Kapitola 22 - Vita Nova

9. dubna 2014 v 14:57 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Dům čaroděje vypadal jako obrovský pařez i s kořeny. Phoúron a Konrad, zakrvavení, vyčerpaní a s bledými mrtvolami na ramenou, hlasitě zaklepali.
Těžké dřevěné kruhové dveře se okamžitě rozletěly dokořán a z nich vykoukl menší, postarší plešatý mužíček s dlouhými světlými vousy. Na sobě měl tmavě červený hábit, jenž splýval až k bosým nohám.
"Pojďte dál, pojďte," zaskřípal. Jeho zářivě modré oči je pozorovaly zpod vrásek se zřejmou zvědavostí.
Konrad s Phoúronem doslova vběhli do domu. Čaroděj honem zavřel a přiskočil k nim.
"Tudy," zvolal.
Proběhli tmavou chodbou s obrazy a sklenicemi nejrůznějších tvarů a vmžiku vpadli do obrovské kruhové místnosti s křiklavě oranžovými, již poněkud oprýskanými stěnami. Vypadala tak prázdná, pouze s jedním stolem a dvěma nízkými postelemi u něj. Na ty postele Algidita a Desperata uložili. Oba příchozí cítili přítomnost něčeho podobného pozůstatkům zla. Nevědomky se otřásli, neřekli však nic, jen se posadili vedle těl, aby si odpočinuli.

"Co je jim?"
"Jsou mrtví," odpověděl Konrad.
Phoúron se při těch slovech úplně rozechvěl.
"Chceme je oživit," pokračoval Konrad, čaroděj se však zatvářil nesmírně vážně a nesouhlasně.

Jsou si tak jistí mými schopnostmi, říkal si. Nebo to snad byla jen slepá, dávno ztracená naděje... Každopádně přemýšlel, jak by jim řekl, že přivést mrtvého k životu nikdo nedokáže.
Zhluboka se nadechl, semkl víčka, promnul si nos a začal vysvětlovat:
"Víte, duše zemřelých.. Mrtvé není možné oživit. Jejich duše zajdou příliš daleko, aby bylo možné - "
"Ale TYTO duše ještě tak daleko nejsou," skočil mu do řeči Konrad.

"Je to tak, sám jsem je zadržel," přisvědčil jsem a čaroděj polekaně nadskočil.
"J-je tu ještě někdo?"
"Ano, já."
"Cítím temnou magii," zasyčel čaroděj, celý v pozoru. "Zjev se nám," přikázal třaslavým hlasem.
"Nemohu. Nejsem hmotný."
Čeroději se z hrdla vydral zoufalý skřek. Nevěděl jsem přesně, proč se tak lekl, když zjistil, že jsem neviditelný. Měl mě asi spjatého s vedlejšími účinky svých léčitelských, magických praktik, se zkušenostmi se zbloudilými dušemi, démony, poltergeisty. Vlastně s těmi zbloudilými dušemi tak daleko od pravdy nebyl, i když trochu přece. Já své duše dokázal ovládat, takže nemohly vzniknout nečekané nepříjemnosti, jaké se objevovaly v tomto pokoji v dočista jiných situacích.

Zbloudilé duše bouraly nábytek, přiváděly pacienty k šílenství, negativně ovlivňovaly účinnost kouzel, šeptaly, křičely a děsily. S každou zbloudilou duší do pokoje pronikla obrovská míra jejich zoufalství - byly to totiž převážně duše sebevrahů a dalších zoufalých lidí, které se ztratily a nemohly pokračovat na své cestě ke věčnosti, neboť nenašly ty správné dveře. Zůstaly zaseklé na zemi. Zmítaly se a žadonily, ale nic naplat. A tak občas, když čaroděj prováděl nějaké složité kouzlo a povolával vyšší bytosti, vycítily zbloudilé duše magii, možná i pomoc, a přišly blíže. Čaroděj z nich míval pokaždé husí kůži a stálo ho velké úsilí, aby to ztělesněné zděšení a zoufalství konečně vyhnal zase ven.

To mi připomíná, že jsem měl problém najít a zadržet Algiditovu duši, neboť byla na nejlepší cestě stát se jedním z oněch ztracenců. Já ji ale našel. Princ nevěděl, co se děje, zkoušel se mi vysmýknout, já ho však držel pevně tak, aby se nemohl vůbec pohnout ani cokoli říct.

Já byl ale jiný - to věděl i čaroděj. Čím víc duší jsem měl v moci, tím víc jsem se dokázal ovládat. Jednal jsem už téměř jako samostatná vyšší bytost. Byl jsem víc než jen soubor duší - byl jsem činitel. A jakmile tohle čaroděj po chvíli pochopil, přestal být tak zoufale vyděšený a proces oživení mohl být konečně zahájen.

Diktoval jsem pokyny a udivený čaroděj i ostatní je plnili. Naprosti postelím nakreslili kruh, do něhož měla vstoupit oběť. Otevřeli starou léčitelskou knihu v těžkých kožených deskách na straně sedm set šest - léčba hlubokých řezných ran.
"Oživovat budu já, ty budeš léčit jejich těla, aby bylo jejich prolnutí s dušemi slučitelné se životem. Budeš u nich stát, připraven, a v ruce už budeš držet lahvičku s lektvarem. Jakmile do těla duši zasadím, okamžitě začneš léčit."
Čaroděj nervózně přikývl.
"A teď přijde ta zásadní otázka, a to - "
"Ach ne," přerušil mě Phoúronův povzdech.
" - a to, koho vybrat jako prvního. Nad tím jsi raději ještě vůbec nepřemýšlel, že ne, Phoúrone?"
"Ne," přiznal neochotně stařec a přistoupil k oběma lůžkům, v očích hrůza a nekonečný smutek. Ztěžka přesunul své oči na Desperatovu bledou, zmučenou tvář bez oka. Poté se zahleděl na Algidita. Vypadal tak klidně, bílý jako spící anděl. V tu chvíli Phoúron ucítil vinu nehorázné velikosti. Jak mohl zabít vlastního syna, jen pár minut poté, co byl obviněn z toho, že je špatný otec? Do očí mu vyhrkly slzy, jen tak tak je zadržel. Hleděl do těch mrtvých, vodnatých očí a nemohl uvěřit tomu, co udělal.
"V-vrátíš mu jeho duši celou? I s tím málem, co vzala kletba?" zeptal se mě.
"Ano, slibuji. Možná ho dokonce hned nepoznáš."
"Ať... Ať je to tedy Algiditas. Můj syn."

"Takže, jestli tomu rozumím dobře," ozval se náhle čaroděj, přistupivší ke starci "pro Algidita se obětujete vy a pro Desperata tady mladý pan Strážce?"
"Ne, ne," vyjekl Phoúron, přestože chtěl Konrad něco říct (a vypadalo to, jakoby se chystal dokonce souhlasit) "on zůstane naživu. I když to možná vyzní krutě, myslím, že Konrad, ten obětavý, laskavý a silný strážce královské rodiny Země severního slunce, může prožít svůj život ve štěstí spíš než Desperatus."
Konrad se mírně pousmál, ale nuceně. Ve skutečnosti měl v duši chaos. Cítil se jako poražený a ponížený válečník, v žádném případě si nepřipadal šťastný, nýbrž přesně naopak. A laskavost? Nezdálo se mu, že by v něm ještě nějaká zbývala. A co se ještě s jistotou ztratilo, byla jeho síla - síla žít.
"Phoúrone, stoupni si do kruhu," řekl jsem a stařec tak učinil.
"Dospěl jsem k názoru, že celý svět je o tom, jak se staří obětují pro mladé," řekl s úsměvem, když zaujímal své místo, a čaroděj sebou přitom nepatrně trhl.
"Vytáhni meč, abys jím mohl probodnout své srdce a odpoutat od těla duši," vyzval jsem ho.
Zajímavé bylo, že Konrad také vytasil meč, který si nyní prohlížel se zvláštní jiskrou v očích.
Otočil jsem se zpět na Phoúrona.
"Připrav se, máš asi deset minut, než - "

Vtom jsem ale něco uslyšel:
"Vem si moji. Jestli jsi nelhal, Utěšiteli, slyšíš mé nejniternější přání. Vem si moji a Phoúrona nech žít."
Ohlédl jsem se.
Tohle nebyl ničí hlas, nýbrž myšlenka, opravdové přání z hloubi srdce. Nikdo ho nemohl slyšet, jen mně rezonovalo v uších jako mohutný kostelní zvon.
Konrad měl skloněnou hlavu a soustředěně hypnotizoval podlahu, zatímco opakoval svou volbu.
"Dobrá.. Vyhovím tvému přání," řekl jsem nahlas. "Phoúrone, tebe se to netýká. Zůstaň tak! A ty, příteli.. Teď nebo nikdy."
Phoúron zůstal strnule stát a když si Konrad probodl srdce, vykřikl i s čarodějem a oba se k umírajícímu přihnali.
"ČARODĚJI! VRAŤ SE ZPĚT A BUĎ PŘIPRAVEN," zařval jsem do všeho toho chaosu.
"Co se děje? Jaktože.. Vždyť já.." naříkal stařec, já ho ale zastavil rázným: "Mlč a pozoruj Algidita, neboť se probouzí!"

Jakoby princi najednou někdo násilím vrazil do hrdla život, trhaně se nadechl s obličejem zkřiveným bolestí. Čaroděj mu okamžitě do krku nalil první lektvar. Algiditas se rozkašlal, nicméně spolkl všechno, zatímco Konrad klesl mrtev k zemi a stařec tomu jen vyděšeně přihlížel, neschopen slova.
"Konrad si přál, abych to takto udělal," konejšil jsem ho.
"T-to vám mám věřit?" ozval se jeho slabý hlas. Poté se postavil zpět na nohy a ztěžka došel k Algiditovi.
"Bude můj syn v pořádku?"
"Ano," přikývl čaroděj. Algiditas v tu chvíli vyjekl agonií.
"Proboha, jak dlouho to bude trvat, než ho z toho dostanete?"panikařil stařec.
"Pár hodin."
Stařec ze sebe vyrazil jen něco jako zaúpění.

"Potřebuji po vás, abyste se na chvíli vzdálil," vyzval ho dále čaroděj "budu povolávat vyšší bytosti, což může být pro nezúčastněného pozorovatele i nebezpečné, někdy dokonce fatální. Musím vás proto poprosit, jestli byste nepočkal venku."
"A co bude s Desperatem? Díky Konradově.. VELMI statečné oběti... můžeme zachránit i jeho.."
"Vím, vím," přikývl čaroděj. "Nejprve se ale musíme postarat o vašeho syna, aby neumřel znovu."
"Jistě.. R-rozumím."

Phoúron vyšel ven na čarodějovu zahradu, kde rostly květiny rozličných tvarů. Růže. Tulipány. Šeříky. Pivoňky. Rododendrony. Fialky. Z hlediska zahradničení se čaroděj rozhodně měl čím chlubit.
Snad se může chlubit i schopností léčit, problesklo starci hlavou.
Sedl si do nedalekého altánu na starou dřevěnou židli se zničeným opěradlem a čekal.
Věděl, že zde bude muset zůstat několik hodin, cítil však nutkání k čaroději znovu vtrhnout a zkontrolovat, jestli všechno probíhá dobře. Zatímco tam tak seděl, s těžkým srdcem přemýšlel o Algiditovi. Bylo to to jediné, co mu z rodiny zůstalo, jediné, co z té rodiny mělo smysl zachránit. V duchu se usmál - Desperatus i Algiditas budou živi.. Je třeba jim říct, ať spolu opustí Ledové zahrady... Říct, ať princ chlapce doprovodí na cestě k domovu.. Aby se z nich stali přátelé.. A ať Algiditas pro Desperata něco udělá, když mu připravil tolik muk a zabil mu bratra.
Opodál, na stole, ležely prázdné papíry a tužka. Stařec toho využil, jeden papír si vzal a začal sepisovat rady pro svého zachráněného syna:

Milý Algidite,
Byl jsem špatným otcem, jak jsi správně podotkl, a proto jsem dospěl k rozhodnutí, obětovat se pro vás oba. Chci, abys věděl, že jsem tě měl rád. Byl jsi světlem v mých chmurných dnech samoty. Vždy jsem doufal, že tě z té strašné země odvedu. Chyba byla, poslat za sebe Veritas.
Obdivuji tě, vlastně mi to vůbec nejde do hlavy, že jsi tam zůstal. Ale možná tě k tomuto rozhodnutí opravdu donutila má zbabělost. Jak bych si nyní přál, moci napravit své chyby... Toto je však přání, jež ani Utěšitel nemůže splnit. Čas má jen jeden směr, to bylo světu dáno apriori, stejně jako třeba to, že ráno vychází slunce a večer měsíc.
Je mi velkou ctí zemřít pro vás dva, Algidite. Čeho ale lituji, je smrt Konradova, i když tím bylo umožněno oživení vás obou. A tím, že žijete oba, otevírá se nám jen jediná možnost, jak v tomto příběhu pokračovat.
Jestliže máš city, Algidite, jistě cítíš vinu za chlapcův osud. Postarej se proto, aby nebyl tak tragický, a doprovoď ho na cestě domů. O to tě prosím.
Až dorazíte k Adrianě (Audensově přítelkyni), řekni jí o Audensovi pravdu, v žádném případě se však ke svému činu nepřiznávej! Můžeš totiž alespoň částečně odčinit další ze svých neuvážených hříchů. Poskytni Adrianě psychickou podporu v jejích temných časech tak, jako jsi ji nevědomky poskytl mně. Bude tě potřebovat!
Snad ti nemusím říkat, aby ses o nich dalšího nepokoušel. Buď jí přítelem, ale nikdy bys neměl mít žádný užitek z Audensovy smrti. Snad víš, co tím myslím.
Prosím, projevuj o chlapce alespoň o trochu větší zájem než doposud. Brzy zjistíš, že je silnější, než sis kdy myslel, a přiroste ti k srdci, to vím jistě. Buďte přáteli.
Mrzí mě, co se stalo mladičké Calidě Temporis..
I ty jsi ztratil své blízké v poměrně krátkém čase, jak vím. Ale Desperatus a Adriana tvé pocity ztráty jistě pochopí. Pomohou i oni tobě.
Nebuď sobecký a lhostejný a zjistíš najednou, kolik máš přátel. Vezmi si mé rady k srdci a nebudeš nešťastný dlouho, to ti slibuji.
A to je asi vše.
Navždy,
Phoúron

Když to stařec dopsal, až tehdy si všiml, že se už smráká. Psal svůj dopis tak pomalu a pečlivě, promýšlel ho slovo od slova. Nebylo divu, že tím zabil spoustu času.
Se stínem obav se napřímil a mlčky čekal, bez pohnutí, až si ho čaroděj zavolá.

Netrvalo dlouho a dveře se opravdu otevřely. Zpoza nich ale nevyšel čaroděj. Byl to někdo jiný.
Rovné vlasy barvy popelavé blond odrážely zbytky slunečního světla a poletovaly okolo úzkého, unaveného obličeje s šedýma očima. Jeho krok nebyl noblesní, ale to jenom proto, že trochu kulhal a držel se za břicho. Na sobě měl hnědý hábit a sandály, které mu byly trochu malé.
A najednou to Phoúronovi došlo, a to náhlé zjištění způsobilo, že překvapeně vyjekl.
"Synku," hlesl a prudce vstal, přičemž zapomněl na dopis, a ten se sesul na zem lehkým, klouzavým pohybem papíru.
Musel si ho prohlédnout. Musel se na tu nádhernou bytost ihned podívat.
Opravdu je skutečný? Má oči po Doně! Je tak vysoký. Proč se tváří tak vážně a smutně?

"Co se stalo?" zeptal se Phoúron s obavami, neboť tušil, že je něco jinak, v nepořádku.
"Nevím," na to Algiditas. "Když jsem se probral, ten čaroděj ležel na zemi mrtev a na stole byl nějaký papír. Přečetl jsem si ho. Byly tam instrukce, jak dále postupovat v léčbě toho chlapce, jenž už byl mimo ohrožení života. Vedle instrukcí už čekaly lahvičky, seřazené podle pořadí. Nerozměl jsem ničemu. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo pomoct. A tak jsem se tím návodem začal řídit. Desperatus se probere za chvíli. Pak jsem vyšel ven, abych zjistil, kde to jsem. A vtom jsem uviděl tebe."
"Cože? Desperatus.. Čaroděj... Proč to udělal?"
"Proč se zabil? Já opravdu nevím. Je mi líto. Nic nevysvětlil."
"Já tomu nerozumím. Nerozumím ničemu."
"Jsme na tom stejně, Phoúrone. Já měl být mrtvý.. Jaktože žiji?" dodal Algiditas.
Starce oslovení "Phoúrone" zabolelo v srdci, nic ale neřekl.
Vtom si Algiditas všiml dopisu ležícího na zemi. K Phoúronově zděšení ho letmo přejel očima, nadzvedl jedno obočí a poté ho strčil do hábitu, snad aby si ho později přečetl.

Když došli zpět do pokoje, sedli si k Desperatovi a čekali, až se probere, a zavládlo mezi nimi tíživé ticho. Rozhodl jsem se to nesnesitelné mlčení přerušit a poděkovat jim za osvobození všech devíti duší i celých Ledových zahrad.

"Jste neuvěřitelně stateční. Máte železné nervy a ocelové páteře. Vaše srdce jsou stálá, vaše láska hluboká a věčná. A to platí i pro Desperata.
Ledové zahrady od této chvíle již neexistují. Doufám, že se oba připojíte k chlapci na jeho cestě zpět tam, odkud přišel.
A nezapomeňte: Nives, Dona, valná část Poesiovy a Arctičiny duše, Veritas, Calida, Konrad, čaroděj a Audens vám děkují za vysvobození."

"Co se stalo s Arcticou?" zajímal se Algiditas.
"Arctica utekla do lesů. Přestal jsem jí do Ledových zahrad nahánět veškerou zvěř. Všechna zvířata na jídlo byla do Ledových zahrad zahnána. Žádné z nich by do takových končin samo o sobě nikdy nešlo," odpověděl jsem.
"A co Poesis?"
"Našel Arcticu. Jsou spolu."
"A proč se čaroděj obětoval místo mě?" ozval se Phoúron.
"Ze dvou důvodů. Tvá odvaha a výrok o tom, že se staří obětují pro mladé, na něj velmi zapůsobily. A také znal tvůj osud, Phoúrone. Ano, slyšel už o tobě - od Calidy. A o Desperatovi také. On sám také nebyl zrovna obklopen lidmi. Všichni ho vždy měli za podivína. Jediným opravdovým přítelem mu byla Calida. Kdysi měl také děti, ale.. Posedl je démon a zabil je. Je to příliš bolestná historie a on by určitě nechtěl, abych vám to tu všechno vyprávěl. Spokojte se s vysvětlením, že byl zkrátka statečný, obětavý a plný lítosti nad vlastním, a tedy i tím vaším, osudem. Toť vše."
"Děkujeme."
"I já děkuji," řekl jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama