Kapitola 21 - Requiescat in pace

10. dubna 2014 v 6:28 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Phoúron stál nehnutě u okna, opřený o jednu ze stěn. Chtělo se mu spát, ale násilím se přemohl neusnout. Nemohl uvěřit, že slunce vyšlo už třikrát, mezitím co tady postával. Díval se do těch planin a čekal na to, až se vrátí jeho dva mladí přátelé.
Chvílemi mu připadalo, jakoby je užuž viděl - Audensovy zlatavé vlasy a o chvíli později i ty černé, jež patřily Desperatovi. Po pár vteřinách ale vždy usoudil, že to byla jen iluze, obraz vytvořený na základě zbožného přání, něco jako fata morgana.
Nespal, nejedl, nepil. Jen čekal. Nenáviděl ty pláně, přestože věděl, že si svůj výhled z okna vybral sám. Přemýšlel o tom, kde mohou tak dlouho být.. To by přece stihli.. Kdyby bylo proběhlo všechno v pořádku, už by tu přece byli..
Ach ne, něco se muselo stát.
Hlasitě vzdychl a zakryl si rukama obličej. Jak moc doufal, že se oba vrátí, živí a zdraví, a řeknou například, že se zdrželi, protože.. Proto..že...

Ale kdo by se chtěl zdržet v Ledových zahradách, že?

"Tak se za nimi vydej," ozvalo se tiše.
Phoúron sebou trhl. "Je tu někdo?" zvolal bojácně.
"Ne, nikdo. Jen tvůj rozum a tvé svědomí, jež k tobě mluví," odpověděl jsem prozíravě.
"Pak tedy mlč. Mlč, hlavo!"
"Nemohu, když vidím, jak tady jen tak zbaběle stojíš."
"Nejsem zbabělec," vydechl.
"Ale jsi," na to já.
Phoúron nic neřekl, jen se schoval do polostínu, jenž vytvářel na jeho tváři šílený výraz a prohluboval starcovy vrásky až do nepředstavitelných propastí.
"ZBABĚLČE, ZBABĚLČE, ZBABĚLČE," nechal jsem znít celým domem skrz naskrz. Stařec si musel zakrýt uši, aby mu nepraskly bubínky, neboť to skutečně hrozilo.
"NEEE! PŘESTAŇ! UŽ DOST!" křičel z plna hrdla.
Přestal jsem tedy.
"M-mně přeskočilo," mumlal si Phoúron stále dokola. "Už je to tady.. Přišel jsem o rozum... Už mi z té samoty přeskočilo.."
"Ne, nepřeskočilo," odpověděl jsem. "Tvůj rozum se ti po letech zase vrátil."
"Můj.. Cože?"
"JÁ jsem tvůj rozum a přikazuji ti, aby ses okamžitě vydal do Ledových zahrad zachránit své přátele. Možná, že s každou vteřinou, kterou ty tu promarníš, Desperatus a Audens mezitím, třeba rukou Niva, umírají."
Stařec se opřel lokty o stěnu a pevně semkl víčka.
"N-ne.. Přišel bych o duši!" vydechl těžce.
Má odpověď se mu ozvala těsně u ucha, až sebou polekaně trhl.
"Cožpak je ti tvá stará duše milejší, než duše tvých přátel, kteří, narozdíl od tebe, mohou mít ještě nějakou budoucnost?"
"Cože?"
"Jsou mladí, silní... Jaká škoda, že musí být zatraceni kvůli tvé zbabělosti.."
"Nejsem zbabělý," zopakoval, ve tváři mrtvolně bílý.
"Zbabělost.. Přesně to, kvůli čemu tě Algiditas nenávidí."
"NE! UŽ DOST!" zařval Phoúron a začal odhazovat kusy nábytku. "KDE JSI! VYLEZ!"
"Těsně u tebe," smál jsem se, když sebou opět škubl. "Nevidíš mne však. Jsem ve tvé hlavě."
Stařec se po stěně sesul na zem a dal si hlavu do dlaní. Chvíli tak setrval. Poté opět tiše promluvil:
"Takže.. Můj syn.."
"Ano, tvůj syn. Chtěl bys ho vidět?"

V momentě, kdy se místo odpovědi zvedl, otočil a zamířil ke schodům na půdu, mi bylo jasné, že jsem vyhrál.

Phoúron dlouho bloudil ve tmě, odhazoval krabice a další staré věci, než to konečně našel. Dolů si přinesl těžký, podlouhlý kožený vak.
"Rozhodl ses správně."
"Hmm," zabručel.
"Už jsi ho vytáhl?"
"Ještě ne."
"Tak to udělej. Na co čekáš?"
Phoúronova ruka se třásla, když z vaku postupně vytáhl zářivý, ledový meč, jenž vypadal, jakoby byl právě vyroben. Jeho mlhavé, chladné světlo ozářilo celý dům, když ho konečně pevně chytil. V ten moment se sebejistě usmál, povídaje, že nic ze svého šermířského umění nezapomněl.

"Dobrá, tak tedy vyraž."

Phoúron běžel, jak nejrychleji mohl, a nevědomky se držel za hrdlo, jakoby čekal, že mu bude skrz něj jeho duše každou chvíli násilím vytažena. Když konečně dorazil do Ledových zahrad, zvolnil a čekal, až ho Nives rozpozná a odvede do zámku. Nic se však nedělo.
Zastavil se.
Připadalo mu, jakoby toto údolí bylo o něco více prázdné, avšak už ne tak násilím utlumené. Začínala se snad kletba konečně vytrácet? A společně s ní i všechen dojem vznešenosti a tajuplnosti, kterým byly Ledové zahrady vždy typické?
"Každopádně něco není v pořádku," řekl jsem nahlas Phoúronovu myšlenku, načež váhavě přikývl. Pak se prudce otočil, neboť zaslechl holčičí hlas, jak zvolal:
"Phoúron Albínijský, právoplatný král Ledových zahrad, se vrátil."
To zvolala Arctica, nezjevila se však, jen otce zdálky pozorovala. Nechtěla zajmout krále.

Do zámku došel sám. Velká brána ve tvaru rozhrnutého zmrzlého vodopádu byla otevřená dokořán, takže mohl projít až do trůnního sálu. Neohlížel se nalevo ani napravo, jen prosvištěl dlouhou chodbou se sochami a už byl u dveří.
Na nic nečekal a zaklepal.

"Dále," ozval se neznámý hlas.
Když stařec vstoupil, rozpoznal v nynějším králi svého syna.
No ovšem, naposledy slyšel jeho hlas, když byl Algiditas ještě docela malý. Vypadal teď jinak - byl vyšší, to samozřejmě, ale také krásnější a vznešenější. Něco na něm se však otci nezdálo úplně v pořádku, zatím ale nemohl říct, co ho tak znepokojuje.

Když mladý král vzhlédl a spatřil svého otce, mírně sebou trhl.
"Co tu chceš?" vyjel na něj překvapeně.
"Kde jsou všichni ostatní?" zeptal se ho Phoúron namísto odpovědi.
"To záleží na tom, koho máš na mysli," odvětil Algiditas posměšně.
"Všechny! Dona.. Kde je má žena?"
"Mrtvá."

Phoúronův výkřik zoufalství a nezměrné bolesti se odrazil od každé stěny, podlahy i stropu.
"Jak," křikl na syna. "JAK, MRTVÁ!"
"No, zabil jsem ji," smál se Algiditas a jiskry v očích mu zlomyslně tancovaly.
"Nikdy jsem si nemyslel.. Ty a takový.. Že se proměníš v takové krvelačné monstrum."
"Sám nevím, jak se to vlastně stalo," odpověděl Algiditas klidně. "Vím jen to, že si za to může sama. Vydědila mě a dovolila Nivovi, aby Calidu znásilnil a zabil!" křičel. "Dodnes mi Calidina hlava visí na dveřích, protože nejsem s to ji uklidit!!"
A Phoúron s údivem sledoval, jak se v očích Algidita zatřpytilo pár slz. Vůbec nerozuměl tomu, co se to tu děje, ale jednu věc přece jen pochopil.
"Tak ty opravdu cítíš," zašeptal.
"No a? Na tom nezáleží."
"Proč jsi nešel s Veritas tehdy, když jsem ji pro tebe poslal?" divil se.
Algiditův smích zněl chladně a krutě. "Nechtěl jsem skončit jako ty - z mocného krále jen starý, zapomenutý dědek! Děkuji pěkně," posmíval se.
"Tehdy jsem Veritas řekl," pokračoval "že tě zabiju za to, že jsi takový zbabělec. Za to, že ses na nás vykašlal."
Phoúron se chtěl ohradit, ale Algiditas nemilosrdně mluvil dál.
"A teď, když jsi konečně tady," řekl s mírně nepříčetným výrazem ve tváři "tě tedy zabiju."
"Ne - počkej!" zarazil ho otec. "Já.. Vždycky jsem.. Nikdy jsem se na tebe nevykašlal! Jsi můj syn, má rodina! Ty už jsi zabil mnoho lidí.. Nedělej další chyby! Nezabíjej jediného člověka, kterému na tobě ještě záleží! Podívej, moc jsi mi chyběl," chrlil ze sebe rychle, jakoby čekal, že ho jeho syn bude chtít každou chvíli umlčet. "Nemohl jsem tu však přijít, protože bych přišel o svou duši!"
"A co tě tedy přimělo, abys sem šel teď?" ptal se Algiditas podezíravě, v očích hněv. "Teď už ti nevadí, že svou duši ztratíš?"

"Mé vlastní podvědomí mě přesvědčilo o tom, že duše Audense a Desperata jsou mnohem cennější. Nevracejí se, něco se muselo stát. A tak jsem se tu pro ně vrátil."
Ale Algiditův pohled byl pořád stejně kamenně tvrdý.
"Tak to tedy je!" vykřikl hněvivě. "Moje duše pro tebe nikdy nic neznamenala! Ale zatímco já, tvůj vlastní syn, jsem pro tebe bezcenný, oni dva, které jsi viděl jen jednou v životě, ti tak přirostli k srdci, že se pro ně klidně obětuješ!"

Phoúron otevřel ústa, zjistil však, že nenachází nic, co by na svou obhajobu mohl říct. Mlčel tedy.
"Za to zaplatíš, Phoúrone," zahřměl Algiditas. "Zaplatíš životem. Zabiju tě stejně, jako jsem zabil toho chlápka před pár dny."
"Audense?"
"Přesně tak."
"Tobě přeskočilo," zajíkl se Phoúron. "Jakým právem všechny vraždíš? Byli jsme tvoje rodina!"
"Rodina??" rozkřikl se Algiditas. "Ty říkáš RODINA lidem, jež nic necítí? Copak by k takovým lidem mohl někdy někdo mít nějaký vztah?"
"Dona byla má žena!" zařval Phoúron.

"Jo, to možná byla, ale CÍTILA se tak?"
"Ty," funěl stařec. "Ty.. Jakým právem.. KDE JE NIVES?" křikl.
"Mrtev."
"POESIS!"
"Vyhnán."

V tom se ale dveře do sálu znovu otevřely, to když vstoupil Desperatus. Přišel na rozkaz svého pána, aby ho ochránil v boji, který měl užuž nastat. Phoúron se při pohledu na něj zhrozil.
"CO JSI TO S NÍM UDĚLAL?" křičel, jakmile ho spatřil. "DALŠÍ KLETBA! TY NEMÁŠ ROZUM!!"
Pak přistoupil k Algiditovi blíže a surově ho chytil za ramena.
"Ničíš svou zemi," zahřměl. "Zabíjíš celou naši rodinu! Jsi to ty, ne já, kdo musí být odstraněn!"
Algiditas se nahlas rozesmál a vymanil se z otcova sevření. "TY si myslíš, že MĚ zabiješ? Kolik máš let? Tisíc?"
"NE, TAK JSEM TO NEMYSLEL!" zhrozil se otec. "Nebude to jednoduché, ale musíme se konečně vyprostit z bludiště, jaké si pro nás přichystal život v této zemi. Musíme zmizet. Čím dále půjdeme, tím lépe. Prosím, synu, vzdej se kralování! Chci začít nový život. Prosím."
"Ne," zazněla prostá odpověď. "Nemáš tušení, co jsem kvůli tomu trůnu prožil. Je to smysl mého života! Žil jsem jen pro trůn. Chci ho, mám na něj nárok, ať už matka řekla cokoliv!! Ale ona samozřejmě nemohla rozumět tomu, co tím vyděděním způsobí. Nezná pocity už kolik let. Tohle ale vědět měla - že se svého nároku jen tak nevzdám. Ty víš, v čem jsem vždycky musel žít. Ale zatímco ty jsi utekl, já zůstal."

Phoúron byl nyní bledý jako sníh a zoufale bojoval se slzami.
"V-veritas mi řekla, že c-city nemáš," šeptal. "T-tak jsem pro tebe n-nešel.."
"Řekla ti to, protože jsem ji o to poprosil. Nikdy bych za tebou nešel. Ne, když jsi za sebe poslal dvě ženy, které kvůli tvé zbabělosti riskovaly vlastní životy! Calida mohla zemřít už jako dítě.."
Promnul si čelo.
"Ale to je stejně jedno.. KDYŽ JE MRTVÁ," dodal mrazivě.

Na nic nečekal a v jediném okamžiku vytáhl svůj meč a napřáhl se k útoku.

"Co to děláš? Přestaň!" rozkřikl se Phoúron, přičemž útok vykryl s takovou rychlostí, až se Algiditas mírně zapotácel. On ale nereagoval. S obličejem bez jakéhokoli výrazu se znovu rozmáchl, ale i tentokrát to stařec úspěšně vykryl.
"Bránit se umíš, ale mohl bys taky trochu zaútočit," zavrčel Algiditas zadýchaně. "Nebo snad máš strach?"
Znovu a znovu se ozvalo cinknutí čepelí o sebe.
"Nechci ti ublížit! Nechci bojovat!!" křičel Phoúron a dál se pouze bránil.
"Hohooo," zazpíval Algiditas posměšně a švihl s mečem, s jak největší silou dovedl.
"P-přestaň, tohle dlouho nevydržím!!"
"Tak to nevydrž!!"
"Přeskočilo ti!"
"Myslíš?"
"Gnhhh..."
"Haha!"
"Už dost!"
"Né!!"
Algiditas přikázal Desperatovi, aby se do bitvy zapojil. Chlapec se okamžitě vrhl na starce a snažil se ho převážit, podrápat, zkrátka cokoli, co by mu ublížilo.
"Z cesty! Z cesty!" křičel Phoúron a strkal do chlapce s takovou vervou, až ho dokonce odhodil čtyři metry daleko. Ale ani to nestačilo. Desperatus byl slepý k potřebám svého těla, nepřirozeně silný a rychlý z toho, jak vydával veškerou svou energii na plnění Algiditových příkazů. Sápal se na starce jako vyhublé, bezoké, zkrvavené zombie, a stařec neměl na vybranou. Jestli chtěl tuto válku přežít, musel chlapce zranit tak, aby se nemohl pohnout, jinak hrozilo, že ztratí koncentraci a zemře rukou vlastního syna.
Čepel jeho meče se zasekla chluboko do Desperatovy nohy. Zdravý člověk by se okamžitě sesypal, držel si ji, ale rozhodně by se dál nebelhal k Phoúronovi, jak tomu bylo v tomto případě.
Stařec začínal být zoufalý. Bodl tedy Desperata do břicha, a zoufale si přitom přál, aby to ten ubohý chlapec přežil.
Celá jeho mikina se okamžitě zbarvila sytou červení. Jediný, kdo si toho nevšiml, byl sám chlapec, jenž se stále sápal na starce, vrážel mu nehty do obličeje, kousal ho a kopal s tou největší vervou až do posledního dechu. Až do doby, než..
...Umřel.
"NEEE! NEEE!" vyrážel ze sebe Phoúron tak hlasitě a monotónně, poté co se Desperatus zhroutil, až to neznělo jako hlas, nýbrž jako kvílení klaksonu.
Sklonil se k chlapci a chtěl ho vzít do náruče, musel se však krýt před dalšími podlými Algiditovými útoky.
"Mohl bys, aspoň NA CHVÍLI! - Přestat útočit?"
"Zabiju tě, zabiju," zaznělo místo odpovědi. Phoúron měl možnost spatřit synovy oči - tak černé, tak šílené, podlité krví a skelné. Tak hrůzostrašně to vypadalo, že Algiditas přišel o rozum. Zuby měl vyceněné jako hladový vlk a tvář zkřivenou do nejrůznějších záhybů jako hadr. Šílenství a vztek z něj přímo sálaly. Phoúron nikdy neviděl nikoho tak zoufalého. Zdálo se, že není cesty zpět.
Ach ano, opravdu to musel udělat.
Jednal instinktivně, už nezapojoval rozum ani emoce, neboť by se z toho, co se chystal udělat, musel také zbláznit.
Zasadil smrtící ránu.
V tom okamžiku veškerý prudký pohyb a jekot ustal v jediném bolestném výkřiku a následném pádu.

