Květen 2014

Základ pro další část kapitoly Rursum

26. května 2014 v 12:09 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
"Tady je to!" vykřikl Desperatus a ukázal prstem na jeden z nízkých panelových domů opodál. "Tady jsem bydlel s Audensem!"
"Dobrá, zkusíme se tam nějak dostat," řekl Phoúron a zářivě se na chlapce usmál.
Všichni vystoupali po schodech do třetího patra. Tam Desperatus vytáhl z kapsy klíče, se slovy, že je rád, že je za tu dobu neztratil.
Konečně se odhodlal a strčil klíč do zámku. Nebylo zamčeno. Potichu a opatrně pootevřel dveře, jakoby se bál, co za nimi uvidí. Vtom uslyšel v bytě kroky. Lekl se a zabouchl.
Otočil se na ostatní a zašeptal: "N-někdo tam je!"
Dveře se znovu otevřely a v nich stála pohledná dívka s mahagonovými vlasy. Dlouze se na všechny zadívala. Chtěla už promluvit, zeptat se, odkud přišli a co chtějí, když najednou její pohled spočinul na chlapcově obličeji a na chybějícím oku.
"Desperatus," vydechla "Že?"
"Dobrý den," špitl chlapec stydlivě.
"Ty jsi vážně Desperatus! Už jsem ani nedoufala!" vykřikla s úžasem a znovu se zadívala na všechny tři, když v tom její koutky u úst opět poklesly, to když si všimla..
"Kde je Audens? Kde je?" chtěla vědět.
"Mrtev," ozval se Algiditův zastřený hlas zpoza vzdáleného rohu.
Ženiny zorničky se rozšířily až nadoraz. Trhavě se nadechla a roztřesenou rukou všem pokynula, aby šli dál. Všichni poslechli, až na Algidita. Ten udělal jeden váhavý krok vpřed a pak zůstal stát přede dveřmi, jakoby se bál, že bude odhalen. Ale nikdo, ani Desperatus a ani Phoúron, neměli v úsmyslu Adrianě říkat, kdo je vrahem. Phoúron chytil svého syna za paži a zatáhl ho do bytu proti jeho vůli.
Adriana je dovedla do obývacího pokoje. Desperata usadila do hlubokého křesla a strčila mu do ruky svůj hrnek s čajem (asi stále vypadal politováníhodně), sama zůstala stát a po tváří se jí koulely slzy velké jako hrách. Ostatní si posedali na pohovku naproti.
"Uvnitř pláčeme všichni stejně, slečno Adriano," konejšil ji Phoúron. Algiditas se pro sebe ironicky ušklíbl, v očích měl však také bolest.
"K-kdo vůbec jste?"
"Jmenuji se Phoúron. Já a můj syn Algiditas jsme Desperata doprovodili na jeho cestě z Ledových zahrad sem."
"Znali jste Audense?" špitla.
"Ano, my oba jsme ho potkali. Došel až ke svému bratrovi, statečný až do samého konce."
"Chtěl si chlapce odvést domů... Při vyslovení svého požadavku byl ale zavražděn. Smrt to byla rychlá," dodal Algiditas sotva slyšitelně.
"Vy jste to viděl?"
"Ano, viděl," odpověděl jí klidně.
"To musel být hrozný pohled."
"T-to také byl," přisvědčil zlomeným hlasem.

Desperatus upíjel svůj čaj se zármutkem a sledoval tu krásnou ženu, jak u srdce svírá ruku v pěst a stále zírá na prince. Algiditas jí pohled opětoval s tváří bez výrazu. Nikomu neušlo, že se jí zalíbil. Měla za to, že právě on nese Audensovu smrt nejhůře, protože se choval tak zakřiknutě. Mírně se na něj usmála, jeho obličej však stále připomínal neživou masku.

Myšlenka pro Rursum

14. května 2014 v 20:19 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Adriana Desperatovy zachránce ihned ubytuje, i když je nikdy předtím neviděla. Phoúron poznamená:

"To jste hodná. Kdyby byl každý člověk tak přátelský jako vy, na světě by se již nenašlo mnoho osamocených lidí."