Duben 2015

O čem jsou Ledové zahrady?

7. dubna 2015 v 10:53 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Chronologicky řečeno, děj začíná tím, že si jistá osoba, jež dlouhodobě trpí depresemi a úzkostmi, rozhodne vzít si pocity pomocí černé magie. Možná to má symbolizovat sebevraždu, ale já se klaním spíš k tomu, že si člověk usmyslel, že lepší než bolest je necítit nic, a tuto myšlenku se pak během celého díla pokouším vyvrátit.
Vedlejším účinkem tohoto kouzla je to, že krajina, ve které se osoba usadí, ztrácí pocity také. Lidé, kteří v zemi žili, najednou umrznou a stávají se z nich němí sluhové, všechno zahalí sníh a oblohu zakryje nekonečný stratus, takže není poznat, kde obloha končí a začíná zem.
Frigidona (ta osoba, o které je právě řeč) tuto zem chválí a začne jí říkat Ledové zahrady. Společně s ní tam žije i její manžel Phoúron, který ale nemůže vydržet to, že se mu Ledové zahrady v jednom kuse snaží vyrvat duši z těla, a tak se po pár letech odstěhuje kousek za hranice. Věřte - nevěřte, Phoúron má být v jistém ohledu můj autoportrét, avšak jiný, než byste čekali. Znázorňuje totiž to, u čeho jsem vypozorovala, že je u ostatních lidí jiné než u mě. Jak si lze všimnout, tento pán si:
1) rychle zamiluje úplně cizího člověka a okamžitě ho začne brát téměř jako člena své rodiny a
2) nikdy se neoprostí od blízkého člověka, ze kterého se stal jen nicneříkající stín, ale žije jen kousek od Ledových zahrad a až do konce příběhu doufá, že ho někdo z rodiny bude potřebovat. Čeká připraven a nápomocen až do alelujá a nikdo o tom ani neví!!
Toto jsou dvě vlastnosti, které mě na sobě štvou zejména a prostě proto, že je ostatní lidi nemají. Někdy mám kvůli tomu pocit, že ze sebe dělám vola, když někoho po letech potkám, mám z toho setkání až psí radost, ale ten člověk ani neví, že mě někdy znal.
Ještě k té první vlastnosti - lidmi, které Phoúron přijal za své syny, jsou samozřejmě myšleni Desperatus a Audens, dva ze tří hlavních hrdinů této knihy. Jsou to dva bratři a docela se od sebe liší. Audens, prvorozený, je chlap jako hora, jenž se od rána do večera dře v lomu a nic kromě toho prakticky ani nezná. Desperatus, naproti tomu, je o jedenáct let mladší drobný chlapec - mnohem slabší a také zbabělejší. Právě tento chlapec najde cestu do Ledových zahrad, právě jeho osud je tím gró celé knihy.
My tedy v té knize sledujeme zejména Desperata, hlavně jeho pobyt v Ledových zahradách. Tato země má jen několik tisíc obyvatel, z toho jen pět samostatně myslících - to jsou členové "královské rodiny" Albínijů, Phoúronovi příbuzní: jeho žena Frigidona, tři synové Algiditas, Nives a Poesis a dcera Arctica.
Symbolika se objevuje právě u tří synů. Jsou tu jakoby tři typy necitelnosti - mělkost a brutalita v podání krutého Niva, tajuplnost a nepředvídatelnost jako vlastnosti Poesiovi a dále chladná sebejistota (slabší odvar arogance) u Algidita, přičemž Algiditas, jakožto jediný obyvatel Ledových zahrad s pocity, je třetí hlavní postavou tohoto příběhu.
Geny se zkrátka rozhodly, že se u nejmladšího syna kletba neprojeví skoro vůbec. Algiditas se celý život snaží své pocity skrýt, protože ví, že kdyby se matka dozvěděla, že cítí, nechtěla by mu předat trůn. A pro někoho jako je on je trůn to jediné, na co se v Ledových zahradách může těšit. Je to smysl jeho života.
Do příběhu vstupuje Calida, jiná královna, mladá a nádherná, a my se najednou dovídáme, že za Ledovými zahradami existuje ještě jedna země, plná hor a lesů, jakožto symbol lepšího života a za hranicemi té hrůzné nicoty. Kontrast mezi ní a Ledovými zahradami je do očí bijící - mohutné, ledové zdi zámku versus malá dřevěná, barevná stavba. Silná hierarchie ve společnosti versus jedna velká rodina, sice taky s hierarchií, ale nikdo na tom až tak moc netrpí. Lidé své královně říkají prostě Calido, a že je jejich královna, to se prostě ví a už to není potřeba zdůrazňovat. V Ledových zahradách se ctí vznešenost a rod, ale v Severním království se lpí spíše na síle, odvaze a pomoci slabším. A také na pocitech. Na dveřích místního zámku uvidíte tento nápis:
"Rozplakat nás můžeš, ale pamatuj si toto:
jedno, co uděláš, naše láska zůstává nekonečná.
Nic nedokáže zlomit naše srdce, ani jedinkrát.
Neboť jsou to srdce nekonečně silná."
Přichází do Ledových zahrad, aby zachránila Desperata a odvedla ho k sobě. A on odmítne. Proč? Bude to těžké k pochopení, ale Desperatus jako jediný důvod uvede to, že Calidu vůbec nezná. Ale takhle přece jedná spousta lidí - nikdy nevěří cizímu člověku, i kdyby pravda, kterou říká, byla do očí bijící. Možná to má symbolizovat Ježíše nebo něco podobného, přeberte si to, jak chcete. Lhala bych, kdybych řekla, že vím přesně, co jsem tím myslela.
Calidu při jejím snažení pozoruje zdálky Algiditas. Už Calidu viděl. Kdysi. Když se její matka Veritas pokoušela o to samé v jeho případě. Pokusila se ho odvést pryč z Ledových zahrad. Algiditas tehdy odmítl kvůli trůnu, na Calidu se mu ale zapomenout nepovedlo, stále si pamatoval její krásu. A když ji tam tak viděl stát, po asi patnácti letech, už dospělou a stejně nádhernou jako tehdy, no.. Zamiloval se.
A teď začíná do příběhu zasahovat Utěšitel. Asi jsem to měla říct hned na začátku: Utěšitel je tím, kdo celý tento příběh vypráví. Je to.. Hm.. Nehmotná bytost skládající se z duší těch, kdo v Ledových zahradách (nebo jejich blízkém okolí) zemřeli nebo se narodili pod vlivem kletby. První takovou duší byla samozřejmě ta Frigidonina.
Utěšitel odůvodňuje svůj vznik tak, že když se vytvoří nějaká věc, vytvoří se automaticky i její protiklad. A on je protikladem albínijské kletby. Smyslem jeho existence je kletbu zrušit. K tomu, aby zvedl poklop zla z tohoto kousku země, potřebuje duší sedm. Už má Frigidonu, Poesise, Niva, Arcticu, Veritas a nepatrný kousilínek Algiditovy duše. Takže už je dost silný na to, aby rozjel svůj pokus získat další. Už může brát životy, našeptávat, rychle cestovat nebo hýbat věcmi. Zároveň je to kladná bytost plnící ta nejniternější přání. Rozhodne se, že splní přání Algiditovi (setkat se s Calidou), Desperatovi (setkat se s Audensem) a Phoúronovi (nebýt už sám). Nikdo z dotyčných si neuvědomuje, jaké důsledky bude mít splnění jejich přání. Calidu uvidí při setkání s Algiditem Nives, poví matce o Algiditových pocitech a Calidu znásilní, zabije a pověsí její hlavu na Algiditovy dveře.
Algiditas přijde o smysl života i o lásku a zešílí z toho. Teď do toho ještě přijde Audens, s požadavkem, aby si mohl odvést bratra zpět domů. Přestože vztah mezi Algiditem a Desperatem má k přátelství pěkně daleko, Algiditas se chlapce stejně nechce vzdát. Zemře i Audens.
Algiditas se pomstí matce za to, že ho vydědila, a zabije ji. Poesis mu pak pomůže zabít Niva.
Phoúron se vydává do Ledových zahrad, protože ví, že se měl Audens s Desperatem vracet přes místo, kde bydí, zpátky domů, ale jelikož to trvá nějak moc dlouho, muselo se něco stát. To, co najde, ho zaskočí - Audens mrtvý, skoro celá rodina mrtvá, Poesis vyhnán, Desperatus bez vůle (Algiditův trest za neschopnost, kapitola 18).. A na trůně sedí šílenec. Phoúron se svého syna snaží přivést k rozumu. Snaží se mu domluvit, přimět ho, aby se vzdal trůnu a šel raději s ním a Desperatem pryč.. Ale Algiditas na něj zaútočí. Phoúron pak nemá jinou možnost, než ho zabít.
A tak má Utěšitel tyto duše: Veritas, Frigidonu, Niva, Poesise, Algidita, Arcticu, Calidu a Audense. Jedna duše mu tedy přebývá a on se rozhodne, že obdaruje Poesia a dá mu tu jeho. Poesis je zavalen emocemi asi tam jako novorozeně. Je však silný, ustojí to a naučí se své pocity kontrolovat poměrně rychle. Je z něj normální mladý, inteligentní muž. Spolu s Phoúronem pak doprovodí Desperata zpět domů, kde na chlapce čeká Adriana, Audensova přítelkyně, se kterou se Audens stačil v průběhu knihy seznámit. Bylo mi potěšením, dopřát mu trochu příjemna po té strašné tyranii a dřině. Ale teď je mrtvý a Adriana je z toho dost špatná.
Ledové zahrady jsou definitivně zničeny. Tisíce zmrzlých sluhů odmrzne a najde své rodiny. Nejsou vůbec s to vysvětlit, co se s nimi dělo. A i když už v Ledových zahradách kletba není, už se tam nikdy nikdo z nich nevrátí a až dodnes tam tomu říkají "prokleté údolí".