Umírající padl k zemi, dlouhou čepel zabodnutou do břicha. A jeho vrah hlasitě plakal, když u něj klečel a bral jeho hlavu do rukou.
"M-můj synu," řekl jen.
Algiditas namáhavě otočil hlavu a vpil se mu do očí.
"O.. O.. Otče.." vydechl.
"Synku.."
"Pro.. Miň.. Mi.."
"T-to nic," ujistil ho otec, i když vůbec nevěděl, za co se mu Algiditas omlouvá. Několik starcových slz spadlo jemu na obličej.
"Če...Kal...Jsem...D.. Dlou..Ho.."
"Na co jsi čekal?"

Ale Algiditas už neodpověděl. Oči se zadívaly prázdným pohledem do nebe a zůstaly už tak. A v rukou otce již neležel syn, nýbrž mrtvý, s očima upřenýma kamsi vysoko. Tak vysoko, až to děsilo. A jak byl malátný.. A zvláštní. Phoúronovi se v břiše rozlil nepříjemný, mrazivý pocit. Pocit zla, pocit smrti. Otřásl se a plakal dál.

Nevěděl, jak dlouho tu klečel s mrtvým v náručí - snad i hodiny - když za sebou zaslechl tiché, rychlé kroky.
"KDE JE ALGIDITAS?" zaburácel kdosi.
Phoúronovi bylo jedno, kdo to promluvil. Uhnul, aby byl Algiditas dobře vidět i z pohledu příchozího. Ten na nic nečekal, vrhl se k mrtvému a začal do něj vztekle kopat.
"PŘESTAŇTE! PŘESTAŇTE!!" řval Phoúron. Když se podíval druhému do tváře, došlo mu, kdo to je.
"Konrade.."
"TY BESTIE! JÁ VĚDĚL, ŽE JI MÁM ZADRŽET.. TY...TY.!!"
"Konrade, DOST!"
Stařec se zvedl, popadl mladíka za ramena o prudce ho otočil čelem k sobě.
"Co to má znamenat?" vyštěkl.
"ON..! On.. V-vzal.." začal Konrad. Svou větu však nedořekl, neboť se srdceryvně, nefalšovaně rozplakal. Přitom do Algidita ještě jednou kopl.
"STOP! VŽDYŤ JE MRTVÝ!!"
"TO MÁ TAKY JEDINÉ ŠTĚSTÍ!!" křičel Konrad. "ZABIL JI! VZAL MI JI! TY JEDEN..!"
"Co! Co ti vzal!"
"C-calidu," odpověděl sotva slyšitelně mladík a celý zoufalý se sesul k zemi. "N-našli jsme její tělo těsně u Ledových zahrad... b-bez hlavy."
"COŽE?"
Ale Konrad už nedokázal promluvit. Schoulil se na podlahu a tiše vzlykal. Phoúron neudělal a neřekl nic, jen stále klečel u těla svého syna, truchlil a vyčítal si, že ho nechal, aby souboj zahájil.
A takto jsem tam ty dvě trosky našel a došlo mi, že stačí udělat už jen jeden poslední krok a dojdu svého cíle.

"Nerad jsem vás vylekal..."
Phoúron i Konrad sebou trhli. Omluvil jsem se a pokračoval:
"Mé jméno je Utěšitel. Už jsi mě někde slyšel, Phoúrone."
Starcovy oči se doširoka otevřely, když překvapeně vydechl a vyhrkl:
"Ty! Ten hlas, co mě sem zavedl, patřil tobě!"
A naráz se zvedl a začal se rozhlížet a hledat mě, stejně jako před pár hodinami ve své chatrči, kdy mě slyšel poprvé.
"A opět mě nenajdeš!" zvolal jsem. "Abys věděl, nejsem hmotný."
Oba muži se velmi podivili a chtěli něco říct, já je však okamžitě zarazil dalším přívalem slov.
"Pozorně poslouchejte..." a vysvětlil jsem jim, kde jsem se tu vzal, kdo nebo co jsem a také všechno o svém dosavadním působení v této zemi. Celé vyprávění mi zabralo asi deset minut.
"..A jak se Algiditas sám přesvědčil, bylo tomu tak. Opravdu jsem Poesiovi donášel informace, díky nimž vypadal jako někdo na způsob věštce. Já věděl, co se stane, protože jsem to tak mínil udělat."
"Mínil jsi tedy všechny zabít?" ozval se poprvé po dlouhé době Konrad, s obličejem strhaným a bledým bolestí. Než jsem mu stihl odpovědět, položil mi další otázku Phoúron:
"Takže ta bytost, o které se mi malý Poesis zmiňoval.. O které říkal, že ho informuje, a my mu tehdy nevěřili... To jste byl také vy?"
"Ano, to jsem byl já."
"Tak co tu ještě chceš?" pokračoval změněným, až kvílivým tónem. "Nemyslíš, že jsi už způsobil dost bolesti?"
Jeho oči však vyzařovaly nikoli vztek, nýbrž smutek unaveného.
"Nesu dobré zprávy," řekl jsem mu konejšivě. "Jak jsem již řekl, jsem bytost, jež plní ta nejniternější přání. A nyní bych chtěl slyšet, jaké přání se zrodilo v Phoúronově srdci, a splnit je."
Přál bych vám vidět starcův nevěřícný, překvapený výraz. Pootevřel ústa, ztěžka vydechl, zavrtěl nesouhlasně hlavou, stáhl svůj obličej do bolestné grimasy, zadíval se do dáli, zamračil se a nakonec mi napjatým, chraplavým hlasem pověděl:
"Chtěl bych, aby Algiditas žil. Ale tak, aby již nechtěl kralovat, aby se místo toho se mnou vydal žít jinam. To.. To bych si p-přál.." a propukl v nový pláč.
"A to přesně mohu zařídit," odpověděl jsem.
"COŽE?" podivili se oba muži a zadívali se mrtvému do ztuhlé, bolestí zkřivené tváře.

"Duše Algidita a Desperata jsem zadržel, znemožnil jsem jim jít dál. Můžeme jim tedy navrátit život, mám však několik podmínek."
Oba muži zvedli hlavy, aby slyšeli lépe.
"Zaprvé," ztišil jsem hlas "Za jejich duše chci něčí jiné. Někdo z vás se tedy bude muset obětovat, abych mohl Algidita nebo Desperata oživit. Potřebuji totiž devět duší a zbývají už jen dvě."
Nikdo z nich ani nehlesl.
"Zadruhé," pokračoval jsem tedy "až jim navrátím duše, bude třeba jejich těla vyléčit, jinak žít samozřejmě nemohou. Znám, a ty ho znáš také, Konrade, jednoho čaroděje ze Severního království. Je to uznávaný lékař, málokdo však ví, že k léčení používá magii, a proto je tak dobrý. Nikdo jiný než on již nedokáže napravit obrovské škody na tělech obou mrtvých, jež způsobil Phoúronův meč. To je tedy třeba udělat - zanést je k němu."
"K tomu bláznovi bych nejraději nešel," namítl Konrad. "Ale jestli je to nutné, pak..."
"A zatřetí," přerušil jsem ho "až bude všechno, jak má být, chci, abyste odešli z Ledových zahrad. Ledové zahrady musí přestat existovat, abych byl schopen udělat to, kvůli čemu jsem byl stvořen."
"A co to je?" divil se Phoúron. Totéž zjevně zajímalo i Konrada, i když mě nikdy předtím neznal a nerozuměl tomu, co se tu děje.


"To bude ale dlouhé povídání.. Totiž, když se vytvoří nějaká věc - a v tomto případě se bavím o rodinné albínijské kletbě - vytvoří se automaticky i její protiklad. Tady jsem protikladem já. Snažím se o to, aby byla kletba zrušena a aby duše, ze kterých se skládám, našly své vykoupení a mohly navždy odpočívat. Za dobu svého působení jsem získal již sedm duší, a počítám do nich i odebrané duše zakletých, dosud žijících členů rodiny Albínijů. Dona, Nives, Poesis, Arctica, Calida, Veritas a Audens. K tomu, abych byl dostatečně silný a mohl ze země zvednout ten těžký poklop zla, jaký byl kletbou vytvořen, potřebuji duší devět. A pak, celá země i devět duší bude osvobozeno... A to byl vždy můj cíl."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama