Únor 2014

A je to....... Petrosus.

27. února 2014 v 20:33 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady

Už žádný Annus!

27. února 2014 v 19:47 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Co se vám vybaví, když se řekne jméno jednoho z našich hlavních hrdinů - ANNUS?

Jop, prdel. I když toto slovo znamená "rok" a ne "prdel", každému se stejně vybaví prdel.

Jak z toho ven?

No, zbývá přejmenovat. Z následujících jmen prosím vyberte ty, které by se k němu, podle vás, nejvíc hodily.

Audens, Animus (=odvaha)
Miles (=rytíř)
Proeliator (=bojovník)
Opus (=práce)
Validus (=silný)
Ratus, Artus (=pevný)
Chalybeius (=ocelový), Chalybs (=ocel)
Petrosus (=kamenný)

Tak které?

zárodek kapitoly 21

27. února 2014 v 19:16 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Phoúronův výkřik zoufalství a nezměrné bolesti se odrazil od každé stěny, podlahy i stropu.
"Jak," křikl na syna. "JAK, MRTVÁ!"
"No, zabil jsem ji," smál se Algiditas a jiskry v očích mu zlomyslně tancovaly.
"Nikdy jsem si nemyslel.. Ty a takový.. Že se proměníš v takové krvelačné monstrum."
"Sám nevím, jak se to vlastně stalo," odpověděl Algiditas klidně. "Vím jen to, že si za to může sama. Vydědila mě a dovolila Nivovi, aby Calidu znásilnil a zabil!" křičel. "Dodnes mi Calidina hlava visí na dveřích!!"
A Phoúron s údivem sledoval, jak se v očích Algidita zatřpytilo pár slz. Vůbec nerozuměl tomu, co se to tu děje, ale jednu věc přece jen pochopil.
"Tak ty opravdu cítíš," zašeptal.
"No a? Na tom nezáleží."
"Proč jsi nešel s Veritas tehdy, když jsem ji pro tebe poslal?" divil se.
Algiditův smích zněl chladně a krutě. "Nechtěl jsem skončit jako ty - z mocného krále jen starý, zapomenutý dědek! Děkuji pěkně," posmíval se.
"Tehdy jsem Veritas řekl," pokračoval "že tě zabiju za to, že jsi takový zbabělec. Za to, že ses na nás vykašlal."
Phoúron se chtěl ohradit, ale Algiditas nemilosrdně mluvil dál.
"A teď, když jsi konečně tady," řekl s mírně nepříčetným výrazem ve tváři "tě tedy zabiju."
"Ne - počkej!" zarazil ho otec. "Já.. Vždycky jsem.. Nikdy jsem se na tebe nevykašlal! Jsi můj syn, má rodina! Ty už jsi zabil mnoho lidí.. Nedělej další chyby! Nezabíjej jediného člověka, kterému na tobě ještě záleží! Podívej, moc jsi mi chyběl," chrlil ze sebe rychle, jakoby čekal, že ho jeho syn bude chtít každou chvíli umlčet. "Nemohl jsem tu však přijít, protože bych přišel o svou duši!"
"A co tě tedy přimělo, abys sem šel teď?" ptal se Algiditas podezřívavě, v očích hněv. "Teď už ti nevadí, že svou duši ztratíš?"

"Mé vlastní podvědomí mě přesvědčilo o tom, že duše Anna a Desperata jsou mnohem cennější. Nevracejí se, něco se muselo stát. A tak jsem se tu pro ně vrátil."
Ale Algiditův pohled byl pořád stejně kamenně tvrdý.
"Tak to tedy je!" vykřikl hněvivě. "Moje duše pro tebe nikdy nic neznamenala! Ale zatímco já, tvůj vlastní syn, jsem pro tebe bezcenný, oni dva, které jsi viděl jen jednou v životě, ti tak přirostli k srdci, že se pro ně klidně obětuješ!"

Phoúron otevřel ústa, zjistil však, že nenachází nic, co by na svou obhajobu mohl říct. Mlčel tedy.
"Za to zaplatíš, Phoúrone," zahřměl Algiditas. "Zaplatíš životem. Zabiju tě stejně, jako jsem zabil toho chlápka před pár dny."
"Annuse?"
"Přesně tak."
"Tobě přeskočilo," zajíkl se Phoúron. "Jakým právem všechny vraždíš? Byli jsme tvoje rodina!"
"Rodina??" rozkřikl se Algiditas. "Ty říkáš RODINA lidem, jež nic necítí? Copak by k takovým lidem mohl někdy někdo mít nějaký vztah?"
"Dona byla má žena!" zařval Phoúron.

NÉÉÉ, TO JE DĚSNÝ! :D

23. února 2014 v 10:16 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Nepřeháním. Fakt nepřeháním!
Právě jsem si přečetla kapitoly 7 až 13 a zjistila jsem, že jsou napsané fakt šíleně příšerně. Fujtajbl! Budu je muset přepsat. Celé, od začátku až do konce. To bude tolik práce..!
Víte, kterou kapitolu považuju za nejhorší vůbec?
Nejspíš 13 - Teneritas. Ta je napsaná fakt hrozně. Chci, aby se v ní odrážela něžná láska mezi Algiditem a Calidou, ale.. Je to příšerný doják. Ať dělám co dělám. A navíc je to napsaný fakt příšerně. PŘÍ-ŠER-NĚ!

Třeba tady:
"Proč si mě tak prohlížite?" usmála se na něj.
"Ale nic." odpověděl a usmál se také. První úsměv... Po tolika letech předstírání. Opravdový úsměv.
"Vypadáte hezky, když se takhle smějete." řekla na to Calida. Princovi svitlo v očích.
Najednou královna ucítila jeho ruku na svých ramenou. Objal ji tak napůl. Nechtěl ji vyplašit a.. Sám byl trochu plachý.
Calida si položila hlavu na jeho rameno a podívala se nahoru na jeho obličej. Jeho chladné oči ji pozorovaly. Zdola vypadal ještě krásněji... Srdce se jí zachvělo, když si položil bradu na její čelo a výhled jí zahradily jeho strnulé vlasy. Najednou si uvědomila, že má lidskou vůni, i když hodně utlumenou... Nasála ji a nechala se unést. Vydechla a usmála se. Princ zavřel oči a užíval si tuto chvíli.

Ach jo... Ach jo... Ach jo. Hm.

Moenia a Nubigena kompletně v novém

10. února 2014 v 15:13 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
První kapitola je teď už upravena. Měla by to být už finální verze nebo skoro finální verze. Ale takhle nějak to má vypadat (což za pár měsíců zas říkat nebudu, ale pro teď to platí).

najdete ji zde:
http://ledove-zahrady.blog.cz/1205/kapitola-1-moenia-a-nubigena