Leden 2014

0. Discidium

19. ledna 2014 v 18:00 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Stál před ní a hleděl do země. Nebyl s to se pohnout, jak byl nervózní. Nohy i ruce se mu třásly, hlas vypovídal službu, oči těkaly z jedné části studené podlahy na druhou. Nejradši by to vzdal a odebral se zpátky do svého příbytku, ale bylo potřeba to udělat a říct jí to, než bude pozdě.
Už teď každou chvíli hrozilo, že nad ním Ledové zahrady zvítězí a vyrvou mu duši z těla. Byl unavený z věčného boje o ni. Musel odejít.
Pomalu zvedl hlavu, aby se na svou ženu mohl podívat.
Ach ne!!
Proč se na ni jen musel dívat? Do těch dvou temných očí, do těch prázdných děr, které jen zely prázdnotou, nic neříkaly, nic neviděly? Odporem se otřásl, když je znovu spatřil.
Kde je duše jeho ženy? Do jakého pekla si ji nechala poslat? To, co před ním sedělo a bezduše ho pozorovalo, byl pouze její temný, nicneříkající stín!
Jak na něj démonicky hledí! Pozoruje ho bez jakéhokoliv zaujetí, bez zájmu, bez lásky.
Jak to, proboha, mohl nechat dojít tak daleko??

"Mluv."

To byl její hlas, chladný a strojený. Rozkaz z úst nežíjící bytosti. Rozplakal se.
"T-ta kletba, či co.. Já už nechci. Nechci," vyrazil ze sebe tiše.
Zvuk se rozléhal celým sálem, odrážel se od obrovských sloupů vyřezaných do soch, až nakonec doplul k jejím uším, tichý a přesto jasně slyšitelný.
"Co nechceš?"
"Nechci.. Tu být."
"Ach tak."
Nic víc na to neřekla, jen ho dále pozorovala, jakoby čekala na další slova.
"Ty i děti.. Ledové zahrady... Neunesu to. Odcházím."

Slyší ho vůbec? Uvědomuje si, že ji právě opouští poslední člověk, jenž k ní ještě něco cítí?
Rozhodl se učinit poslední zoufalý pokus. Vyšel schody až k ní a vzal ji do náruče.
Ne, to neměl dělat!!
A rozplakal se ještě víc. Byla jako kus hadru, dále seděla zpříma a dívala se před sebe, jako stará loutka, tuhá jako kámen.

Pustil ji.

"Sbohem," zašeptal a otočil se k odchodu. Vyšel honosnými ledovými branami ven a spěchal pryč z údolí a přál si při tom jen to, aby nemusel potkat Algidita, aby se mu nemusel podívat do očí. Věděl totiž, že se pro něj stane zbabělcem. Tu myšlenku skoro nemohl snést.

Předmluva - Modo infirmi non sunt deserti.

16. ledna 2014 v 12:30 | Kateřina Váchová |  Finální verze
"Jeden nejmenovaný výborný básník a skladatel zasadil do své písně větu, která se mi vryla do paměti. Větu, která mě dodnes udržuje jakžtakž při síle.
"Pouze slabí nejsou sami."

Nejsem si jist, zdalipak jsem silný - někdy snad ano, jindy spíše ne...
Ale sám jsem určitě.
Žiji v malé chatrči uprostřed ledových planin. Samota je pro mne vězením a zároveň jediným řešením. Jsem na ni zvyklý a vždycky jsem byl.
Nemohl jsem si vybrat ze dvou světů, a tak nepatřím ani do jednoho.

Když chci s někým promluvit, vybavím si v mysli jejich obličej a znovu a znovu od nich slýchám ty samé věci, jak si na ně pamatuji. Ale i já jim říkám stále to stejné:
"Chybíte mi a stále na vás myslím. Mí drazí přátelé, nemohu se dočkat, až vás zase uvidím. Kamaráde, stav se příští týden na čaj, neboť já na tebe nezapomněl."

Stavte se, navštivte mne. Protože já za vámi jít nemohu. Jsem už starý a můj svět je jiný, než ten váš. Snad se alespoň v průniku skutečnosti a mého světa shledáme.
Já stále čekám."

Phoúron Albínijský

19. Littera scripta manet

12. ledna 2014 v 15:45 | Kateřina Váchová |  Finální verze
"Poesie," oslovil Algiditas bratra, pokládaje svou dlaň na jeho rameno. "Určitě víš, za jakých okolností jsem získal tento trůn, mám pravdu?"
Poesis pomalu přikývl na souhlas.
"Můžu se zeptat, co o mém nástupu hodláš napsat do kroniky?"
"Pravdu," odpověděl Poesis automaticky.
"Pravdu," sykl nebezpečně Algiditas a začal pomalu přecházet tam a zpátky jako dravá šelma.
"Ale možná by sis to mohl rozmyslet," řekl po chvíli. "Chtěl bych, abys tam napsal, že jsem právoplatným panovníkem."
"Ne."
"Ne?" Princův hlas zněl jako zahřmění. Naklonil se k bratrovi blíž a pokračoval:
"Poslouchej - díky tvé kronice bych se jím stal, aspoň do budoucna.. Co je psáno, to je dáno.."
"Právě tady nacházím problém. Platí to totiž i opačně," opáčil Poesis "Oba víme, že to tak není. Víš, že odmítám psát lži. To jsi odjakživa věděl."
"Věděl," přikývl král "a přesto to po tobě žádám, ano."
"Je mi líto."
Algiditův obličej se zkřivil vzteky.
"Vyhostím tě, "zahřměl "vyženu tě ze země a tvou kroniku znehodnotím, jestli neposlechneš."
"Kronika by byla znehodnocena i tak, a to lží," odpověděl Poesis prostě.
Algiditas se narovnal a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.
"Pro tebe lež, pro mě pouhá spravedlnost. Trůn jsem měl legálně zdědit," povzdechl si.
"Byl jsi legálně vyděděn. Královninu poslední vůli perem nepřelstíš."
"TAK DOST!" vykřikl vztekle Algiditas. "Dost. Tímto tě vyháním. Už nemáš zemi, o které bys psal!"
"Doufal jsem, že to neuděláš," zasípal Poesis. "Z citu. Konkrétně z vděčnosti. Zachránil jsem tě před smrtí. Zabil jsem Niva místo tebe, Algidite."
"Vím, vím. Patří ti můj vděk. A nyní odejdi z Ledových zahrad!"
"Kronika jde se mnou."

Algiditas přikázal Desperatovi, dosud stojícímu v místnosti, pouhou myšlenkou, aby vytrhl Poesiovi kroniku z ruky. Chlapec stál jen půl metru od prince. Než Poesis stačil jakkoli zareagovat, zmocnil se jí a hodil ji Algiditovi.
"NE," ozval se Poesiův hlas stejným způsobem jako tenkrát, kdy se kroniky dotkl Desperatus špičkou prstu.

Pak vyběhl po schodech, aby mu kroniku sebral, ale než se nadál, byl stržen Desperatem, takže se po nich skutálel dolů. A pak, když se zvedal, naplnil trůnní sál zvláštní, děsivý zvuk vycházející z jeho hrdla, jenž zněl jako strašlivé zahřmění. Poesis se rozprskl na tisíc malých vloček, a už se nemilosrdně blížil k Algiditovi. Algiditas zareagoval na poslední chvíli a hodil s kronikou o schody, takže se její stránky z tenkého modrého ledu o ně roztříštily jako váza.
Vločky se zastavily těsně před Algiditem. Chvíli tak zůstaly, jakoby se Poesis rozmýšlel, má-li to ještě cenu, o rozbitou kroniku bojovat. Nakonec však usoudil, že nemá žádný smysl se s novým králem zdržovat - byl s konečnou platností vyhnán. A kronika byla nadobro zničena. Vločky se tedy rozprchly a zmizely ven ze dveří.

Algiditas sestoupil k rozbité knize a opatrně ji vzal do ruky.
"Když dám k sobě některé střepy," řekl si pro sebe, když si ji prohlížel "budu si moci přečíst, co v ní bylo psáno. Pomoz mi," rozkázal pak Desperatovi.
Chlapec vzal kusy ledu a poskládal z nich první stranu. Stálo tam:

"Veškerý můj vděk patří Utěšiteli -
- mému věrnému rádci a spoluautorovi."

"Utěšitel," vydechli Algiditas i Desperatus naráz. Okamžitě se dali do skládání dalších listů kroniky. A když to konečně měli, mohli si také přečíst písmo v nich. Sedli si tedy a začali nedočkavě s odkrýváním těch nejhlubších tajemství Ledových zahrad nebo, chcete-li, Prokletého údolí, jak tomuto místu říkali obyvatelé Království Severního slunce, okolní seveřané.

1. Příchod vládců
Ach, jak strašná to byla smrt!
Údolím se rozlehl chlad o nesmírné síle. Ubohým seveřanům, kteří se v něm zrovna nacházeli, nepomohly ani čepice, ba ani rukavice. Během několika okamžiků všichni pomřeli - zmrzli a jejich sochy vchod do země zdobí dodnes.
Zlá síla to byla, jež k údolí postupovala, a všichni obyvatelé v okolí cítili, jak se usadila právě tam, kde zemřeli jejich nejbližší, a už nikdy odtamtud nezmizela. K onomu údolí se od tehdy téměř nikdo z nich nepřiblížil. Za ta léta si pak vysloužilo pověst prokletého místa. Kdo tam vstoupil, byl okamžitě a bez milosti zabit.
Tou neznámou silou byla kletba. Prostá, však silná a nezdolná. Kletba, která rvala duši z živoucího těla, a již na sebe jedna osoba sama uvrhla, aby tak ukončila své utrpení.
Přicházela Dona Albínijská, budoucí královna této oblasti. V těsném závěsu za ní kráčel její manžel Phoúron. Třetím a posledním příchozím nebyla osoba, nýbrž stín (vedlejší účinek) kletby. Byla to její uvolněná duše, základ bytosti později zvané jako Utěšitel.
Tato trojice se v údolí usadila a začala mu vládnout. A éra Ledových zahrad započala.

2. Odchod krále
Phoúron Donu nade všechno miloval. Její kletba mu však vzala mnohé - milující ženu i děti, které se narodily se stejnou vadou, neboť ji zdědily. Jmenovaly se Algiditas, Nives, Poesis a Arctica.
Dle zákonů stanovených na samém počátku dějin království měl trůn zdědit nejmladší z princů, Algiditas. Tomuto princi se kletba vyhla nejvíce - chlapci zůstala jeho duše i s city. Jelikož si ale Dona nepřála, aby zemi vládl kdokoli, u koho hrozilo, že by byl ovládnut city, její nebohý syn se rozhodl svou duši přede všemi ukrýt, aby nepřišel o své dědictví, jež bylo zároveň jeho životním posláním.
Phoúronovi se tudíž jevilo, že žije mezi samými prázdnými těly. Kletba na něj zatím doléhala a snažila se mu duši z těla mermomoci vzít. Phoúron o ni bojoval statečně. Když však zjistil, že nad ním Ledové zahrady nakonec zvítězí, když už opravdu hrozilo, že svou duši každým okamžikem ztratí, rozhodl se ode všech odejít.
Svou rodinu přesto nikdy neopustil - usadil se nedaleko v pláních, kam kletba sice stále doléhala, ale už ne tak silně, takže byl schopen jí bez větších potíží odolat.
Byl tam a čekal, kdyby ho snad někdo z rodiny potřeboval. Nikdo k němu však už nikdy nepřišel. Král si na svou samotu brzy zvykl a zůstal tam žít.

3. Phoúronovy snahy
Phoúron měl spoustu času o svých dětech a ženě přemýšlet. Často vzpomínal, jak se snažil své děti rozesmát. Vyprávěl jim historky, lechtal je, dělal s nimi kolotoče. Většinou se nedočkal žádné reakce, kromě té od Niva, jenž se ho pokusil propíchnout mečem za to, že ho polechtal. Arctica mu vždy utekla do lesů, Poesis se mu vyhýbal úplně. A Algiditas? S ním to bylo nejhorší. Ten nereagoval vůbec, jen seděl a zíral na něj, jakoby měl všeho už dost. I když jednou, problesklo králi hlavou, mu přece jen mírně cukl koutek.
Jakmile si ten okamžik uvědomil, uchvátil ho velký pocit naděje. Naděje, že je v Algiditovi přeci jen něco lidského. Ta myšlenka ho vymrštila ze židle. Řekl si, že svého syna unese a sám se o něj postará.
Ze vstupu do Ledových zahrad měl však strach. Jakmile pomyslel na svůj boj o duši, odporem se celý otřásl. A proto poprosil Veritas, královnu okolních seveřanů, aby mu pomohla a syna mu přivedla. Královna souhlasila.
Když se však vrátila, oznámila starci, že jeho syn žádné city nikdy neměl. A Phoúron se celý rozmrzelý vrátil zpět do své dřevěné chatky, kde dál žil svůj osamělý život.

4. Předzvěsti zkázy
Samotným Utěšitelem bylo řečeno:
"S novým příchozím přijde i zkáza, dva princové se o ni podělí. Dva princové a jen na nás bude, kdo z nich ji dokončí. Nový příchozí obrátí náš svět naruby; Už nic nebude tak, jako dřív. Jeden princ naši zemi zničí, druhý změní. Jeden z nich zemře a druhý bude žít. Ještě chvíli. Jedna z mnoha stejných kleteb bude prolomena. A jen na nás bude, jestli zemřeme, či budeme žít, alespoň někteří."

5. Nový příchozí

To bylo všechno, co spolu dokázali Algiditas a Desperatus složit dohromady. Zbytek kroniky byl příliš poničen na to, aby bylo písmo v něm ukryté čitelné.

20. Et quit hodie potes?

12. ledna 2014 v 15:40 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Annus se při vstupu do Ledových zahrad setkal se zmrzlými seveřany. Jakmile na nich jeho oči spočinuly, pocítil obrovský strach, že je mezi nimi jeho bratr. Pozorně začal každého z nich obhlížet, díval se jim do tváří, ale Desperata mezi nimi pochopitelně nenašel, načež si hlasitě oddychl. Teprve pak pokračoval dále po zasněžené stezce mezi skalami směrem k lesu, z něhož vyčnívaly věže zámku. Měl v hlavě jméno Algiditas - u něj měl Desperata pravděpodobně najít. Od chvíle, kdy vyšel z Phoúronovy chatrče, jsem ho přestal provázet a jen sledoval jeho osud, čehož si, nejspíše kvůli tomu velkému strachu o chlapce, ani nevšiml.

Plížil se mezi stromy s nastraženýma ušima a s očima na stopkách. Ale ať byl v pozoru jak chtěl, nemohl vědět, že ho už od vstupu do lesa sleduje ten nejtišší z lovců - princezna Arctica. Pomalu se přibližovala, až se ocitla jen půl metru od Annových zad.
Annus ucítil tupý náraz do hlavy a v tu ránu byl omráčen.

Když se konečně probral, ucítil, že je někým nesen. Vzhlédl nahoru směrem k tváři a spatřil obličej malého děvčátka. Působilo na něj tak jemně a křehce, a přece se strachy otřásl a dostal husí kůži. Byla tak malá - jaktože dokázala nést jeho, dospělého muže, jakoby nebyl nic těžšího než kniha? Než mu to vůbec začalo vrtat hlavou, byl surově pohozen na studenou podlahu.

Sotva se vzpamatoval, uvědomil si, že se ocitl v obrovském, ledovém sále, a slyšel Arcticu, jak říká:
"Můj králi, odchytla jsem v lesích vetřelce."
"Nejsem vetřelec," řekl Annus a zkusil se postavit. I když se mu značně točila hlava, povedlo se. Vzhlédl před sebe a uviděl trůn s Algiditem. Že je to Algiditas, ale nevěděl.

V tu ránu si všiml malé hubené postavy stojící bezduše vedle vladaře - byl to Desperatus. Ale jak vypadal! Svým vzezřením připomínal starou, obitou porcelánovou panenku, bez oka a téměř bez vlasů, špinavou a zapomenutou kdesi v podkroví.. Annus se při pohledu na něj zajíkl.
"Kdo vůbec jste?" podivil se Algiditas, jehož oči se stáhly do temných štěrbin, když viděl jeho reakci. Annus neodpověděl, jen kvapně vyběhl schody a zamířil rovnou k bratrovi. Algiditas zvědavě vstal, aby měl na scénu před sebou lepší výhled.

Annus si klekl před chlapce, třese se rozčilením.
"Desperate," oslovil ho, jak nejjemněji dovedl, chlapec ale nereagoval, jakoby svého bratra ani nepoznával. To však nebyla pravda - poznal ho hned, byl by ho dokonce pozdravil a měl ze setkání radost, ale chyběla mu k tomu vůle.
"HEJ," zahulákal na něj Annus. Pořád se však nic nedělo. Najednou ale se zděšením zporozoval, jak se na tváři jeho bratra tvoří široký, děsivý úsměv. Žádné jiné reakce se však nedočkal.
"Co to má znamenat? PODÍVEJ SE NA MĚ!" křičel po něm z plných plic. Vzápětí se rozhlédl okolo sebe, aby vyhledal pomoc. Jedinou postavou v sále byl Algiditas, Arctica mezitím stačila zmizet. Otočil se tedy na něj.
"Co mu to udělali? Co se stalo?" vyjel po něm a hlas se mu zlomil. To, v jakém stavu svého bratra teď viděl, považoval za mnohem horší, než kdyby ho býval našel mrtvého.

Na Algiditově tváři hrál stejný úsměv, jako na té Desperatově.
"Tak ty jsi ten jeho bratr.. Nemám pravdu?" protáhl.
"Ano. A vy?"
"Já jsem Algiditas, zdejší král a jeho pán."
"Algiditas," zvolal hned Annus. "Promiňte, já.. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli by nebylo možné mého bratra propustit ze služeb, abych si ho mohl odvést domů..."

Když princ uslyšel, co má Annus v plánu, zachvátil ho hluboký pocit ztráty, bolesti a samoty. Za tu dobu si na Desperata přivykl skoro jako na přítele, třebaže jejich vztah měl k přátelství vždycky daleko. A ztratit ho? To bylo pro něj neúnosné. To nesměl dopustit!
"Jak víte, že by s vámi šel? Třeba by chtěl raději zůstat tady... Smím se zeptat, co vás dva rozdělilo, když se tak zbožňujete?"
Annus naprázdno polkl a zadíval se králi do očí s provinilým výrazem.
"Když já ho vyhnal. Nedokázal jsem z něj udělat silného muže. Měl jsem vztek. Ale teď, když ho vidím takhle," pohlédl směrem k bratrovi a jeho oči se poprvé za patnáct let zalily slzami. "Chtěl bych ho zpátky. Prosím."
"Tak ty jsi ho vyhnal," začal Algiditas s potměšilým úsměvem "jako hračku. A jako pro hračku si dnes pro něj jdeš. Nevím, co tě přimělo si myslet, že je toto údolí nějaká zastavárna, každopádně asi nevíš, co chceš... Jak dojemné je tě teď sledovat... Můžeš se pro něj utlouct... Ještě před chvílí ses ho zbavil a nezajímalo tě, jestli žije nebo ne, protože se ti zdál slabý.. Tak mi řekni - A co chceš dnes?"

