Říjen 2013

1. Moenia a Nubigena - spojené části. Ještě chvíli a je to :)

31. října 2013 v 19:38 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
Příběh, který se chystám vyprávět, začíná v jednom nevelkém městě, jež neslo název Moenia. Tehdy odešlo hodně lidí z místního lomu do penze. Mnoho práce zůstalo na ostatních, sotva stíhali. Začala být obrovská poptávka po nových pracujících, moc jich však nepřicházelo. Tamní zaměstnanci měli jen málo času na hovoření s ostatními. Nálada klesala. Zůstala jen dřina.
"O tom přece práce v lomu má bejt," pokrčil rameny jeden z horníků, načež si pak povzdechl. Pracoval tam už přes dvacet let a ještě se mu nestalo, že by měl na svou práci tak málo času.
Ozvalo se souhlasné zabručení a pak opět všichni utichli a zvuk krumpáčů bořících se do tvrdé horniny znovu vynikl.
Za necelou minutu se však ke zvuku krumpáčů přidal ještě jiný - tichý lidský hlas.
"Pane?"
Derek ucítil mírné zatáhnutí za nohavici. Překvapeně se otočil.
"P-přejete si?" vyrazil ze sebe v mírném šoku. Před ním nestál dospělý člověk, nýbrž malý, asi osmiletý chlapec. Dereka však zarazilo ještě něco: strašlivé hluboké jizvy na rukou i na obličeji, tvrdá, popraskaná kůže na dlaních a v kontrastu s tím vším delší nazlátlé vlasy a malé, jasně modré oči. Připomínal mu anděla vyléčeného z těžkých zranění. Překvapeně zamrkal.

"Mohl bych tady pracovat?" zeptal se chlapec bez otálení a aniž by si uvědomoval zvláštnost svého jednání, vyčkával prosté odpovědi.
Derek se zamyslel.
"To nejde. Vrať se domů, maminka ti vysvětlí, kdy se začíná s prací."
Jakmile to dořekl, dolehla na něj nepříjemná tíha poznání. Ještě jednou se na přešlapující dítě podíval. Nyní to věděl jistě, bylo to vepsáno v jeho očích a postoji. Zcela určitě neměl kam jít.
"Jak.. Jak ses tu dostal? Pověz."
"Přelezl jsem plot," odpověděl chlapec prostě a lehce se usmál.
"To je mi jasné, ale jaktože ne-"
"Můžu tady pracovat?" zarazil ho.
Derek zmlknul a zadíval se na něj. Uvědomil si, že i ostatní chlapi na něj zírají a čekají, co se bude dít. Zvuk krumpáčů definitivně ustal.
"Je to od tebe.. Šlechetné," začal Derek váhavě. Nechtěl ho odmítnout, ne když v jeho očích byla jasně vidět dřina a utrpení.
"Tady je ale všechno hodně těžké a nebezpečné. Nechci, aby se ti něco stalo," dodal nakonec.
Kluk nápadně zvedl hlas, aby ho slyšeli i ostatní horníci, a řekl:
"Já jsem zvyklý. Pracoval jsem odmalička, opravdu! Opravdu bych teď potřeboval práci. Prosím."
"No," zaváhal Derek "Pokud opravdu chceš.."
Ještě jednou se na chlapce podíval. Dítě přikývlo, jakoby chtělo říct: "Ano, opravdu chci."
"Tak tedy.. Můžeš mi pomoct. Co, chlapi?" otočil se na ostatní. "Myslím si, že bude pro kluka dobrý, když nám občas pomůže, nebo ne? Nemusí dělat žadný dřiny, úplně stačí, když si každý den hoďku podrží v ruce krumpáč, přece jenom je to tíha, že."
"Dereku, to by nás ale brzdilo. To si nemůžeme dovolit, to, doufám, víš," ozval se horník nalevo od Dereka.
"Umím pracovat," zahulákal na něj chlapec. "Pracoval jsem vždycky, i přes noc!"
"I přes noc?" nevěřil mu horník. Dítě přikývlo.
"A to.. Ehm.. To tě nechali?" zeptal se opatrně Derek.
"Ano, vždycky jsem musel pracovat, táta říkal, že práce posiluje a že bez práce je člověk.. No.. Prostě hovno. Tak to přesně říkal on," a trpce se usmál.
"A teď.. Teď tě poslal sem?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Tady jsem na vlastní pěst. Nechce se mi umřít hlady."
"Utekl jsi?"
"Jo, utekl. A vracet se nebudu, jestli mi chcete namluvit tohle."
"Jasně," zamyslel se Derek. Pak mu s povzdechem podal ruku:
"No.. Vítej u nás. Já jsem Derek."
"Annus," představil se chlapec a potřásl si s ním. Jeho stisk byl pevný, sebevědomý. Jakoby se cízím lidem představoval už odmala.
"Takže Annusi.. Nebo Anne?"
"To je jedno," pokrčil rameny chlapec.
"Kdy bys mohl začít?"
"Nevím, třeba hned," odpověděl ledabyle.
"Dobře, tak pojď sem. Krumpáč se drží takhle: Jednu ruku dáš sem..."

O týden později, během jedné ze směn, na Dereka zavolali, ať přijde za Annem, že se přepracoval. Derek okamžitě zanechal činnosti a přiběhl k chlapci.
Annus seděl na hromadě kamení, zpocený a bledý jako stěna. Jednou rukou se držel zabodnutého rýče, druhou si podpíral hlavu. Dereka si nevšiml. Ten se posadil k němu a řekl si, že ten čas odpočinku využije k tomu, aby si s ním pořádně promluvil.
"Je vedro, nesmíš se tak přeceňovat a musíš hlavně hodně pít," začal.
"Promiňte, hned.. Hned budu pokračovat."
"Ani nápad," zahulákal Derek. "Pro dnešek máš dost. Já bejt v tvým věku, tak tady nevrdržím ani dva dny."
"Opravdu?" zvedl hlavu chlapec.
"Opravdu."
Annus se pousmál a pak vzdychl. Dlouho nikdo nic neříkal. Derek zatím vymýšlel, jak nejlépe začít rozhovor a jak chlapce přesvědčit, aby přijal pomoc. Nezdálo se totiž, že by o něco takového Annus vůbec stál. Vypadal hrdě a s lidmi se nebavil. Kam odcházel po práci, nikdo z horníků nevěděl. Snad bydlel někde v křoví, snad pod mostem, ale určitě ne pod střechou. Do práce docházel pořád v těch samých špinavých tričkách, jakoby si je kdysi sbalil sebou a nosil je stále dokola. Bylo to podivné a smutné.
"Poslyš, Anne," začal rozhovor, vzápětí ale umlkl. Annus dělal, že ho neslyšel, jen dál seděl a unaveně si podpíral hlavu.
Derek zaváhal, pak se ale odhodlal znovu:
"Poslyš, máš, kde bydlet?"
"Mám," odpověděl Annus po krátkém zaváhání.
"Vážně?" nevěřil mu.
Chlapec se na něj otočil. "Proč se mě na to ptáte? Nemyslím si, že by vám do toho něco bylo."
Derek se zamračil. Zvažoval, jestli by mu neměl trochu pohrozit vyhazovem, nakonec tu myšlenku ale spolkl. Nechtěl chlapce do čehokoliv nutit.
"Mám sebou stan," ujistil ho Annus. Derekovi nezbývalo, než přikývnout.
"Kdyby moc pršelo, kdyby ses bál, kdybys měl hlad, kdybys potřeboval.. Cokoliv... Stačí ke mně přijít, dobře?"
"Můj stan je odolný proti dešti. Je jen máloco, čeho bych se bál. A od té doby, co u vás pracuju, si můžu koupit jídlo. Nic víc nepotřebuju, takže díky."
Derek chlapce poplácal po zádech. "Víš, chci abys věděl, že tě tady máme rádi," dodal povzbudivě.
"Jo, já vás taky," přiznal neochotně kluk.
"A co se týče mě.. Beru tě tak trochu jako syna, jestli mi rozumíš. Takže můžeš kdykoliv přijít. Petra tě sice nezná, ale vsadím se, že kdybych jí řekl o tvojí situaci, odhodila by zábrany a udělala by správnou věc."
Annus povytáhl obočí a pak se váhavě usmál. "Díky, pane."
"Tykej mi a říkej mi Dereku. Prosím."
"Tak jo, Dereku."

Avšak od té doby, co Derek s Annem vedl tento rozhovor, se chlapec k tématu už nijak nevyjadřoval. Dokonce se zdálo, jakoby se vyhýbal situacím, kdy hrozilo, že budou sami dva. Derek si ho nenápadně prohlížel, sledoval, jak roste a sílí navzdory krutým podmínkám, v nichž nepochybně musel žít, jak se jeho mysl vyvíjí, díval se, jak Annus dospívá, jak šetří každou korunu, oslavil s ním osmnácté narozeniny, přestože si to vysloveně nepřál...
V den osmnáctých narozenin zašel Annus za ředitelem lomu, aby ho požádal o plný pracovní úvazek.

Když Annus vstupoval do jeho kanceláře, netušil ještě ředitel, oblečený v blankytné košili s bílou kravatou, s kým má tu čest.
"Dále," zvolal lenivě, když se ozvalo zaklepání.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký, ramenatý muž s blond vlasy. Ředitel k němu ani nezvedl své oči, a tak si nemohl všimnout, jak pozoruhodně působí ten, jehož právě pustil dovnitř.
"Dobrý den, jmenuji se Annus Victus a pracuji u vás už deset let," řekl naprosto klidně, jakoby právě oznamoval, kolik je hodin.
"Posaďte se, Anne," zamumlal ředitel a ze šuplíku vytáhl štos papírů.
Annus si sedl a vyčkával. Ředitel mezitím obracel stránky. Zdálo se, že něco nebo někoho hledá...
"Annus Victus," zabručel. "Nezdá se mi, že bych vás tady zapisoval.."
"Možná je čas to změnit," navrhl Annus klidně. Jeho věta ředitele překvapila natolik, že k mladému muži dokonce zvedl své oči, aby si ho mohl prohlédnout. Mírně se zarazil při pohledu na tak zdrsnělou kůži, na tak výrazné obočí, tak velké, téměř kamenné dlaně...
"Vy jste kdo?" vyklouzlo mu, než stačil pobrat rozum.
"Annus Victus, člověk, který u vás pracuje už deset let, aniž byste o tom měl ponětí. Přišel jsem vás poprosit o plný úvazek, je-li to možné."
"Láry fáry," usmál se ředitel, aby zakryl rozpaky. "Kdybyste tu deset let pracoval, přece bych vás tu někde měl napsaného."
"Možná, že máte, ale nevíte, že jsem v tom započítaný i já," zamumlal Annus. "Máte tam někde Dereka? Dereka Hopkinského."
Ředitel znovu přejel očima štos papírů a pak jeden z nich vytáhl se slovy:
"Mám ho tady. Derek Hopkinský, jeden z nejlépe pracujících. Opravdu výkonný, v posledních letech na sobě hodně zapracoval."
"V posledních letech," napověděl mu Annus. Ředitel se zatvářil nechápavě a netrpělivě.
"V posledních letech jsem rostl a sílil, můj pracovní výkon se zlepšoval s tím, jak mi rostly kosti a svaly. Derek pracuje pořád stejně. Jsem to já - ten jeho výkon navíc. Já jsem mu v posledních deseti letech pomáhal."
"Opravdu? Kde je důkaz?" Ředitel už začínal být netrpělivý. Myslel si, že si z něj Annus tropí blázny.
"Snad vám postačí všichni horníci jako svědci. Všichni o mně ví," ujistil ho Annus.
"Skvělé, jdu se zeptat!"
Ředitel vstal ze židle a vyběhl z pracovny, což se nestalo už dlouho. Trochu se pod schody zadýchal, pak ale narazil na Thomase, Derekova brunátného kolegu.
"Řekni mi, jestli jsi už někdy viděl tohohle kluka," vyprskl na něj hned.
Thomas se překvapeně zadíval z jednoho na druhého. Za ředitelovými zády stál Annus. Thomasovy oči ho nejistě vyhledaly, jakoby se ptal, má-li šéfovi říct pravdu. Annus přikývl a s ním i Thomas.
"Jo, pracuje u nás už pěkně dlouho, proč?"
"Proč?" procedil ředitel skrz zuby. "Protože jste mi o něm nikdy neřekli a dneska si ke mně přijde jako král a chce pracovat sám! Proto!"
Thomas pokrčil rameny a omluvně se usmál. Ředitel zezelenal vzteky. Najednou všichni jen tak stáli pod schody naproti sobě a mlčeli.
Po chvíli se ozval ředitel:
"Jaký je?"
"Annus?" na to Thomas.
"Přesně on. Jak pracuje?" pídil se šéf.
Thomas se nostalgicky usmál a odpověděl:
"Od prvního dne dře jako kůň. Nevěřil bych, že dítě toho dokáže tolik vydržet. My jsme věděli, že je dětská dřina zakázaná, ale Annus vypadal, že nemá na vybranou. Proto jsme to před vámi utajili," omlouval se Thomas.
Ředitel přikývl, jakoby se horečně rozmýšlel, jestli má být naštvaný, nebo Anna s úsměvem přijmout. Poté se na mladého muže podíval, jakoby hledal tu píli, o které mu Thomas tak nadšeně řekl. Našel ji hned - v očích, v ramenou, v rukou, v jizvách.
"Dobrá, dobrá... To víte, že u nás můžete pracovat," přikývl nakonec. Poté Anna zavedl zpět do kanceláře, kde pak vyřizovali vše potřebné.

