19. Littera scripta manet

12. ledna 2014 v 15:45 | Kateřina Váchová |  Finální verze
"Poesie," oslovil Algiditas bratra, pokládaje svou dlaň na jeho rameno. "Určitě víš, za jakých okolností jsem získal tento trůn, mám pravdu?"
Poesis pomalu přikývl na souhlas.
"Můžu se zeptat, co o mém nástupu hodláš napsat do kroniky?"
"Pravdu," odpověděl Poesis automaticky.
"Pravdu," sykl nebezpečně Algiditas a začal pomalu přecházet tam a zpátky jako dravá šelma.
"Ale možná by sis to mohl rozmyslet," řekl po chvíli. "Chtěl bych, abys tam napsal, že jsem právoplatným panovníkem."
"Ne."
"Ne?" Princův hlas zněl jako zahřmění. Naklonil se k bratrovi blíž a pokračoval:
"Poslouchej - díky tvé kronice bych se jím stal, aspoň do budoucna.. Co je psáno, to je dáno.."
"Právě tady nacházím problém. Platí to totiž i opačně," opáčil Poesis "Oba víme, že to tak není. Víš, že odmítám psát lži. To jsi odjakživa věděl."
"Věděl," přikývl král "a přesto to po tobě žádám, ano."
"Je mi líto."
Algiditův obličej se zkřivil vzteky.
"Vyhostím tě, "zahřměl "vyženu tě ze země a tvou kroniku znehodnotím, jestli neposlechneš."
"Kronika by byla znehodnocena i tak, a to lží," odpověděl Poesis prostě.
Algiditas se narovnal a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.
"Pro tebe lež, pro mě pouhá spravedlnost. Trůn jsem měl legálně zdědit," povzdechl si.
"Byl jsi legálně vyděděn. Královninu poslední vůli perem nepřelstíš."
"TAK DOST!" vykřikl vztekle Algiditas. "Dost. Tímto tě vyháním. Už nemáš zemi, o které bys psal!"
"Doufal jsem, že to neuděláš," zasípal Poesis. "Z citu. Konkrétně z vděčnosti. Zachránil jsem tě před smrtí. Zabil jsem Niva místo tebe, Algidite."
"Vím, vím. Patří ti můj vděk. A nyní odejdi z Ledových zahrad!"
"Kronika jde se mnou."

Algiditas přikázal Desperatovi, dosud stojícímu v místnosti, pouhou myšlenkou, aby vytrhl Poesiovi kroniku z ruky. Chlapec stál jen půl metru od prince. Než Poesis stačil jakkoli zareagovat, zmocnil se jí a hodil ji Algiditovi.
"NE," ozval se Poesiův hlas stejným způsobem jako tenkrát, kdy se kroniky dotkl Desperatus špičkou prstu.

Pak vyběhl po schodech, aby mu kroniku sebral, ale než se nadál, byl stržen Desperatem, takže se po nich skutálel dolů. A pak, když se zvedal, naplnil trůnní sál zvláštní, děsivý zvuk vycházející z jeho hrdla, jenž zněl jako strašlivé zahřmění. Poesis se rozprskl na tisíc malých vloček, a už se nemilosrdně blížil k Algiditovi. Algiditas zareagoval na poslední chvíli a hodil s kronikou o schody, takže se její stránky z tenkého modrého ledu o ně roztříštily jako váza.
Vločky se zastavily těsně před Algiditem. Chvíli tak zůstaly, jakoby se Poesis rozmýšlel, má-li to ještě cenu, o rozbitou kroniku bojovat. Nakonec však usoudil, že nemá žádný smysl se s novým králem zdržovat - byl s konečnou platností vyhnán. A kronika byla nadobro zničena. Vločky se tedy rozprchly a zmizely ven ze dveří.

Algiditas sestoupil k rozbité knize a opatrně ji vzal do ruky.
"Když dám k sobě některé střepy," řekl si pro sebe, když si ji prohlížel "budu si moci přečíst, co v ní bylo psáno. Pomoz mi," rozkázal pak Desperatovi.
Chlapec vzal kusy ledu a poskládal z nich první stranu. Stálo tam:

"Veškerý můj vděk patří Utěšiteli -
- mému věrnému rádci a spoluautorovi."

"Utěšitel," vydechli Algiditas i Desperatus naráz. Okamžitě se dali do skládání dalších listů kroniky. A když to konečně měli, mohli si také přečíst písmo v nich. Sedli si tedy a začali nedočkavě s odkrýváním těch nejhlubších tajemství Ledových zahrad nebo, chcete-li, Prokletého údolí, jak tomuto místu říkali obyvatelé Království Severního slunce, okolní seveřané.

