Březen 2015

Rursum - část 2

14. března 2015 v 14:26 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Přiběhla ke dveřím a otevřela je. Stáli za nimi ti tři neznámí - nějaký zvláštní stařec, šťastně se tvářící mladý muž a chlapec bez oka. Chtěla už promluvit, zeptat se, odkud přišli a co chtějí, když vtom jí to došlo. Ještě jednou pohlédla na chlapce a brada jí poklesla v náhlém pochopení.
"Desperatus," vydechla "že?"
"Dobrý den," špitl chlapec stydlivě.
"TY JSI VÁŽNĚ DESPERATUS! UŽ JSEM ANI NEDOUFALA!" vykřikla s úžasem a znovu se zadívala na všechny tři. Prohlížela si je, jednoho po druhém, tak dlouho, až to bylo zvláštní. Nejprve jí nebylo jasné, co to vlastně dělá, ale pak si vzpomněla a koutky úst jí poklesly zase dolů.
"Kde je Audens? Kde je?" chtěla vědět.
Neodpověděli, v jejich pohledu však byla schovaná nápověda. Nevěnovala jí pozornost, chtěla to slyšet ve slovech, jinak tomu odmítala uvěřit. Chtěla oddálit ten hrůzný okamžik, kdy jí bude odpovězeno. Věděla už, co uslyší.
"Adriano," ozval se mladý muž. Pohlédla mu do očí. "Jste Adriana, že?"
Přikývla.

"Audens je mrtev."

Řekl jí to nemilosrdně, přímo do obličeje, až se zachvěla. Ne, takhle se to dozvědět nechtěla, tak rychle ne.. Zorničky se jí rozšířily až nadoraz. Trhavě se nadechla a roztřesenou rukou všem pokynula, aby šli dál.
Dovedla je do obývacího pokoje, měli na sobě pořád ještě boty. Desperata usadila do hlubokého křesla a do ruky mu dala svůj čaj (asi stále vypadal bídně), sama nad ním zůstala stát a po tvářích se jí koulely slzy velké jako hrách. Ostatní si posedali na pohovku naproti.
"Jak dlouho jste na Audense čekala?" ozval se Phoúron.
"Půl.. Půl roku."
"Upřímnou soustrast," ozvalo se. To byl Poesis. Střelila po něm nepřátelským, uslzeným pohledem.. A zjistila, že i on má mokré oči. To ji překvapilo.
"K-kdo vůbec jste?" vypadlo z ní. Slova se ujal kmet.
"Jmenuji se Phoúron. Já a můj syn Poesis jsme Desperata doprovodili z Ledových zahrad až sem."
"A řekne mi někdo konečně, co jsou ty Ledové zahrady vlastně zač?"
"Už nejsou nic. Byly zničeny. Popisovat takové místo, jež se navíc slovy popsat snad ani nedá, je nad mé síly a nejspíš i zbytečné."
"Znali jste Audense?"
"Potkali jsme ho. Byl to silný muž. Statečný až do samého konce. Dostal se až k bratrovi, ale když si ho chtěl odvést domů, Algiditas to nepřipustil a místo toho Audense zabil."
"PROČ?" vyhrkla.
"To my nevíme, Adriano."
"A kdo to vlastně je, ten Algiditas?"
Phoúron vzdychl a v očích se mu objevila nekonečná bolest. "Algiditas.. Je někdo, kdo už je taky mrtev."
Němě přikývla.
"Nic z Ledových zahrad už neexistuje. Jsme to jediné, co po nich zůstalo."
"A to je dobře, nebo špatně?"
"To.. Je jediný dobrý konec," odpověděl Poesis tiše, zatímco ji provrtával očima.

Desperatus upíjel čaj se zármutkem a sledoval tu krásnou ženu, jak u srdce svírá ruku v pěst a stále zírá na prince. Poesis jí pohled opětoval tak upřeně, až musela zamrkat, než se tam znovu odvážila pohlédnout. Nikomu neušlo, že se jí zalíbil. Aby skryla své rozpaky, rozpovídala se raději o tom, jaké bylo soužití s Audensem:
"Bylo.. Bylo nám spolu nádherně. Viděla jsem na něm, jak je rád, že jsem u něj. Samozřejmě jsme se od sebe hodně lišili, pocházeli jsme každý odjinud a občas jsme se hádali, hlavně kvůli penězům. Víte, nebyla jsem na tom s penězi níkdy úplně bídně, a tak jsem to tu trochu ozdobila, aby se nám žilo lépe. Aby to tu vypadalo jako byt a ne jako ubytovna. Audens ale moje dekorace označil za zbytečnosti a plýtvání penězi. Chtěl, aby to tu vypadalo stroze jako do té doby a všechno vyhodil. A volný čas - to bylo taky téma.. Pořád pracoval a když už nějaký čas měl, nechtěl nikam jezdit. Cítil se nejlépe tady. A když měl potkat moje přátele, byl z toho nesvůj. Nenáviděl lidi. Ale i tak.. I tak můžu s klidným svědomím říct, že on byl ten nejdokonalejší muž na celém světě. Byl silný, rozhodný a dalo se mu důvěřovat. Byl opora. Vždycky, vždycky při mně stál. V životě nikoho nepomluvil, v životě nikomu neublížil.. Te-tedy až na Desperata, ale.. Zkrátka, srdce měl čisté jako křišťál a neexistovalo nic, co je mohlo zlomit. Nevím, proč zrovna on musel zemřít. Proč vůbec umírají nejdřív ti, kterých je nejvíc potřeba.. Nebo mi to tak alespoň připadá. Nevím."
Odmlčela se a schovala hlavu do dlaní.

Adriana všechny tři návštěvníky ubytovala, neboť zoufale potřebovala nebýt sama. Pozornost si od ní získal zejména Poesis - o toho se starala dokonce takovým způsobem, že mu připadalo, jakoby to nebyl Audens, nýbrž on, na koho celou tu dobu čekala.
Pravdou bylo, a to nikomu nepřiznala, že kdykoliv se od Poesise hnula byť jen na krok, rozplakala se a bylo jí po Audensovi smutno. Dokud však měla, o koho by se starala, vedlo se jí mnohem lépe.
Začala být na něm závislá. Pořád za ním chodila a pekla nejrůznější dobroty, jen aby ho u sebe udržela.

Rursum - nový začátek kapitoly

12. března 2015 v 20:38 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Co se děje? Děje se vůbec něco? Kde se to děje a proč to tak dlouho trvá?

Adriana seděla na Audensově gauči, v ruce Audensovu pracovní smlouvu z doby před dvaceti třemi lety. Vše, co ji obklopovalo, bylo Audensovo a jí se z toho už motala hlava. Už toho měla dost, jak kolem sebe měla z Audense všechno, jen ne jeho přítomnost. Chyběl jí. Ráno mu převrátila celý byt naruby, jen aby našla něco nového o něm. Nebylo to správné, ale to jí bylo jedno. Raději už ani nedoufala, že se vrátí. A našla tohle. Pracovní smlouvu pro osmnáctiletého dříče, která mohla být napsána klidně o deset let dříve a nikdo by byl nepoznal rozdíl.

Přemýšlela o tom, jaké to musí být pro osmileté dítě, pracovat v lomu. Když bylo osm jí, dívala se na kreslené seriály a hrála si se všemi lidmi, které zrovna měla po ruce. Jenže on nikoho po ruce nikdy neměl. Všechno si obstaral sám. Naučil se žít bez lidí. Dokonale se uzavřel mezi těmito zdmi. A ona právě zde seděla.

Byl pryč. Byl pryč moc dlouho. Čekání bylo nesnesitelné a naplňovalo ji jak prázdnotou, tak i touhou odejít, jedno kam. Bylo jí dvacet a už žila jako tehdy on - zavřená a sama. Každou chvíli ho vyhlížela z okna. I teď se tam podívala. Ne, nebyl tam. Jen nějací tři lidé, které nikdy předtím neviděla..

Táhněte k čertu, pomyslela si.

Za půl minuty uslyšela zvonek.

Kapitola 21 - verze s Poesiem

2. března 2015 v 15:39 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Phoúron i Desperatus pohlédli směrem k lesu a spatřili mladého muže, jak se k nim blíží. Měl vlnité, světlé vlasy, úzký obličej se špičatou bradou a tmavé oči s těžkými víčky. Byl o poznání vyšší než oni a ačkoli byl viditelně trochu zmatený, působil neobyčejně sebeuvědoměle a inteligentně. Nebylo pochyb - zírali na Poesia.
Phoúron na něj vytřeštil oči. Musel si ho prohlédnout. Musel se na tu nádhernou bytost ihned podívat.
Jak se syn blížil, bylo vidět stále zřetelněji, které rysy zdědil po matce a které po otci. A tak první, co mu stařec pověděl, jakmile byl dostatečně blízko, bylo:
"Máš.. Máš moje oči."
"Opravdu?" usmál se Poesis. A v tu chvíli se málem skácel k zemi - tak pevně ho stařec objal. Trvalo dlouho, než ho konečně pustil, a když to udělal, uviděl, že Poesiovi z očí vytryskly slzy. Poesis si je rychle otřel a řekl na to:
"Promiň.. Ještě to neumím ovládat."
"Jak.. Jak to Utěšitel dokázal, takový nádherný zázrak?" zašeptal stařec a pár slz mu setřel sám.
"Znovu jsem uslyšel jeho hlas," začal Poesis, jehož přímý pohled do očí starce bodal stejným způsobem jako předtím. "Ukrýval jsem se hluboko v lesích, když na mě promluvil. Řekl mi, že všichni ostatní členové albínijské rodiny, kdo byli zasaženi kletbou, jsou již mrtvi, a to že je potřeba ke zničení Ledových zahrad. Dále bylo potřeba sedm duší, které však již získal, a proto tu mou už nepotřeboval - duše Frigidony, Niva, Arcticy, Calidy, Veritas, Audense a Algidita. Takže mi nabídl dvě možnosti - buďto mi vezme život jako ostatním, anebo mi dá mou duši, neboť si ji šetřil přesně pro tento okamžik. Měl však podmínku - požadoval, abych šel za tebou. Řekl, že mě povede. A také řekl, že se mu zdařily všechny jeho plány, a že se už nikdo z nás nemá čeho bát. A protože jsem mu vždycky plně důvěřoval - to přece víš - zvolil jsem si druhou možnost. A najednou.. Najednou jsem procitl, jako když vytáhneš tonoucího z hlubokého jezera, a on si až teď uvědomí, že se v něm topil. Otevřel jsem oči a začal jsem doopravdy vnímat. Vnímal jsem všechny barvy - nemluvím o těch vizuálních, nýbrž o těch vnitřních. Pocity mě zasáhly plnou silou, získával jsem dojmy z každé molekuly vzduchu, a to všechno na mne doráželo jako mohutné vlnobití, až jsem si myslel, že to neustojím. Ale ustál jsem to, a nelituji toho ani trochu, neboť konečně poznávám, co je to život. Jsem člověk, už žádný stroj."
Najednou se, zcela nečekaně, otočil na Desperata.
"A ten chlapec.." zašeptal "si zaslouží, abych mu pomohl, s čímkoliv si bude přát. A tak doufám, Desperate, že mi dovolíš, abych tě doprovodil na cestě domů."
"Moc bych si to přál," odpověděl chlapec.
"I já bych si to přál," přidal se otec.
"Pak již není, proč tu dále zůstávat," usmál se Poesis a položil oběma ruku kolem ramen.
"Z této země zbude za chvíli jen hromada trosek. Měli bychom zmizet."
Otočili se tedy k odchodu.

"Mám vás rád," dodal ještě.