A tak Annus začal v lomu pracovat na plný úvazek. Ukázalo se, že Derek opravdu pracuje se stále stejným výkonem, místy dokonce menším, neboť ho síly už pomalu opouštěly. Naopak Annus jakoby síly nabýval a nechtěl přestat. Pracoval v lomu celé dny, i o víkendech, a nikdy neměl volno. Peněz měl na důstojný život dost, ale on šetřil co nejvíce, bydlel v tom nejmenším bytě na okraji Moenie, co mohl sehnat, a nechodil nikam, kde by mohl utratit. Jedinou věcí, na které nešetřil, bylo jídlo. Annus jedl za tři, spořádal toho opravdu hodně. Jelikož se mu ale dařilo ve všech ostatních oblastech šetřit, jeho úspory brzy narůstaly.
Až po dvou letech tvrdé dřiny si konečně řekl, že má dost peněz, aby si mohl koupit starší, ale spolehlivé auto. Nevybíral ho dlouho, padlo mu do oka hned - červený Peugeot 205. Když se v něm vezl domů, byl na sebe neskutečně hrdý. Nikdo mu nikdy nepomohl a on se přesto dokázal probojovat k normálnímu, relativně šťastnému životu.

Někdy večer, když večeřel v malé kuchyňce u stolu, cítil se trochu sám. Nebylo to pro něj nic nového. V takových chvílích prostě jen tiše seděl, žvýkal a na nic nemyslel. Bolest přicházela jen tehdy, když se někdo v práci zmínil, že jede někoho navštívit nebo že musí domů, protože tam na něj někdo čeká. Jednoho dne se podobná zmínka stala záminkou, díky které se mu Annovi život obrátil vzhůru nohama.

Byl pátek a Thomas, onen dříve zmíněný brunátný kolega, vyprávěl o návštěvě své staré babičky, která bydlela v Nubigeně, Annově rodném městě. Pojďme se podívat na to, co říkal:

"Babuk je nemocná čím dál víc, ale úsměv má širokej pořád stejně. Je vždycky tak ráda, když k ní zajedu a s něčím jí pomůžu. Včera jsme šli spolu nakupovat, to jsem se dost nasmál. Babuk pořád hulákala, jak drahý všecko je a že za jejích časů.. Však to znáte."
Thomas se odmlčel a pohled v očích se mu změnil, jakoby si na něco náhle vzpomněl.
"Napůl cesty zpátky domů jsme se trochu chytli. Doktor mi řekl, abych babuka moc neštval, ale to moc nešlo, při tom, co se stalo."
Všichni kolegové napjali uši, včetně Anna, který si zoufale přál, aby s tím vyprávěním Thomas už přestal.
"Na ulici byl nějakej fotr a kluk, dost v sobě. Teda spíš fotr v tom klukovi, chudák děcko, fakt. Něco o tom, že je na nic a že nic neumí, že se o sebe neumí postarat nebo tak něco. A babuk na to řekla jenom to, že.."

Ale zbytek věty Annus už neslyšel, neboť ta slova, která Thomas popisoval, mu připadala až příliš povědomá. Byla to slova, která mu vždycky říkal jeho vlastní otec, Rumpus. Znovu v uších slyšel jeho hrubý hlas, jak na něj křičí. Ty lenivá hromado hnoje...


"Jejda, kolik mu mohlo bejt?" ptali se chlapi.
"Já nevím, tak možná třináct, víc fakt ne."
"Takžes nic neudělal?"
"Co bych dělal? Než jsem stačil zjistit, vo co de, tak už jsem ty dva neslyšel!" bránil se Thomas.
"Jak vypadal?" vyklouzlo z Anna proti jeho vůli.
"Ten kluk?"
"Ne, ten muž."
"No, byl.. Vím já? Nebylo mu moc vidět do tváře. Měl moc hustý obočí. A taky nám moc nepózoval, že jo," odpověděl mu Thomas podrážděně. Zřejmě nepočital, že by ten incident mohl někoho zajímat víc než jeho vlastní nemocná babička.
"Hustý obočí," řekl si Annus v duchu a všechno se v něm sevřelo. Jestli to byl skutečně jeho otec, kdo byl ten kluk? Mohl to být snad bratr, kterého se Annus už nedočkal, protože utekl?
Nevědomky pokrčil rameny a jal se pokračovat v práci stejně jako ostatní.

Ten večer nemohl jíst. Příliš se ho zmocnila zvědavost, melancholie a sentimentalita. Chtěl si zajet do Nubigeny a podívat se... Ale na co se chtěl vlastně podívat? Na ten dům?
"Ten se změnit moc nemohl," řekl si a zavrtěl hlavou. Myslel si, že tímto argumentem svou zvědavost uhasí, ale mýlil se.
"Zatraceně, chci se kouknout, jestli má tatík novýho otroka," křikl po sobě v duchu.
"Ale vždyť je ti ukradenej, už není tvoje rodina," odpověděl mu znovu jeho vlastní rozum.
"Ale je," povzdechl si nahlas a zvedl se ze židle. Nohy jakoby ho nesly k autu samy. Zvedl klíče a vyšel z domu, nasedl do Peugeotu a odjel do Nubigeny.

A tak se octl zpět v tom městě tlejících vzpomínek. Když vystupoval z auta, cítil se nepatřičně a na chvíli dokonce zalitoval, že sem jezdil. Jenže pak udělal pár kroků a zjistil, že to zase tak špatné rozhodnutí nebylo. Městu už vládla tma a teplý větřík mu cuchal vlasy do všech stran.

Annus kráčel pomalu a klidně, jak jen on to uměl. Lidé ještě nespali - většina oken poblikávala světlem z televizí. Šel směrem k náměstí. Věděl, že cestou narazí na dům, ve kterém před tolika lety bydlel. Čím blíž tomu domu byl, tím víc se cítil nesvůj. Většinou mu nic nedokázalo odebrat klid, ale zdálo se, že záležitosti týkající se jeho rodiny to dokáží.

Zastavil se asi dvacet kroků od domovních dveří. Chvíli tam jen tak stál a hleděl před sebe, prohlížel si špinavá okna a zarostlou zahradu. Nezměnilo se vůbec nic, dům vypadal stále stejně, jakoby neuběhl žádný čas ode dne, kdy Annus utekl. Už cítil, jak se mu rozčílením třesou ruce, proto raději odvrátil zrak.
Najednou však uslyšel tiché vzlyknutí. Nastražil uši. Zanedlouho se to ozvalo znovu. Annus se rozhlédl a pak to uviděl - v tmavém koutě mezi dvěma sousedními domy se krčil kluk a brečel. Do tváře mu vidět nebylo, měl ji skloněnou. Své oči upíral na chodník. Zdálo se, že si Anna vůbec nevšiml.
"Stalo se ti něco?" zeptal se ho Annus. I když to řekl nejtišeji, jak uměl, chlapec se přesto polekal a vyskočil na nohy. Upřel na Anna oči plné strachu a nedůvěry. Chvíli se na něj díval, než se viditelně uklidnil a řekl:
"Promiňte, nic. Nic se nestalo."
"Opravdu?"
Chlapec své oči sklopil. Annus přesně nevěděl proč, ale byly mu povědomé, jakoby je už někde viděl... A já si myslím, že vám mohu prozradit, že chlapci byl zase povědomý Annův hlas, stejně hrubý jako hlas jeho otce.
"Jak se jmenuješ?" naléhal Annus hned.
"Proč?"
"Jen tak. Já jsem Annus Victus. Jsi taky Victus? Víš o mně něco?"
"Cože?"
Chlapec absolutně nerozuměl tomu, co se děje. Annus to ale chápat už začínal. Uvědomil si, že zřejmě narazil na svého mladšího bratra.
"Tak mi řekni, jak se jmenuješ! Chci to vědět a hned."
"Desperatus."
"Victus?"
Chlapec pomalu přikývl.
"Já to věděl," vydechl Annus "Víš o mně něco, Desperate?"
"Ne... Nikdy mi o tobě nikdo neřekl. Proč?" nechápal chlapec.
"Copak ti to nedochází? My jsme bratři," zvolal Annus mocně.
"Prosím?"
"Kdysi jsem od rodičů utekl, víš? Bylo mi osm! Kolik je teď tobě?"
"Jedenáct," odpověděl Desperatus překvapeně.
"Takže jsme od sebe jedenáct let! Mně je dvacet dva, víš? To by sedělo, chápeš?"
"A-asi jo," vykoktal ze sebe Desperatus a stále na něj nevěřícně zíral. Zdálo se však, že ty oči poznal.
"Projdeme se?" navrhnul Annus.
"Tak dobře."

Když tak kráčeli vedle sebe, jevili se jako přesné opaky. Bylo pozoruhodné sledovat, jak jde vysoký svalnatý muž s řídkými blond vlasy po ramena a vedle něj malý hubený černovlasý chlapec a jak si spolu povídají.
"Co Rumpus? Pořád pracuje v továrně?"
"Jo, dokonce ho povýšili." odpověděl Desperatus.
"Proč?"
"Stal se tam pracantem roku nebo tak něco."
"To je mu podobné," přikývl Annus.
"Já vím."
"Taky tě mlátí?"
"Jak kdy," na to Desperatus. "Někdy dost. Myslím, že dneska je dost dobře možné, že to udělá. Vyhodili mě z práce."
"Proto jsi tam tak brečel?"
Desperatus přikývl.
Annus najednou zvedl oči. Dostal nápad.
"Ty," oslovil Desperata a ten na něj upřel zrak. "Možná bys ten výprask dostat nemusel."
"Jak to?"
"Třeba bys mohl odjet se mnou domů. Jsem samostatný. Mám svůj byt, auto a práci. Můžu se o tebe klidně postarat. Co ty na to?"
Desperatus několikrát zamrkal, než to pobral.
"Považ," pokračoval Annus nadšeně. "Tam v tom domě tě stejně nic nečeká, leda ten výprask. A stejně tam nejsi doma. Taky tě Rumpus vyhání na noc z domu za trest?"
"Jo," přisvědčil Desperatus. "Někdy se nesmím vrátit třeba i tři dny."
"U mě můžeš být, kdykoliv chceš a jak dlouho chceš."
"Páni."
"Pracovat můžeš se mnou, všechno tě naučím. Budeš mít dostatek jídla i spánku."
"Já nevím, jestli..." začal Desperatus, ale Annus mu skočil do řeči:
"A budu tě mít rád."
Desperatus utichl a zvláštně se na bratra zadíval, jakoby v jeho očích cosi hledal. Zřejmě to našel, neboť se slabě usmál a odpověděl:
"Zkusit to můžeme. Myslím, že mi prospěje, být na chvíli z toho baráku pryč."
"Já si myslím," řekl Annus sebejistě.
"Vrátit se můžu vždycky, ne?"
"Samozřejmě, že můžeš."
"Tak to jedu s tebou. A kam to vlastně pojedeme?"
"Do vedlejšího města. Do Moenie," usmál se na něj Annus.
"Tam jsem ještě nikdy nebyl."
"Je to o něco hezčí město než Nubigena. Aspoň tam není ten dům."
Chlapec namáhavě přikývl. "Tak já jedu s tebou," řekl.
"Dobře."

0. Odchod

31. října 2013 v 19:29 | Kateřina Váchová |  Finální verze
Zase byl nucen se do nich podívat. Do těch temných očí, do těch dvou prázdných děr. Kam se poděla ta křehká duše jeho ženy? Do jakých pekel si ji nechala poslat?
Zmáhal ho vztek a také bezmoc. Nemohl dělat nic, jen zůstat anebo odejít. Cítil, jak se mu třesou ruce, když zvedal hlavu, aby se na ni podíval. Škubl sebou a odkašlal si. Chtěl jí to už říct, ale nemohl se k tomu přimět.
Nadechl se a zase vydechl, zvuk jeho dechu se rozléhal celým sálem, obepínal sloupy vyřezané do soch, plížil se po schodech a nakonec doplul až k jejím uším.
"Mluv," pobídla ho.
Rozhlédl se, jakoby hledal někoho, kdo by mu mohl poradit. Jenže v celém sále byli jen oni dva, naproti sobě, a hleděli si navzájem do zestárlých tváří.
"Ta kletba, či co... Já už nechci. Nechci," vyrazil ze sebe tiše.
"Co nechceš?"
"Nechci.. Tu být."
"Ach tak."
Narovnala se a sledovala ho svými matně černými bulvami. Zjevně čekala na další slova.
"Ty i děti.. Ta kletba... Neunesu to. Odcházím."
Nic na to neřekla, ani se nepohla. Nebyl si jistý, jestli ho vůbec slyší, nebo jestli si vůbec uvědomuje, že ji její manžel právě opouští.
Sebral veškerou svou sílu a došel po schodech až k ní. Tiskl ji v náručí, jakoby doufal, že se najednou v tom těle probudí jeho žena a navždy vyžene tu necitelnou kreaturu, která v něm teď je místo ní.
Nereagovala. Neodtahovala se, neudělala nic. Připadalo mu, že drží jednu z ledových soch.
Najednou ten nátlak emocí nevydržel a rozplakal se.
"Donno," oslovil ji a hlas mu přitom přeskakoval.
"Ano?" Její hlas postrádal tón i barvu.
"Budu bydlet blízko. Kdybyste cokoli potřebovali, budu tam a budu na vás čekat."
"Sbohem," řekl ještě, když odcházel.
A pak vyšel ze dveří, pryč ze země, a přál si při tom jen to, aby nemusel potkat Algidita, aby se mu nemusel podívat do očí. Věděl totiž, že se pro něj stane zbabělcem. Tu myšlenku skoro nemohl snést.

Předmluva

31. října 2013 v 19:00 | Kateřina Váchová |  Finální verze
"Poté, co nás opustilo mnoho nejbližších přátel, jsme žili navenek normálně. Drželi jsme hlavu vzhůru a nikdy si na nic nestěžovali, pyšně jsme pokračovali v našem životě.
Pár z nás se ale pokoušelo se svou samotou svěřit lidem. Vložili do těch odporných kreatur své naděje a čekali totéž od nich. Nejprve to vypadalo, že to pomohlo, vždy ale nakonec zjistili, že už nikdy nic nebude jako dříve. Tyto z nás, kteří stále doufali v bezmezné přátelství, museli ostatní přesvědčit, aby zanechali svých snah a navždy se podvolili životu odkopnutých psů.
Postupně jsme si zvykali, dokonale jsme se naučili s tímto "hendikepem" žít. Radovali jsme se, jakoby nás nikdy nikdo neopustil. Pomáhali jsme druhým, jako bychom je měli skutečně rádi. Pár z nich jsme si dokonce i oblíbili, jako bychom neočekávali, že nás každou vteřinou zradí. Upustili jsme od vnějšího světa a začali se soustředit na ten vnitřní, na ten náš. Dodali jsme mu tvar a barvu, vylepšovali ho a obohacovali. Když kolem nás procházeli lidé, celí ustrašení jsme náš svět zakrývali vlastními těly, aby z něj ty kreatury nespatřily ani kousek a nemohly nám ho tedy vzít.
Přestali jsme naříkat, plakat, cítit. S lidmi jsme se nebavili, neboť to pro nás byli jen zrádci. A když už, bavili jsme se s nimi jen naoko, očekávaje náhlý sesuv půdy a pád, což se obvykle vzápětí dostavilo.
Někdy ti z nás, kteří už zůstali nohama na zemi, sledovali "ty věčně doufající", jak se snaží získat přátele. A jak jsou pak znovu a znovu odkopáváni zpět jako použitý kapesník. Tehdy k nám s brekem přicházeli a my je museli utěšovat a schovávat před zraky těch kreatur. Stále více z nich začínalo sdílet chlad nás ostatních.
Nedávno se k nám přidal jeden z posledních "doufajících". Až udělá totéž i ten úplně, dočista poslední, nebude nás již nic držet v reálném světě. Tehdy se naše pilíře zbortí a my nadobro přestaneme býti člověkem."

Kuba? :D Siriusly, WTF.

30. října 2013 v 15:41 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Hele, jak může někdo hlasovat pro Kubu jako jeho nejoblíbenější postavu, když se ještě v příběhu vůbec neobjevil, aspoň ne pod tímhle jménem?
Chtěla bych jenom říct, že je to jeden z bratrů Lory a s mým Kubou nemá absolutně nic společného, je to jeho pravý opak ;)

Moenia a Nubigena - část 6

30. října 2013 v 13:55 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
A tak se octl zpět v tom městě tlejících vzpomínek. Když vystupoval z auta, cítil se nepatřičně a na chvíli dokonce zalitoval, že sem jezdil. Jenže pak udělal pár kroků a zjistil, že to zase tak špatné rozhodnutí nebylo. Městu už vládla tma a teplý větřík mu cuchal vlasy do všech stran.

Annus kráčel pomalu a klidně, jak jen on to uměl. Lidé ještě nespali - většina oken poblikávala světlem z televizí. Šel směrem k náměstí. Věděl, že cestou narazí na dům, ve kterém před tolika lety bydlel. Čím blíž tomu domu byl, tím víc se cítil nesvůj. Většinou mu nic nedokázalo odebrat klid, ale zdálo se, že záležitosti týkající se jeho rodiny to dokáží.

Zastavil se asi dvacet kroků od domovních dveří. Chvíli tam jen tak stál a hleděl před sebe, prohlížel si špinavá okna a zarostlou zahradu. Nezměnilo se vůbec nic, dům vypadal stále stejně, jakoby neuběhl žádný čas ode dne, kdy Annus utekl. Už cítil, jak se mu rozčílením třesou ruce, proto raději odvrátil zrak.
Najednou však uslyšel tiché vzlyknutí. Nastražil uši. Zanedlouho se to ozvalo znovu. Annus se rozhlédl a pak to uviděl - v tmavém koutě mezi dvěma sousedními domy se krčil kluk a brečel. Do tváře mu vidět nebylo, měl ji skloněnou. Své oči upíral na chodník. Zdálo se, že si Anna vůbec nevšiml.
"Stalo se ti něco?" zeptal se ho Annus. I když to řekl nejtišeji, jak uměl, chlapec se přesto polekal a vyskočil na nohy. Upřel na Anna oči plné strachu a nedůvěry. Chvíli se na něj díval, než se viditelně uklidnil a řekl:
"Promiňte, nic. Nic se nestalo."
"Opravdu?"
Chlapec své oči sklopil. Annus přesně nevěděl proč, ale byly mu povědomé, jakoby je už někde viděl... A já si myslím, že vám mohu prozradit, že chlapci byl zase povědomý Annův hlas, stejně hrubý jako hlas jeho otce.
"Jak se jmenuješ?" naléhal Annus hned.
"Proč?"
"Jen tak. Já jsem Annus Victus. Jsi taky Victus? Víš o mně něco?"
"Cože?"
Chlapec absolutně nerozuměl tomu, co se děje. Annus to ale chápat už začínal. Uvědomil si, že zřejmě narazil na svého mladšího bratra.
"Tak mi řekni, jak se jmenuješ! Chci to vědět a hned."
"Desperatus."
"Victus?"
Chlapec pomalu přikývl.
"Já to věděl," vydechl Annus "Víš o mně něco, Desperate?"
"Ne... Nikdy mi o tobě nikdo neřekl. Proč?" nechápal chlapec.
"Copak ti to nedochází? My jsme bratři," zvolal Annus mocně.
"Prosím?"
"Kdysi jsem od rodičů utekl, víš? Bylo mi osm! Kolik je teď tobě?"
"Jedenáct," odpověděl Desperatus překvapeně.
"Takže jsme od sebe jedenáct let! Mně je dvacet dva, víš? To by sedělo, chápeš?"
"A-asi jo," vykoktal ze sebe Desperatus a stále na něj nevěřícně zíral. Zdálo se však, že ty oči poznal.
"Projdeme se?" navrhnul Annus.
"Tak dobře."

Když tak kráčeli vedle sebe, jevili se jako přesné opaky. Bylo pozoruhodné sledovat, jak jde vysoký svalnatý muž s řídkými blond vlasy po ramena a vedle něj malý hubený černovlasý chlapec a jak si spolu povídají.
"Co Rumpus? Pořád pracuje v továrně?"
"Jo, dokonce ho povýšili." odpověděl Desperatus.
"Proč?"
"Stal se tam pracantem roku nebo tak něco."
"To je mu podobné," přikývl Annus.
"Já vím."
"Taky tě mlátí?"
"Jak kdy," na to Desperatus. "Někdy dost. Myslím, že dneska je dost dobře možné, že to udělá. Vyhodili mě z práce."
"Proto jsi tam tak brečel?"
Desperatus přikývl.
Annus najednou zvedl oči. Dostal nápad.
"Ty," oslovil Desperata a ten na něj upřel zrak. "Možná bys ten výprask dostat nemusel."
"Jak to?"
"Třeba bys mohl odjet se mnou domů. Jsem samostatný. Mám svůj byt, auto a práci. Můžu se o tebe klidně postarat. Co ty na to?"
Desperatus několikrát zamrkal, než to pobral.
"Považ," pokračoval Annus nadšeně. "Tam v tom domě tě stejně nic nečeká, leda ten výprask. A stejně tam nejsi doma. Taky tě Rumpus vyhání na noc z domu za trest?"
"Jo," přisvědčil Desperatus. "Někdy se nesmím vrátit třeba i tři dny."
"U mě můžeš být, kdykoliv chceš a jak dlouho chceš."
"Páni."
"Pracovat můžeš se mnou, všechno tě naučím. Budeš mít dostatek jídla i spánku."
"Já nevím, jestli..." začal Desperatus, ale Annus mu skočil do řeči:
"A budu tě mít rád."
Desperatus utichl a zvláštně se na bratra zadíval, jakoby v jeho očích cosi hledal. Zřejmě to našel, neboť se slabě usmál a odpověděl:
"Zkusit to můžeme. Myslím, že mi prospěje, být na chvíli z toho baráku pryč."
"Já si myslím," řekl Annus sebejistě.
"Vrátit se můžu vždycky, ne?"
"Samozřejmě, že můžeš."
"Tak to jedu s tebou. A kam to vlastně pojedeme?"
"Do vedlejšího města. Do Moenie," usmál se na něj Annus.
"Tam jsem ještě nikdy nebyl."
"Je to o něco hezčí město než Nubigena. Aspoň tam není ten dům."
Chlapec namáhavě přikývl. "Tak já jedu s tebou," řekl.
"Dobře."

Nový design na světě!

29. října 2013 v 11:00 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
Tak jsem to vymyslela. Tak co? Dá se to?

Sakra, co jsem to udělala! :D

27. října 2013 v 20:57 | Kateřina Váchová |  Novinky a nápady
No.. Chtěla jsem novej design. Mám ho mít. :D
Ten teda vypadá..
Pfff...
Blé..
No fuj.

Slibuju, že udělám jinej.

Moenia a Nubigena - část 5

27. října 2013 v 19:46 | Kateřina Váchová |  Verze k přepracování
A tak Annus začal v lomu pracovat na plný úvazek. Ukázalo se, že Derek opravdu pracuje se stále stejným výkonem, místy dokonce menším, neboť ho síly už pomalu opouštěly. Naopak Annus jakoby síly nabýval a nechtěl přestat. Pracoval v lomu celé dny, i o víkendech, a nikdy neměl volno. Peněz měl na důstojný život dost, ale on šetřil co nejvíce, bydlel v tom nejmenším bytě na okraji Moenie, co mohl sehnat, a nechodil nikam, kde by mohl utratit. Jedinou věcí, na které nešetřil, bylo jídlo. Annus jedl za tři, spořádal toho opravdu hodně. Jelikož se mu ale dařilo ve všech ostatních oblastech šetřit, jeho úspory brzy narůstaly.
Až po dvou letech tvrdé dřiny si konečně řekl, že má dost peněz, aby si mohl koupit starší, ale spolehlivé auto. Nevybíral ho dlouho, padlo mu do oka hned - červený Peugeot 205. Když se v něm vezl domů, byl na sebe neskutečně hrdý. Nikdo mu nikdy nepomohl a on se přesto dokázal probojovat k normálnímu, relativně šťastnému životu.

Někdy večer, když večeřel v malé kuchyňce u stolu, cítil se trochu sám. Nebylo to pro něj nic nového. V takových chvílích prostě jen tiše seděl, žvýkal a na nic nemyslel. Bolest přicházela jen tehdy, když se někdo v práci zmínil, že jede někoho navštívit nebo že musí domů, protože tam na něj někdo čeká. Jednoho dne se podobná zmínka stala záminkou, díky které se mu Annovi život obrátil vzhůru nohama.

Byl pátek a Thomas, onen dříve zmíněný brunátný kolega, vyprávěl o návštěvě své staré babičky, která bydlela v Nubigeně, Annově rodném městě. Pojďme se podívat na to, co říkal:

"Babuk je nemocná čím dál víc, ale úsměv má širokej pořád stejně. Je vždycky tak ráda, když k ní zajedu a s něčím jí pomůžu. Včera jsme šli spolu nakupovat, to jsem se dost nasmál. Babuk pořád hulákala, jak drahý všecko je a že za jejích časů.. Však to znáte."
Thomas se odmlčel a pohled v očích se mu změnil, jakoby si na něco náhle vzpomněl.
"Napůl cesty zpátky domů jsme se trochu chytli. Doktor mi řekl, abych babuka moc neštval, ale to moc nešlo, při tom, co se stalo."
Všichni kolegové napjali uši, včetně Anna, který si zoufale přál, aby s tím vyprávěním Thomas už přestal.
"Na ulici byl nějakej fotr a kluk, dost v sobě. Teda spíš fotr v tom klukovi, chudák děcko, fakt. Něco o tom, že je na nic a že nic neumí, že se o sebe neumí postarat nebo tak něco. A babuk na to řekla jenom to, že.."

Ale zbytek věty Annus už neslyšel, neboť ta slova, která Thomas popisoval, mu připadala až příliš povědomá. Byla to slova, která mu vždycky říkal jeho vlastní otec, Rumpus. Znovu v uších slyšel jeho hrubý hlas, jak na něj křičí. Ty lenivá hromado hnoje...


"Jejda, kolik mu mohlo bejt?" ptali se chlapi.
"Já nevím, tak možná třináct, víc fakt ne."
"Takžes nic neudělal?"
"Co bych dělal? Než jsem stačil zjistit, vo co de, tak už jsem ty dva neslyšel!" bránil se Thomas.
"Jak vypadal?" vyklouzlo z Anna proti jeho vůli.
"Ten kluk?"
"Ne, ten muž."
"No, byl.. Vím já? Nebylo mu moc vidět do tváře. Měl moc hustý obočí. A taky nám moc nepózoval, že jo," odpověděl mu Thomas podrážděně. Zřejmě nepočital, že by ten incident mohl někoho zajímat víc než jeho vlastní nemocná babička.
"Hustý obočí," řekl si Annus v duchu a všechno se v něm sevřelo. Jestli to byl skutečně jeho otec, kdo byl ten kluk? Mohl to být snad bratr, kterého se Annus už nedočkal, protože utekl?
Nevědomky pokrčil rameny a jal se pokračovat v práci stejně jako ostatní.

Ten večer nemohl jíst. Příliš se ho zmocnila zvědavost, melancholie a sentimentalita. Chtěl si zajet do Nubigeny a podívat se... Ale na co se chtěl vlastně podívat? Na ten dům?
"Ten se změnit moc nemohl," řekl si a zavrtěl hlavou. Myslel si, že tímto argumentem svou zvědavost uhasí, ale mýlil se.
"Zatraceně, chci se kouknout, jestli má tatík novýho otroka," křikl po sobě v duchu.
"Ale vždyť je ti ukradenej, už není tvoje rodina," odpověděl mu znovu jeho vlastní rozum.
"Ale je," povzdechl si nahlas a zvedl se ze židle. Nohy jakoby ho nesly k autu samy. Zvedl klíče a vyšel z domu, nasedl do Peugeotu a odjel do Nubigeny.

Kapitola 18 - Plaudite!!!

21. října 2013 v 18:47 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Blížila se půlnoc. Algiditův dům byl temný a tichý. Ve vší té tmě se zdál být obrovský. Desperatus seděl v koutě svého pokoje a pokoušel se usnout, jenže strach mu to nedovoloval. Strach z oné tmy, strach o prince. Strach z toho, co přinese zítřek.
Algiditas ho pořád děsil, neustále ho znervózňoval... Ale uvědomoval si, že si svého pána docela oblíbil. Co by se stalo, kdyby ho Nives zabil?
Najednou se ale dveře do jeho pokoje otevřely dokořán a vstoupila právě ta osoba, o kterou se chlapec tolik bál.
"Nives je mrtev," oznámil zřetelně princ.
Desperatus přikývl. Chtěl se usmát, ale dokázal se přinutit pouze k nervóznímu šklebu.
"Zítra bude mrtvá i královna," zašeptal pomalu.
Desperatus se na něj zadíval. Princi se v očích leskla podivná, zvrácená touha po něčem, co tak mermomoci chtěl získat zpět. Tou věcí byl bezpochyby albínijský trůn.
"J-jak t-to chcete udělat?" na to Desperatus.
"Není to tak těžké," řekl a věnoval mu krutý, děsivý úsměv. "Královna je oschlá jako větve zdejších stromů. Slabá jako ty. Zabiju ji jedinou ranou a tím se pomstím oběma lidem, kteří mi dokázali za jediný den zničit život. S Nivem jsem už hotov, teď už zbývá jen ona a..."
Desperatus se při jeho slovech třásl jako osika, ani pořádně nevěděl proč.
"Trůn je můj," dodal princ dychtivě. "Dobrou noc," popřál tiše svému sluhovi a odešel do svých komnat.
---
"Vstávej, pomůžeš mi."
Desperatus rychle otevřel oko a spatřil prince, jak se nad ním sklání, pod očima temné kruhy. Zřejmě za celou noc nezamhouřil oči.
Před nedávnem, kdy ho Desperatus poznal, z prince ještě sálal ledový klid. Po vraždě Calidy se ale něco změnilo.. Jakoby v něm rostlo něco velkého, co obepínalo jeho zraněné srdce čím dál víc. A on si tam tu jedovatou rostlinu pěstoval.. Jako kdyby věděl, že poté, co mu srdce zcela obalí, ono přestane krvácet.
Desperatus se zvedl a zapotácel se.
"Jsi připraven sloužit svému králi?" zašeptal.
"P-připraven," zašeptal Desperatus a oba vyšli z domu ven.
Hrad byl, jako vždy, nepřirozeně tichý. Ledové stěny ukazovaly pokřivený odraz dvou pochodujících postav. Algiditas a Desperatus šli normálně, jakoby nechtěli udělat nic zlého.
S vítězoslavným výrazem ve tváři vešel Algiditas do trůnního sálu a naposledy se poklonil královně.
"Matko."
"Vítej. Pak ses tedy naučil, jak se chovat ke své matce, je to tak? Minule jsem měla pocit, že jsi zapomněl, že jsi můj syn," promluvila královna hned, jak ho spatřila.
"Omlouvám se," řekl a vytasil svůj meč.
Frigidona na něj pohlédla s poznáním v očích. Na to, že se ji její syn chystá zabít, jen chápavě kývla hlavou a zašeptala:
"Copak asi cítíš? Nenávist?"
"Řekl bych, že přesně tak," odpověděl a vystoupal k ní po schodech. Byl už těsně u ní, když k němu promluvila znovu, probodávaje ho Albínijskýma očima, černýma jako smrt, jež ji čekala.
"Jaké to je? Jaké to je, trpět? Mohl jsi být chráněn kouzlem, ale tvoje bariéra je nepatrná.. Nepřenesla se na tebe v plné síle..."
"Strašné," zašeptal. "Nedivím se ti, že ses toho všeho zbavila."
Stál před ní jako socha a hleděl na ni. Pozorně jej sledovala a čekala, až to udělá.
"Pojď, vezmi si ten trůn," pobídla ho.
A Algiditas ve vteřině poslechl. Napřáhl se a zapíchl svou smrtící čepel matce přímo do srdce. Umírající stařena nápadně zbledla. Pak princ svůj meč otočil a vytáhl. Bylo to rychlé a jednoduché.
Desperatus se nedíval. Svůj pohled upíral na jednu ze soch, ve které se vražedná scéna odrážela jako v pokřiveném zrcadle. Musel se opřít, šly na něj mdloby. Viděl, jak se Frigidona sesunula k zemi a spadla ze schodů. Algiditas ji chtěl zachytit, ale nestihl to. Mrtvé tělo se dokutálelo Desperatovi až k nohám. Chlapec pohlédl do té mrtvé tváře a v očích měl čirý děs.
"Hotovo," vydechl princ. Desperatus nebyl schopen jediné reakce, jen se rychle odvrátil od toho mrtvolně bílého, vrásčitého obličeje. Pohlédl směrem ke schodům. Byly špinavé od krve.
"Dojdi pro Poesia a Arcticu. Nemělo by to být těžké, určitě rozpoznali.. Změnu, řekněme."
Napřed to vypadalo, že je chlapec tak šokovaný, že se nemůže pohnout. Pak se ale prudce otočil a vyběhl ven.
Algiditas mezitím vyšel masivní schody vedoucí do jeho haly s rytíři. Triumfálně rozrazil dveře a vtrhl dovnitř, aby mohl všechny své budoucí ledové válečníky snést dolů do sálu a uspořádat velkolepou korunovaci. Když se však rozhlédl, spatřil jen spoušť. Všude se válely ledové střepy. Jen jeden rytíř zůstal stát - Nives ho před svou smrtí umístil přesně doprostřed haly tak, aby byl jasně vidět vzkaz vyrytý na jeho hrudi. Algiditas se k němu přiblížil a přečetl si ho. Bylo tam jen pár slov:
ZNIČIL JSEM TĚ
"A JÁ ZNIČIL TEBE!!" zařval Algiditas zuřivě a mrštil s poslední sochou o zem.
"A ty, sluho," zašeptal do rachotícího ledu "budeš potrestán, že jsi nedokázal splnit můj rozkaz. Odteď ti nebude nic jiného zbývat! Budeš plnit rozkazy, neboť to bude to jediné, co ti zůstane!"
Po těchto slovech vtrhl zpět do trůnního sálu, kam právě přicházeli Poesis a Arctica, přivedeni Desperatem. Ten vypadal udýchaně, jakoby celou cestu běžel. Druzí dva pohlédli na matčino bezvládné tělo ležící na podlaze pod schody.
Algiditas na nic nečekal a ty schody vyběhl. Postavil se pak přímo před trůn čelem k obecenstvu a roztáhl ruce, jakoby všechny přítomné srdečně vítal. Hubená hruď se mu zvedala a zase rychle klesala, jak se zadýchal z toho náhlého pohybu, na tváři mu však hrál široký úsměv.
"Lide Ledových zahrad," oslovil hlasitě tři lidi stojící pod sebou. "Svolal jsem vás, abyste se stali svědky nástupu nového vladaře. Svolal jsem vás na svou korunovaci."
Desperatus tleskl. Když ale viděl, že se ostatní nepřidali a jen přikývli, nechal toho.
Algiditas ještě více zvedl bradu a vypjal hruď.
"Já, královský syn, princ Algiditas," řekl mocně svá dávno nacvičená slova "přijímám nyní moc i povinnosti krále Ledových zahrad. Svému lidu budu sloužit svědomitě a vládnout pevnou rukou."
Poté pokynul k chlapci: "Dones mi vladařskou korunu."
Desperatus se překvapeně rozhlédl. Koruna ležela zakrvácená kousek od královnina mrtvého těla. Došel k ní tedy, zvedl ji a přinesl svému pánu. Algiditas očistil ještě stále čerstvou krev cípem chlapcovy mikiny.
"A nyní usednu na svůj trůn," řekl už mírněji a sedl si. Pokynul pak chlapci, aby mu nasadil korunu. Desperatus tak učinil. Chtěl se pak otočit a sejít zpátky dolů, ale on ho zarazil.
"Ne, sluho. Poklekni."
Chlapec poslechl a dech se mu při tom značně zrychlil.
"Chci ti dát.. Dárek," usmál se princ. Znovu vstal a chytil Desperata za rameno v přátelském gestu.
"Já.. Nechci, abys zemřel," zašeptal mu do ucha.
Chlapec se rozpačitě usmál. "P-proč bych m-měl?"
"Ty to nevíš, ale..." Princ udělal dramatickou pauzu a pak pokračoval. "Chlad a necitelnost této země na tebe působí víc, než by sis kdy připustil." Poté se sklonil až těsně k chlapcově obličeji a dodal:
"Jsi nemocný. Smrtelně nemocný."
Desperatus vyvalil vyděšeně oči a chytil se za paži, jakoby se chtěl uchránit před něčím zlým.
"Pa-pane?" vyrazil ze sebe přiškrceně.
"Je to bohužel tak," kývl Algiditas nešťastně.
Ještě než se v chlapcových očích začaly tvořit slzy, řekl: "Můžu ti pomoci, sluho. Průběh nemoci můžu zamaskovat aspoň do doby, než na mě přijde smrt. Dlužím ti to za tvé služby."
"Jak?" vyrazil ze sebe kluk.
"Tak, že mi propůjčíš svou vůli a já do tebe vložím tu svou. Nemoc bude pokračovat, ale ty to nebudeš vnímat. Nic tě nebude zdržovat ani bolet. Tvá nemocná mysl se odpojí od tělesné schránky."
"A.. K-kde s-skončí, pane?" nechápal chlapec.
"U mě," usmál se Algiditas. "Dám ti na ni pozor. Po mé smrti se ti zase vrátí."
Desperatus zaváhal a zapřemýšlel. Přemýšlel usilovně a pak pokrčil rameny, jakoby si nevěděl rady. Najednou ale dostal nápad.
"A k-kdybych od-dešel ze země, p-pane? Z-zastavil b-by se průběh n-nemoci? Co mi vů-vůbec je?"
Algiditas se pomalu nadechl, aby se uklidnil.
"A kam bys šel, prosím tě?"
"Třeba... K Phoúronovi."
"Phoúron? Nedělej si iluze, ten nestojí ani o vlastní rodinu, natož o tebe," zasmál se krutě princ.
Desperatus se naplno rozbrečel.
"Búú," posmíval se mu Algiditas. "Taky jsem brečel, když jsem zjistil, že se na mě vykašlal!"
Chlapec na to nic neřekl, vzlykal dál.
"Jak?! Jak sis mohl myslet, že by tě chtěl? Ten blázen se nedokáže postarat ani sám o sebe!" křičel princ.
"Já," vešel do toho chlapec tiše a opatrně "j-já to p-přijímám." a sklonil poraženecky hlavu.
"Dobře," usmál se spokojeně Algiditas. "Dobře."
"Utři si slzy a pojď blíž," pobídl ho. Desperatus přistoupil blíže k trůnu. Nyní viděl Algiditovi do tváře. Jeho zčernělé oči se fanaticky leskly, jakoby přišel o rozum. Vše bylo ještě umocněno tím širokým úsměvem, shrnujícím kůži kolem očí do mírných vrásek.
"Opakuj po mně," zašeptal princ a chlapec přikývl, dívajíce se do těch šílených očí. Z jejich směru se ozývalo tiché, dvojhlasé prohlášení:
"Já, sluha svého pána, krále Algidita, svěřuji do jeho rukou svou vůli a přijímám tu jeho. Budu mu sloužit bez hranic a omezení až do jeho smrti. Tak přísahám."
Algiditas položil dlaň Desperatovi na temeno. A z chlapcových očí, dosud sytě modrých, se pomalu vytrácela barva, bělmo tmavlo a přestávalo odrážet světlo.
"Odteď tě nic nebude držet zpátky," řekl mu sladce nový král. "Plnění mé vůle bude tvou prioritou. Nepocítíš hlad, žízeň, bolest ani stesk. Odpočívat budeš jen, když ti to dovolím. Proklínám tě."
Pak sundal svou ruku a Desperatus vstal. Oči měl černé jako všichni ostatní. Rysy obličeje mu ztuhly a byl ještě bledší.
"Spadni ze schodů," rozkázal mu Algiditas pouhou myšlenkou.
Desperatus se otočil ke schodům, natáhl ruce a vrhl se po hlavě dolů.
Drobné jamky ve schodech se zaplnily novou krví, jak padal a jeho tělo se otloukalo a hrany. Poté dopadl, vstal, otočil se čelem k Algiditovi a očekával další příkazy.
"Zařaď se k ostatním," pomyslel si král a chlapec poslechl.

"Poesie," oslovil pak král svého bratra a ten se uklonil.
"Do své kroniky prosím napiš, že jsem právoplatným dědicem, ano?"
"Váš rozkaz nesplním," řekl na to Poesis a otočil se k odchodu.
"Ne?" zasyčel Algiditas.
"Odmítám psát do své kroniky lži, nejsem ovlivňován žádnými vladaři. Kronika je jen a jen moje."
"Odmítáš tedy splnit králův příkaz?"
"Budu muset," přisvědčil Poesis.
"Pak tě zabiju."

Učím se latinsky, brzy opravím všecky jazykové chyby!

3. října 2013 v 18:33 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Mám seminář ve škole, pomalu už sestavujem věty :) Zatím to ale vypadá, že mám všecky latinské věty a tak správně, hlavně proto, že používám buďto samostatná slova, nebo ustálená spojení :)

Tempora mutantur et nos mutamur in illis - časy jsou měněny a my jsme měněni v nich - doslovný překlad :) Začínám toho umět víc a víc, učitelka mě nenechá zakrnět, takže se těšte na ještě větší přísun latiny :)