Duben 2014

První část kapitoly 23 - Rursum

23. dubna 2014 v 15:55 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Desperatus, Phoúron a Algiditas se právě nacházeli uprostřed vysokých hor, když se rozhodli, že postaví stan a připraví se na přenocování. Algiditas doběhl pro dříví, Desperatus vybaloval věci potřebné k táboření a Phoúron mezitím již stavěl stan.
"Je skvělé," říkal, když skládal kostru stanu, "že jsem se na půdě ještě poohlédl po pár věcech na cestu. Málem bych býval zapomněl, že tam vůbec nějaký stan mám."
"Jo, je lepší, když má člověk střechu nad hlavou," řekl na to Desperatus bez koktání.
Phoúron na chlapce koutkem oka pohlédl a byl nucen se úlevně usmát. Vypadal již trochu zdravěji. Pořád byl sice bledý, hubený a chybělo mu oko, to ano, ale už nebyl tak našedlý, úzkostlivý ani potlučený.

Když se chlapec probudil ještě před pár dny u čaroděje, stařec i Algiditas byli překvapeni, že již netrpí žádnou vadou řeči. Znamenalo to jen jediné - čaroděj uměl léčit nejen tělo, ale částečně i duši. Desperatus se cítil jako znovuzrozený. Ano, trpěl nočními můrami, dobře si vzpomínal na muka, která v Ledových zahradách prožil, ale tak nějak se s tím vším dokázal již lépe smířit.

Algiditas naproti tomu nevypadal, že by se mu po duševní stránce bůhvíjak ulevilo. Se znovunabytým střípkem duše princ zjišťoval, že své pocity prožívá intenzivněji, a věci, které se mu dříve dařilo zapudit z mysli, na něj nyní dorážely jako mohutné vlnobití a pronásledovaly ho naopak víc... Například taková Calidina hlava. Ať se ve svých snech vydal, kam chtěl, ať udělal, co chtěl, vždy ten sen skončil stejně - v rukou držel Calidinu hlavu, tu hrůzostrašnou trofej s krví podlitýma očima plnýma nenávisti a s Nivovým vzkazem v nich vyrytým. V posledních dnech byla scéna s hlavou výraznější, protkaná více pocity a strašnější.
Nemohl spát.

Naopak Phoúron se cítil mimořádně šťastný. Kráčel se svými "dvěma syny" a usmíval se na celé kolo. Hrozně rád si s Desperatem povídal, pomáhal mu, dovídal se od něj všechno o životě mimo planiny a jásal málem pokaždé, když vyšlo slunce. Od rána do večera se chlapci věnoval, možná proto, že se obviňoval z toho, co všechno ho potkalo.

Poslední sluneční paprsky prosvítaly mezi stromy a vytvářely dojem půdy dožhava rozpálené. Listí, zelené v jarním rozkvětu, šumělo v mírném vánku. Oheň byl již rozdělaný a plápolal, stan postavený a připravený k použití.
U ohně, naproti sobě, seděli Desperatus s Phoúronem a odpočívali. Nejprve seděli mlčky a přemýšleli si každý po svém, pak ale oba došli ke stejné myšlence - myšlence na Algidita a jeho podivné chování. To už mlčet nevydrželi...

"Kam se ztratil Algiditas?" začal konverzaci Phoúron rádoby ledabylým tónem.
Desperatův pohled zabrousil mezi plameny. "Nevím, zašel támhle mezi stromy. Nebude daleko."
"Neřekl nic?"
"Ne," odpověděl chlapec. "Nikdy nic neříká."
"Hmmm..."
Desperatus vzal jednu z větviček a začal do hlíny vyrývat čáry.
"Myslíte, že je naštvaný kvůli tomu, že..?"
"Kvůli tomu, že žije?" dokočil za něj Phoúron. "To si nemyslím. Spíše ještě neví.. Jak by teď jednal."
"A myslíte, že bude v pořádku? Že s námi zase bude mluvit?"
"O tom ani v nejmenším nepochybuji," odpověděl stařec, čímž chtěl ukonejšit i sebe.
"Jak to?"
"Protože svůj osud nesl vždy s hlavou vztyčenou. Tak proč by nemohl i teď? Vždyť má v tobě věrného přítele."
"Já.. Já nevím.." zaváhal Desperatus s očima sklopenýma. "Mám pocit, jakoby se se mnou bavit nechtěl. A taky.. Totiž, nikdy.. Chci říct, že ho nezajímalo ani to, jak se jmenuji. Myslím, že on nechce být můj přítel," dokončil tiše.
"Neboj, Algiditas není takový ignorant, jak se ti jevil v Ledových zahradách, když musel předstírat, že necítí."
"Ale stejně je nepřátelský pořád," namítl Desperatus zklamaně.
"Ne, chlapče, jen má bolístky. A ty musí přetrpět sám, což může vypadat jako nepřátelství."
Desperatus zavrtěl nesouhlasně hlavou.
"Taky mi není zrovna nejlépe," řekl na to. "Znamená to snad, že mám přestat se všemi komunikovat tak, jak to udělal on?"
"Ale ty jsi jiný," pověděl mu Phoúron. "Když je někdo jako Algiditas, s lidmi prostě.. Nepočítá. Tebe by takové smýšlení zničilo."
Desperatus poslední větě neporozuměl, ale nedal na sobě nic znát. Odložil větvičku a zeptal se s očima upřenýma do dáli:
"Chcete říct, že nám nevěří?"
"Přesně tak," na to stařec.
"To je mi líto."
Phoúron si smutně povzdechl.
"Pochop," vysvětloval "že vyrůstal na místě zbaveném citů. Podle mě se v sobě ještě nevyzná. Sám teprv zjišťuje, co znamená láska, bolest nebo třeba přátelství. Musíme být trpěliví. On se vrátí, je statečný. Věřím, že brzy najde cestu k sobě samému. Ale dokud se mu to nepodaří, jak by mohl najít cestu k nám?"
Trvalo nějakou chvíli, než chlapec odpověděl.
"Já.. Nevěděl jsem, že.. Promiňte.." blekotal.
"To je přirozené, vidět věci zjednodušeně. Za to se neomlouvej."
"Ach jo.. Chtěl bych jít za ním a promluvit si o tom všem. Mám strach z toho, co všechno se mu může honit hlavou."
"To je chvályhodný nápad, ale prosím, nech to udělat mě. Jsem jeho otec."
"Dobře," přikývl chlapec. "Půjdete za ním teď?"
Phoúron se při té otázce mírně zarazil, jakoby nečekal, že by to měl udělat hned.
"Asi.. Ještě ne. Nechám to na zítra," řekl nakonec.
"Chápu.. Asi bych to taky odkládal."
"Anebo.. Dobrá, jdu za ním hned. Také mám o něj strach. Nejedl nic celé dny. A dokonce to vypadá, že ani nespí. Občas, když ho vidím odcházet, všímám si, jak je malátný. Rozhodně to s ním nevypadá dobře. Ztrácí se před očima."
Když to Desperatus slyšel, objevila se mu na čele starostlivá vráska.
"To jsem nevěděl."
"Ani já donedávna ne," na to Phoúron. "On toho člověk moc nevypozoruje, když ani s jedním z nás nemluví, a stále nám jde z dohledu. Chtěl jsem s ním promluvit už včera, ale odbyl mě takovým způsobem, až jsem se téměř urazil. Každopádně to zkusím znovu. Takhle ho nechat nemůžeme, vždyť by do té Moenie ani nedošel."
Desperatus přikývl:
"To je pravda.. Je to ještě příliš velký kus cesty na to, aby si člověk mohl dovolit být vyčerpaný."
"Všimni si, že i když předstírá, že se s námi nebaví, pořád nás doprovází a pomáhá nám s ohněm."
"Já vím," souhlasil chlapec. "Chtěl bych, aby s námi zůstal. Víte - bojím se, že jednou si to rozmyslí a už s námi nepůjde dál."
"Já taky, chlapče. Zatím to ale vypadá, že mu nezbývá, než v cestě pokračovat. Stejně jako nikomu z nás. Vím, že by se nerad vrátil zpět do Prokletého údolí stejně jako já nebo ty."
"Jo, z toho mi naskakuje husí kůže," otřásl se Desperatus s odporem.
"Takže teď už jistě chápeš," zašeptal stařec "proč jsem tě tam tehdy nechtěl pustit."
"Asi jsem vás měl poslechnout. Můj bratr by žil," přisvědčil Desperatus. "Ale - něco jsem se tam dozvěděl.." namítl pak.
"A co to bylo?"
"Že mě do Ledových zahrad vlákal Utěšitel jako narušitele."
"To jsem si myslel.. Poesis o tom vždycky mluvil. Uvěřil jsem mu ale až před pár dny, kdy jsem měl možnost pocítit existenci Utěšitele na vlastní kůži," vysvětloval stařec.
"Utěšitel.." zamyslel se chlapec s pocitem viny. "Já.. Já si neměl přát, aby za mnou Audens chodil. Kdyby se to nestalo, Algiditas by ho nezabil."
Phoúron položil Desperatovi ruku na rameno a tiše prohlásil:
"Mohlo se stát mnoho věcí. Nepřemýšlej už nad tím. Ledové zahrady neexistují. A je to tak dobře."
"Chtěl bych, abyste zůstali se mnou. I po tom, co se vrátím domů," řekl Desperatus a upřel na Phoúrona oči.
"Uvidíme," zabručel stařec s nejistotou.
"A také bych chtěl, aby s námi Algiditas mluvil," vrátil se k tématu chlapec.
"To já taky. Dobrá," zvedl se "tak já jdu za ním. Drž mi palce."

"Hodně štěstí."

Phoúron obešel ohniště i stan a vydal se hlouběji do lesa ve snaze Algidita najít. Překračoval větve a pařezy, volal jeho jméno, ale ať se snažil jak chtěl, Algiditas o sobě nedal vědět. Hledal dlouho, než svého syna konečně našel - uviděl část jeho hábitu, jak vykukuje zpoza jednoho ze stromů přímo u prudkého skalnatého srázu. Popošel o kousek a zarazil se.
Pohlížel na Algidita, jak mu ruce volně visí podél těla a oči v obličeji s prázdným výrazem měl bezmyšlenkovitě upřené dolů na úpatí skály.

Jak moc stařec zalitoval, že se k tomu neodhodlal dřív! Když ho tam takhle viděl, byl doslova ochromen a neschopen slova. Naprázdno polkl a sedl si vedle něj.
"Jdi pryč," ozvalo se záhy šeptem, ještě dřív, než stařec stačil cokoliv říct.
"Musím s tebou mluvit," opáčil.
"A o čem?"
Algiditas se na něj otočil a pozoroval ho přivřenýma očima. Phoúron zmlknul. Najednou nevěděl, jak začít, když tu si vzpomněl na dopis v Algiditově hábitu.
"Če-četl jsi to?" zeptal se ho nejistě. Kdyby si to Algiditas přečetl, třeba by ho to obměkčilo, třeba by najednou věděl, jak jednat..
"Četl," přiznal stroze princ.
"A.. Tedy - "
"Co na to říkám? Můžu říct jen jediné - nikdy jsem nestál o to, aby se pro mě kdokoliv obětoval. To sis mohl odpustit, i když to bylo samozřejmě šlechetné gesto.."
Promnul si unavené zarudlé oči a pak pokračoval:
"Nevím, proč ještě žiji. Nedochází mi, jak bych ještě mohl být komukoliv prospěšný."
"Copak to ten dopis nevysvětluje dost jasně?" zarazil se Phoúron.
"Co by měl vysvětlit? Udělal jsem spoustu chyb. Žiju snad jen proto, abych prosil všechny o odpuštění? Tohle z toho textu totiž vyplývá. Ale já nepotřebuji, aby mi někdo odpouštěl. Čaroděj s Konradem mohli klidně žít dál. Jejich oběť byla, abych tak řekl, naproto zbytečná, stejně jako by byla ta tvoje."
Phoúron si povzdechl.
"Chtěl jsem tě zachránit, abych ti dokázal, že mi na tobě záleží."
Algiditas si pohrdlivě odfrknul. "No.. To se ti povedlo," a znovu pohlédl na úpatí skal. Phoúron se tam zadíval také - na ty ostré hrany kamenů, na tu hloubku a na ten chlad.
"Jak to můžeš vydržet," vydechl třesoucím se hlasem "dívat se na tohle? Mně to připomnělo Ledové zahrady."
"Přemýšlím," odpověděl Algiditas věcně.
"A o čem? O tom, že tam skočíš?"
"Jdi pryč."
"Nepůjdu. Už tě nikdy nenechám tady takhle vysedávat.. Pojď se mnou k ohni a povídej si s námi. Chybí nám tvoje přítomnost. Děláme si starosti. A taky bys mohl něco sníst.."
Stařec pohlédl na synovu vyhublou, bledou, unavenou tvář s kruhy pod očima. "A pak ulehneme ke spánku," dodal ještě.
Algiditas na to nic neřekl, jen se zhluboka nadechl a zaklonil hlavu. V tom nádechu však bylo slyšet rozrušení, téměř vzlyk.
"N-nevím, co se to děje," řekl princ po dlouhé chvíli ticha "ale.. Mám dojem, že ten střípek duše nebyl tak malý, jak jsem si myslel."
"Jsi citlivější?" zajímalo Phoúrona.
"Mnohem, přisvědčil Algiditas "a nevím, jak.. Jak to ukorigovat."
"City neukoriguješ," vysvětloval honem Phoúron. "Musí to všechno napřed vyplout na povrch, být pochopeno a teprve pak se to začne vytrácet. Pojď k nám, mezi své nejbližší, to by ti mělo trochu pomoct."
"Ne," zašeptal Algiditas se slzami v očích. "Napřed bych chtěl.. Abych se nemusel bát, že.."
"Algidite, ty se svých citů bojíš," poznamenal Phoúron, načež si Algiditovu hlavu položil na své rameno. Princ neměl sílu protestovat, a tak se nechal hladit po vlasech a mlčky poslouchal, co mu otec říká.
"Desperatus tvrdí, že ho nemáš rád. Že mu nechceš být přítelem. Velmi ho to zraňuje. Měl by ses zamyslet nad tím, co děláš, a nad tím, co nás teď čeká. Nezoufej nad tím, co bylo, a dívej se dopředu. Uvidíš krásnou budoucnost v okruhu přátel. Plánuji, že v Moenii zůstaneme a budeme pomáhat Desperatovi i Adrianě tu nově vzniklou situaci zvládnout. Prosit o odpuštění nemusíš, stačí, když se budeš k lidem chovat dobře a nesobecky. Jak jsem psal - nebuď sobecký a lhostejný a uvidíš najednou, kolik máš přátel. Pomoz lidem a pomůžeš i sobě. Časem se naučíš, jak použít city k tomu, aby sis dodal ještě víc síly. City nejsou slabostí, Algidite. To si musíš uvědomit. Vše, co po tobě chci, je věnovat se tomu ubohému chlapci a zajistit, aby byl jeho život snesitelnější. My dva jsme dospělí, vydržíme ledacos, ale on.. Je to ještě chlapec. Prosím. Tak co tomu říkáš?"
Algiditas ale mlčel. Phoúron vzdychl.
"Prosím, nebuď tak tvrdohlavý. Ubližuješ si! Řekni přece něco."
Bez odpovědi.
Phoúron se podíval na syna a zjistil.. že Algiditas mezitím usnul.

"Otevři celtu, chlapče," řekl Phoúron Desperatovi, když se namáhavě vláčel zpět se spícím synem v náručí.
"Proboha, co je mu?"
"Nic, jen spí. Buď klidný."
"Dost jsem se teď vylekal."
"Musel být k smrti unavený. Uhas oheň a pojď taky spát."
"Tak dobře," souhlasil chlapec a ihned udělal, co mu bylo řečeno.

Ledovými zahradami inspirované přirovnání

16. dubna 2014 v 15:36 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
"Je tak tvrdohlavý, jakoby ho vedl Utěšitel."
- používám, když se člověk řítí do nějaké šlamastyky a nikdo mu nepomůže jednoduše z toho důvodu, že on pomoc odmítá.

"konrádská láska"
- hluboká láska a potřeba dámu neustále ochraňovat, také žárlivost.

"Calidin typ krásy"
- poněkud zaoblenější dáma, nicméně nádherná

"Phoúronova potíž"
- Dlouhodobé odcizení, dlouholetá samota

"Prokleté údolí"
- místo, které nám nějakým způsobem nahání husí kůži

"loajální jako Algiditův meč"
- velmi loajální

"Desperatův syndrom"
- když je nějaký člověk považován za slabého a zbytečného

"Audensova cesta"
- útěk z domova

23. Rursum - rozhovor mezi Phoúronem a Desperatem (zapsáno jen replikami)

15. dubna 2014 v 15:48 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Phoúron: Kam se ztratil Algiditas?
Desperatus: Nevím, zašel támhle mezi stromy. Nebude daleko.
- Neřekl nic?
- Ne. Nikdy nic neříká.
- Hmmm...
- Myslíte, že je naštvaný kvůli tomu, že..?
- Kvůli tomu, že žije? To si nemyslím. Spíše ještě neví.. Jak by teď jednal.
- A myslíte, že bude v pořádku? Že s námi zase bude mluvit?
- O tom ani v nejmenším nepochybuji.
- Jak to?
- Protože svůj osud nesl vždy s hlavou vztyčenou. Tak proč by nemohl i teď? Vždyť má v tobě věrného přítele.
- Já.. Já nevím.. Mám pocit, jakoby se se mnou bavit nechtěl. A taky.. Totiž, nikdy.. Chci říct, že ho nezajímalo ani to, jak se jmenuji. Myslím, že on nechce být můj přítel.
- Neboj, Algiditas není takový ignorant, jak se ti jevil v Ledových zahradách, když musel předstírat, že necítí.
- Ale stejně je nepřátelský pořád.
- Ne, chlapče, jen má bolístky. A ty musí přetrpět sám, což může vypadat jako nepřátelství.
- Taky mi není zrovna nejlépe. Znamená to snad, že mám přestat se všemi komunikovat tak, jak to udělal on?
- Ale ty jsi jiný. Když je někdo jako Algiditas, s lidmi prostě.. Nepočítá. Tebe by takové smýšlení zničilo.
- Chcete říct, že nám nevěří?
- Přesně tak.
- To je mi líto.
- Pochop, že vyrůstal na místě zbaveném citů. Podle mě se v sobě ještě nevyzná. Sám teprv zjišťuje, co znamená láska, bolest nebo třeba přátelství. Musíme být trpěliví. On se vrátí, je statečný. Věřím, že brzy najde cestu k sobě samému. Ale dokud se mu to nepodaří, jak by mohl najít cestu k nám?
- Já.. Nevěděl jsem, že.. Promiňte..
- To je přirozené, vidět věci zjednodušeně. Za to se neomlouvej.
- Ach jo.. Chtěl bych jít za ním a promluvit si o tom všem. Mám strach z toho, co všechno se mu může honit hlavou.
- To je chvályhodný nápad, ale prosím, nech to udělat mě. Jsem jeho otec.
- Dobře. Půjdete za ním teď?
- Asi.. Ještě ne. Nechám to na zítra.
- Chápu.. Asi bych to taky odkládal.
- Anebo.. Dobrá, jdu za ním hned. Také mám o něj strach. Nejedl nic celé dny. A dokonce to vypadá, že ani nespí. Občas, když ho vidím odcházet, všímám si, jak je malátný. Rozhodně to s ním nevypadá dobře. Ztrácí se před očima.
- To jsem nevěděl.
- Ani já donedávna ne. On toho člověk moc nevypozoruje, když ani s jedním z nás nemluví, a stále nám jde z dohledu. Chtěl jsem s ním promluvit už včera, ale odbyl mě takovým způsobem, až jsem se téměř urazil. Každopádně to zkusím znovu. Takhle ho nechat nemůžeme, vždyť by do té Moenie ani nedošel.
- To je pravda.. Je to ještě příliš velký kus cesty na to, aby si člověk mohl dovolit být vyčerpaný.
- Všimni si, že i když předstírá, že se s námi nebaví, pořád nás doprovází a pomáhá nám s ohněm.
- Já vím. Chtěl bych, aby s námi zůstal. Víte - bojím se, že jednou si to rozmyslí a už s námi nepůjde dál.
- Já taky, chlapče. Zatím to vypadá, že mu nic jiného nezbývá. Stejně jako nikomu z nás. Vím, že by se nerad vrátil zpět do Prokletého údolí stejně jako já nebo ty.
- Jo, z toho mi naskakuje husí kůže.
- Takže teď už jistě chápeš, proč jsem tě tam tehdy nechtěl pustit.
- Asi jsem vás měl poslechnout. Můj bratr by žil. Ale - něco jsem se tam dozvěděl..
- A co to bylo?
- Že mě do Ledových zahrad vlákal Utěšitel jako narušitele.
- To jsem si myslel.. Poesis o tom vždycky mluvil. Uvěřil jsem mu ale až před pár dny, kdy jsem měl možnost pocítit existenci Utěšitele na vlastní kůži.
- Utěšitel.. Já.. Já si neměl přát, aby za mnou Audens chodil. Kdyby se to nestalo, Algiditas by ho nezabil.
- Mohlo se stát mnoho věcí. Nepřemýšlej už nad tím. Ledové zahrady neexistují. A je to tak dobře.
- Chtěl bych, abyste zůstali se mnou. I po tom, co se vrátím domů.
- Uvidíme.
- A také bych chtěl, aby s námi Algiditas mluvil.
- To já taky. Dobrá, tak já jdu za ním. Drž mi palce.
- Hodně štěstí.

zárodek kapitoly 23 (Poslední!!) - Rursum

11. dubna 2014 v 9:46 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Nad horskými lesy právě zacházelo slunce a na druhé straně vycházelo nové - to bledé a studené. Poslední rudé paprsky prosvítaly mezi větvemi a vytvářely dojem půdy dožhava rozpálené. Na zemi již čekalo naštípané dříví na své využití. Leželo u menšího kruhu z kamenů, který měl v noci sloužit jako ohniště.Na tom místě byl také postaven stan a u něj byly dva spacáky se dvěma sedícími postavami.
"Už bude noc," poznamenal stařec.
"Jo," na to Desperatus.
"Kam se nám ztratil Algiditas?"
"Nevím, zašel támhle mezi stromy. Nebude daleko," odpověděl chlapec bez koktání.
"Mohl by také někdy přijít k nám," povzdechl si Phoúron "vypadá to, jakoby se nám v jednom kuse vyhýbal."
"Myslíte, že je naštvaný kvůli tomu, že - "
"Kvůli tomu, že žije? Ne docela.. Spíše bych řekl, že ještě neví.. Jak by teď jednal."
Desperatus si povzdechl a vyril větvičkou v hlíně díru. "Chtěl bych, abyste zůstali se mnou. I poté, co se vrátím domů," řekl.
"Uvidíme," vzdychl stařec.
"A také bych chtěl," pokračoval "aby s námi Algiditas mluvil. Vůbec nevíme, co se mu honí hlavou."
"Můžeme jen hádat," souhlasil Phoúron.

O pár kmenů dál, o jeden opřený, seděl Algiditas a poslouchal jejich rozhovor. Vlastně ani nevěděl, proč s nimi nemluví.. V ruce tiskl Phoúronův zmačkaný dopis a upřeně hleděl před sebe. Nevěděl, co dělá, a také nevěděl, co udělá zítra. Chtěl být sám, ale zároveň měl ze samoty hrůzu..
"Synku," uslyšel najednou. "Kde jsi? Pojď se ohřát k ohni, už je zima."
Nereagoval, jen stále seděl jako socha, neschopen pohybu.
A najednou mu z očí vyhrkly slzy. Nechal je volně stékat, ani nehlesl, a díval se do dáli, nikam zvlášť, a na nic nemyslel.
Phoúronovo volání uslyšel ještě několikrát, stále však nebyl schopen reakce.

Slzy uschly. Princ se nyní cítil o něco lépe. Phoúronovo volání dávno ustalo, oheň však slabě praskal stále. Zvedl se a došel k ohništi, kde na jedné straně spal Desperatus, na druhé Phoúron.

Algiditas se odebral do stanu, kde později také usnul.

Kapitola 21 - Requiescat in pace

10. dubna 2014 v 6:28 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Phoúron stál nehnutě u okna, opřený o jednu ze stěn. Chtělo se mu spát, ale násilím se přemohl neusnout. Nemohl uvěřit, že slunce vyšlo už třikrát, mezitím co tady postával. Díval se do těch planin a čekal na to, až se vrátí jeho dva mladí přátelé.
Chvílemi mu připadalo, jakoby je užuž viděl - Audensovy zlatavé vlasy a o chvíli později i ty černé, jež patřily Desperatovi. Po pár vteřinách ale vždy usoudil, že to byla jen iluze, obraz vytvořený na základě zbožného přání, něco jako fata morgana.
Nespal, nejedl, nepil. Jen čekal. Nenáviděl ty pláně, přestože věděl, že si svůj výhled z okna vybral sám. Přemýšlel o tom, kde mohou tak dlouho být.. To by přece stihli.. Kdyby bylo proběhlo všechno v pořádku, už by tu přece byli..
Ach ne, něco se muselo stát.
Hlasitě vzdychl a zakryl si rukama obličej. Jak moc doufal, že se oba vrátí, živí a zdraví, a řeknou například, že se zdrželi, protože.. Proto..že...

Ale kdo by se chtěl zdržet v Ledových zahradách, že?

"Tak se za nimi vydej," ozvalo se tiše.
Phoúron sebou trhl. "Je tu někdo?" zvolal bojácně.
"Ne, nikdo. Jen tvůj rozum a tvé svědomí, jež k tobě mluví," odpověděl jsem prozíravě.
"Pak tedy mlč. Mlč, hlavo!"
"Nemohu, když vidím, jak tady jen tak zbaběle stojíš."
"Nejsem zbabělec," vydechl.
"Ale jsi," na to já.
Phoúron nic neřekl, jen se schoval do polostínu, jenž vytvářel na jeho tváři šílený výraz a prohluboval starcovy vrásky až do nepředstavitelných propastí.
"ZBABĚLČE, ZBABĚLČE, ZBABĚLČE," nechal jsem znít celým domem skrz naskrz. Stařec si musel zakrýt uši, aby mu nepraskly bubínky, neboť to skutečně hrozilo.
"NEEE! PŘESTAŇ! UŽ DOST!" křičel z plna hrdla.
Přestal jsem tedy.
"M-mně přeskočilo," mumlal si Phoúron stále dokola. "Už je to tady.. Přišel jsem o rozum... Už mi z té samoty přeskočilo.."
"Ne, nepřeskočilo," odpověděl jsem. "Tvůj rozum se ti po letech zase vrátil."
"Můj.. Cože?"
"JÁ jsem tvůj rozum a přikazuji ti, aby ses okamžitě vydal do Ledových zahrad zachránit své přátele. Možná, že s každou vteřinou, kterou ty tu promarníš, Desperatus a Audens mezitím, třeba rukou Niva, umírají."
Stařec se opřel lokty o stěnu a pevně semkl víčka.
"N-ne.. Přišel bych o duši!" vydechl těžce.
Má odpověď se mu ozvala těsně u ucha, až sebou polekaně trhl.
"Cožpak je ti tvá stará duše milejší, než duše tvých přátel, kteří, narozdíl od tebe, mohou mít ještě nějakou budoucnost?"
"Cože?"
"Jsou mladí, silní... Jaká škoda, že musí být zatraceni kvůli tvé zbabělosti.."
"Nejsem zbabělý," zopakoval, ve tváři mrtvolně bílý.
"Zbabělost.. Přesně to, kvůli čemu tě Algiditas nenávidí."
"NE! UŽ DOST!" zařval Phoúron a začal odhazovat kusy nábytku. "KDE JSI! VYLEZ!"
"Těsně u tebe," smál jsem se, když sebou opět škubl. "Nevidíš mne však. Jsem ve tvé hlavě."
Stařec se po stěně sesul na zem a dal si hlavu do dlaní. Chvíli tak setrval. Poté opět tiše promluvil:
"Takže.. Můj syn.."
"Ano, tvůj syn. Chtěl bys ho vidět?"

V momentě, kdy se místo odpovědi zvedl, otočil a zamířil ke schodům na půdu, mi bylo jasné, že jsem vyhrál.

Phoúron dlouho bloudil ve tmě, odhazoval krabice a další staré věci, než to konečně našel. Dolů si přinesl těžký, podlouhlý kožený vak.
"Rozhodl ses správně."
"Hmm," zabručel.
"Už jsi ho vytáhl?"
"Ještě ne."
"Tak to udělej. Na co čekáš?"
Phoúronova ruka se třásla, když z vaku postupně vytáhl zářivý, ledový meč, jenž vypadal, jakoby byl právě vyroben. Jeho mlhavé, chladné světlo ozářilo celý dům, když ho konečně pevně chytil. V ten moment se sebejistě usmál, povídaje, že nic ze svého šermířského umění nezapomněl.

"Dobrá, tak tedy vyraž."

Phoúron běžel, jak nejrychleji mohl, a nevědomky se držel za hrdlo, jakoby čekal, že mu bude skrz něj jeho duše každou chvíli násilím vytažena. Když konečně dorazil do Ledových zahrad, zvolnil a čekal, až ho Nives rozpozná a odvede do zámku. Nic se však nedělo.
Zastavil se.
Připadalo mu, jakoby toto údolí bylo o něco více prázdné, avšak už ne tak násilím utlumené. Začínala se snad kletba konečně vytrácet? A společně s ní i všechen dojem vznešenosti a tajuplnosti, kterým byly Ledové zahrady vždy typické?
"Každopádně něco není v pořádku," řekl jsem nahlas Phoúronovu myšlenku, načež váhavě přikývl. Pak se prudce otočil, neboť zaslechl holčičí hlas, jak zvolal:
"Phoúron Albínijský, právoplatný král Ledových zahrad, se vrátil."
To zvolala Arctica, nezjevila se však, jen otce zdálky pozorovala. Nechtěla zajmout krále.

Do zámku došel sám. Velká brána ve tvaru rozhrnutého zmrzlého vodopádu byla otevřená dokořán, takže mohl projít až do trůnního sálu. Neohlížel se nalevo ani napravo, jen prosvištěl dlouhou chodbou se sochami a už byl u dveří.
Na nic nečekal a zaklepal.

"Dále," ozval se neznámý hlas.
Když stařec vstoupil, rozpoznal v nynějším králi svého syna.
No ovšem, naposledy slyšel jeho hlas, když byl Algiditas ještě docela malý. Vypadal teď jinak - byl vyšší, to samozřejmě, ale také krásnější a vznešenější. Něco na něm se však otci nezdálo úplně v pořádku, zatím ale nemohl říct, co ho tak znepokojuje.

Když mladý král vzhlédl a spatřil svého otce, mírně sebou trhl.
"Co tu chceš?" vyjel na něj překvapeně.
"Kde jsou všichni ostatní?" zeptal se ho Phoúron namísto odpovědi.
"To záleží na tom, koho máš na mysli," odvětil Algiditas posměšně.
"Všechny! Dona.. Kde je má žena?"
"Mrtvá."

Phoúronův výkřik zoufalství a nezměrné bolesti se odrazil od každé stěny, podlahy i stropu.
"Jak," křikl na syna. "JAK, MRTVÁ!"
"No, zabil jsem ji," smál se Algiditas a jiskry v očích mu zlomyslně tancovaly.
"Nikdy jsem si nemyslel.. Ty a takový.. Že se proměníš v takové krvelačné monstrum."
"Sám nevím, jak se to vlastně stalo," odpověděl Algiditas klidně. "Vím jen to, že si za to může sama. Vydědila mě a dovolila Nivovi, aby Calidu znásilnil a zabil!" křičel. "Dodnes mi Calidina hlava visí na dveřích, protože nejsem s to ji uklidit!!"
A Phoúron s údivem sledoval, jak se v očích Algidita zatřpytilo pár slz. Vůbec nerozuměl tomu, co se to tu děje, ale jednu věc přece jen pochopil.
"Tak ty opravdu cítíš," zašeptal.
"No a? Na tom nezáleží."
"Proč jsi nešel s Veritas tehdy, když jsem ji pro tebe poslal?" divil se.
Algiditův smích zněl chladně a krutě. "Nechtěl jsem skončit jako ty - z mocného krále jen starý, zapomenutý dědek! Děkuji pěkně," posmíval se.
"Tehdy jsem Veritas řekl," pokračoval "že tě zabiju za to, že jsi takový zbabělec. Za to, že ses na nás vykašlal."
Phoúron se chtěl ohradit, ale Algiditas nemilosrdně mluvil dál.
"A teď, když jsi konečně tady," řekl s mírně nepříčetným výrazem ve tváři "tě tedy zabiju."
"Ne - počkej!" zarazil ho otec. "Já.. Vždycky jsem.. Nikdy jsem se na tebe nevykašlal! Jsi můj syn, má rodina! Ty už jsi zabil mnoho lidí.. Nedělej další chyby! Nezabíjej jediného člověka, kterému na tobě ještě záleží! Podívej, moc jsi mi chyběl," chrlil ze sebe rychle, jakoby čekal, že ho jeho syn bude chtít každou chvíli umlčet. "Nemohl jsem tu však přijít, protože bych přišel o svou duši!"
"A co tě tedy přimělo, abys sem šel teď?" ptal se Algiditas podezíravě, v očích hněv. "Teď už ti nevadí, že svou duši ztratíš?"

"Mé vlastní podvědomí mě přesvědčilo o tom, že duše Audense a Desperata jsou mnohem cennější. Nevracejí se, něco se muselo stát. A tak jsem se tu pro ně vrátil."
Ale Algiditův pohled byl pořád stejně kamenně tvrdý.
"Tak to tedy je!" vykřikl hněvivě. "Moje duše pro tebe nikdy nic neznamenala! Ale zatímco já, tvůj vlastní syn, jsem pro tebe bezcenný, oni dva, které jsi viděl jen jednou v životě, ti tak přirostli k srdci, že se pro ně klidně obětuješ!"

Phoúron otevřel ústa, zjistil však, že nenachází nic, co by na svou obhajobu mohl říct. Mlčel tedy.
"Za to zaplatíš, Phoúrone," zahřměl Algiditas. "Zaplatíš životem. Zabiju tě stejně, jako jsem zabil toho chlápka před pár dny."
"Audense?"
"Přesně tak."
"Tobě přeskočilo," zajíkl se Phoúron. "Jakým právem všechny vraždíš? Byli jsme tvoje rodina!"
"Rodina??" rozkřikl se Algiditas. "Ty říkáš RODINA lidem, jež nic necítí? Copak by k takovým lidem mohl někdy někdo mít nějaký vztah?"
"Dona byla má žena!" zařval Phoúron.

"Jo, to možná byla, ale CÍTILA se tak?"
"Ty," funěl stařec. "Ty.. Jakým právem.. KDE JE NIVES?" křikl.
"Mrtev."
"POESIS!"
"Vyhnán."

V tom se ale dveře do sálu znovu otevřely, to když vstoupil Desperatus. Přišel na rozkaz svého pána, aby ho ochránil v boji, který měl užuž nastat. Phoúron se při pohledu na něj zhrozil.
"CO JSI TO S NÍM UDĚLAL?" křičel, jakmile ho spatřil. "DALŠÍ KLETBA! TY NEMÁŠ ROZUM!!"
Pak přistoupil k Algiditovi blíže a surově ho chytil za ramena.
"Ničíš svou zemi," zahřměl. "Zabíjíš celou naši rodinu! Jsi to ty, ne já, kdo musí být odstraněn!"
Algiditas se nahlas rozesmál a vymanil se z otcova sevření. "TY si myslíš, že MĚ zabiješ? Kolik máš let? Tisíc?"
"NE, TAK JSEM TO NEMYSLEL!" zhrozil se otec. "Nebude to jednoduché, ale musíme se konečně vyprostit z bludiště, jaké si pro nás přichystal život v této zemi. Musíme zmizet. Čím dále půjdeme, tím lépe. Prosím, synu, vzdej se kralování! Chci začít nový život. Prosím."
"Ne," zazněla prostá odpověď. "Nemáš tušení, co jsem kvůli tomu trůnu prožil. Je to smysl mého života! Žil jsem jen pro trůn. Chci ho, mám na něj nárok, ať už matka řekla cokoliv!! Ale ona samozřejmě nemohla rozumět tomu, co tím vyděděním způsobí. Nezná pocity už kolik let. Tohle ale vědět měla - že se svého nároku jen tak nevzdám. Ty víš, v čem jsem vždycky musel žít. Ale zatímco ty jsi utekl, já zůstal."

Phoúron byl nyní bledý jako sníh a zoufale bojoval se slzami.
"V-veritas mi řekla, že c-city nemáš," šeptal. "T-tak jsem pro tebe n-nešel.."
"Řekla ti to, protože jsem ji o to poprosil. Nikdy bych za tebou nešel. Ne, když jsi za sebe poslal dvě ženy, které kvůli tvé zbabělosti riskovaly vlastní životy! Calida mohla zemřít už jako dítě.."
Promnul si čelo.
"Ale to je stejně jedno.. KDYŽ JE MRTVÁ," dodal mrazivě.

Na nic nečekal a v jediném okamžiku vytáhl svůj meč a napřáhl se k útoku.

"Co to děláš? Přestaň!" rozkřikl se Phoúron, přičemž útok vykryl s takovou rychlostí, až se Algiditas mírně zapotácel. On ale nereagoval. S obličejem bez jakéhokoli výrazu se znovu rozmáchl, ale i tentokrát to stařec úspěšně vykryl.
"Bránit se umíš, ale mohl bys taky trochu zaútočit," zavrčel Algiditas zadýchaně. "Nebo snad máš strach?"
Znovu a znovu se ozvalo cinknutí čepelí o sebe.
"Nechci ti ublížit! Nechci bojovat!!" křičel Phoúron a dál se pouze bránil.
"Hohooo," zazpíval Algiditas posměšně a švihl s mečem, s jak největší silou dovedl.
"P-přestaň, tohle dlouho nevydržím!!"
"Tak to nevydrž!!"
"Přeskočilo ti!"
"Myslíš?"
"Gnhhh..."
"Haha!"
"Už dost!"
"Né!!"
Algiditas přikázal Desperatovi, aby se do bitvy zapojil. Chlapec se okamžitě vrhl na starce a snažil se ho převážit, podrápat, zkrátka cokoli, co by mu ublížilo.
"Z cesty! Z cesty!" křičel Phoúron a strkal do chlapce s takovou vervou, až ho dokonce odhodil čtyři metry daleko. Ale ani to nestačilo. Desperatus byl slepý k potřebám svého těla, nepřirozeně silný a rychlý z toho, jak vydával veškerou svou energii na plnění Algiditových příkazů. Sápal se na starce jako vyhublé, bezoké, zkrvavené zombie, a stařec neměl na vybranou. Jestli chtěl tuto válku přežít, musel chlapce zranit tak, aby se nemohl pohnout, jinak hrozilo, že ztratí koncentraci a zemře rukou vlastního syna.
Čepel jeho meče se zasekla chluboko do Desperatovy nohy. Zdravý člověk by se okamžitě sesypal, držel si ji, ale rozhodně by se dál nebelhal k Phoúronovi, jak tomu bylo v tomto případě.
Stařec začínal být zoufalý. Bodl tedy Desperata do břicha, a zoufale si přitom přál, aby to ten ubohý chlapec přežil.
Celá jeho mikina se okamžitě zbarvila sytou červení. Jediný, kdo si toho nevšiml, byl sám chlapec, jenž se stále sápal na starce, vrážel mu nehty do obličeje, kousal ho a kopal s tou největší vervou až do posledního dechu. Až do doby, než..
...Umřel.
"NEEE! NEEE!" vyrážel ze sebe Phoúron tak hlasitě a monotónně, poté co se Desperatus zhroutil, až to neznělo jako hlas, nýbrž jako kvílení klaksonu.
Sklonil se k chlapci a chtěl ho vzít do náruče, musel se však krýt před dalšími podlými Algiditovými útoky.
"Mohl bys, aspoň NA CHVÍLI! - Přestat útočit?"
"Zabiju tě, zabiju," zaznělo místo odpovědi. Phoúron měl možnost spatřit synovy oči - tak černé, tak šílené, podlité krví a skelné. Tak hrůzostrašně to vypadalo, že Algiditas přišel o rozum. Zuby měl vyceněné jako hladový vlk a tvář zkřivenou do nejrůznějších záhybů jako hadr. Šílenství a vztek z něj přímo sálaly. Phoúron nikdy neviděl nikoho tak zoufalého. Zdálo se, že není cesty zpět.
Ach ano, opravdu to musel udělat.
Jednal instinktivně, už nezapojoval rozum ani emoce, neboť by se z toho, co se chystal udělat, musel také zbláznit.
Zasadil smrtící ránu.
V tom okamžiku veškerý prudký pohyb a jekot ustal v jediném bolestném výkřiku a následném pádu.

Umírající padl k zemi, dlouhou čepel zabodnutou do břicha. A jeho vrah hlasitě plakal, když u něj klečel a bral jeho hlavu do rukou.
"M-můj synu," řekl jen.
Algiditas namáhavě otočil hlavu a vpil se mu do očí.
"O.. O.. Otče.." vydechl.
"Synku.."
"Pro.. Miň.. Mi.."
"T-to nic," ujistil ho otec, i když vůbec nevěděl, za co se mu Algiditas omlouvá. Několik starcových slz spadlo jemu na obličej.
"Če...Kal...Jsem...D.. Dlou..Ho.."
"Na co jsi čekal?"

Ale Algiditas už neodpověděl. Oči se zadívaly prázdným pohledem do nebe a zůstaly už tak. A v rukou otce již neležel syn, nýbrž mrtvý, s očima upřenýma kamsi vysoko. Tak vysoko, až to děsilo. A jak byl malátný.. A zvláštní. Phoúronovi se v břiše rozlil nepříjemný, mrazivý pocit. Pocit zla, pocit smrti. Otřásl se a plakal dál.

Nevěděl, jak dlouho tu klečel s mrtvým v náručí - snad i hodiny - když za sebou zaslechl tiché, rychlé kroky.
"KDE JE ALGIDITAS?" zaburácel kdosi.
Phoúronovi bylo jedno, kdo to promluvil. Uhnul, aby byl Algiditas dobře vidět i z pohledu příchozího. Ten na nic nečekal, vrhl se k mrtvému a začal do něj vztekle kopat.
"PŘESTAŇTE! PŘESTAŇTE!!" řval Phoúron. Když se podíval druhému do tváře, došlo mu, kdo to je.
"Konrade.."
"TY BESTIE! JÁ VĚDĚL, ŽE JI MÁM ZADRŽET.. TY...TY.!!"
"Konrade, DOST!"
Stařec se zvedl, popadl mladíka za ramena o prudce ho otočil čelem k sobě.
"Co to má znamenat?" vyštěkl.
"ON..! On.. V-vzal.." začal Konrad. Svou větu však nedořekl, neboť se srdceryvně, nefalšovaně rozplakal. Přitom do Algidita ještě jednou kopl.
"STOP! VŽDYŤ JE MRTVÝ!!"
"TO MÁ TAKY JEDINÉ ŠTĚSTÍ!!" křičel Konrad. "ZABIL JI! VZAL MI JI! TY JEDEN..!"
"Co! Co ti vzal!"
"C-calidu," odpověděl sotva slyšitelně mladík a celý zoufalý se sesul k zemi. "N-našli jsme její tělo těsně u Ledových zahrad... b-bez hlavy."
"COŽE?"
Ale Konrad už nedokázal promluvit. Schoulil se na podlahu a tiše vzlykal. Phoúron neudělal a neřekl nic, jen stále klečel u těla svého syna, truchlil a vyčítal si, že ho nechal, aby souboj zahájil.
A takto jsem tam ty dvě trosky našel a došlo mi, že stačí udělat už jen jeden poslední krok a dojdu svého cíle.

"Nerad jsem vás vylekal..."
Phoúron i Konrad sebou trhli. Omluvil jsem se a pokračoval:
"Mé jméno je Utěšitel. Už jsi mě někde slyšel, Phoúrone."
Starcovy oči se doširoka otevřely, když překvapeně vydechl a vyhrkl:
"Ty! Ten hlas, co mě sem zavedl, patřil tobě!"
A naráz se zvedl a začal se rozhlížet a hledat mě, stejně jako před pár hodinami ve své chatrči, kdy mě slyšel poprvé.
"A opět mě nenajdeš!" zvolal jsem. "Abys věděl, nejsem hmotný."
Oba muži se velmi podivili a chtěli něco říct, já je však okamžitě zarazil dalším přívalem slov.
"Pozorně poslouchejte..." a vysvětlil jsem jim, kde jsem se tu vzal, kdo nebo co jsem a také všechno o svém dosavadním působení v této zemi. Celé vyprávění mi zabralo asi deset minut.
"..A jak se Algiditas sám přesvědčil, bylo tomu tak. Opravdu jsem Poesiovi donášel informace, díky nimž vypadal jako někdo na způsob věštce. Já věděl, co se stane, protože jsem to tak mínil udělat."
"Mínil jsi tedy všechny zabít?" ozval se poprvé po dlouhé době Konrad, s obličejem strhaným a bledým bolestí. Než jsem mu stihl odpovědět, položil mi další otázku Phoúron:
"Takže ta bytost, o které se mi malý Poesis zmiňoval.. O které říkal, že ho informuje, a my mu tehdy nevěřili... To jste byl také vy?"
"Ano, to jsem byl já."
"Tak co tu ještě chceš?" pokračoval změněným, až kvílivým tónem. "Nemyslíš, že jsi už způsobil dost bolesti?"
Jeho oči však vyzařovaly nikoli vztek, nýbrž smutek unaveného.
"Nesu dobré zprávy," řekl jsem mu konejšivě. "Jak jsem již řekl, jsem bytost, jež plní ta nejniternější přání. A nyní bych chtěl slyšet, jaké přání se zrodilo v Phoúronově srdci, a splnit je."
Přál bych vám vidět starcův nevěřícný, překvapený výraz. Pootevřel ústa, ztěžka vydechl, zavrtěl nesouhlasně hlavou, stáhl svůj obličej do bolestné grimasy, zadíval se do dáli, zamračil se a nakonec mi napjatým, chraplavým hlasem pověděl:
"Chtěl bych, aby Algiditas žil. Ale tak, aby již nechtěl kralovat, aby se místo toho se mnou vydal žít jinam. To.. To bych si p-přál.." a propukl v nový pláč.
"A to přesně mohu zařídit," odpověděl jsem.
"COŽE?" podivili se oba muži a zadívali se mrtvému do ztuhlé, bolestí zkřivené tváře.

"Duše Algidita a Desperata jsem zadržel, znemožnil jsem jim jít dál. Můžeme jim tedy navrátit život, mám však několik podmínek."
Oba muži zvedli hlavy, aby slyšeli lépe.
"Zaprvé," ztišil jsem hlas "Za jejich duše chci něčí jiné. Někdo z vás se tedy bude muset obětovat, abych mohl Algidita nebo Desperata oživit. Potřebuji totiž devět duší a zbývají už jen dvě."
Nikdo z nich ani nehlesl.
"Zadruhé," pokračoval jsem tedy "až jim navrátím duše, bude třeba jejich těla vyléčit, jinak žít samozřejmě nemohou. Znám, a ty ho znáš také, Konrade, jednoho čaroděje ze Severního království. Je to uznávaný lékař, málokdo však ví, že k léčení používá magii, a proto je tak dobrý. Nikdo jiný než on již nedokáže napravit obrovské škody na tělech obou mrtvých, jež způsobil Phoúronův meč. To je tedy třeba udělat - zanést je k němu."
"K tomu bláznovi bych nejraději nešel," namítl Konrad. "Ale jestli je to nutné, pak..."
"A zatřetí," přerušil jsem ho "až bude všechno, jak má být, chci, abyste odešli z Ledových zahrad. Ledové zahrady musí přestat existovat, abych byl schopen udělat to, kvůli čemu jsem byl stvořen."
"A co to je?" divil se Phoúron. Totéž zjevně zajímalo i Konrada, i když mě nikdy předtím neznal a nerozuměl tomu, co se tu děje.


"To bude ale dlouhé povídání.. Totiž, když se vytvoří nějaká věc - a v tomto případě se bavím o rodinné albínijské kletbě - vytvoří se automaticky i její protiklad. Tady jsem protikladem já. Snažím se o to, aby byla kletba zrušena a aby duše, ze kterých se skládám, našly své vykoupení a mohly navždy odpočívat. Za dobu svého působení jsem získal již sedm duší, a počítám do nich i odebrané duše zakletých, dosud žijících členů rodiny Albínijů. Dona, Nives, Poesis, Arctica, Calida, Veritas a Audens. K tomu, abych byl dostatečně silný a mohl ze země zvednout ten těžký poklop zla, jaký byl kletbou vytvořen, potřebuji duší devět. A pak, celá země i devět duší bude osvobozeno... A to byl vždy můj cíl."

Kapitola 22 - Vita Nova

9. dubna 2014 v 14:57 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Dům čaroděje vypadal jako obrovský pařez i s kořeny. Phoúron a Konrad, zakrvavení, vyčerpaní a s bledými mrtvolami na ramenou, hlasitě zaklepali.
Těžké dřevěné kruhové dveře se okamžitě rozletěly dokořán a z nich vykoukl menší, postarší plešatý mužíček s dlouhými světlými vousy. Na sobě měl tmavě červený hábit, jenž splýval až k bosým nohám.
"Pojďte dál, pojďte," zaskřípal. Jeho zářivě modré oči je pozorovaly zpod vrásek se zřejmou zvědavostí.
Konrad s Phoúronem doslova vběhli do domu. Čaroděj honem zavřel a přiskočil k nim.
"Tudy," zvolal.
Proběhli tmavou chodbou s obrazy a sklenicemi nejrůznějších tvarů a vmžiku vpadli do obrovské kruhové místnosti s křiklavě oranžovými, již poněkud oprýskanými stěnami. Vypadala tak prázdná, pouze s jedním stolem a dvěma nízkými postelemi u něj. Na ty postele Algidita a Desperata uložili. Oba příchozí cítili přítomnost něčeho podobného pozůstatkům zla. Nevědomky se otřásli, neřekli však nic, jen se posadili vedle těl, aby si odpočinuli.

"Co je jim?"
"Jsou mrtví," odpověděl Konrad.
Phoúron se při těch slovech úplně rozechvěl.
"Chceme je oživit," pokračoval Konrad, čaroděj se však zatvářil nesmírně vážně a nesouhlasně.

Jsou si tak jistí mými schopnostmi, říkal si. Nebo to snad byla jen slepá, dávno ztracená naděje... Každopádně přemýšlel, jak by jim řekl, že přivést mrtvého k životu nikdo nedokáže.
Zhluboka se nadechl, semkl víčka, promnul si nos a začal vysvětlovat:
"Víte, duše zemřelých.. Mrtvé není možné oživit. Jejich duše zajdou příliš daleko, aby bylo možné - "
"Ale TYTO duše ještě tak daleko nejsou," skočil mu do řeči Konrad.

"Je to tak, sám jsem je zadržel," přisvědčil jsem a čaroděj polekaně nadskočil.
"J-je tu ještě někdo?"
"Ano, já."
"Cítím temnou magii," zasyčel čaroděj, celý v pozoru. "Zjev se nám," přikázal třaslavým hlasem.
"Nemohu. Nejsem hmotný."
Čeroději se z hrdla vydral zoufalý skřek. Nevěděl jsem přesně, proč se tak lekl, když zjistil, že jsem neviditelný. Měl mě asi spjatého s vedlejšími účinky svých léčitelských, magických praktik, se zkušenostmi se zbloudilými dušemi, démony, poltergeisty. Vlastně s těmi zbloudilými dušemi tak daleko od pravdy nebyl, i když trochu přece. Já své duše dokázal ovládat, takže nemohly vzniknout nečekané nepříjemnosti, jaké se objevovaly v tomto pokoji v dočista jiných situacích.

Zbloudilé duše bouraly nábytek, přiváděly pacienty k šílenství, negativně ovlivňovaly účinnost kouzel, šeptaly, křičely a děsily. S každou zbloudilou duší do pokoje pronikla obrovská míra jejich zoufalství - byly to totiž převážně duše sebevrahů a dalších zoufalých lidí, které se ztratily a nemohly pokračovat na své cestě ke věčnosti, neboť nenašly ty správné dveře. Zůstaly zaseklé na zemi. Zmítaly se a žadonily, ale nic naplat. A tak občas, když čaroděj prováděl nějaké složité kouzlo a povolával vyšší bytosti, vycítily zbloudilé duše magii, možná i pomoc, a přišly blíže. Čaroděj z nich míval pokaždé husí kůži a stálo ho velké úsilí, aby to ztělesněné zděšení a zoufalství konečně vyhnal zase ven.

To mi připomíná, že jsem měl problém najít a zadržet Algiditovu duši, neboť byla na nejlepší cestě stát se jedním z oněch ztracenců. Já ji ale našel. Princ nevěděl, co se děje, zkoušel se mi vysmýknout, já ho však držel pevně tak, aby se nemohl vůbec pohnout ani cokoli říct.

Já byl ale jiný - to věděl i čaroděj. Čím víc duší jsem měl v moci, tím víc jsem se dokázal ovládat. Jednal jsem už téměř jako samostatná vyšší bytost. Byl jsem víc než jen soubor duší - byl jsem činitel. A jakmile tohle čaroděj po chvíli pochopil, přestal být tak zoufale vyděšený a proces oživení mohl být konečně zahájen.

Diktoval jsem pokyny a udivený čaroděj i ostatní je plnili. Naprosti postelím nakreslili kruh, do něhož měla vstoupit oběť. Otevřeli starou léčitelskou knihu v těžkých kožených deskách na straně sedm set šest - léčba hlubokých řezných ran.
"Oživovat budu já, ty budeš léčit jejich těla, aby bylo jejich prolnutí s dušemi slučitelné se životem. Budeš u nich stát, připraven, a v ruce už budeš držet lahvičku s lektvarem. Jakmile do těla duši zasadím, okamžitě začneš léčit."
Čaroděj nervózně přikývl.
"A teď přijde ta zásadní otázka, a to - "
"Ach ne," přerušil mě Phoúronův povzdech.
" - a to, koho vybrat jako prvního. Nad tím jsi raději ještě vůbec nepřemýšlel, že ne, Phoúrone?"
"Ne," přiznal neochotně stařec a přistoupil k oběma lůžkům, v očích hrůza a nekonečný smutek. Ztěžka přesunul své oči na Desperatovu bledou, zmučenou tvář bez oka. Poté se zahleděl na Algidita. Vypadal tak klidně, bílý jako spící anděl. V tu chvíli Phoúron ucítil vinu nehorázné velikosti. Jak mohl zabít vlastního syna, jen pár minut poté, co byl obviněn z toho, že je špatný otec? Do očí mu vyhrkly slzy, jen tak tak je zadržel. Hleděl do těch mrtvých, vodnatých očí a nemohl uvěřit tomu, co udělal.
"V-vrátíš mu jeho duši celou? I s tím málem, co vzala kletba?" zeptal se mě.
"Ano, slibuji. Možná ho dokonce hned nepoznáš."
"Ať... Ať je to tedy Algiditas. Můj syn."

"Takže, jestli tomu rozumím dobře," ozval se náhle čaroděj, přistupivší ke starci "pro Algidita se obětujete vy a pro Desperata tady mladý pan Strážce?"
"Ne, ne," vyjekl Phoúron, přestože chtěl Konrad něco říct (a vypadalo to, jakoby se chystal dokonce souhlasit) "on zůstane naživu. I když to možná vyzní krutě, myslím, že Konrad, ten obětavý, laskavý a silný strážce královské rodiny Země severního slunce, může prožít svůj život ve štěstí spíš než Desperatus."
Konrad se mírně pousmál, ale nuceně. Ve skutečnosti měl v duši chaos. Cítil se jako poražený a ponížený válečník, v žádném případě si nepřipadal šťastný, nýbrž přesně naopak. A laskavost? Nezdálo se mu, že by v něm ještě nějaká zbývala. A co se ještě s jistotou ztratilo, byla jeho síla - síla žít.
"Phoúrone, stoupni si do kruhu," řekl jsem a stařec tak učinil.
"Dospěl jsem k názoru, že celý svět je o tom, jak se staří obětují pro mladé," řekl s úsměvem, když zaujímal své místo, a čaroděj sebou přitom nepatrně trhl.
"Vytáhni meč, abys jím mohl probodnout své srdce a odpoutat od těla duši," vyzval jsem ho.
Zajímavé bylo, že Konrad také vytasil meč, který si nyní prohlížel se zvláštní jiskrou v očích.
Otočil jsem se zpět na Phoúrona.
"Připrav se, máš asi deset minut, než - "

Vtom jsem ale něco uslyšel:
"Vem si moji. Jestli jsi nelhal, Utěšiteli, slyšíš mé nejniternější přání. Vem si moji a Phoúrona nech žít."
Ohlédl jsem se.
Tohle nebyl ničí hlas, nýbrž myšlenka, opravdové přání z hloubi srdce. Nikdo ho nemohl slyšet, jen mně rezonovalo v uších jako mohutný kostelní zvon.
Konrad měl skloněnou hlavu a soustředěně hypnotizoval podlahu, zatímco opakoval svou volbu.
"Dobrá.. Vyhovím tvému přání," řekl jsem nahlas. "Phoúrone, tebe se to netýká. Zůstaň tak! A ty, příteli.. Teď nebo nikdy."
Phoúron zůstal strnule stát a když si Konrad probodl srdce, vykřikl i s čarodějem a oba se k umírajícímu přihnali.
"ČARODĚJI! VRAŤ SE ZPĚT A BUĎ PŘIPRAVEN," zařval jsem do všeho toho chaosu.
"Co se děje? Jaktože.. Vždyť já.." naříkal stařec, já ho ale zastavil rázným: "Mlč a pozoruj Algidita, neboť se probouzí!"

Jakoby princi najednou někdo násilím vrazil do hrdla život, trhaně se nadechl s obličejem zkřiveným bolestí. Čaroděj mu okamžitě do krku nalil první lektvar. Algiditas se rozkašlal, nicméně spolkl všechno, zatímco Konrad klesl mrtev k zemi a stařec tomu jen vyděšeně přihlížel, neschopen slova.
"Konrad si přál, abych to takto udělal," konejšil jsem ho.
"T-to vám mám věřit?" ozval se jeho slabý hlas. Poté se postavil zpět na nohy a ztěžka došel k Algiditovi.
"Bude můj syn v pořádku?"
"Ano," přikývl čaroděj. Algiditas v tu chvíli vyjekl agonií.
"Proboha, jak dlouho to bude trvat, než ho z toho dostanete?"panikařil stařec.
"Pár hodin."
Stařec ze sebe vyrazil jen něco jako zaúpění.

"Potřebuji po vás, abyste se na chvíli vzdálil," vyzval ho dále čaroděj "budu povolávat vyšší bytosti, což může být pro nezúčastněného pozorovatele i nebezpečné, někdy dokonce fatální. Musím vás proto poprosit, jestli byste nepočkal venku."
"A co bude s Desperatem? Díky Konradově.. VELMI statečné oběti... můžeme zachránit i jeho.."
"Vím, vím," přikývl čaroděj. "Nejprve se ale musíme postarat o vašeho syna, aby neumřel znovu."
"Jistě.. R-rozumím."

Phoúron vyšel ven na čarodějovu zahradu, kde rostly květiny rozličných tvarů. Růže. Tulipány. Šeříky. Pivoňky. Rododendrony. Fialky. Z hlediska zahradničení se čaroděj rozhodně měl čím chlubit.
Snad se může chlubit i schopností léčit, problesklo starci hlavou.
Sedl si do nedalekého altánu na starou dřevěnou židli se zničeným opěradlem a čekal.
Věděl, že zde bude muset zůstat několik hodin, cítil však nutkání k čaroději znovu vtrhnout a zkontrolovat, jestli všechno probíhá dobře. Zatímco tam tak seděl, s těžkým srdcem přemýšlel o Algiditovi. Bylo to to jediné, co mu z rodiny zůstalo, jediné, co z té rodiny mělo smysl zachránit. V duchu se usmál - Desperatus i Algiditas budou živi.. Je třeba jim říct, ať spolu opustí Ledové zahrady... Říct, ať princ chlapce doprovodí na cestě k domovu.. Aby se z nich stali přátelé.. A ať Algiditas pro Desperata něco udělá, když mu připravil tolik muk a zabil mu bratra.
Opodál, na stole, ležely prázdné papíry a tužka. Stařec toho využil, jeden papír si vzal a začal sepisovat rady pro svého zachráněného syna:

Milý Algidite,
Byl jsem špatným otcem, jak jsi správně podotkl, a proto jsem dospěl k rozhodnutí, obětovat se pro vás oba. Chci, abys věděl, že jsem tě měl rád. Byl jsi světlem v mých chmurných dnech samoty. Vždy jsem doufal, že tě z té strašné země odvedu. Chyba byla, poslat za sebe Veritas.
Obdivuji tě, vlastně mi to vůbec nejde do hlavy, že jsi tam zůstal. Ale možná tě k tomuto rozhodnutí opravdu donutila má zbabělost. Jak bych si nyní přál, moci napravit své chyby... Toto je však přání, jež ani Utěšitel nemůže splnit. Čas má jen jeden směr, to bylo světu dáno apriori, stejně jako třeba to, že ráno vychází slunce a večer měsíc.
Je mi velkou ctí zemřít pro vás dva, Algidite. Čeho ale lituji, je smrt Konradova, i když tím bylo umožněno oživení vás obou. A tím, že žijete oba, otevírá se nám jen jediná možnost, jak v tomto příběhu pokračovat.
Jestliže máš city, Algidite, jistě cítíš vinu za chlapcův osud. Postarej se proto, aby nebyl tak tragický, a doprovoď ho na cestě domů. O to tě prosím.
Až dorazíte k Adrianě (Audensově přítelkyni), řekni jí o Audensovi pravdu, v žádném případě se však ke svému činu nepřiznávej! Můžeš totiž alespoň částečně odčinit další ze svých neuvážených hříchů. Poskytni Adrianě psychickou podporu v jejích temných časech tak, jako jsi ji nevědomky poskytl mně. Bude tě potřebovat!
Snad ti nemusím říkat, aby ses o nich dalšího nepokoušel. Buď jí přítelem, ale nikdy bys neměl mít žádný užitek z Audensovy smrti. Snad víš, co tím myslím.
Prosím, projevuj o chlapce alespoň o trochu větší zájem než doposud. Brzy zjistíš, že je silnější, než sis kdy myslel, a přiroste ti k srdci, to vím jistě. Buďte přáteli.
Mrzí mě, co se stalo mladičké Calidě Temporis..
I ty jsi ztratil své blízké v poměrně krátkém čase, jak vím. Ale Desperatus a Adriana tvé pocity ztráty jistě pochopí. Pomohou i oni tobě.
Nebuď sobecký a lhostejný a zjistíš najednou, kolik máš přátel. Vezmi si mé rady k srdci a nebudeš nešťastný dlouho, to ti slibuji.
A to je asi vše.
Navždy,
Phoúron

Když to stařec dopsal, až tehdy si všiml, že se už smráká. Psal svůj dopis tak pomalu a pečlivě, promýšlel ho slovo od slova. Nebylo divu, že tím zabil spoustu času.
Se stínem obav se napřímil a mlčky čekal, bez pohnutí, až si ho čaroděj zavolá.

Netrvalo dlouho a dveře se opravdu otevřely. Zpoza nich ale nevyšel čaroděj. Byl to někdo jiný.
Rovné vlasy barvy popelavé blond odrážely zbytky slunečního světla a poletovaly okolo úzkého, unaveného obličeje s šedýma očima. Jeho krok nebyl noblesní, ale to jenom proto, že trochu kulhal a držel se za břicho. Na sobě měl hnědý hábit a sandály, které mu byly trochu malé.
A najednou to Phoúronovi došlo, a to náhlé zjištění způsobilo, že překvapeně vyjekl.
"Synku," hlesl a prudce vstal, přičemž zapomněl na dopis, a ten se sesul na zem lehkým, klouzavým pohybem papíru.
Musel si ho prohlédnout. Musel se na tu nádhernou bytost ihned podívat.
Opravdu je skutečný? Má oči po Doně! Je tak vysoký. Proč se tváří tak vážně a smutně?

"Co se stalo?" zeptal se Phoúron s obavami, neboť tušil, že je něco jinak, v nepořádku.
"Nevím," na to Algiditas. "Když jsem se probral, ten čaroděj ležel na zemi mrtev a na stole byl nějaký papír. Přečetl jsem si ho. Byly tam instrukce, jak dále postupovat v léčbě toho chlapce, jenž už byl mimo ohrožení života. Vedle instrukcí už čekaly lahvičky, seřazené podle pořadí. Nerozměl jsem ničemu. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo pomoct. A tak jsem se tím návodem začal řídit. Desperatus se probere za chvíli. Pak jsem vyšel ven, abych zjistil, kde to jsem. A vtom jsem uviděl tebe."
"Cože? Desperatus.. Čaroděj... Proč to udělal?"
"Proč se zabil? Já opravdu nevím. Je mi líto. Nic nevysvětlil."
"Já tomu nerozumím. Nerozumím ničemu."
"Jsme na tom stejně, Phoúrone. Já měl být mrtvý.. Jaktože žiji?" dodal Algiditas.
Starce oslovení "Phoúrone" zabolelo v srdci, nic ale neřekl.
Vtom si Algiditas všiml dopisu ležícího na zemi. K Phoúronově zděšení ho letmo přejel očima, nadzvedl jedno obočí a poté ho strčil do hábitu, snad aby si ho později přečetl.

Když došli zpět do pokoje, sedli si k Desperatovi a čekali, až se probere, a zavládlo mezi nimi tíživé ticho. Rozhodl jsem se to nesnesitelné mlčení přerušit a poděkovat jim za osvobození všech devíti duší i celých Ledových zahrad.

"Jste neuvěřitelně stateční. Máte železné nervy a ocelové páteře. Vaše srdce jsou stálá, vaše láska hluboká a věčná. A to platí i pro Desperata.
Ledové zahrady od této chvíle již neexistují. Doufám, že se oba připojíte k chlapci na jeho cestě zpět tam, odkud přišel.
A nezapomeňte: Nives, Dona, valná část Poesiovy a Arctičiny duše, Veritas, Calida, Konrad, čaroděj a Audens vám děkují za vysvobození."

"Co se stalo s Arcticou?" zajímal se Algiditas.
"Arctica utekla do lesů. Přestal jsem jí do Ledových zahrad nahánět veškerou zvěř. Všechna zvířata na jídlo byla do Ledových zahrad zahnána. Žádné z nich by do takových končin samo o sobě nikdy nešlo," odpověděl jsem.
"A co Poesis?"
"Našel Arcticu. Jsou spolu."
"A proč se čaroděj obětoval místo mě?" ozval se Phoúron.
"Ze dvou důvodů. Tvá odvaha a výrok o tom, že se staří obětují pro mladé, na něj velmi zapůsobily. A také znal tvůj osud, Phoúrone. Ano, slyšel už o tobě - od Calidy. A o Desperatovi také. On sám také nebyl zrovna obklopen lidmi. Všichni ho vždy měli za podivína. Jediným opravdovým přítelem mu byla Calida. Kdysi měl také děti, ale.. Posedl je démon a zabil je. Je to příliš bolestná historie a on by určitě nechtěl, abych vám to tu všechno vyprávěl. Spokojte se s vysvětlením, že byl zkrátka statečný, obětavý a plný lítosti nad vlastním, a tedy i tím vaším, osudem. Toť vše."
"Děkujeme."
"I já děkuji," řekl jsem.

začátek kapitoly 22 - Vita Nova

9. dubna 2014 v 7:15 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Dům čaroděje vypadal jako obrovský pařez i s kořeny. Phoúron a Konrad, zakrvavení, vyčerpaní a s bledými mrtvolami na ramenou, hlasitě zaklepali.
Těžké dřevěné kruhové dveře se okamžitě rozletěly dokořán a z nich vykoukl menší, postarší plešatý mužíček s dlouhými světlými vousy. Na sobě měl tmavě červený hábit, jenž splýval až k bosým nohám.
"Pojďte dál, pojďte," zaskřípal. Jeho zářivě modré oči je pozorovaly zpod vrásek se zřejmou zvědavostí.
Konrad s Phoúronem doslova vběhli do domu. Čaroděj honem zavřel a přiskočil k nim.
"Tudy," zvolal.
Proběhli tmavou chodbou s obrazy a sklenicemi nejrůznějších tvarů a vmžiku vpadli do obrovské kruhové místnosti s křiklavě oranžovými, již poněkud oprýskanými stěnami. Vypadala tak prázdná, pouze s jedním stolem a dvěma nízkými postelemi u něj. Na ty postele Algidita a Desperata uložili. Oba příchozí cítili přítomnost něčeho podobného pozůstatkům zla. Nevědomky se otřásli, neřekli však nic, jen se posadili vedle těl, aby si odpočinuli.

"Co je jim?"
"Jsou mrtví," odpověděl Konrad.
Phoúron se při těch slovech úplně rozechvěl.
"Chceme je oživit," pokračoval Konrad, čaroděj se však zatvářil nesmírně vážně a nesouhlasně.

Jsou si tak jistí mými schopnostmi, říkal si. Nebo to snad byla jen slepá, dávno ztracená naděje... Každopádně přemýšlel, jak by jim řekl, že přivést mrtvého k životu nikdo nedokáže.
Zhluboka se nadechl, semkl víčka, promnul si nos a začal vysvětlovat:
"Víte, duše zemřelých.. Mrtvé není možné oživit. Jejich duše zajdou příliš daleko, aby bylo možné - "
"Ale TYTO duše ještě tak daleko nejsou," skočil mu do řeči Konrad.

"Je to tak, sám jsem je zadržel," přisvědčil jsem a čaroděj polekaně nadskočil.
"J-je tu ještě někdo?"
"Ano, já."
"Cítím temnou magii," zasyčel čaroděj, celý v pozoru. "Zjev se nám," přikázal třaslavým hlasem.
"Nemohu. Nejsem hmotný."
Čeroději se z hrdla vydral zoufalý skřek. Nevěděl jsem přesně, proč se tak lekl, když zjistil, že jsem neviditelný. Měl mě asi spjatého s vedlejšími účinky svých léčitelských, magických praktik, se zkušenostmi se zbloudilými dušemi, démony, poltergeisty. Vlastně s těmi zbloudilými dušemi tak daleko od pravdy nebyl, i když trochu přece. Já své duše dokázal ovládat, takže nemohly vzniknout nečekané nepříjemnosti, jaké se objevovaly v tomto pokoji v dočista jiných situacích.

Zbloudilé duše bouraly nábytek, přiváděly pacienty k šílenství, negativně ovlivňovaly účinnost kouzel, šeptaly, křičely a děsily. S každou zbloudilou duší do pokoje pronikla obrovská míra jejich zoufalství - byly to totiž převážně duše sebevrahů a dalších zoufalých lidí, které se ztratily a nemohly pokračovat na své cestě ke věčnosti, neboť nenašly ty správné dveře. Zůstaly zaseklé na zemi. Zmítaly se a žadonily, ale nic naplat. A tak občas, když čaroděj prováděl nějaké složité kouzlo a povolával vyšší bytosti, vycítily zbloudilé duše magii, možná i pomoc, a přišly blíže. Čaroděj z nich míval pokaždé husí kůži a stálo ho velké úsilí, aby to ztělesněné zděšení a zoufalství konečně vyhnal zase ven.

To mi připomíná, že jsem měl problém najít a zadržet Algiditovu duši, neboť byla na nejlepší cestě stát se jedním z oněch ztracenců. Já ji ale našel. Princ nevěděl, co se děje, zkoušel se mi vysmýknout, já ho však držel pevně tak, aby se nemohl vůbec pohnout ani cokoli říct.

Já byl ale jiný - to věděl i čaroděj. Čím víc duší jsem měl v moci, tím víc jsem se dokázal ovládat. Jednal jsem už téměř jako samostatná vyšší bytost. Byl jsem víc než jen soubor duší - byl jsem činitel. A jakmile tohle čaroděj po chvíli pochopil, přestal být tak zoufale vyděšený a proces oživení mohl být konečně zahájen.

Diktoval jsem pokyny a udivený čaroděj i ostatní je plnili. Naprosti postelím nakreslili kruh, do něhož měla vstoupit oběť. Otevřeli starou léčitelskou knihu v těžkých kožených deskách na straně sedm set šest - léčba hlubokých řezných ran.
"Oživovat budu já, ty budeš léčit jejich těla, aby bylo jejich prolnutí s dušemi slučitelné se životem. Budeš u nich stát, připraven, a v ruce už budeš držet lahvičku s lektvarem. Jakmile do těla duši zasadím, okamžitě začneš léčit."
Čaroděj nervózně přikývl.
"A teď přijde ta zásadní otázka, a to - "
"Ach ne," přerušil mě Phoúronův povzdech.
" - a to, koho vybrat jako prvního. Nad tím jsi raději ještě vůbec nepřemýšlel, že ne, Phoúrone?"
"Ne," přiznal neochotně stařec a přistoupil k oběma lůžkům, v očích hrůza a nekonečný smutek.