Kapitola 17 - Tempora mutantur, et nos mutamur in illis

4. srpna 2013 v 17:56 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Před jednou z mnoha neprostupných skal se objevila postava jednoho z princů. Přerývavě dýchal, ve chvějící se dlani držel křečovitě svůj meč. Vypadal vyčerpaně a zmateně, zároveň se v něm zračil takový vztek, jaký si člověk jen těžko dokáže představit.
"NIVE!" křikl na skálu. Stál před ní jako socha, pevně rozhodnutý zabít jejího jediného obyvatele. Ten však na jeho zvolání neodpovídal. Skála byla pořád skálou..
"Vylez ven! Já tě zabiju!!"
Teprve teď se něco začalo dít. Obrovské kamenné dveře, jakoby čekaly přesně na tato slova, se ztěžka a hlasitě otevřely dokořán. A zpoza nich, plně vyzbrojený a připravený k boji, vyšel princ Nives osobně. Krok měl těžký a plíživý, jako vždy..
"Zdravím, bratře," zasípal a došel k němu. Algiditas mu neodpověděl.
"Čekám tu jen na tebe... Vím, co chceš... Zkus to," provokoval ho Nives tiše. Obličej měl jen pár centimetrů od bratrova. Slyšel jeho dech, cítil ten vztek. Líbilo se mu to...
"Myslíš, že mě zabiješ, je to tak?" posmíval se mu. "Ts, ts.. Kde jsi na to přišel.. Jsi z nás tří ten nejslabší.. Nemáš ani mou rychlost, ani Poesiovu nepředvídatelnost."
"Zato ale umím výborně šermovat," připomněl mu Algiditas, jehož hlas se třásl rozčilením.
Nives ho obešel kolem dokola a přitom dělal, že si ho důkladně prohlíží.
"No.. Uvidíme, jestli vyhraje rychlost, nebo nacvičené pohyby pro představení," špitl.
"DO STŘEHU!" zařval Algiditas a oba zaujali své pozice.
Princ-šermíř se rozmáchl k útoku. Než se ale nadál, už musel uhýbat před Nivovou ránou. Stihl se jen tak tak vyhnout smrtící čepeli. Šikovně obrátil svůj meč. Měl radost - Nives ho nestačil obrátit tak rychle. Než se ale rozmáchl k další ráně, zase musel uhnout před Nivem. Postupovali pořád dále od domu. Princ ho vůbec k útoku nepustil. Rány měl tak rychlé, že meč v jeho rukou šel sotva vidět.. Algiditas nemohl uvěřit tomu, že proti němu zřejmě nemá žádnou šanci..
Pak ale uhnul špatně - a Nivův meč se mu zařízl hluboko do ramene. Podlomila se mu kolena a svalil se k zemi. Než ale Nives stačil jakkoli pokračovat, podkopl mu nohy. Pak se kvapně zvedl a dal se zbaběle na útěk.
Utíkal, co mu síly stačily, pryč od Niva. On byl ale mnohonásobně rychlejší a už ho doháněl.
"To je konec.. To je konec," pomyslel si Algiditas. V záchvatu snahy o co nejrychlejší tempo zavadil o vlastní nohu a spadl tvrdě do sněhu.
Nivovy kroky se opět změnily v řinčivé plížení. Došel až k němu a sklonil se nad něj.
"Poslední dny se ti moc nedaří," zašeptal. "Ještě tě nechci zabít. Chci si hrát."
Nives zabodl svůj meč Algiditovi přímo doprostřed natažené dlaně. Princ bolestí zavyl a stočil se na bok, křečovitě držíc svou ruku. Přes slzy se mu špatně vidělo. Pomalu přestával vnímat okolí, jen čekal na další mučení.
Nic dalšího se ale nedělo. Překvapeně se ohlédl.
Nives pozoroval cosi neviditelného přímo před sebou. A pak to Algiditas taky uviděl - shlukující se vločky, které se v mžiku proměnily v prince Poesia.
Algiditovi se tak ulevilo, až se začal smát. Poesis tomu nevěnoval pozornost.
"Co ty tady?" posmíval se Nives. Poesis neodpověděl, jen udělal dost zvláštní gesto - zvedl svůj ukazováček, jakoby chtěl říct: "Pozor, teď se dívej." Přitom ho upřeně pozoroval svýma matnýma očima.
Nives se rozchechtal. "Přišel jsi mě zabít jedním prstem, nebo co?"
Poesis mlčky přikývl. Zdálo se, že ten posměch v Nivově hlase vůbec neslyšel.
Algiditovi se rozšířily zorničky. Mírně zbledl. Poesis si nemohl dělat legraci. Musel to myslet vážně.
"Ale.. Je skutečně tak mocný, že dokáže tak lehce zabít?" zeptal se sám sebe v duchu.
"Do střehu," sykl Nives výhružně. "Do střehu, změříme své síly. Zabiju vás oba najednou, bude-li to třeba.."
V mžiku pozvedl svůj meč, čímž Algiditovi způsobil další nesnesitelnou bolest. Poesis ale zpevnil svou ruku, což zjevně mělo za následek, že Nives nemohl udělat žádný další pohyb, jakoby byl ochromen.
Poesis dal svůj prst Nivovi těsně k čelu. Princ ze sebe vyrazil přiškrcené vyjeknutí. A pak, jak posouval svůj ukazováček níž a níž, Nives klesal na kolena víc a víc. Když se koleny dotkl země a Poesiova ruka byla natažená, udělal princ jen nepatrný prudký pohyb zápěstím a Nives se zřítil do sněhu, kde zůstal už jen nehybně ležet.
"Je.. Mrtvý?" zeptal se ho opatrně Algiditas, jenž se nyní snažil postavit.
Poesis přikývl.
"Proč.. Ehm.. Proč mi pomáháš?"
"V zájmu dějin budoucích," odpověděl Poesis prostě a v mžiku zase zmizel...
---
Annus se začínal nekontrolovatelně třást zimou. Držel se za ramena v zoufalé snaze udržet si aspoň trochu tepla a zuby mu drkotaly. I přes to všechno stále následoval můj vánek, statečně překračoval pařezy, brodil se ve sněhu a myslel na to, jak strašná ta cesta musela být pro Desperata. Počínal si opravdu výborně - i přes hlad a zimu si nikdy nestěžoval, neřekl půl slova. Kuráž mu totiž dodávalo vědomí, že už musí být blízko, když je tu tak chladno. A nemýlil se.
Zavedl jsem ho k Phoúronovu domku. Ne že bych chtěl, aby se s ním nějak zvlášť vybavoval, ale chtěl jsem Phoúronovi zároveň splnit jeho přání a dopřát mu nějakou tu návštěvu.
Annus třikrát zaklepal a vyčkal příchodu toho starého blázna. Dveře se otevřely. Když Annus uviděl, jak zvláštně Phoúron vypadá, zamračil se a podvědomě zkoumal, zdalipak nemá ten muž na sobě masku..
"Dobrý den, to jste vy? Ten, kdo si jde odvést Desperata?"
Annus mlčky přikývl. Nedával najevo žádné překvapení, i když jím překypoval víc než dost..
Phoúron mu pokynul, ať jde dál.
"Posaďte se, pane Victe. Dal byste si čaj?"
"Ano.. Díky," přikývl Annus.
Za chvilku byl čaj hotový a Phoúron ho přinesl. Když si sedli naproti sobě ke stolu, teprv pak byl Annus trochu výřečnější:
"Takže.. Odkud znáte mého bratra?" zeptal se zřetelným hlasem.
Phoúron si uskrnul z hrnku. "Našel si ke mně cestu, když šel do té proklaté země. Málem mi umrznul přímo před nosem. Vzal jsem ho tedy domů a vykurýroval.. Vypadal uboze."
"To se nedivím, při takové zimě," pomyslel si Annus.
"Říkal mi i o vás," pokračoval stařec a Annus zvedl hlavu. "Pověděl mi, že jste ho bil, a tak utekl.. I tak jsem ale rád, že si pro něj jdete. Cokoliv je lepší než Ledové zahrady, věřte mi."
"Jaká nebezpečí tam vlastně číhají?" zajímal se Annus, přestože to v něm vřelo z toho, že si ten nevděčník na něj dovolil stěžovat.
"Dá se to jen těžko popsat.. V podstatě jde o to, že je to země takřka bez emocí. Člověk musí být skutečně mrštný a necitlivý, aby tam přežil. První nebezpečí skýtá už jen zemský obránce, princ Nives. Zabíjet ho prostě baví.. Ale podle toho, co mi říkala Calida, teď váš bratr slouží princi Algiditovi. Nedá se říct, že by Algiditas nebyl nebezpečný, ale aspoň není tak krutý. A poslední z princů, Poesis.. To je dlouhá historie. Spokojte se s tím, že nikdy nevíte, jak zareaguje, co všechno může způsobit.. Nikdo z nich se nebojí prolít krev, pane Victe. Dokonce ani Algiditas. A navíc je tam ještě větší zima než tady, věřil byste tomu, mladý muži? Desperatus se tam musí mít skutečně špatně. To opravdu není země pro něj. Jsem opravdu rád, že si ho odtamtud odvedete. Jen dejte pozor - mám pocit, že se Algiditas svého sluhy jen těžko vzdá."
"Bude muset," zamumlal Annus zamyšleně.
"Jste očividně velmi silný muž.. Věřím, že ho přemůžete."
Annus se pro sebe usmál. Měl rád, když mu někdo řekl, že je silný. Cítil se při tom, jakoby mu Adriana řekla, že ho miluje.
"Adriana..." zamyslel se. Chyběly mu její rty, její slova.. Jen silou vůle se přinutil vrátit zpátky do reality.
"Děje se něco, mladý pane?" Phoúron si všiml toho náhlého ponoření do myšlenek. Annus zavrtěl hlavou a napil se čaje. Byl hořký a neslazený, ale to mu sotva vadilo.
"Algiditas.. Jeho jméno zní jako zmrzlina. Co je vůbec zač?" zeptal se pak.
"Algiditas je můj syn, následník albínijského trůnu. Kdysi jsem si myslel, že se mu kletba vyhla, ale asi jsem se spletl."
"Teď to zní spíš jako nějaké praštěné fantasy," vyčetl mu Annus.
"To se stává, když se nehmotné věci zhmotňují a naopak."
Annus jeho vysvětlení vůbec nerozuměl, ale rozhodl se, že už se raději nebude ptát na nic. Zvolna usrkával čaje a pozorně si starce prohlížel.
"Copak? Připadám vám zvláštní?"
"Popravdě.. Ano. Chtěl bych vědět - totiž.. Není to maska?"
"Není," usmál se Phoúron. "Je to nahromaděný prach z Ledových zahrad. Někde pod tím vším je můj pravý obličej, se kterým jsem se narodil, ale už dávno se mi ztratil. A tak vypadám, jak vypadám," povzdechl si.
"A.. To.. Mi hrozí taky?"
Phoúron se rozesmál. "Ne, samozřejmě, že ne. To byste tam musel být minimálně dvě stě let."
"Aha. Dobře."
Připadalo mu to praštěné. Proč by tam žil dvě stě let? Vždyť tak dlouho nikdo nežije. Pohybem hlavy ze sebe setřásl otázky, které se mu draly na jazyk a radši dopil tu hořkou tekutinu, kterou měl v hrnku. Přišlo mu to vhod. Taky si připadal trochu hořce.
Představil si, jak by asi vypadal Desperatus s takovým "nahromaděným prachem z Ledových zahrad". No.. Nejspíš dost děsivě. Raději na to myslet přestal.
"Možná," ozval se Phoúron po chvíli "že byste tady měl zůstat přes noc. Už se stmívá a rozhodně bych vám nedoporučoval, abyste vzhledem ke zdejším klimatickým podmínkám v noci cestoval. Souhlasíte?"
"Jistě. Jste velmi laskav. Díky."
"Nemáte zač, mladý pane."
Večer Annus ulehl do dřevěné postele, té stejné, ve které ležel i Desperatus. Připadalo mu, jakoby pach jeho bratra byl zachycen v tom velkém bílém polštáři...
"Tak dobrou noc," popřál mu Phoúron a zhasl mu svíci. "Dobře se vyspěte, zítřek bude velmi náročný."
Annus přikývl, ale neodpověděl. Ta charakteristická vůně způsobila, že se natolik uklidnil, že se ihned ponořil do jezera spánku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama