.
"Nespíš. Něco tě určitě trápí."
"Byl jsem.. Byl jsem v Ledových zahradách. Nevím, jak jsem se tam dostal.. Ale byl jsem tam."
Řekl to tiše a klidně, bylo však znát, že neví, co si o tomto zážitku myslet. Adriana ho vzala kolem ramen. Chtěla mu říct, že to byl jen sen, ale..
..vdechla jeho vůni. Vdechla ji znovu. Trvalo dlouho, než se vzpamatovala a vzpomněla si, co chtěla říct.
"To byl určitě jen sen," vyrazila ze sebe téměř bez dechu.
"Nerozumím.. Cože?"
"Byl to sen. Něco se ti zdálo. To je v pořádku. Měl by sis lehnout."
"Zdálo? Máš pocit, že jsem si to vymyslel?"
Hleděl na ni z deseticentimetrové vzdálenosti s otazníky v očích.
"Pochlouchej - "
"Nevymyslel jsem si to. Byl jsem tam právě teď.. A cítil jsem.."
Hlas se mu zlomil kvůli slzám.
"Neměl jsem pocity a přitom jsem je měl.. Jako kdybych se pozoroval zdálky. Cítil jsem, jaký jsem byl.."
Hleděl na ni a hledal odpověď. Nemohla mu ji však dát, protože neměla tušení, jaký byl předtím, než dostal svou duši.
Nyní pohlížela do tváře člověku, jenž nabyl všechny své emoce příliš rychle a všechny najednou.
"No jistě," problesklo jí hlavou. "Je přece možné, že tehdy neměl žádné sny. Že neví, co to je, když se člověku v noci něco zdá!"
"Co když nebyly zničeny? Co když jsem s nimi nějak.. Pořád ještě propojený?"
"Poslouchej," řekla na to a položila mu ukazováček na ústa. Poesis utichl.
"Mozek si v noci promítá myšlenky a vzpomínky za uplynulý, neurčený čas," vysvětlovala "u toho pak vytváří obrazy, které vidíš, a ty jsou tak realistické, že v nich vnímáš často všemi smysly, nejen zrakem. Tím si mozek třídí informace. Kdyby to nedělal, měl bys ve vzpomínkách a myšlenkách zmatek."
Třeštil na ni oči tak moc, až se potichu zasmála.
"Už se tím netrap a pojď spát."
Zavrtěl hlavou. "Ne. Pro dnešek jsem spal už dost, nejsem unavený. Počkám do rána."
Otočil se zpět k oknu.
"Já vím," špitla. "Bojíš se, že se tam vrátíš..."
Svěsil ramena, ale už se na ni nepodíval. Adriana ho vzala za ruku a mlčky ho dovedla až do ložnice. Spávala v ní s Audensem, ale od té doby, co odešel, v ní spala pouze sama.
Poesis se nechal odvést a uložit do postele. Adriana si lehla vedle něj. Byli otočeni čelem k sobě a hleděli na sebe.
"Zůstanu tady a budu připravená ti znovu a znovu říct, že to byl jen hloupý sen," šeptala, zatímco ho hladila po vlasech.
Poesis zavřel oči. Připadal jí najednou tak zranitelný. Chvíli ho mlčky pozorovala a pak zavřela oči také.