Prosinec 2013

A teď všichni na Akinatora! Jdem přidat Algidita!! :D

28. prosince 2013 v 20:49 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Třeba se nám povede přidat do databáze Akinátora postavu prince Algidita! Prosím, všichni najeďte na en.akinator.com a napište mu ho tam! :)
Pro ty, co ho až tak neznají, aby věděli, co odpovídat:

Algiditas je princ.
Má dva starší bratry a jednu mladší sestru.
V příběhu se na čas stane králem.
Byl zabit a pak znovu vzkříšen. (takže žije)
Možná je trochu zlý, ale ne tak docela. :D
Zamiloval se do královny vedlejší země.
Je to dospělý muž, má již přes sto let, ale stárne jen velmi pomalu, takže by mu člověk hádal tak 25.
Vlasy má, ale jsou z rampouchů.
Pochází ze Skandinávie (děj se odehrává v Norsku).
Nepoužívá žádný druh magie, pouze svůj meč.
Byl vyhnán Adrianou, protože zjistila, že jí zabil přítele (Annuse).
Je krásný.
Je to lidská bytost.
Nebojuje proti žádným příšerám. (Pokud za příšeru nepočítáte Niva :D )
Zavraždil královnu.

Asi se nám to nepovede, ale zkusme to! :D

a co bude teď?

26. prosince 2013 v 19:58 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Tady je nápověda:


část kapitoly 19

26. prosince 2013 v 15:23 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Pak vyběhl po schodech, aby mu kroniku sebral, ale než se nadál, byl stržen Desperatem, takže se po nich skutálel dolů. A pak, když se zvedal, naplnil trůnní sál zvláštní, děsivý zvuk vycházející z jeho hrdla, jenž zněl jako strašlivé zahřmění. Poesis se rozprskl na tisíc malých vloček, a už se nemilosrdně blížil k Algiditovi. Algiditas zareagoval na poslední chvíli a hodil s kronikou o schody, takže se její stránky z tenkého modrého ledu o ně roztříštily jako váza.
Vločky se zastavily těsně před Algiditem. Chvíli tak zůstaly, jakoby se Poesis rozmýšlel, má-li to ještě cenu, o rozbitou kroniku bojovat. Nakonec však usoudil, že nemá žádný smysl se s novým králem zdržovat - byl s konečnou platností vyhnán. A kronika byla nadobro zničena. Vločky se tedy rozprchly a zmizely ven ze dveří.

Algiditas sestoupil k rozbité knize a opatrně ji vzal do ruky.
"Když dám k sobě některé střepy," řekl si pro sebe, když si ji prohlížel "budu si moci přečíst, co v ní bylo psáno. Pomoz mi," rozkázal pak Desperatovi.
Chlapec vzal kusy ledu a poskládal z nich první stranu. Stálo tam:

"Veškerý můj vděk patří Utěšiteli -
- mému věrnému rádci a spoluautorovi."

"Utěšitel," vydechli Algiditas i Desperatus naráz. Okamžitě se dali do skládání dalších listů kroniky. A když to konečně měli, mohli si také přečíst písmo v nich. Sedli si tedy a začali nedočkavě s odkrýváním těch nejhlubších tajemství Ledových zahrad nebo, chcete-li, Prokletého údolí, jak tomuto místu říkali obyvatelé Království Severního slunce, okolní seveřané.

1. Příchod vládců
Ach, jak strašná to byla smrt!
Údolím se rozlehl chlad o nesmírné síle. Ubohým seveřanům, kteří se v něm zrovna nacházeli, nepomohly ani čepice, ba ani rukavice. Během několika okamžiků všichni pomřeli - zmrzli a jejich sochy vchod do země zdobí dodnes.
Zlá síla to byla, jež k údolí postupovala, a všichni obyvatelé v okolí cítili, jak se usadila právě tam, kde zemřeli jejich nejbližší, a už nikdy odtamtud nezmizela. K onomu údolí se od tehdy téměř nikdo z nich nepřiblížil. Za ta léta si pak vysloužilo pověst prokletého místa. Kdo tam vstoupil, byl okamžitě a bez milosti zabit.
Tou neznámou silou byla kletba. Prostá, však silná a nezdolná. Kletba, která rvala duši z živoucího těla, a již na sebe jedna osoba sama uvrhla, aby tak ukončila své utrpení.
Přicházela Dona Albínijská, budoucí královna této oblasti. V těsném závěsu za ní kráčel její manžel Phoúron. Třetím a posledním příchozím nebyla osoba, nýbrž stín (vedlejší účinek) kletby. Byla to její uvolněná duše, základ bytosti později zvané jako Utěšitel.
Tato trojice se v údolí usadila a začala mu vládnout. A éra Ledových zahrad započala.

2. Odchod krále
Phoúron Donu nade všechno miloval. Její kletba mu však vzala mnohé - milující ženu i děti, které se narodily se stejnou vadou, neboť ji zdědily. Jmenovaly se Algiditas, Nives, Poesis a Arctica.
Dle zákonů stanovených na samém počátku dějin království měl trůn zdědit nejmladší z princů, Algiditas. Tomuto princi se kletba vyhla nejvíce - chlapci zůstala jeho duše i s city. Jelikož si ale Dona nepřála, aby zemi vládl kdokoli, u koho hrozilo, že by byl ovládnut city, její nebohý syn se rozhodl svou duši přede všemi ukrýt, aby nepřišel o své dědictví, jež bylo zároveň jeho životním posláním.
Phoúronovi se tudíž jevilo, že žije mezi samými prázdnými těly. Kletba na něj zatím doléhala a snažila se mu duši z těla mermomoci vzít. Phoúron o ni bojoval statečně. Když však zjistil, že nad ním Ledové zahrady nakonec zvítězí, když už opravdu hrozilo, že svou duši každým okamžikem ztratí, rozhodl se ode všech odejít.
Svou rodinu přesto nikdy neopustil - usadil se nedaleko v pláních, kam kletba sice stále doléhala, ale už ne tak silně, takže byl schopen jí bez větších potíží odolat.
Byl tam a čekal, kdyby ho snad někdo z rodiny potřeboval. Nikdo k němu však už nikdy nepřišel. Král si na svou samotu brzy zvykl a zůstal tam žít.

3. Phoúronovy snahy
Phoúron měl spoustu času o svých dětech a ženě přemýšlet. Často vzpomínal, jak se snažil své děti rozesmát. Vyprávěl jim historky, lechtal je, dělal s nimi kolotoče. Většinou se nedočkal žádné reakce, kromě té od Niva, jenž se ho pokusil propíchnout mečem za to, že ho polechtal. Arctica mu vždy utekla do lesů, Poesis se mu vyhýbal úplně. A Algiditas? S ním to bylo nejhorší. Ten nereagoval vůbec, jen seděl a zíral na něj, jakoby měl všeho už dost. I když jednou, problesklo králi hlavou, mu přece jen mírně cukl koutek.
Jakmile si ten okamžik uvědomil, uchvátil ho velký pocit naděje. Naděje, že je v Algiditovi přeci jen něco lidského. Ta myšlenka ho vymrštila ze židle. Řekl si, že svého syna unese a sám se o něj postará.
Ze vstupu do Ledových zahrad měl však strach. Jakmile pomyslel na svůj boj o duši, odporem se celý otřásl. A proto poprosil Veritas, královnu okolních seveřanů, aby mu pomohla a syna mu přivedla. Královna souhlasila.
Když se však vrátila, oznámila starci, že jeho syn žádné city nikdy neměl. A Phoúron se celý rozmrzelý vrátil zpět do své dřevěné chatky, kde dál žil svůj osamělý život.

4. Předzvěsti zkázy
Samotným Utěšitelem bylo řečeno:
"S novým příchozím přijde i zkáza, dva princové se o ni podělí. Dva princové a jen na nás bude, kdo z nich ji dokončí. Nový příchozí obrátí náš svět naruby; Už nic nebude tak, jako dřív. Jeden princ naši zemi zničí, druhý změní. Jeden z nich zemře a druhý bude žít. Ještě chvíli. Jedna z mnoha stejných kleteb bude prolomena. A jen na nás bude, jestli zemřeme, či budeme žít, alespoň někteří."

5. Nový příchozí

To bylo všechno, co spolu dokázali Algiditas a Desperatus složit dohromady. Zbytek kroniky byl příliš poničen na to, aby bylo písmo v něm ukryté čitelné.



Přáníčko k Vánocům

24. prosince 2013 v 13:18 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady

Veselé Vánoce přeju i všem čtenářům tohoto blogu! :)
Pro příští rok se chystá konečně dopsání všech kapitol, což znamená začátek nekonečně opakovaného přepisování. Je tady tolik kapitol, se kterými jsem nespokojená! Jediná kapitola, která se mi líbí celá, je 16. Na té taky nebylo co zkazit :D
Každopádně, Veselé Vánoce a šťastný nový rok! Třeba sem ještě něco přidám. Když mám volno, tvoří se mi mnohem líp, protože se můj mozek hezky vyčistí a dá průchod fantazii :)

Rozhovor mezi Algiditem a Poesiem na sklonku kapitol 18 a 19

21. prosince 2013 v 13:07 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
"Poesie," oslovil Algiditas bratra, pokládaje svou dlaň na jeho rameno. "Určitě víš, za jakých okolností jsem získal tento trůn, mám pravdu?"
Poesis pomalu přikývl na souhlas.
"Můžu se zeptat, co o mém nástupu hodláš napsat do kroniky?"
"Pravdu," odpověděl Poesis automaticky.
"Pravdu," sykl nebezpečně Algiditas a začal pomalu přecházet tam a zpátky jako dravá šelma.
"Ale možná by sis to mohl rozmyslet," řekl po chvíli. "Chtěl bych, abys tam napsal, že jsem právoplatným panovníkem."
"Ne."
"Ne?" Princův hlas zněl jako zahřmění. Naklonil se k bratrovi blíž a pokračoval:
"Poslouchej - díky tvé kronice bych se jím stal, aspoň do budoucna.. Co je psáno, to je dáno.."
"Právě tady nacházím problém. Platí to totiž i opačně," opáčil Poesis "Oba víme, že to tak není. Víš, že odmítám psát lži. To jsi odjakživa věděl."
"Věděl," přikývl král "a přesto to po tobě žádám, ano."
"Je mi líto."
Algiditův obličej se zkřivil vzteky.
"Vyhostím tě, "zahřměl "vyženu tě ze země a tvou kroniku znehodnotím, jestli neposlechneš."
"Kronika by byla znehodnocena i tak, a to lží," odpověděl Poesis prostě.
Algiditas se narovnal a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.
"Pro tebe lež, pro mě pouhá spravedlnost. Trůn jsem měl legálně zdědit," povzdechl si.
"Byl jsi legálně vyděděn. Královninu poslední vůli perem nepřelstíš."
"TAK DOST!" vykřikl vztekle Algiditas. "Dost. Tímto tě vyháním. Už nemáš zemi, o které bys psal!"
"Doufal jsem, že to neuděláš," zasípal Poesis. "Z citu. Konkrétně z vděčnosti. Zachránil jsem tě před smrtí. Zabil jsem Niva místo tebe, Algidite."
"Vím, vím. Patří ti můj vděk. A nyní odejdi z Ledových zahrad!"
"Kronika jde se mnou."

Algiditas přikázal Desperatovi, dosud stojícímu v místnosti, pouhou myšlenkou, aby vytrhl Poesiovi kroniku z ruky. Chlapec stál jen půl metru od prince. Než Poesis stačil jakkoli zareagovat, zmocnil se jí a hodil ji Algiditovi.
"NE," ozval se Poesiův hlas stejným způsobem jako tenkrát, kdy se kroniky dotkl Desperatus špičkou prstu.

Království Severního slunce? Skutečně existuje!

9. prosince 2013 v 20:08 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Víte, že Království Severního slunce je v podstatě reálná země?
Ne, protože jsem vám to ještě nikdy neřekla.
Říkám té zemi jen trochu jinak. Myslím ale, že na její pravé jméno lehce přijdete.
Království. Zima. Slunce. Vysoké hory. Sever.

..Norsko! ;-*

23. Actum Tempus (Vánoční speciál)

9. prosince 2013 v 15:29 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Rozhodla jsem se se zapojit do soutěže o vánoční povídku. Kdyby měli "nezasvěcení" problém s pochopením postav, napište do komentářů, všechno vysvětlím. Můžeme? :)

A byly Vánoce, dvacátého čtvrtého večer. Adriana, Algiditas, Phoúron a Desperatus už měli po večeři a nyní usedli ke stromku, aby si rozbalili dárky.
Phoúron se na všechny široce usmál skrz své četné vrásky, vstal a v ruce něco držel.
"Našel jsem v předsíni čepku Santa Clause," oznámil. "Nevadilo by ti, kdybych si ji na chvíli půjčil, i když nemám vous?"
"Ale vůbec ne," odpověděla Adriana. "Chtěl bys rozdat dárky?"
"Ano," řekl a vzal do ruky první balíček. Přečetl si jméno na něm napsané, zvolal: "Algiditas!" a zanesl ho synovi.
Úsměv na Algiditově tváři byl šťastný, a přesto velice bolestný, když ho bral do své štíhlé, bělostné ruky.
"Když jsem byl ještě mladý a Dona v pořádku, pár Vánoc jsme spolu zažili. I když byly trochu komornější a tišší, vždycky jsme si ty večery užili," zavzpomínal stařec.
Mezitím Algiditas svůj dárek rozbalil. "Meč," zašeptal.
Adriana se k němu naklonila. "Slyšela jsem, že rád šermuješ a že jsi v tom velice dobrý," řekla mu, hladě ho po rameni. Algiditas přikývl a poděkoval jí.
"Já pro tebe taky něco mám," dodal.
"Tady máš," podal jí ten dárek Phoúron.
Adriana vybalila ledovou sošku. "Páni, to je hezké.. Vypadá jako.. Ale přece.. Ale to jsem JÁ," vydechla užasle.
"Od sochaře* přímo pro tebe," na to Algiditas. Adriana na sošku ještě chvíli zírala a on ji při tom zamyšleně pozoroval.
"Hmm, tady je dárek i pro mě," řekl Phoúron a začal ho rozbalovat. Když vytáhl teplé papuče vystlané kožešinou, neubránil se spokojenému výrazu. Pak podal balíček i Desperatovi, v němž bylo krásné pyžamo s hvězdami. Když se chlapec otočil na ostatní, aby poděkoval, zarazil se, neboť uviděl Adrianu, jak pláče.
"C-co se d-děje? N-neplakej," pokusil se ji utěšit.
"Promiňte," pípla Adriana a utřela si slzy "ale přepadl mě najednou.. Takový obrovský stesk.. Po Annovi!"
Algiditas ji sledoval s výrazem naprosté bezmoci. Právě toho se nejvíce obával. Cítil se tak provinile. Přemohl chuť okamžitě utéct a vzal ji do náruče.
"Ty ani nevíš," šeptala mu Adriana "jak moc tě mám ráda. Taková škoda, že mě nechceš.."
Upřel na ni oči. Bylo to poprvé, co mu otevřeně řekla, jak moc pro ni znamená.
"T-to není tak, že bych tě nechtěl," odpověděl zaraženě, snaže se o konejšivý tón.
"A čím to je? Čím?" naléhala a její uslzené oči ho prosily o vysvětlení.
Do konverzace se okamžitě vložil Phoúron. Chtěl zachránit situaci dřív, než bude pozdě.
"Adriano," oslovil ji jemně. "Algiditas přišel o svou milou poměrně nedávno-"
"Ale to já taky!" zvolala bojovně. "Právě proto si myslím, že bychom měli být spolu - oběma by se udělalo lépe! Přece jeden druhého potřebujeme.. Aspoň tedy já potřebuju tebe," řekla Algiditovi.
V tu chvíli si všimla, že i jemu se v očích hromadí slzy, i když se je ze všech sil snažil zadržet.
"Nevím, co říct," přiznal tiše.
"Řekni mi jenom to, proč se chováš tak odmítavě. Proč jsi odtažitý?"
Hlasitě vzdychl. "Kdybych mohl.. Jsi nádherná a určitě bych.. Chtěl bych s tebou být, kdyby to bylo možné."
"A proč to není možné?" zvýšila hlas. "Celou dobu mi říkáš, jak mě máš rád a že mě nedáš.. Ale že bys mi dal aspoň pitomou pusu, to ne!"
"Nejde to," zaúpěl.
"Proč ne?"
"Protože bych Annovi nemohl vzít ještě tebe."
"Cože? Jak to myslíš? Tys mu něco vzal?"
Algiditas ukázal na křeslo naproti nim. "Posaď se," rozkázal.
"Cos mu vzal?" ptala se pořád, ale poslechla ho a sedla si tam.
"Všechno ti vysvětlím."
Phoúron se vymrštil a surově svého syna otočil tváří k sobě.
"Snad se jí nechystáš říct-"
"Zaslouží si vysvětlení za to, co všechno pro mě udělala."
"To je bláznovství! To nesmíš!" křičel na něj otec.
"Neunesu už pohled do její tváře, aniž by nevěděla, s jakým člověkem to vlastně mluví," odvětil a rty se mu třásly.
"Cos mu vzal? Jaktože o tom víš, Phoúrone?" naléhala.
"Život," vysoukal ze sebe Algiditas a všichni zmlkli.

Trvalo dlouho, než jí došlo, co to vlastně řekl. Phoúron a Desperatus těkali očima z jednoho na druhého a báli se toho, co přijde dál.
"J-je to pravda?" otočila se na Phoúrona. Stařec smutně přikývl.
"T-ty.."
"Ano, já jsem ten, komu Desperatus sloužil. Já jsem Anna zabil."
Vypadalo to, jakoby lapala po dechu, když stále dokola mumlala:
"Vypadni. Prosím, prosím tě, vypadni.."
Algiditas se prostě otočil k odchodu. Ve tváři byl mrtvolně bílý a s kamenným výrazem.
"Ne! Nechoď! Sotva jsem tě našel-" křičel Phoúron, ale Algiditas ho hned zarazil:
"Ne, tati. Adriana má právo mě ze svého bytu vyhodit. Stalo by se to už dávno, kdybychom nehráli, že jsem nevinný. Způsobil jsem jí mnoho bolesti a nehodlám své hříchy dále prohlubovat. Sbohem," a s těmito slovy vyšel ze dveří.

Dlouho Adriana plakala, než se Phoúronovi s Desperatem konečně podařilo ji uklidnit. I když věděla, že je Algiditas v jádru dobrý a že se v Ledových zahradách smrt brala docela jinak, byla rozhodnutá, že už s ním nepromluví ani slovo. Už při pouhé představě, že by mluvila s vrahem svého někdejšího přítele, jí bylo špatně od žaludku. Phoúron a Desperatus její rozhodnutí plně respektovali, i když je nejednou napadlo, že by se Algidita vydali hledat. Neměli ale, kde by začali. A mohli být rádi, že Adriana nevyhnala i je.

Od té doby o ztraceném princi nikdo neslyšel, až jednoho dne, po dvou letech, přišel Phoúronovi dopis. Když ho otvíral, Adriana a Desperatus si stoupli tak, aby si ho mohli také přečíst. Slova zněla chladně a objektivně, sem tam bylo ale písmo rozmazáno slzami.

Ahoj, tati.
Byl jsem po zásluze potrestán. To je to jediné, co mohu k naší poslední konverzaci říct.
Pokud si děláš starosti, co se se mnou stalo, tak nemusíš. Uplatnil jsem svou královskou minulost
a dal se ke skupině kočovných rytířů. Nyní jezdím po nejrůznějších hradech a zámcích a dělám
šermířská představení pro veřejnost.

V pátek přijedu do Nubigeny na hrad Nubištejn. Přijď, jestli chceš. Adrianu k ničemu nenutím.

Navždy,
Algiditas

P.S. Odpusť mi.

* Tím sochařem myslel sebe, jak tuší "zasvěcení" :D

Výňatek z Poesiovy kroniky č. 1 (součást kapitoly 19)

1. prosince 2013 v 13:52 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Za veškeré informace patří vděk Utěšiteli, mému věčnému neviditelnému rádci a spoluautorovi.

1. PŘÍCHOD VLÁDCŮ
Ach, jak bolestná to byla smrt, když ubohým seveřanům začaly stále více umrzávat ruce a nohy. Nepomáhaly jim ani bundy, ani rukavice. Toto byl totiž mráz prokletý. Do několika hodin byli všichni původní obyvatelé údolí mezi skalami již mrtvi.

Údolí zbělelo a zmrtvělo a okolní seveřané se do něj už navždy báli vstoupit. Cítili, že síla, která způsobila tolik smrti, se usadila a zůstala právě tam. Za ta léta si údolí vysloužilo pověst prokletého místa.

Do uvolněného prostoru přicházely tři bytosti - dvě hmotné a jedna nehmotná. V čele kráčela budoucí vládkyně té oblasti, tehdy ještě mladá, vzezřením dokonale připomínající ledovou královnu. Byl to však jen trochu pozměněný člověk. Jmenovala se Donna a to kvůli ní toto místo zamrzlo, což bylo stínem* silné kletby, kterou ona sama na sebe uvrhla. Kletby, jež jí vyrvala duši z těla.

Ona nehmotná duše kráčela jako poslední, nikým nepovšimnuta. Byl to jakýsi základ bytosti nazvané Utěšitel, ale o něm až později.

Mezi těmi dvěma kráčel ještě Phoúron - manžel té vnitřně mrtvé ženy a budoucí král. Ten Donnu vždy nade všechno miloval. Pomoci její duši už ale nedokázal.

2. ODCHOD KRÁLE
Phoúron Donnině kletbě vždy odolával. Musel snášet její strašlivé účinky, což bylo místy téměř nemožné. Vše se ještě umocnilo porodem čtyř dětí - třech synů a jedné dcery, postižených téměř stejně jako matka, avšak duše jim zůstaly, byly jen velice utlumeny a umlčeny.
Nejméně utlumenou duší byla ta Algiditova - té se kletba téměř úplně vyhla. Algiditas však tuto skutečnost celý život bral jako postižení, se kterým musí žít a které je třeba skrývat, hlavně kvůli tomu, že jako nejmladší syn královny se stal dědicem trůnu a Donna si nepřála, aby zemi vládl někdo, kdo cítí. Algiditas svou duši přede všemi dokonale ukryl, takže Phoúron si téměř ničeho nevšiml. Píši téměř, protože to není tak úplně pravda.

Král odolával kletbě dlouhé věky. Jednoho dne ale uzřel, jak strašně se za tu dobu změnil - jak zeslábl a zestárnul. Byl již na pokraji svých sil a hrozilo, že svou duši každým okamžikem ztratí. Rozhodl se tedy, že Donnu opustí.
To se ale velice dotklo Algidita, který Phoúrona tímto začal považovat za zbabělce. A nejen to, také mu jeho únik velmi záviděl. Nevěděl ale, že Phoúron neunikl úplně - schoval se jen do prázdných planin nedaleko své země a očekával, že ho Algiditas bude následovat a přijde. To se však nikdy nestalo.
Phoúron to čekání už nemohl vydržet, a tak se jal navštívit královnu okolních seveřanů, Veritas Temporis, a poprosil ji, aby pro Algidita došla a přivedla ho. Když se ale Veritas vrátila, pověděla Phoúronovi, že Algiditas necítí. To však byla lež, lež na žádost samotného prince, jemuž nenávist v žádném případě nedovolovala kráčet ve šlépějích svého, podle něj zbabělého, otce.

Phoúron zůstal nablízku i nadále, věrný své rodině, kdyby ho náhodou někdo z nich potřeboval. Nikdo k němu už ale nepřišel. Stařec si na samotu brzy zvykl a zůstal tam žít.

*stín = vedlejší účinek, dle Poesia