Srpen 2013

Tak tedy pokus o intro.

31. srpna 2013 v 13:39 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
"Donno, chtěl bych.. Chtěl bych ti něco říct," ozval se jeho hlas zpoza dveří. Ten hlas se rozléhal celou touto obrovskou halou, odrážel se od jednotlivých ledových pilířů vyřezaných do soch, obeplouval každý schod vedoucí k trůnu a dostával se pod kůži všem přítomným.
Na trůně seděla stará žena - královna zdejší země. Ta slova byla určena pro ni. Když k němu vzhlédla a on spatřil znovu její oči, srdce mu sevřela ledová ruka. Jak moc toužil po tom, aby se do těch dvou temných děr už nemusel podívat. Zas a zas si uvědomil, že před ním již nesedí jeho žena, nýbrž pouze její stín - zestárlá, zchátralá schránka, v níž nezbylo nic, jen prázdno. Duše toto tělo opustila již hodně dávno a on cítil, jak i ta jeho se začíná vzpírat mocné síle této země, jenž se pokoušela mu ji doslova vyrvat z těla.
Nevědomky se chytl za srdce.
"Mluv, dívat se na tebe a mlčet mě nebaví," řekla tiše. Její hlas zněl sípavě a unaveně, skoro až nelidsky.
Otřásl se a vrazil veškerou svou sílu do toho, aby se jí odvážil říct to, co měl už dlouho na srdci:
"Odcházím. Už tady nemůžu být. Ta kletba je strašná.. Já už se na vás nemůžu dívat."
Královna pozvedla obočí, jakoby se ho ptala, jestli je opravdu takový hlupák, jakým se zdá být. Než ale stačila cokoliv říct, dveře se otevřely znovu a dovnitř vstoupilo dítě, malý chlapec, který se zdál být obyčejný, až na to, že měl rampouchy místo vlasů a černé oči bez bělma.
"Ty jsi můj ledový princ, viď?" řekl k němu Phoúron s jen mírným náznakem veselosti v hlase. Došel k němu a vzal ho do náruče.
"Tak co," pošeptal mu. "Zase nemůžeme usnout, viď?"
Chlapec přikývl.
"Pročpak tentokrát? Možná bych mohl - "
"Ty jdeš pryč?" skočil mu do řeči klouček. Phoúron se zarazil v půlce věty a zíral na něj.
"Slyšel jsem tě, říkal jsi matce, že odcházíš," pokračoval princ vyčítavě.
Phoúron nebyl schopen odpovědi. Tento chlapec, Algiditas, byl dlouhou dobu tím jediným důvodem, proč zůstat. Jediným členem rodiny, jemuž se kletba pravděpodobně vyhla. Phoúron se už ale rozhodl - pokud má Algiditas pocity, zcela určitě se ho pokusí zadržet.
"Polož mě zpátky," přikázal mu jeho syn tiše. Phoúron poslechl a přitom ho pátravě pozoroval ve snaze najít náznak smutku nebo vzteku. Princův obličej ale zůstával bezvýrazný, stejně jako obličeje všech ostatních okolo něj. Nemohli za to. Phoúron věděl, že pravé obličeje jeho příbuzných jsou navždy ukryty pod vrstvou prachu, pod tou bezvýraznou maskou. Přesto se ale neubránil zklamanému povzdechu, když Algidita sledoval.
Královna nic neříkala. Syn nic neříkal. Vypadalo to, že všichni čekají, až se konečně sebere a odejde.
Se svěšenými rameny došel zpátky ke dveřím. Ještě naposledy se ohlédl.
"Nenávidím tě. Jsi zbabělec," ozval se princ, jakmile na něj upřel své oči. Nic na to neřekl a vyšel ven.

Nápady na opravu kapitoly 1

20. srpna 2013 v 14:24 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Jelikož se náš příběh blíží ke konci (a já vám garantuju, že jakmile budu mít čas, tak zas něco napíšu), bude už pomalu načase kapitoly dovést k dokonalosti. No, bude to dlouhá cesta.. Ale tady už budu mít schovaných pár tipů, kterými bych kapitolu mohla vylepšit.

- úvodní - ehm - verše se mi už líbit přestaly. Chce to buď nějakou pořádně krásnou úvodní báseň, nebo nějaký úvod v podobě odchodu Phoúrona, nebo tak něco. Pak bych až začala o Annovi... Jo, Phoúronův odchod se mi zdá jako dobrý intro.

