Září 2013

Violens "soundtrack"

21. září 2013 v 12:31 | Magorovo Wuhu |  Melodie

Moenia a Nubigena "soundtrack"

21. září 2013 v 12:30 | Magorovo Wuhu |  Melodie

Jste tu poprvé?

18. září 2013 v 15:51 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady

Vítejte na blogu ledove-zahrady!

NEJPRVE O TOM, KAM SE CHYSTÁTE VEJÍT.

Vážení lidičkové a návštěvníci zdejší ledové země! Dovolte mi Vás přivítat a uvést Vás pohodlně do příběhu.
Lidé se mě často ptají, o čem ten příběh je... A já, když jim odpovídám, často blekotám, protože nikdy nevím, za jaký konec to vysvětlování vlastně vzít. Když už to chcete literárně podat, tak je to tedy literatura s psychologickým podtextem a s prvky fantasy, s mnoha příběhovými linkami a také mnoha symboly, kterým někdy ani já pořádně nerozumím. Snažím se o to, abych to, co mám v hlavě, mrskla ve slovech na papír. Někdy musím počkat i pár měsíců, než ta slova najdu. Je to můj první dokončený příběh. Pokud si chcete udělat lepší představu, o čem je, můžete si přečíst mnou nedávno napsaný článek. Ale pokud je na vás moc dlouhý, prostě ho přeskočte:


Chronologicky řečeno, děj začíná tím, že si jistá osoba, jež dlouhodobě trpí depresemi a úzkostmi, rozhodne vzít si pocity pomocí černé magie. Možná to má symbolizovat sebevraždu, ale já se klaním spíš k tomu, že si člověk usmyslel, že lepší než bolest je necítit nic, a tuto myšlenku se pak během celého díla pokouším vyvrátit.
Vedlejším účinkem tohoto kouzla je to, že krajina, ve které se osoba usadí, ztrácí pocity také. Lidé, kteří v zemi žili, najednou umrznou a stávají se z nich němí sluhové, všechno zahalí sníh a oblohu zakryje nekonečný stratus, takže není poznat, kde obloha končí a začíná zem.
Frigidona (ta osoba, o které je právě řeč) tuto zem chválí a začne jí říkat Ledové zahrady. Společně s ní tam žije i její manžel Phoúron, který ale nemůže vydržet to, že se mu Ledové zahrady v jednom kuse snaží vyrvat duši z těla, a tak se po pár letech odstěhuje kousek za hranice. Věřte - nevěřte, Phoúron má být v jistém ohledu můj autoportrét, avšak jiný, než byste čekali. Znázorňuje totiž to, u čeho jsem vypozorovala, že je u ostatních lidí jiné než u mě. Jak si lze všimnout, tento pán si:
1) rychle zamiluje úplně cizího člověka a okamžitě ho začne brát téměř jako člena své rodiny a
2) nikdy se neoprostí od blízkého člověka, ze kterého se stal jen nicneříkající stín, ale žije jen kousek od Ledových zahrad a až do konce příběhu doufá, že ho někdo z rodiny bude potřebovat. Čeká připraven a nápomocen až do alelujá a nikdo o tom ani neví!!
Toto jsou dvě vlastnosti, které mě na sobě štvou zejména a prostě proto, že je ostatní lidi nemají. Někdy mám kvůli tomu pocit, že ze sebe dělám vola, když někoho po letech potkám, mám z toho setkání až psí radost, ale ten člověk ani neví, že mě někdy znal.
Ještě k té první vlastnosti - lidmi, které Phoúron přijal za své syny, jsou samozřejmě myšleni Desperatus a Audens, dva ze tří hlavních hrdinů této knihy. Jsou to dva bratři a docela se od sebe liší. Audens, prvorozený, je chlap jako hora, jenž se od rána do večera dře v lomu a nic kromě toho prakticky ani nezná. Desperatus, naproti tomu, je o jedenáct let mladší drobný chlapec - mnohem slabší a také zbabělejší. Právě tento chlapec najde cestu do Ledových zahrad, právě jeho osud je tím gró celé knihy.
My tedy v té knize sledujeme zejména Desperata, hlavně jeho pobyt v Ledových zahradách. Tato země má jen několik tisíc obyvatel, z toho jen pět samostatně myslících - to jsou členové "královské rodiny" Albínijů, Phoúronovi příbuzní: jeho žena Frigidona, tři synové Algiditas, Nives a Poesis a dcera Arctica.
Symbolika se objevuje právě u tří synů. Jsou tu jakoby tři typy necitelnosti - mělkost a brutalita v podání krutého Niva, tajuplnost a nepředvídatelnost jako vlastnosti Poesiovi a dále chladná sebejistota (slabší odvar arogance) u Algidita, přičemž Algiditas, jakožto jediný obyvatel Ledových zahrad s pocity, je třetí hlavní postavou tohoto příběhu.
Geny se zkrátka rozhodly, že se u nejmladšího syna kletba neprojeví skoro vůbec. Algiditas se celý život snaží své pocity skrýt, protože ví, že kdyby se matka dozvěděla, že cítí, nechtěla by mu předat trůn. A pro někoho jako je on je trůn to jediné, na co se v Ledových zahradách může těšit. Je to smysl jeho života.
Do příběhu vstupuje Calida, jiná královna, mladá a nádherná, a my se najednou dovídáme, že za Ledovými zahradami existuje ještě jedna země, plná hor a lesů, jakožto symbol lepšího života a za hranicemi té hrůzné nicoty. Kontrast mezi ní a Ledovými zahradami je do očí bijící - mohutné, ledové zdi zámku versus malá dřevěná, barevná stavba. Silná hierarchie ve společnosti versus jedna velká rodina, sice taky s hierarchií, ale nikdo na tom až tak moc netrpí. Lidé své královně říkají prostě Calido, a že je jejich královna, to se prostě ví a už to není potřeba zdůrazňovat. V Ledových zahradách se ctí vznešenost a rod, ale v Severním království se lpí spíše na síle, odvaze a pomoci slabším. A také na pocitech. Na dveřích místního zámku uvidíte tento nápis:
"Rozplakat nás můžeš, ale pamatuj si toto:
jedno, co uděláš, naše láska zůstává nekonečná.
Nic nedokáže zlomit naše srdce, ani jedinkrát.
Neboť jsou to srdce nekonečně silná."
Přichází do Ledových zahrad, aby zachránila Desperata a odvedla ho k sobě. A on odmítne. Proč? Bude to těžké k pochopení, ale Desperatus jako jediný důvod uvede to, že Calidu vůbec nezná. Ale takhle přece jedná spousta lidí - nikdy nevěří cizímu člověku, i kdyby pravda, kterou říká, byla do očí bijící. Možná to má symbolizovat Ježíše nebo něco podobného, přeberte si to, jak chcete. Lhala bych, kdybych řekla, že vím přesně, co jsem tím myslela.
Calidu při jejím snažení pozoruje zdálky Algiditas. Už Calidu viděl. Kdysi. Když se její matka Veritas pokoušela o to samé v jeho případě. Pokusila se ho odvést pryč z Ledových zahrad. Algiditas tehdy odmítl kvůli trůnu, na Calidu se mu ale zapomenout nepovedlo, stále si pamatoval její krásu. A když ji tam tak viděl stát, po asi patnácti letech, už dospělou a stejně nádhernou jako tehdy, no.. Zamiloval se.
A teď začíná do příběhu zasahovat Utěšitel. Asi jsem to měla říct hned na začátku: Utěšitel je tím, kdo celý tento příběh vypráví. Je to.. Hm.. Nehmotná bytost skládající se z duší těch, kdo v Ledových zahradách (nebo jejich blízkém okolí) zemřeli nebo se narodili pod vlivem kletby. První takovou duší byla samozřejmě ta Frigidonina.
Utěšitel odůvodňuje svůj vznik tak, že když se vytvoří nějaká věc, vytvoří se automaticky i její protiklad. A on je protikladem albínijské kletby. Smyslem jeho existence je kletbu zrušit. K tomu, aby zvedl poklop zla z tohoto kousku země, potřebuje duší sedm. Už má Frigidonu, Poesise, Niva, Arcticu, Veritas a nepatrný kousilínek Algiditovy duše. Takže už je dost silný na to, aby rozjel svůj pokus získat další. Už může brát životy, našeptávat, rychle cestovat nebo hýbat věcmi. Zároveň je to kladná bytost plnící ta nejniternější přání. Rozhodne se, že splní přání Algiditovi (setkat se s Calidou), Desperatovi (setkat se s Audensem) a Phoúronovi (nebýt už sám). Nikdo z dotyčných si neuvědomuje, jaké důsledky bude mít splnění jejich přání. Calidu uvidí při setkání s Algiditem Nives, poví matce o Algiditových pocitech a Calidu znásilní, zabije a pověsí její hlavu na Algiditovy dveře.
Algiditas přijde o smysl života i o lásku a zešílí z toho. Teď do toho ještě přijde Audens, s požadavkem, aby si mohl odvést bratra zpět domů. Přestože vztah mezi Algiditem a Desperatem má k přátelství pěkně daleko, Algiditas se chlapce stejně nechce vzdát. Zemře i Audens.
Algiditas se pomstí matce za to, že ho vydědila, a zabije ji. Poesis mu pak pomůže zabít Niva.
Phoúron se vydává do Ledových zahrad, protože ví, že se měl Audens s Desperatem vracet přes místo, kde bydí, zpátky domů, ale jelikož to trvá nějak moc dlouho, muselo se něco stát. To, co najde, ho zaskočí - Audens mrtvý, skoro celá rodina mrtvá, Poesis vyhnán, Desperatus bez vůle (Algiditův trest za neschopnost, kapitola 18).. A na trůně sedí šílenec. Phoúron se svého syna snaží přivést k rozumu. Snaží se mu domluvit, přimět ho, aby se vzdal trůnu a šel raději s ním a Desperatem pryč.. Ale Algiditas na něj zaútočí. Phoúron pak nemá jinou možnost, než ho zabít.
A tak má Utěšitel tyto duše: Veritas, Frigidonu, Niva, Poesise, Algidita, Arcticu, Calidu a Audense. Jedna duše mu tedy přebývá a on se rozhodne, že obdaruje Poesia a dá mu tu jeho. Poesis je zavalen emocemi asi tam jako novorozeně. Je však silný, ustojí to a naučí se své pocity kontrolovat poměrně rychle. Je z něj normální mladý, inteligentní muž. Spolu s Phoúronem pak doprovodí Desperata zpět domů, kde na chlapce čeká Adriana, Audensova přítelkyně, se kterou se Audens stačil v průběhu knihy seznámit. Bylo mi potěšením, dopřát mu trochu příjemna po té strašné tyranii a dřině. Ale teď je mrtvý a Adriana je z toho dost špatná.
Ledové zahrady jsou definitivně zničeny. Tisíce zmrzlých sluhů odmrzne a najde své rodiny. Nejsou vůbec s to vysvětlit, co se s nimi dělo. A i když už v Ledových zahradách kletba není, už se tam nikdy nikdo z nich nevrátí a až dodnes tam tomu říkají "prokleté údolí".


ORIENTACE NA BLOGU

Když se podíváte vlevo do menu, na jeho horní část, uvidíte seznam kapitol. Mám tu ještě starší verze některých z nich, takže to budu postupně aktualizovat. Ale už jsou alespoň napsané všechny, za což jsem ohromně ráda.

Sjeďte v menu dolů a uvidíte názvy rubrik. Vás budou nejspíš zajímat Finální verze, kde najdete všechny doposud napsané kapitoly, na které se dostanete i výše zmíněným způsobem.
Ve Verzích k přepracování se nacházejí nejnovější části kapitol.
V rubrice Starší, nepovedené verze naleznete úplně první, nedomyšlené, původní verze prvních kapitol příběhu.
V Novinkách a nápadech, jak už název vypovídá, najdete novinky a nápady vztahující se k příběhu a tomuto blogu.

Další rubriky slouží jako "bonusy".
Obrázky a ilustrace Vám ukážou obrázky k tématu, které občas někde načmrkám.
Princ a chlapec je rubrika věnovaná poezii, kterou je občas příběh protkán. Zatím to ale není nic extra, tak se nelekejte. Je to jen tak pro legraci.
English translation - překlad do angličtiny. Kapitoly by měly postupně přibývat, jen zatím nevím kdy. Hlavní problém je v tom, že přeložím nějakou kapitolu do angličtiny a vzápětí tu českou verzi upravím tak, že ta anglická už není aktuální :D
V rubrice Kritiky si ukládám názory těch, kteří si nějakou část příběhu přečetli a rozhodli se, že mi pomůžou nějakým tím komentářem.

N.B.: Budu ráda za Váš komentář. Pokud se rozhodnete text okomentovat, mějte prosím na paměti, že by Vaše kritika měla být konstruktivní a co nejvíc konkrétní, jinak si z toho nic nevezmu.

V Melodiích najdete "soundtrack". Je to na nic, protože to má být kniha, ale neva :D To už je fakt jenom tak na hraní.

ZÁVĚREM
No, tak teď už snad víte, kam kliknout, abyste našli, co hledáte. Zbývá mi už jen to, abych Vám popřála příjemné chvilky u čtení.

Konečně mám pokráčko kapitoly 18.

17. září 2013 v 16:27 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Algiditas pošle Desperata pro Poesia a Arcticu a sám se vydá pro ledové rytíře. Když zjistí, že jsou rozbití, nasere se a najde Desperata, aby ho potrestal. Desperatus se ospravedlňuje a co se stane dál, to už vím. :) ale to to trvalo, než jsem vymyslela spojovací článek mezi tímto a korunovací :D

Moenia a Nubigena - část 4

15. září 2013 v 20:56 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Avšak od té doby, co Derek s Annem vedl tento rozhovor, se chlapec k tématu už nijak nevyjadřoval. Dokonce se zdálo, jakoby se vyhýbal situacím, kdy hrozilo, že budou sami dva. Derek si ho nenápadně prohlížel, sledoval, jak roste a sílí navzdory krutým podmínkám, v nichž nepochybně musel žít, jak se jeho mysl vyvíjí, díval se, jak Annus dospívá, jak šetří každou korunu, oslavil s ním osmnácté narozeniny, přestože si to vysloveně nepřál...
V den osmnáctých narozenin zašel Annus za ředitelem lomu, aby ho požádal o plný pracovní úvazek.

Když Annus vstupoval do jeho kanceláře, netušil ještě ředitel, oblečený v blankytné košili s bílou kravatou, s kým má tu čest.
"Dále," zvolal lenivě, když se ozvalo zaklepání.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký, ramenatý muž s blond vlasy. Ředitel k němu ani nezvedl své oči, a tak si nemohl všimnout, jak pozoruhodně působí ten, jehož právě pustil dovnitř.
"Dobrý den, jmenuji se Annus Victus a pracuji u vás už deset let," řekl naprosto klidně, jakoby právě oznamoval, kolik je hodin.
"Posaďte se, Anne," zamumlal ředitel a ze šuplíku vytáhl štos papírů.
Annus si sedl a vyčkával. Ředitel mezitím obracel stránky. Zdálo se, že něco nebo někoho hledá...
"Annus Victus," zabručel. "Nezdá se mi, že bych vás tady zapisoval.."
"Možná je čas to změnit," navrhl Annus klidně. Jeho věta ředitele překvapila natolik, že k mladému muži dokonce zvedl své oči, aby si ho mohl prohlédnout. Mírně se zarazil při pohledu na tak zdrsnělou kůži, na tak výrazné obočí, tak velké, téměř kamenné dlaně...
"Vy jste kdo?" vyklouzlo mu, než stačil pobrat rozum.
"Annus Victus, člověk, který u vás pracuje už deset let, aniž byste o tom měl ponětí. Přišel jsem vás poprosit o plný úvazek, je-li to možné."
"Láry fáry," usmál se ředitel, aby zakryl rozpaky. "Kdybyste tu deset let pracoval, přece bych vás tu někde měl napsaného."
"Možná, že máte, ale nevíte, že jsem v tom započítaný i já," zamumlal Annus. "Máte tam někde Dereka? Dereka Hopkinského."
Ředitel znovu přejel očima štos papírů a pak jeden z nich vytáhl se slovy:
"Mám ho tady. Derek Hopkinský, jeden z nejlépe pracujících. Opravdu výkonný, v posledních letech na sobě hodně zapracoval."
"V posledních letech," napověděl mu Annus. Ředitel se zatvářil nechápavě a netrpělivě.
"V posledních letech jsem rostl a sílil, můj pracovní výkon se zlepšoval s tím, jak mi rostly kosti a svaly. Derek pracuje pořád stejně. Jsem to já - ten jeho výkon navíc. Já jsem mu v posledních deseti letech pomáhal."
"Opravdu? Kde je důkaz?" Ředitel už začínal být netrpělivý. Myslel si, že si z něj Annus tropí blázny.
"Snad vám postačí všichni horníci jako svědci. Všichni o mně ví," ujistil ho Annus.
"Skvělé, jdu se zeptat!"
Ředitel vstal ze židle a vyběhl z pracovny, což se nestalo už dlouho. Trochu se pod schody zadýchal, pak ale narazil na Thomase, Derekova brunátného kolegu.
"Řekni mi, jestli jsi už někdy viděl tohohle kluka," vyprskl na něj hned.
Thomas se překvapeně zadíval z jednoho na druhého. Za ředitelovými zády stál Annus. Thomasovy oči ho nejistě vyhledaly, jakoby se ptal, má-li šéfovi říct pravdu. Annus přikývl a s ním i Thomas.
"Jo, pracuje u nás už pěkně dlouho, proč?"
"Proč?" procedil ředitel skrz zuby. "Protože jste mi o něm nikdy neřekli a dneska si ke mně přijde jako král a chce pracovat sám! Proto!"
Thomas pokrčil rameny a omluvně se usmál. Ředitel zezelenal vzteky. Najednou všichni jen tak stáli pod schody naproti sobě a mlčeli.
Po chvíli se ozval ředitel:
"Jaký je?"
"Annus?" na to Thomas.
"Přesně on. Jak pracuje?" pídil se šéf.
Thomas se nostalgicky usmál a odpověděl:
"Od prvního dne dře jako kůň. Nevěřil bych, že dítě toho dokáže tolik vydržet. My jsme věděli, že je dětská dřina zakázaná, ale Annus vypadal, že nemá na vybranou. Proto jsme to před vámi utajili," omlouval se Thomas.
Ředitel přikývl, jakoby se horečně rozmýšlel, jestli má být naštvaný, nebo Anna s úsměvem přijmout. Poté se na mladého muže podíval, jakoby hledal tu píli, o které mu Thomas tak nadšeně řekl. Našel ji hned - v očích, v ramenou, v rukou, v jizvách.
"Dobrá, dobrá... To víte, že u nás můžete pracovat," přikývl nakonec. Poté Anna zavedl zpět do kanceláře, kde pak vyřizovali vše potřebné.

Moenia a Nubigena - část 3

12. září 2013 v 14:14 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
O týden později, během jedné ze směn, na Dereka zavolali, ať přijde za Annem, že se přepracoval. Derek okamžitě zanechal činnosti a přiběhl k chlapci.
Annus seděl na hromadě kamení, zpocený a bledý jako stěna. Jednou rukou se držel zabodnutého rýče, druhou si podpíral hlavu. Dereka si nevšiml. Ten se posadil k němu a řekl si, že ten čas odpočinku využije k tomu, aby si s ním pořádně promluvil.
"Je vedro, nesmíš se tak přeceňovat a musíš hlavně hodně pít," začal.
"Promiňte, hned.. Hned budu pokračovat."
"Ani nápad," zahulákal Derek. "Pro dnešek máš dost. Já bejt v tvým věku, tak tady nevrdržím ani dva dny."
"Opravdu?" zvedl hlavu chlapec.
"Opravdu."
Annus se pousmál a pak vzdychl. Dlouho nikdo nic neříkal. Derek zatím vymýšlel, jak nejlépe začít rozhovor a jak chlapce přesvědčit, aby přijal pomoc. Nezdálo se totiž, že by o něco takového Annus vůbec stál. Vypadal hrdě a s lidmi se nebavil. Kam odcházel po práci, nikdo z horníků nevěděl. Snad bydlel někde v křoví, snad pod mostem, ale určitě ne pod střechou. Do práce docházel pořád v těch samých špinavých tričkách, jakoby si je kdysi sbalil sebou a nosil je stále dokola. Bylo to podivné a smutné.
"Poslyš, Anne," začal rozhovor, vzápětí ale umlkl. Annus dělal, že ho neslyšel, jen dál seděl a unaveně si podpíral hlavu.
Derek zaváhal, pak se ale odhodlal znovu:
"Poslyš, máš, kde bydlet?"
"Mám," odpověděl Annus po krátkém zaváhání.
"Vážně?" nevěřil mu.
Chlapec se na něj otočil. "Proč se mě na to ptáte? Nemyslím si, že by vám do toho něco bylo."
Derek se zamračil. Zvažoval, jestli by mu neměl trochu pohrozit vyhazovem, nakonec tu myšlenku ale spolkl. Nechtěl chlapce do čehokoliv nutit.
"Mám sebou stan," ujistil ho Annus. Derekovi nezbývalo, než přikývnout.
"Kdyby moc pršelo, kdyby ses bál, kdybys měl hlad, kdybys potřeboval.. Cokoliv... Stačí ke mně přijít, dobře?"
"Můj stan je odolný proti dešti. Je jen máloco, čeho bych se bál. A od té doby, co u vás pracuju, si můžu koupit jídlo. Nic víc nepotřebuju, takže díky."
Derek chlapce poplácal po zádech. "Víš, chci abys věděl, že tě tady máme rádi," dodal povzbudivě.
"Jo, já vás taky," přiznal neochotně kluk.
"A co se týče mě.. Beru tě tak trochu jako syna, jestli mi rozumíš. Takže můžeš kdykoliv přijít. Petra tě sice nezná, ale vsadím se, že kdybych jí řekl o tvojí situaci, odhodila by zábrany a udělala by správnou věc."
Annus povytáhl obočí a pak se váhavě usmál. "Díky, pane."
"Tykej mi a říkej mi Dereku. Prosím."
"Tak jo, Dereku."

Předmluva ke knize?

11. září 2013 v 18:38 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
"Poté, co nás opustilo mnoho nejbližších přátel, jsme žili navenek normálně. Drželi jsme hlavu vzhůru a nikdy si na nic nestěžovali, pyšně jsme pokračovali v našem životě.

Pár z nás se ale pokoušelo se svou samotou svěřit lidem. Vložili do těch odporných kreatur své naděje a čekali totéž od nich. Nejprve to vypadalo, že to pomohlo, vždy ale nakonec zjistili, že už nikdy nic nebude jako dříve. Tyto z nás, kteří stále doufali v bezmezné přátelství, museli ostatní přesvědčit, aby zanechali svých snah a navždy se podvolili životu odkopnutých psů.

Postupně jsme si zvykali, dokonale jsme se naučili s tímto "hendikepem" žít. Radovali jsme se, jakoby nás nikdy nikdo neopustil. Pomáhali jsme druhým, jako bychom je měli skutečně rádi. Pár z nich jsme si dokonce i oblíbili, jako bychom neočekávali, že nás každou vteřinou zradí. Upustili jsme od vnějšího světa a začali se soustředit na ten vnitřní, na ten náš. Dodali jsme mu tvar a barvu, vylepšovali ho a obohacovali. Když kolem nás procházeli lidé, celí ustrašení jsme náš svět zakrývali vlastními těly, aby z něj ty kreatury nespatřily ani kousek a nemohly nám ho tedy vzít.

Přestali jsme naříkat, plakat, cítit. S lidmi jsme se nebavili, neboť to pro nás byli jen zrádci. A když už, bavili jsme se s nimi jen naoko, očekávaje náhlý sesuv půdy a pád, což se obvykle vzápětí dostavilo.

Někdy ti z nás, kteří už zůstali nohama na zemi, sledovali "ty věčně doufající", jak se snaží získat přátele. A jak jsou pak znovu a znovu odkopáváni zpět jako použitý kapesník. Tehdy k nám s brekem přicházeli a my je museli utěšovat a schovávat před zraky těch kreatur. Stále více z nich začínalo sdílet chlad nás ostatních.

Nedávno se k nám přidal jeden z posledních "doufajících". Až udělá totéž i ten úplně, dočista poslední, nebude nás již nic držet v reálném světě. Tehdy se naše pilíře zbortí a my nadobro přestaneme býti člověkem."

Moenia a nubigena - návrh na pokračování kapitoly

11. září 2013 v 16:31 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
No, ta "scéna" s tím Derekem potřebuje trošku vylepšit, ale pak to bude fajn.

Pak bych dala další útržek děje, napsala bych něco ve smyslu toho, že se Annus trošku přepracoval, prostě to ňák neodhadl, a musel si odpočinout. Derek by si sedl k němu a pokusil se z něj dostat, proč žije jako houmlesák bez rodičů, bez domova, chtěl by mu nabídnout přístřeší nebo aspoň peníze na přístřeší. Byl by to hodně komplikovaný rozhovor..
Nejhorší je, že k tomu, abych mohla psát, potřebuju několikadenní absolutní klid, jinak ty napády na povrch nevyplujou.. Takže dokončení příběhu vidím až na další prázdniny, které mají být někdy v listopadu :D

Jací jsou?

8. září 2013 v 10:00 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
ANNUS
Na první pohled: Velmi urostlý mladý muž, jenž nenávidí společnost a je trochu zahořklý, sám by ale neublížil ani mouše
Podle sebe: Psychicky i fyzicky velmi silný, samostatný, klidný a vyrovnaný člověk
Podle Utěšitele: Přihlouplý hromotluk, jenž nenávidí slabost ostatních a tyranizuje své blízké
Podle autorky: Velmi silný muž, jenž mnohé prožil, stále ale zachovává svůj klid, nikdy si na nic nestěžuje, bere život takový, jaký je, snaží se své blízké "zocelit", ale je přesvědčený jen o své pravdě, na což pak doplatí

DESPERATUS
Na první pohled: Vyhublý, ustrašený, úzkostlivý a nervózní kluk, který nemá pochopení pro základní principy chování k ostatním lidem a zoufale trpí nedostatkem lásky
Podle sebe: Zbabělý budižkničemu, jehož nikdo nechce, protože je nanicovatý
Podle Utěšitele: Člověk, který neustále něco hledá, čímž se stává snadno ovlivnitelným
Podle autorky: Slabomyslný, zbabělý hlavní "hrdina" příběhu, jemuž zoufale chybí zřetelná osobnost, názor a vůle

LORA
Na první pohled: Ušmudlaná, podivná poběhlice
Podle sebe: Velmi empatická dívka s čistým srdcem a špinavými šaty
Podle Utěšitele: Člověk naprosto nepraktický a neužitečný
Podle autorky: Zdivočelá dívka, jež dokáže předat mnoho moudrosti pomocí obyčejných gest

PHOÚRON
Na první pohled: Velmi osamělý stařec, působí vznešeně a moudře
Podle sebe: Starý, zbabělý, opuštěný dědek
Podle Utěšitele: Naivní, snadno ovlivnitelný, bláznivý stařec
Podle autorky: Vznešený bývalý král s čistým, věrným srdcem, pro něhož je rodina posvátná

FRIGIDONA
Na první pohled: Vyschlá, položivá, unavená stařena
Podle sebe: Královna, která úmyslně vymazala všechny emoce ze své nemocné duše a nyní spokojeně žije a vládne
Podle Utěšitele: Uctívaná zakladatelka rodné země, první duše
Podle autorky: Psychicky nemocná, životem unavená žena, která si zvolila špatnou cestu a místo toho, aby se uzdravila, ještě více se přiblížila smrti

ALGIDITAS
Na první pohled: Vznešený ledový princ, velmi sebevědomý a klidný, psychicky i fyzicky zdravý
Podle sebe: Důležitý člen královské rodiny, velmi zručný a zdatný v boji
Podle Utěšitele: Nejslabší z královských dětí, člověk, který snadno ztratí kontrolu sám nad sebou, krutý vladař a vrahoun
Podle autorky: Člověk, který si je vědom svých povinností, velmi věrný své zemi, velmi srdečný a milující v porovnání s ostatními z rodiny

POESIS
Na první pohled: vznešený, až božský princ-kronikář žijící ve svém vlastním světě, velmi nepředvídatelný, často nebezpečný a podivně se chovající
Podle sebe: Princ píšicí dějiny, napůl věštec, v souboji velmi klidný a těžko porazitelný protivník s polohmotnou tělesnou schránkou
Podle Utěšitele: Nejmocnější a nejvíce prokletý z královských dětí, princ s velmi monotónním životem a neurčitými magickými schopnostmi
Podle autorky: éterický, neporazitelný bojovník chovající "lásku" k dějinám, nelítostný, necitlivý

NIVES
Na první pohled: Velmi krutý obránce s malým vzrůstem, rychlý jako smrt, kterou tak rád rozdává
Podle sebe: Znuděný princ, jehož síla a rychlost nemohou být nikdy plně využity a doceněny
Podle Utěšitele: Postava s velmi předvídatelným způsobem chování
Podle autorky: Nejvíce nenáviděná postava (myslím ostatními postavami, ne mnou), princ, ze kterého jde hrůza, natolik krutý, že zabíjí jen proto, aby se v zemi něco dělo

CALIDA
Na první pohled: Velice nádherná a příjemná mladá paní
Podle sebe: Člověk, který nikoho nesoudí a vyvíjí veškerou snahu, aby její vláda byla výborná a spravedlivá
Podle Utěšitele: Velmi citlivá dívka s neuvěřitelnou mocí probudit v lidech nečekané
Podle autorky: Královna, jejíž srdce je čisté a naivní jako srdce dítěte, přetéká láskou a snaží se všem zavděčit

VERITAS
Na první pohled: Přísně vypadající dáma, která se nikdy nesměje
Podle sebe: Silná žena s čistým srdcem, pro níž je svět posvátným místem
Podle Utěšitele: Matka Země severního slunce, jejíž světlo dodnes vede tamější lid
Podle autorky: Velmi milovaná, dnes již mrtvá královna s pevnou vladařskou rukou a měkkým srdcem

Kapitola 1 - začátek

5. září 2013 v 20:36 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Příběh, který se chystám vyprávět, začíná v jednom nevelkém městě, jež neslo název Moenia. Tehdy odešlo hodně lidí z místního lomu do penze. Mnoho práce zůstalo na ostatních, sotva stíhali. Začala být obrovská poptávka po nových pracujících, moc jich však nepřicházelo. Tamní zaměstnanci měli jen málo času na hovoření s ostatními. Nálada klesala. Zůstala jen dřina.
"O tom přece práce v lomu má bejt," pokrčil rameny jeden z horníků, načež si pak povzdechl. Pracoval tam už přes dvacet let a ještě se mu nestalo, že by měl na svou práci tak málo času.
Ozvalo se souhlasné zabručení a pak opět všichni utichli a zvuk krumpáčů bořících se do tvrdé horniny znovu vynikl.
Za necelou minutu se však ke zvuku krumpáčů přidal ještě jiný - tichý lidský hlas.
"Pane?"
Derek ucítil mírné zatáhnutí za nohavici. Překvapeně se otočil.
"P-přejete si?" vyrazil ze sebe v mírném šoku. Před ním nestál dospělý člověk, nýbrž malý, asi osmiletý chlapec. Dereka však zarazilo ještě něco: strašlivé hluboké jizvy na rukou i na obličeji, tvrdá, popraskaná kůže na dlaních a v kontrastu s tím vším delší nazlátlé vlasy a malé, jasně modré oči. Připomínal mu anděla vyléčeného z těžkých zranění. Překvapeně zamrkal.

"Mohl bych tady pracovat?" zeptal se chlapec bez otálení a aniž by si uvědomoval zvláštnost svého jednání, vyčkával prosté odpovědi.
Derek se zamyslel.
"To nejde. Vrať se domů, maminka ti vysvětlí, kdy se začíná s prací."
Jakmile to dořekl, dolehla na něj nepříjemná tíha poznání. Ještě jednou se na přešlapující dítě podíval. Nyní to věděl jistě, bylo to vepsáno v jeho očích a postoji. Zcela určitě neměl kam jít.
"Jak.. Jak ses tu dostal? Pověz."
"Přelezl jsem plot," odpověděl chlapec prostě a lehce se usmál.
"To je mi jasné, ale jaktože ne-"
"Můžu tady pracovat?" zarazil ho.
Derek zmlknul a zadíval se na něj. Uvědomil si, že i ostatní chlapi na něj zírají a čekají, co se bude dít. Zvuk krumpáčů definitivně ustal.
"Je to od tebe.. Šlechetné," začal Derek váhavě. Nechtěl ho odmítnout, ne když v jeho očích byla jasně vidět dřina a utrpení.
"Tady je ale všechno hodně těžké a nebezpečné. Nechci, aby se ti něco stalo," dodal nakonec.
Kluk nápadně zvedl hlas, aby ho slyšeli i ostatní horníci, a řekl:
"Já jsem zvyklý. Pracoval jsem odmalička, opravdu! Opravdu bych teď potřeboval práci. Prosím."
"No," zaváhal Derek "Pokud opravdu chceš.."
Ještě jednou se na chlapce podíval. Dítě přikývlo, jakoby chtělo říct: "Ano, opravdu chci."
"Tak tedy.. Můžeš mi pomoct. Co, chlapi?" otočil se na ostatní. "Myslím si, že bude pro kluka dobrý, když nám občas pomůže, nebo ne? Nemusí dělat žadný dřiny, úplně stačí, když si každý den hoďku podrží v ruce krumpáč, přece jenom je to tíha, že."
"Dereku, to by nás ale brzdilo. To si nemůžeme dovolit, to, doufám, víš," ozval se horník nalevo od Dereka.
"Umím pracovat," zahulákal na něj chlapec. "Pracoval jsem vždycky, i přes noc!"
"I přes noc?" nevěřil mu horník. Dítě přikývlo.
"A to.. Ehm.. To tě nechali?" zeptal se opatrně Derek.
"Ano, vždycky jsem musel pracovat, táta říkal, že práce posiluje a že bez práce je člověk.. No.. Prostě hovno. Tak to přesně říkal on," a trpce se usmál.
"A teď.. Teď tě poslal sem?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Tady jsem na vlastní pěst. Nechce se mi umřít hlady."
"Utekl jsi?"
"Jo, utekl. A vracet se nebudu, jestli mi chcete namluvit tohle."
"Jasně," zamyslel se Derek. Pak mu s povzdechem podal ruku:
"No.. Vítej u nás. Já jsem Derek."
"Annus," představil se chlapec a potřásl si s ním. Jeho stisk byl pevný, sebevědomý. Jakoby se cízím lidem představoval už odmala.
"Takže Annusi.. Nebo Anne?"
"To je jedno," pokrčil rameny chlapec.
"Kdy bys mohl začít?"
"Nevím, třeba hned," odpověděl ledabyle.
"Dobře, tak pojď sem. Krumpáč se drží takhle: Jednu ruku dáš sem..."

Pokus o intro 2

4. září 2013 v 16:25 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Zase byl nucen se na ni podívat. Do těch matných očí, do těch dvou temných děr, ve kterých se kdysi odrážel obraz její křehké duše, a které nyní jen zely prázdnotou.
"Donno," oslovil ji a hlas se mu třásl.
Otočila k němu hlavu. Vypadala, jakoby všechno vnímala jen napůl. Již léta ji takto vídával a vždycky, když ji viděl znovu, téměř ten pohled nemohl vydržet. Ten pocit, že tady je a přesto ji už před mnoha lety ztratil.
Nevědomky se chytil za srdce, jakoby se chtěl ujistit, že tam ještě pořád je.
Chtěl jí říct, že to už nemůže vydržet, dívat se na její bledou, vrásčitou tvář bez špetky citu. Už toho měl dost. Chtěl pryč. Pořád se ale nedokázal přinutit k tomu, konečně odejít. Vždyť to nebyla jen ona, koho opouštěl. Odcházel od celé své rodiny - ženy a čtyř dětí. Každé z nich se chovalo úplně stejně jako ona - chladně, necitlivě, jako kus kovu. Byl jimi neustále obklopen a pořád zkoušel vzbudit jejich duše, ale.. Nepodařilo se. Byl v podstatě sám, obklopen prázdnými těly těch, které tolik miloval.
Rozplakal se.
"Mluv, dívat se na tebe a mlčet mě nebaví," promluvila k němu, čímž ho vrátila zpět do reality. Silou vůle k ní zvedl své oči.
"Už.. Už to nevydržím. Ty a ta tvoje.. Kletba, či co," zašeptal.
"Neuniklo mi, že odcházíš, jestli mi chceš říct tohle," zarazila ho.
Mlčky přikývl. Vypadal při tom napůl šíleně, jako člověk, který horečně přemýšlí, co má dělat, i když se už dávno rozhodl.
"Potřebuju pryč, Donno, pryč odtud..! Naše děti, já... Kdybyste cokoliv potřebovali..."
Jen napůl si uvědomoval, že kráčí směrem k ní.
"Nepotřebujeme," ujistila ho chladně.
Vzal ji do své chvějící se náruče a hladil ji po zamrzlých vlasech. Nebránila se mu. Vůbec nereagovala ani na jeho objetí, ani na tichá slova, která pronášel.
"S-sbohem. Našel jsem opuštěný domek nedaleko hranic, takže.. Takže budu blízko. Nikdy vás neopustím úplně, to slibuju."
Pak ji pustil. Nijak se ho nepokoušela zastavit, když vycházel ze dveří. Tam se ještě otočil a zašeptal:
"Řekni Algiditovi, že ho mám rád."
"Neřeknu."
Se svěšenými rameny vyšel ven.