"Dnes.. Já," zarazil se Annus. "Chtěl bych, aby mi alespoň řekl ahoj."
"Ahoj," řekl Desperatus hned - tak pohrdavě a zlovolně, jak mu to Algiditas zrovna nařídil.
"Můžu ti s klidným svědomím říct," pokračoval král, nevšímaje si Annových zoufalých nářků "že je tvůj bratr mnohem silnější, než si myslíš."
"Prosím," zkusil to znovu Annus. "Propusťte ho. Tohle není země pro něj."
"Ale ano, je," vysmál se mu král. "Tohle je země PŘESNĚ pro něj. Ale jestli jsi jiného názoru, zkus mu navrátit jeho vůli. Pak si ho odtud můžeš odvést."
"V-vůli? A to se dělá jak?" Annus nerozuměl jedinému slovu z toho, co slyšel.
"To se dělá tak, že mě zabiješ," odpověděl Algiditas a vzápětí mu hodil jeden ze svých mečů. Loajálních mečů.
"Vezmi si to a bojuj," poručil mu.

Annus vzal do ruky ten nádherný ledový meč, ale místo toho, aby se rozmáchl, si ho s úctou prohlížel.
"To je bláznovství," řekl poté. "Přece proti vám nebudu bojovat - zvlášť, když jsem v životě nešermoval..."
"Tak ty jsi v životě nešermoval? To přece nevadí.. Nechám tě zaútočit jako prvního, co ty na to?" usmál se sladce Algiditas.
"To.. To je nějaká lest?"
"Ale vůbec ne," řekl král a sám svůj meč odhodil daleko za sebe.
Annus se rozmáchl k útoku, ale v půlce jeho provedení se zastavil.
"Já vás nemůžu zabít.. Copak jsme někde ve středověku?" smál se.
"Tak už to udělej," pobídl ho nedočkavě Algiditas.
"Ale to přece ne.."
"UDĚLEJ TO! ZABIJ MĚ! TAK DĚLEJ!" rozkřikl se Algiditas náhle. Annus se tak zlekl, že se rozmáchl znovu a čepel mu vrazil přímo do hrudi. Nebo alespoň měl vrazit. Stala se však pro něj nečekaná věc - meč se zastavil těsně před Algiditovým kabátem, jakoby tvrdě odmítal jít dále proti svému vlastnímu pánu.
"Co to.." začal Annus, ale svou větu už nedořekl, protože než se nadál, Algiditas vzal tentýž meč za čepel a jediným protipohybem zapíchl ostrý hrot na konci rukojeti Annovi do žaludku.
Annus se sesul na zem a jeho ruka se křečovitě chytila Desperata za nohavici. Chlapec k umírajícímu přistoupil, naklonil se nad něj a rysy jeho hubeného obličeje se děsivě zkřivily v záchvatu nenávisti a pohrdání.
"Chcípni," řekl mu tiše, avšak zřetelně.
Annovi začala z úst vytékat krev. Dusil se a hmatal kolem sebe, jakoby hledal boží madlo. Nic však nenašel a po chvíli vydechl naposledy.

Annova duše se propadla hluboko do země, do sítě chodeb, z nichž všechny vedly do říše mrtvých a jen jedna ke mně. Byl jsem viditelný. Pokynul jsem Annovi, aby mě následoval a on mě okamžitě poslechl. Tak se dostal zpět do Ledových zahrad - jako jedna z mých duší, spící a navždy uvězněna v mé moci.


"Jsi navždy můj," špitl Algiditas Desperatovi do ucha. Chlapec se spokojeně usmál.