- Pak mě napadlo, že bych jako následující nemusela dát scénu utíkajícího Anna, ale už rovnou to, jak našel svou práci.. Šel do lomu a domluvil se tam s jedním z horníků. Tím pádem by nám v příběhu přibyla další postava, kterou bychom znali jménem a přímo by vystupovala.. Ale myslím, že by to stálo za to.

- Pak třeba buďto nějakou scénu z pozdějších let, nebo už přejít do našeho vyprávění, které tam už máme.. Mohla bych už tady nastínit, v tom vypravování, co má Neviditelný v úmyslu. Objasnit to, že to od začátku plánoval, toho nového příchozího v jeho zemi... Hmm :)

- Přijde mi nereálný, že by Annus našel svého bratra zrovna v novinách. No, stát se to může, ale zas tak často se to neděje. No.. Třeba by mohl jen tak ze zvědavosti zajet do Moenie.. Ale co by ho k tomu přimělo? No, třeba někdo z dělníků.. Vyprávěl by o svých rodičích a inspiroval by Anna.. A on by tam pak našel bratra a dozvěděl se, že je v nemocnici.

- Návštěva nemocnice by mohla být podrobněji popsaná.. Vzhledem k brigádě trávím v nemocnici každej pracovní den, takže už docela vím, jak to tady chodí. Hmm :) Šarmantní dáma s prádlem.. :,D No to radši ne :D

- Setkání s rodiči taky není úplně dobře napsané.. Je moc útržkovité.. Chci to pomalejší, procítěnejší! Žádné hinty, pořádný děj.

No, vypadá to, že Moenia a Nubigena bude celá předělána.. A pak tohle čeká dalších 21 kapitol! :) Au revoir! :)

Další děj v kapitole Plaudite (a dál)

19. srpna 2013 v 13:49 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Takže, dál proběhne samozřejmě nelegální korunovace prince (pardon, krále) Algidita! :) Arctica povýší na zemskou obránkyni. Desperatova vůle bude zakleta a předána do Algiditova vlastnictví - místo ní tam bude Desperatus mít vůli svého pána - stane se jeho bezmezně loajálním služebníkem, jenž bude vykonávat příkazy bez jakýchkoliv hranic - bez pocitu zimy, hladu, stesku.. No, bude to zajímavé. Bude z něj takové tělo bez duše...
Poesis bude taky povýšen - pod jedinou podmínkou - že do své kroniky napíše, že je Algiditas právoplatným dědicem trůnu. Jelikož ho ale královna před svou smrtí vydědila (za což ji pak zabil), je to lež. A, jak známo, Poesis do své kroniky lži nikdy nepíše. Odmítne ho. Odmítne ho i po hrozbě smrtí. (Jak si může Algiditas myslet, že by ho byl schopen zabít? No, na to jsem ještě nepřišla).
No, Littera Scripta Manet - tedy, co je psáno, to je dáno - bude o tom, jak byl Poesis ze své země vyhnán. Není ale hloupý - zařídil si to, nebojte ;)
No a samozřejmě - Annus dorazí do Ledových zahrad, aby si Desperata vyzvedl. Ach jo.. To bude ale smutná kapitola, Morituri Te Salutant, to teda jo.

Furt se nemůžu rozhodnout, kdo vlastně tenhle příběh přežije :D

9. srpna 2013 v 19:42 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Je několik možností. Konrad dokáže léčit zraněné a dokonce oživí i jednoho mrtvého výměnou za svůj život. Takže..

1) Přežíje Phoúron, Desperatus a Arctica. Arctica se ztratí mezi stromy a Phoúron doprovodí Desperata až domů.
2) Nebo přežije Phoúron, Desperatus, Arctica i zabitý Algiditas.. To bych asi chtěla spíš. Jenže, kam půjdou? Phoúron se přece nevrátí do své chatrče, to je pitomost, když už ho jeho rodina nebude potřebovat. Pak tedy musí jít i s Algiditem a oba doprovodí Desperata domů. A tam budou muset nejspíš i zůstat.. Adriana se ujme Desperata a bude se nejspíš muset postarat i o Phoúrona a Algidita.. Aspoň do doby, než najdou uplatnění.. (Phoúron půjde do důchodu a Algidita třeba najmou v divadelní společnosti na šermování). Jo, mám to! :D

A co vy? Chcete, aby přežil i Algiditas, nebo ne?

Plaudite!!! - 1. část

7. srpna 2013 v 19:08 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Blížila se půlnoc. Algiditův dům byl temný a tichý. Ve vší té tmě se zdál být obrovský. Desperatus seděl v koutě svého pokoje a pokoušel se usnout, jenže strach mu to nedovoloval. Strach z oné tmy, strach o prince. Strach z toho, co přinese zítřek.
Algiditas ho pořád děsil, neustále ho znervózňoval... Ale uvědomoval si, že si svého pána docela oblíbil. Co by se stalo, kdyby ho Nives zabil?

Najednou se ale dveře do jeho pokoje otevřely dokořán a vstoupila právě ta osoba, o kterou se chlapec tolik bál.
"Nives je mrtev," oznámil zřetelně princ.
Desperatus přikývl. Chtěl se usmát, ale dokázal se přinutit pouze k nervóznímu šklebu.
"Zítra bude mrtvá i královna," zašeptal pomalu.
Desperatus se na něj zadíval. Princi se v očích leskla podivná, zvrácená touha po něčem, co tak mermomoci chtěl získat zpět. Tou věcí byl bezpochyby albínijský trůn.
"J-jak t-to chcete udělat?" na to Desperatus.
"Není to tak těžké," řekl a věnoval mu krutý, děsivý úsměv. "Královna je oschlá jako větve zdejších stromů. Slabá jako ty. Zabiju ji jedinou ranou a tím se pomstím oběma lidem, kteří mi dokázali za jediný den zničit život. S Nivem jsem už hotov, teď už zbývá jen ona a..."
Desperatus se při jeho slovech třásl jako osika, ani pořádně nevěděl proč.
"Trůn je můj," dodal princ dychtivě. "Dobrou noc," popřál tiše svému sluhovi a odešel do svých komnat.

---

"Vstávej, pomůžeš mi."
Desperatus rychle otevřel oko a spatřil prince, jak se nad ním sklání, pod očima temné kruhy. Zřejmě za celou noc nezamhouřil oči.
Před nedávnem, kdy ho Desperatus poznal, z prince ještě sálal ledový klid. Po vraždě Calidy se ale něco změnilo.. Jakoby v něm rostlo něco velkého, co obepínalo jeho zraněné srdce čím dál víc. A on si tam tu jedovatou rostlinu pěstoval.. Jako kdyby věděl, že poté, co mu srdce zcela obalí, ono přestane krvácet.
Desperatus se zvedl a zapotácel se. Princ mu do ruky vrazil jeden ze svých mečů. Byl těžký, chlapec ho sotva udržel. Když to princ viděl, vyrazil mu ho z ruky a vzal si ho kvapně zpět k sobě.
"Jsi připraven sloužit svému králi?" zašeptal.
"P-připraven," zašeptal Desperatus a oba vyšli z domu ven.

Hrad byl, jako vždy, nepřirozeně tichý. Ledové stěny ukazovaly pokřivený odraz dvou pochodujících postav. Algiditas a Desperatus šli normálně, jakoby nechtěli udělat nic proti čemukoliv.
S vítězoslavným výrazem ve tváři vešel Algiditas do trůnního sálu a poklonil se královně.
"Matko."
"Vítej. Pak ses tedy naučil, jak se chovat ke své matce, je to tak? Minule jsem měla pocit, že jsi zapomněl, že jsi můj syn," promluvila královna hned, jak ho spatřila.
"Omlouvám se," řekl a vytasil svůj meč.
Frigidona na něj pohlédla s poznáním v očích. Na to, že se ji její syn chystá zabít, jen chápavě kývla hlavou a zašeptala:
"Copak asi cítíš? Nenávist?"
"Řekl bych, že přesně tak," odpověděl a vystoupal k ní po schodech. Byl už těsně u ní, když k němu promluvila znovu, probodávaje ho Albínijskýma očima, černýma jako smrt, jež ji čekala.
"Jaké to je? Jaké to je, trpět? Mohl jsi být chráněn kouzlem, ale tvoje bariéra je nepatrná.. Nepřenesla se na tebe v plné síle..."
"Strašné," zašeptal. "Nedivím se ti, že ses toho všeho zbavila."
Stál před ní jako socha a hleděl na ni. Pozorně jej sledovala a čekala, až to udělá.
"Pojď, vezmi si ten trůn," pobídla ho.
A Algiditas ve vteřině poslechl. Napřáhl se a zapíchl svou smrtící čepel matce přímo do srdce. Umírající stařena nápadně zbledla. Pak princ svůj meč otočil a vytáhl. Bylo to rychlé a jednoduché.
Desperatus se nedíval. Svůj pohled upíral na jednu ze soch, ve které se vražedná scéna odrážela jako v pokřiveném zrcadle. Musel se opřít, šly na něj mdloby. Viděl, jak se Frigidona sesunula k zemi a spadla ze schodů. Algiditas ji chtěl zachytit, ale nestihl to. Mrtvé tělo se dokutálelo Desperatovi až k nohám. Chlapec pohlédl do té mrtvé tváře a v očích měl čirý děs.
"Hotovo," vydechl princ. Desperatus nebyl schopen jediné reakce, jen se rychle odvrátil od toho mrtvolně bílého, vrásčitého obličeje. Pohlédl směrem ke schodům. Byly špinavé od krve.
"Vidím, že jsi šokovaný.. Pro Poesia a Arcticu tedy dojdu sám.." na to princ a vytratil se.

Kapitola 17 - Tempora mutantur, et nos mutamur in illis

4. srpna 2013 v 17:56 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Před jednou z mnoha neprostupných skal se objevila postava jednoho z princů. Přerývavě dýchal, ve chvějící se dlani držel křečovitě svůj meč. Vypadal vyčerpaně a zmateně, zároveň se v něm zračil takový vztek, jaký si člověk jen těžko dokáže představit.
"NIVE!" křikl na skálu. Stál před ní jako socha, pevně rozhodnutý zabít jejího jediného obyvatele. Ten však na jeho zvolání neodpovídal. Skála byla pořád skálou..
"Vylez ven! Já tě zabiju!!"
Teprve teď se něco začalo dít. Obrovské kamenné dveře, jakoby čekaly přesně na tato slova, se ztěžka a hlasitě otevřely dokořán. A zpoza nich, plně vyzbrojený a připravený k boji, vyšel princ Nives osobně. Krok měl těžký a plíživý, jako vždy..
"Zdravím, bratře," zasípal a došel k němu. Algiditas mu neodpověděl.
"Čekám tu jen na tebe... Vím, co chceš... Zkus to," provokoval ho Nives tiše. Obličej měl jen pár centimetrů od bratrova. Slyšel jeho dech, cítil ten vztek. Líbilo se mu to...
"Myslíš, že mě zabiješ, je to tak?" posmíval se mu. "Ts, ts.. Kde jsi na to přišel.. Jsi z nás tří ten nejslabší.. Nemáš ani mou rychlost, ani Poesiovu nepředvídatelnost."
"Zato ale umím výborně šermovat," připomněl mu Algiditas, jehož hlas se třásl rozčilením.
Nives ho obešel kolem dokola a přitom dělal, že si ho důkladně prohlíží.
"No.. Uvidíme, jestli vyhraje rychlost, nebo nacvičené pohyby pro představení," špitl.
"DO STŘEHU!" zařval Algiditas a oba zaujali své pozice.
Princ-šermíř se rozmáchl k útoku. Než se ale nadál, už musel uhýbat před Nivovou ránou. Stihl se jen tak tak vyhnout smrtící čepeli. Šikovně obrátil svůj meč. Měl radost - Nives ho nestačil obrátit tak rychle. Než se ale rozmáchl k další ráně, zase musel uhnout před Nivem. Postupovali pořád dále od domu. Princ ho vůbec k útoku nepustil. Rány měl tak rychlé, že meč v jeho rukou šel sotva vidět.. Algiditas nemohl uvěřit tomu, že proti němu zřejmě nemá žádnou šanci..
Pak ale uhnul špatně - a Nivův meč se mu zařízl hluboko do ramene. Podlomila se mu kolena a svalil se k zemi. Než ale Nives stačil jakkoli pokračovat, podkopl mu nohy. Pak se kvapně zvedl a dal se zbaběle na útěk.
Utíkal, co mu síly stačily, pryč od Niva. On byl ale mnohonásobně rychlejší a už ho doháněl.
"To je konec.. To je konec," pomyslel si Algiditas. V záchvatu snahy o co nejrychlejší tempo zavadil o vlastní nohu a spadl tvrdě do sněhu.
Nivovy kroky se opět změnily v řinčivé plížení. Došel až k němu a sklonil se nad něj.
"Poslední dny se ti moc nedaří," zašeptal. "Ještě tě nechci zabít. Chci si hrát."
Nives zabodl svůj meč Algiditovi přímo doprostřed natažené dlaně. Princ bolestí zavyl a stočil se na bok, křečovitě držíc svou ruku. Přes slzy se mu špatně vidělo. Pomalu přestával vnímat okolí, jen čekal na další mučení.
Nic dalšího se ale nedělo. Překvapeně se ohlédl.
Nives pozoroval cosi neviditelného přímo před sebou. A pak to Algiditas taky uviděl - shlukující se vločky, které se v mžiku proměnily v prince Poesia.
Algiditovi se tak ulevilo, až se začal smát. Poesis tomu nevěnoval pozornost.
"Co ty tady?" posmíval se Nives. Poesis neodpověděl, jen udělal dost zvláštní gesto - zvedl svůj ukazováček, jakoby chtěl říct: "Pozor, teď se dívej." Přitom ho upřeně pozoroval svýma matnýma očima.
Nives se rozchechtal. "Přišel jsi mě zabít jedním prstem, nebo co?"
Poesis mlčky přikývl. Zdálo se, že ten posměch v Nivově hlase vůbec neslyšel.
Algiditovi se rozšířily zorničky. Mírně zbledl. Poesis si nemohl dělat legraci. Musel to myslet vážně.
"Ale.. Je skutečně tak mocný, že dokáže tak lehce zabít?" zeptal se sám sebe v duchu.
"Do střehu," sykl Nives výhružně. "Do střehu, změříme své síly. Zabiju vás oba najednou, bude-li to třeba.."
V mžiku pozvedl svůj meč, čímž Algiditovi způsobil další nesnesitelnou bolest. Poesis ale zpevnil svou ruku, což zjevně mělo za následek, že Nives nemohl udělat žádný další pohyb, jakoby byl ochromen.
Poesis dal svůj prst Nivovi těsně k čelu. Princ ze sebe vyrazil přiškrcené vyjeknutí. A pak, jak posouval svůj ukazováček níž a níž, Nives klesal na kolena víc a víc. Když se koleny dotkl země a Poesiova ruka byla natažená, udělal princ jen nepatrný prudký pohyb zápěstím a Nives se zřítil do sněhu, kde zůstal už jen nehybně ležet.
"Je.. Mrtvý?" zeptal se ho opatrně Algiditas, jenž se nyní snažil postavit.
Poesis přikývl.
"Proč.. Ehm.. Proč mi pomáháš?"
"V zájmu dějin budoucích," odpověděl Poesis prostě a v mžiku zase zmizel...
---
Annus se začínal nekontrolovatelně třást zimou. Držel se za ramena v zoufalé snaze udržet si aspoň trochu tepla a zuby mu drkotaly. I přes to všechno stále následoval můj vánek, statečně překračoval pařezy, brodil se ve sněhu a myslel na to, jak strašná ta cesta musela být pro Desperata. Počínal si opravdu výborně - i přes hlad a zimu si nikdy nestěžoval, neřekl půl slova. Kuráž mu totiž dodávalo vědomí, že už musí být blízko, když je tu tak chladno. A nemýlil se.
Zavedl jsem ho k Phoúronovu domku. Ne že bych chtěl, aby se s ním nějak zvlášť vybavoval, ale chtěl jsem Phoúronovi zároveň splnit jeho přání a dopřát mu nějakou tu návštěvu.
Annus třikrát zaklepal a vyčkal příchodu toho starého blázna. Dveře se otevřely. Když Annus uviděl, jak zvláštně Phoúron vypadá, zamračil se a podvědomě zkoumal, zdalipak nemá ten muž na sobě masku..
"Dobrý den, to jste vy? Ten, kdo si jde odvést Desperata?"
Annus mlčky přikývl. Nedával najevo žádné překvapení, i když jím překypoval víc než dost..
Phoúron mu pokynul, ať jde dál.
"Posaďte se, pane Victe. Dal byste si čaj?"
"Ano.. Díky," přikývl Annus.
Za chvilku byl čaj hotový a Phoúron ho přinesl. Když si sedli naproti sobě ke stolu, teprv pak byl Annus trochu výřečnější:
"Takže.. Odkud znáte mého bratra?" zeptal se zřetelným hlasem.
Phoúron si uskrnul z hrnku. "Našel si ke mně cestu, když šel do té proklaté země. Málem mi umrznul přímo před nosem. Vzal jsem ho tedy domů a vykurýroval.. Vypadal uboze."
"To se nedivím, při takové zimě," pomyslel si Annus.
"Říkal mi i o vás," pokračoval stařec a Annus zvedl hlavu. "Pověděl mi, že jste ho bil, a tak utekl.. I tak jsem ale rád, že si pro něj jdete. Cokoliv je lepší než Ledové zahrady, věřte mi."
"Jaká nebezpečí tam vlastně číhají?" zajímal se Annus, přestože to v něm vřelo z toho, že si ten nevděčník na něj dovolil stěžovat.
"Dá se to jen těžko popsat.. V podstatě jde o to, že je to země takřka bez emocí. Člověk musí být skutečně mrštný a necitlivý, aby tam přežil. První nebezpečí skýtá už jen zemský obránce, princ Nives. Zabíjet ho prostě baví.. Ale podle toho, co mi říkala Calida, teď váš bratr slouží princi Algiditovi. Nedá se říct, že by Algiditas nebyl nebezpečný, ale aspoň není tak krutý. A poslední z princů, Poesis.. To je dlouhá historie. Spokojte se s tím, že nikdy nevíte, jak zareaguje, co všechno může způsobit.. Nikdo z nich se nebojí prolít krev, pane Victe. Dokonce ani Algiditas. A navíc je tam ještě větší zima než tady, věřil byste tomu, mladý muži? Desperatus se tam musí mít skutečně špatně. To opravdu není země pro něj. Jsem opravdu rád, že si ho odtamtud odvedete. Jen dejte pozor - mám pocit, že se Algiditas svého sluhy jen těžko vzdá."
"Bude muset," zamumlal Annus zamyšleně.
"Jste očividně velmi silný muž.. Věřím, že ho přemůžete."
Annus se pro sebe usmál. Měl rád, když mu někdo řekl, že je silný. Cítil se při tom, jakoby mu Adriana řekla, že ho miluje.
"Adriana..." zamyslel se. Chyběly mu její rty, její slova.. Jen silou vůle se přinutil vrátit zpátky do reality.
"Děje se něco, mladý pane?" Phoúron si všiml toho náhlého ponoření do myšlenek. Annus zavrtěl hlavou a napil se čaje. Byl hořký a neslazený, ale to mu sotva vadilo.
"Algiditas.. Jeho jméno zní jako zmrzlina. Co je vůbec zač?" zeptal se pak.
"Algiditas je můj syn, následník albínijského trůnu. Kdysi jsem si myslel, že se mu kletba vyhla, ale asi jsem se spletl."
"Teď to zní spíš jako nějaké praštěné fantasy," vyčetl mu Annus.
"To se stává, když se nehmotné věci zhmotňují a naopak."
Annus jeho vysvětlení vůbec nerozuměl, ale rozhodl se, že už se raději nebude ptát na nic. Zvolna usrkával čaje a pozorně si starce prohlížel.
"Copak? Připadám vám zvláštní?"
"Popravdě.. Ano. Chtěl bych vědět - totiž.. Není to maska?"
"Není," usmál se Phoúron. "Je to nahromaděný prach z Ledových zahrad. Někde pod tím vším je můj pravý obličej, se kterým jsem se narodil, ale už dávno se mi ztratil. A tak vypadám, jak vypadám," povzdechl si.
"A.. To.. Mi hrozí taky?"
Phoúron se rozesmál. "Ne, samozřejmě, že ne. To byste tam musel být minimálně dvě stě let."
"Aha. Dobře."
Připadalo mu to praštěné. Proč by tam žil dvě stě let? Vždyť tak dlouho nikdo nežije. Pohybem hlavy ze sebe setřásl otázky, které se mu draly na jazyk a radši dopil tu hořkou tekutinu, kterou měl v hrnku. Přišlo mu to vhod. Taky si připadal trochu hořce.
Představil si, jak by asi vypadal Desperatus s takovým "nahromaděným prachem z Ledových zahrad". No.. Nejspíš dost děsivě. Raději na to myslet přestal.
"Možná," ozval se Phoúron po chvíli "že byste tady měl zůstat přes noc. Už se stmívá a rozhodně bych vám nedoporučoval, abyste vzhledem ke zdejším klimatickým podmínkám v noci cestoval. Souhlasíte?"
"Jistě. Jste velmi laskav. Díky."
"Nemáte zač, mladý pane."
Večer Annus ulehl do dřevěné postele, té stejné, ve které ležel i Desperatus. Připadalo mu, jakoby pach jeho bratra byl zachycen v tom velkém bílém polštáři...
"Tak dobrou noc," popřál mu Phoúron a zhasl mu svíci. "Dobře se vyspěte, zítřek bude velmi náročný."
Annus přikývl, ale neodpověděl. Ta charakteristická vůně způsobila, že se natolik uklidnil, že se ihned ponořil do jezera spánku...

Tempora mutantur, et nos mutamur in illis - 2. část

4. srpna 2013 v 17:48 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Annus se začínal nekontrolovatelně třást zimou. Držel se za ramena v zoufalé snaze udržet si aspoň trochu tepla a zuby mu drkotaly. I přes to všechno stále následoval můj vánek, statečně překračoval pařezy, brodil se ve sněhu a myslel na to, jak strašná ta cesta musela být pro Desperata. Počínal si opravdu výborně - i přes hlad a zimu si nikdy nestěžoval, neřekl půl slova. Kuráž mu totiž dodávalo vědomí, že už musí být blízko, když je tu tak chladno. A nemýlil se.

Zavedl jsem ho k Phoúronovu domku. Ne že bych chtěl, aby se s ním nějak zvlášť vybavoval, ale chtěl jsem Phoúronovi zároveň splnit jeho přání a dopřát mu nějakou tu návštěvu.
Annus třikrát zaklepal a vyčkal příchodu toho starého blázna. Dveře se otevřely. Když Annus uviděl, jak zvláštně Phoúron vypadá, zamračil se a podvědomě zkoumal, zdalipak nemá ten muž na sobě masku..
"Dobrý den, to jste vy? Ten, kdo si jde odvést Desperata?"
Annus mlčky přikývl. Nedával najevo žádné překvapení, i když jím překypoval víc než dost..
Phoúron mu pokynul, ať jde dál.
"Posaďte se, pane Victe. Dal byste si čaj?"
"Ano.. Díky," přikývl Annus.

Za chvilku byl čaj hotový a Phoúron ho přinesl. Když si sedli naproti sobě ke stolu, teprv pak byl Annus trochu výřečnější:
"Takže.. Odkud znáte mého bratra?" zeptal se zřetelným hlasem.
Phoúron si uskrnul z hrnku. "Našel si ke mně cestu, když šel do té proklaté země. Málem mi umrznul přímo před nosem. Vzal jsem ho tedy domů a vykurýroval.. Vypadal uboze."
"To se nedivím, při takové zimě," pomyslel si Annus.
"Říkal mi i o vás," pokračoval stařec a Annus zvedl hlavu. "Pověděl mi, že jste ho bil, a tak utekl.. I tak jsem ale rád, že si pro něj jdete. Cokoliv je lepší než Ledové zahrady, věřte mi."
"Jaká nebezpečí tam vlastně číhají?" zajímal se Annus, přestože to v něm vřelo z toho, že si ten nevděčník na něj dovolil stěžovat.
"Dá se to jen těžko popsat.. V podstatě jde o to, že je to země takřka bez emocí. Člověk musí být skutečně mrštný a necitlivý, aby tam přežil. První nebezpečí skýtá už jen zemský obránce, princ Nives. Zabíjet ho prostě baví.. Ale podle toho, co mi říkala Calida, teď váš bratr slouží princi Algiditovi. Nedá se říct, že by Algiditas nebyl nebezpečný, ale aspoň není tak krutý. A poslední z princů, Poesis.. To je dlouhá historie. Spokojte se s tím, že nikdy nevíte, jak zareaguje, co všechno může způsobit.. Nikdo z nich se nebojí prolít krev, pane Victe. Dokonce ani Algiditas. A navíc je tam ještě větší zima než tady, věřil byste tomu, mladý muži? Desperatus se tam musí mít skutečně špatně. To opravdu není země pro něj. Jsem opravdu rád, že si ho odtamtud odvedete. Jen dejte pozor - mám pocit, že se Algiditas svého sluhy jen těžko vzdá."
"Bude muset," zamumlal Annus zamyšleně.
"Jste očividně velmi silný muž.. Věřím, že ho přemůžete."
Annus se pro sebe usmál. Měl rád, když mu někdo řekl, že je silný. Cítil se při tom, jakoby mu Adriana řekla, že ho miluje.
"Adriana..." zamyslel se. Chyběly mu její rty, její slova.. Jen silou vůle se přinutil vrátit zpátky do reality.
"Děje se něco, mladý pane?" Phoúron si všiml toho náhlého ponoření do myšlenek. Annus zavrtěl hlavou a napil se čaje. Byl hořký a neslazený, ale to mu sotva vadilo.
"Algiditas.. Jeho jméno zní jako zmrzlina. Co je vůbec zač?" zeptal se pak.
"Algiditas je můj syn, následník albínijského trůnu. Kdysi jsem si myslel, že se mu kletba vyhla, ale asi jsem se spletl."
"Teď to zní spíš jako nějaké praštěné fantasy," vyčetl mu Annus.
"To se stává, když se nehmotné věci zhmotňují a naopak."
Annus jeho vysvětlení vůbec nerozuměl, ale rozhodl se, že už se raději nebude ptát na nic. Zvolna usrkával čaje a pozorně si starce prohlížel.
"Copak? Připadám vám zvláštní?"
"Popravdě.. Ano. Chtěl bych vědět - totiž.. Není to maska?"
"Není," usmál se Phoúron. "Je to nahromaděný prach z Ledových zahrad. Někde pod tím vším je můj pravý obličej, se kterým jsem se narodil, ale už dávno se mi ztratil. A tak vypadám, jak vypadám," povzdechl si.
"A.. To.. Mi hrozí taky?"
Phoúron se rozesmál. "Ne, samozřejmě, že ne. To byste tam musel být minimálně dvě stě let."
"Aha. Dobře."
Připadalo mu to praštěné. Proč by tam žil dvě stě let? Vždyť tak dlouho nikdo nežije. Pohybem hlavy ze sebe setřásl otázky, které se mu draly na jazyk a radši dopil tu hořkou tekutinu, kterou měl v hrnku. Přišlo mu to vhod. Taky si připadal trochu hořce.
Představil si, jak by asi vypadal Desperatus s takovým "nahromaděným prachem z Ledových zahrad". No.. Nejspíš dost děsivě. Raději na to myslet přestal.
"Možná," ozval se Phoúron po chvíli "že byste tady měl zůstat přes noc. Už se stmívá a rozhodně bych vám nedoporučoval, abyste vzhledem ke zdejším klimatickým podmínkám v noci cestoval. Souhlasíte?"
"Jistě. Jste velmi laskav. Díky."
"Nemáte zač, mladý pane."

Večer Annus ulehl do dřevěné postele, té stejné, ve které ležel i Desperatus. Připadalo mu, jakoby pach jeho bratra byl zachycen v tom velkém bílém polštáři...
"Tak dobrou noc," popřál mu Phoúron a zhasl mu svíci. "Dobře se vyspěte, zítřek bude velmi náročný."
Annus přikývl, ale neodpověděl. Ta charakteristická vůně způsobila, že se natolik uklidnil, že se ihned ponořil do jezera spánku...

Rozvrhnutí děje v následujících kapitolách - Annus

1. srpna 2013 v 14:09 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Tak, je načase si rozvrhnout, ve které kapitole se Annus setká s Phoúronem, kdy od něj odejde a kdy vstoupí konečně do L.Z.! :)

Takže.. Teď vlastně máme kapitolu Tempora Mutantur.. Tam se řeší vražda Niva. To je na jednu kapitolu dost málo.. Tak tam tedy šoupneme setkání s Phoúronem, co už. :)

Pak je Plaudite - tam je vražda Frigidony, Algiditovo získání trůnu a proces Desperatova zakletí (zavázání se k loajalitě). Tam je toho, myslím si, dost.

Potom je Littera Scripta manet - Poesis bude nucen se ukrýt, Algiditas po něm chce, aby napsal do své kroniky lži (že je A. právoplatným panovníkem). Poesis to ale odmítá.. No.. tady bude i Algiditas. Jde od Phoúrona, vstupuje do L.Z., nachází Arcticu a ta ho zavede k princi :) Pardon, králi :)¨

A nakonec Morituri Te Salutant, kde bude Annus zavražděn a prokáže se, že Desperatova loajalita zapečetěná kletbou je velmi silná...

A Adriana? No, tu asi klepne pepka, až se v kapitole Memento Desperatus vrátí sám.. No jo :)