1. Příchod vládců
Ach, jak strašná to byla smrt!
Údolím se rozlehl chlad o nesmírné síle. Ubohým seveřanům, kteří se v něm zrovna nacházeli, nepomohly ani čepice, ba ani rukavice. Během několika okamžiků všichni pomřeli - zmrzli a jejich sochy vchod do země zdobí dodnes.
Zlá síla to byla, jež k údolí postupovala, a všichni obyvatelé v okolí cítili, jak se usadila právě tam, kde zemřeli jejich nejbližší, a už nikdy odtamtud nezmizela. K onomu údolí se od tehdy téměř nikdo z nich nepřiblížil. Za ta léta si pak vysloužilo pověst prokletého místa. Kdo tam vstoupil, byl okamžitě a bez milosti zabit.
Tou neznámou silou byla kletba. Prostá, však silná a nezdolná. Kletba, která rvala duši z živoucího těla, a již na sebe jedna osoba sama uvrhla, aby tak ukončila své utrpení.
Přicházela Dona Albínijská, budoucí královna této oblasti. V těsném závěsu za ní kráčel její manžel Phoúron. Třetím a posledním příchozím nebyla osoba, nýbrž stín (vedlejší účinek) kletby. Byla to její uvolněná duše, základ bytosti později zvané jako Utěšitel.
Tato trojice se v údolí usadila a začala mu vládnout. A éra Ledových zahrad započala.

2. Odchod krále
Phoúron Donu nade všechno miloval. Její kletba mu však vzala mnohé - milující ženu i děti, které se narodily se stejnou vadou, neboť ji zdědily. Jmenovaly se Algiditas, Nives, Poesis a Arctica.
Dle zákonů stanovených na samém počátku dějin království měl trůn zdědit nejmladší z princů, Algiditas. Tomuto princi se kletba vyhla nejvíce - chlapci zůstala jeho duše i s city. Jelikož si ale Dona nepřála, aby zemi vládl kdokoli, u koho hrozilo, že by byl ovládnut city, její nebohý syn se rozhodl svou duši přede všemi ukrýt, aby nepřišel o své dědictví, jež bylo zároveň jeho životním posláním.
Phoúronovi se tudíž jevilo, že žije mezi samými prázdnými těly. Kletba na něj zatím doléhala a snažila se mu duši z těla mermomoci vzít. Phoúron o ni bojoval statečně. Když však zjistil, že nad ním Ledové zahrady nakonec zvítězí, když už opravdu hrozilo, že svou duši každým okamžikem ztratí, rozhodl se ode všech odejít.
Svou rodinu přesto nikdy neopustil - usadil se nedaleko v pláních, kam kletba sice stále doléhala, ale už ne tak silně, takže byl schopen jí bez větších potíží odolat.
Byl tam a čekal, kdyby ho snad někdo z rodiny potřeboval. Nikdo k němu však už nikdy nepřišel. Král si na svou samotu brzy zvykl a zůstal tam žít.

3. Phoúronovy snahy
Phoúron měl spoustu času o svých dětech a ženě přemýšlet. Často vzpomínal, jak se snažil své děti rozesmát. Vyprávěl jim historky, lechtal je, dělal s nimi kolotoče. Většinou se nedočkal žádné reakce, kromě té od Niva, jenž se ho pokusil propíchnout mečem za to, že ho polechtal. Arctica mu vždy utekla do lesů, Poesis se mu vyhýbal úplně. A Algiditas? S ním to bylo nejhorší. Ten nereagoval vůbec, jen seděl a zíral na něj, jakoby měl všeho už dost. I když jednou, problesklo králi hlavou, mu přece jen mírně cukl koutek.
Jakmile si ten okamžik uvědomil, uchvátil ho velký pocit naděje. Naděje, že je v Algiditovi přeci jen něco lidského. Ta myšlenka ho vymrštila ze židle. Řekl si, že svého syna unese a sám se o něj postará.
Ze vstupu do Ledových zahrad měl však strach. Jakmile pomyslel na svůj boj o duši, odporem se celý otřásl. A proto poprosil Veritas, královnu okolních seveřanů, aby mu pomohla a syna mu přivedla. Královna souhlasila.
Když se však vrátila, oznámila starci, že jeho syn žádné city nikdy neměl. A Phoúron se celý rozmrzelý vrátil zpět do své dřevěné chatky, kde dál žil svůj osamělý život.

4. Předzvěsti zkázy
Samotným Utěšitelem bylo řečeno:
"S novým příchozím přijde i zkáza, dva princové se o ni podělí. Dva princové a jen na nás bude, kdo z nich ji dokončí. Nový příchozí obrátí náš svět naruby; Už nic nebude tak, jako dřív. Jeden princ naši zemi zničí, druhý změní. Jeden z nich zemře a druhý bude žít. Ještě chvíli. Jedna z mnoha stejných kleteb bude prolomena. A jen na nás bude, jestli zemřeme, či budeme žít, alespoň někteří."

5. Nový příchozí

To bylo všechno, co spolu dokázali Algiditas a Desperatus složit dohromady. Zbytek kroniky byl příliš poničen na to, aby bylo písmo v něm ukryté čitelné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama