Červenec 2013

Tempora mutantur, et nos mutamur in illis - 1. část

30. července 2013 v 12:19 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Před jednou z mnoha neprostupných skal se objevila postava jednoho z princů. Přerývavě dýchal, ve chvějící se dlani držel křečovitě svůj meč. Vypadal vyčerpaně a zmateně, zároveň se v něm zračil takový vztek, jaký si člověk jen těžko dokáže představit.
"NIVE!" křikl na skálu. Stál před ní jako socha, pevně rozhodnutý zabít jejího jediného obyvatele. Ten však na jeho zvolání neodpovídal. Skála byla pořád skálou..
"Vylez ven! Já tě zabiju!!"
Teprve teď se něco začalo dít. Obrovské kamenné dveře, jakoby čekaly přesně na tato slova, se ztěžka a hlasitě otevřely dokořán. A zpoza nich, plně vyzbrojený a připravený k boji, vyšel princ Nives osobně. Krok měl těžký a plíživý, jako vždy..
"Zdravím, bratře," zasípal a došel k němu. Algiditas mu neodpověděl.
"Čekám tu jen na tebe... Vím, co chceš... Zkus to," provokoval ho Nives tiše. Obličej měl jen pár centimetrů od bratrova. Slyšel jeho dech, cítil ten vztek. Líbilo se mu to...
"Myslíš, že mě zabiješ, je to tak?" posmíval se mu. "Ts, ts.. Kde jsi na to přišel.. Jsi z nás tří ten nejslabší.. Nemáš ani mou rychlost, ani Poesiovu nepředvídatelnost."
"Zato ale umím výborně šermovat," připomněl mu Algiditas, jehož hlas se třásl rozčilením.
Nives ho obešel kolem dokola a přitom dělal, že si ho důkladně prohlíží.
"No.. Uvidíme, jestli vyhraje rychlost, nebo nacvičené pohyby pro představení," špitl.

"DO STŘEHU!" zařval Algiditas a oba zaujali své pozice.
Princ-šermíř se rozmáchl k útoku. Než se ale nadál, už musel uhýbat před Nivovou ránou. Stihl se jen tak tak vyhnout smrtící čepeli. Šikovně obrátil svůj meč. Měl radost - Nives ho nestačil obrátit tak rychle. Než se ale rozmáchl k další ráně, zase musel uhnout před Nivem. Postupovali pořád dále od domu. Princ ho vůbec k útoku nepustil. Rány měl tak rychlé, že meč v jeho rukou šel sotva vidět.. Algiditas nemohl uvěřit tomu, že proti němu zřejmě nemá žádnou šanci..
Pak ale uhnul špatně - a Nivův meč se mu zařízl hluboko do ramene. Podlomila se mu kolena a svalil se k zemi. Než ale Nives stačil jakkoli pokračovat, podkopl mu nohy. Pak se kvapně zvedl a dal se zbaběle na útěk.
Utíkal, co mu síly stačily, pryč od Niva. On byl ale mnohonásobně rychlejší a už ho doháněl.
"To je konec.. To je konec," pomyslel si Algiditas. V záchvatu snahy o co nejrychlejší tempo zavadil o vlastní nohu a spadl tvrdě do sněhu.
Nivovy kroky se opět změnily v řinčivé plížení. Došel až k němu a sklonil se nad něj.
"Poslední dny se ti moc nedaří," zašeptal. "Ještě tě nechci zabít. Chci si hrát."
Nives zabodl svůj meč Algiditovi přímo doprostřed natažené dlaně. Princ bolestí zavyl a stočil se na bok, křečovitě držíc svou ruku. Přes slzy se mu špatně vidělo. Pomalu přestával vnímat okolí, jen čekal na další mučení.
Nic dalšího se ale nedělo. Překvapeně se ohlédl.
Nives pozoroval cosi neviditelného přímo před sebou. A pak to Algiditas taky uviděl - shlukující se vločky, které se v mžiku proměnily v prince Poesia.
Algiditovi se tak ulevilo, až se začal smát. Poesis tomu nevěnoval pozornost.
"Co ty tady?" posmíval se Nives. Poesis neodpověděl, jen udělal dost zvláštní gesto - zvedl svůj ukazováček, jakoby chtěl říct: "Pozor, teď se dívej." Přitom ho upřeně pozoroval svýma matnýma očima.
Nives se rozchechtal. "Přišel jsi mě zabít jedním prstem, nebo co?"
Poesis mlčky přikývl. Zdálo se, že ten posměch v Nivově hlase vůbec neslyšel.
Algiditovi se rozšířily zorničky. Mírně zbledl. Poesis si nemohl dělat legraci. Musel to myslet vážně.
"Ale.. Je skutečně tak mocný, že dokáže tak lehce zabít?" zeptal se sám sebe v duchu.
"Do střehu," sykl Nives výhružně. "Do střehu, změříme své síly. Zabiju vás oba najednou, bude-li to třeba.."
V mžiku pozvedl svůj meč, čímž Algiditovi způsobil další nesnesitelnou bolest. Poesis zpevnil svou ruku, což zjevně mělo za následek, že Nives nemohl udělat žádný další pohyb, jakoby byl ochromen.

Poesis dal svůj prst Nivovi těsně k čelu. Princ ze sebe vyrazil přiškrcené vyjeknutí. A pak, jak posouval svůj ukazováček níž a níž, Nives klesal na kolena víc a víc. Když se koleny dotkl země a Poesiova ruka byla natažená, udělal princ jen nepatrný prudký pohyb zápěstím a Nives se zřítil do sněhu, kde zůstal už jen nehybně ležet.

"Je.. Mrtvý?" zeptal se ho opatrně Algiditas.
Poesis přikývl.
"Proč.. Ehm.. Proč mi pomáháš?"
"V zájmu dějin budoucích," odpověděl Poesis prostě a v mžiku zase zmizel...

Requiescat in pace - ilustrace

30. července 2013 v 11:26 | Magorovo Wuhu |  Obrázky a ilustrace

Phoúron drží v rukou Algidita, svého umírajícího syna, kterého byl nucen zabít.

Kapitola 16 - Omnes amores vulnerant, ultima necat

29. července 2013 v 18:32 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Moenia, 8 hodin ráno

"Anne," ozvalo se z kuchyně.
"Už tam jdu," odpověděl. Právě v televizi odstartovali závod Formule 1. Seděl na svém skromném gauči a užíval si volno, když ho Adriana vytrhla z odpočinku. Ztěžka vstal, dopil hrnek čaje a přišel za ní.
Adriana stála uprostřed kuchyně, opřená o digestoř. Vypadala zmateně a rozrušeně.
"Něco se děje?" zeptal se jí potichu.
Přikývla. "Jo."
"Můžu vědět, co?"
Otočila se zády k němu, sklonila hlavu a tiše, vyčítavým hlasem, se ho zeptala:
"Ty máš bratra, že jo?"
Annus nevěřil vlastním uším. Zůstal stát jako zařezaný. Kdo jí to mohl říct? Jak to zjistila? Má o něm zprávy?
Vzápětí si ale v duchu vlepil facku. Co je mu po tom, co se s ním stalo? Přece odešel, ne? Odešel a zradil ho. Ať si klidně chcípne, jemu to bylo fuk.
Přinutil se ke klidnému hlasu, když jí odpovídal.
"Ne, já žádného bratra nemám. Kdo ti řekl takovou blbost?"
Adriana ztěžka dýchala.
"On říkal, že to budeš popírat. A přesně tímhle tónem," zamumlala.
"Kdo? Kdo ti co říkal?" Annus začínal ztrácet nervy. Tohle nebylo dobré.
"Ne - neříkal. Spíš.. Zpíval," zašeptala.
"Děláš si ze mě legraci?" zahřměl nebezpečně. "Tak kdo!" křikl.
"Takže je to pravda," přikývla a otočila se na něj s otazníky v očích.
Annus se neměl k odpovědi, jen dál zíral do jejích vyčítavých očí a snažil se pochopit, co se to tu děje.
"Dneska," začala a Annus zpozorněl "Dneska tady byl nějaký.. Divný chlap. Tvrdil, že máš bratra, žes ho vyhnal, a že je teď někde daleko a potřebuje tě."
"Ne," zavrtěl hlavou Annus. "Já ho nevyhnal. Odešel sám. Já jsem ho jenom.. Vyprovodil. Zkoušel jsem mu domluvit, ale když to nezabralo, poznal jsem, jaký to je nevděčník a jak mě zklamal. Adriano, on není můj bratr. Vzdal jsem se ho, je mi cizí, je pryč!"
Annus si uvědomil, že stojí těsně u ní a pevně ji drží za ramena, jakoby z ní chtěl to obvinění setřást.
"Mýlíš se," odpověděla pevně. "Desperatus bude vždycky tvůj bratr, Anne. Ať uděláš cokoliv. A právě teď tě potřebuje, slyšíš?"
Annus práskl pěstí do stolu.
"Tak potřebuje, jo? Nenapadlo tě třeba, že ti ten chlap mohl kecat?"
"Jasně," řekla. "Taky mi ale řekl, že bezpečně poznám, že mi nelhal! Což jsem poznala. Takže půjdeš za ním, nebo tady pořád budeš takhle stát?" řekla a dala si ruce v bok.
"Pů-půjdeš? Jak to myslíš? To se mám plahočit přes hory a doly kvůli nějakému spratkovi? Tak to si dej hadr na čelo. Co bych tam asi dělal, hm?" soptil.
"No já nevím, třeba ho přivedl zpátky?"
"A co když mě pošle do prdele?"
"Tak budeš aspoň vědět, na čem seš," odsekla.
Annus se posadil ke stolu a podepřel si rukama hlavu.
"A.. Vymyslel taky ten tvůj.. Chytrej člověk, jak tam asi trefím?"
Adriana se mírně usmála.
"S tím si nemusíš dělat starosti. Říkal, že tě povede."
"Vážně?" odfrknul si. "A kde je?"
"On.. On je neviditelný," špitla a zčervenala studem.
"Tak neviditelný," zavrčel nevěřícně.
"Neviditelný.. On.. On není vidět."
"Já kurva vím, co to znamená!!"
Adriana stáhla rty do přísné linky. "Neutrhuj se na mě!"
Annus si dlaněmi skryl obličej. "A co ještě říkal ten tvůj podivín?"
"Říkal," na to Adriana "že je Desperatus někde na severu, v zemi, kde je pořádná zima. A že.. Že má vypíchnuté oko."
"Vypíchnuté oko," odfrknul si.
Nic na to neřekla. V kuchyni zavládlo ticho. Adriana si sedla naproti Annovi a zkoumavě na něj pohlížela. Vypadal zamyšleně, jakoby se mu teprve teď ty nově nabyté informace dostávaly pod kůži.
"To je ono, jen přemýšlej," pomyslela si a prohlížela si své ruce.
Po chvíli už však nevydržela mlčet. Zvedla hlavu a pátravě se ho zeptala:
"Anne, proč jsi ho vlastně vyhnal?"
Annus se nevědomky ošil.
"To bylo jednoduché. On CHTĚL odejít."
"Jen tak?"
"Jen tak," přikývl.
Nevěřícně na něj zírala. Nevěděla co říct, na co se zeptat, když..
"Anne, máš ho vůbec rád?"
"MĚL jsem ho rád," odpověděl. "Moc rád."
"A dával jsi mu to najevo?" otázala se s velkou opatrností v hlase, přičemž ho pátravě pozorovala.
"Každý den," řekl.
"Jak?"
Annus se na ni otočil. "Jak to myslíš, jak? Učil jsem ho samostatnosti a zodpovědnosti! Chodil jsem s ním makat, mlátil ho jak žito a dával mu porce jak pro medvěda. Co jsem moh dělat víc, ty chytrá?"
Adriana neodpověděla. Zadívala se z okna a přemýšlela.
"Byl pořád takový slaboch.." ozval se najednou a ona k němu vzhlédla. Měl zamyšlený pohled a hlavu mírně skloněnou. "Cpal jsem do něj všechno, co jsem se naučil, ale on si toho nevážil. Proto jsem ho vyhnal. Můj otec říkal, že je budižkničemu.. A já mu tehdy nevěřil."
Došla k němu a vzala jeho obličej do svých dlaní.
"To, že je slabý, ještě neznamená, že je budižkničemu. To proto jsi ho vyhnal?"
Přikývl, dívajíce se do těch doširoka otevřených, jasných očí.
"Jak jsi mohl," vydechla. "Jak jsi ho mohl vyhnat jen kvůli tomuhle? Lidé se neopouštějí jenom proto, že jsou slabí! To se prostě nedělá, to přece.. Nemůžeš. Proč ho zavrhuješ? Dobře jsi věděl, že tě potřebuje. A ty.. Ty se ho jen tak zbavíš..!"
Annus prudce vstal a dal si ruce v bok.
"Tak JEDNODUCHÝ to zas není! Myslíš si, že jsem pitomec? Že nevím, že to tak nejde? Neuplyne den, kdy bych se nestrachoval o jeho život, Adriano! Máš vůbec právo mi něco takového vyčítat, když ses s tím nikdy nesetkala? Ty prostě nevíš, jaké to je, jak to chodí!! Myslíš si, že všechno víš, že jsem jen kus kamene a můžu jen tak zapomenout?"
Adriana otevřela ústa a pak je zase zavřela.
"Co po mně chceš," zavrčel. "Co po mně chceš?"
"Chci, abys šel za ním, našel ho a přivedl ho zpátky," řekla pevně. Nerozuměla tomu, co jí tady vykládal, zato moc dobře věděla, co po něm chce.
Annus začal vztekle přecházet po kuchyni.
"Tak jo," řekl, když udělal pět kroků tam a zase zpátky. "Tak jo. Půjdu tam a najdu ho. Fajn."
"Dobře," vydechla úlevně a vzala ho kolem ramen. Svaly měl napjaté, těžce oddechoval a v očích se mu objevoval mírně nepříčetný výraz.
"Půjdu tam a najdu ho."
"Myslím, že bys to stejně udělal," namítla.
"Ne, neudělal," řekl. "Neudělal bych to. Neudělal bych vůbec nic, jenom bych tiše čekal na jeho smrt, Adriano."
Pokrčila rameny. "Na tom už nezáleží."
"Bez tebe.. Bych tady jenom zbaběle seděl. Jdu ho najít. Snad mě ten tvůj neviditelný přítel povede, protože jestli ne, tak nevím, jak to udělat."
"Dobře, hodně štěstí. Udělám ti velkou svačinu, chceš?"
Strnule přikývl.
Usmál jsem se. Já věděl, že se na ni můžu spolehnout.
Annus si rychle balil věci, přičemž si v duchu nadával, jak důvěřivý je. Musel si ale připustit jednu věc - už dlouho chtěl po Desperatovi pátrat. Jen nevěděl, kde začít.
"To, že Adriana zná jeho jméno, je přece důkaz," pomyslel si.
Zavřel batoh a došel ke dveřím. Adriana už u nich stála a v rukou držela připravenou svačinu.
"Vzal sis dost peněz? Bůh ví, jak ta cesta může být dlouhá," zeptala se ho.
Annus stroze přikývl a balíček si od ní vzal.
"Řekni chlapům tam v lomu, že jsem odjel na výlet," řekl.
"Dobře," přikývla.
Annus otevřel dveře. Než se ale odhodlal odejít, přiblížil se k Adrianě a dal jí pusu.
"Snad se ti nic nestane."
"Dokážu se o sebe postarat," na to on. Přikývla. Věděla, že je to pravda. Annův příběh již znala, on sám jí ho převyprávěl. Ztěžka pohlédla do těch jasně modrých očí a trpce se usmála. Annus jí úsměv opětoval a otočil se k odchodu.
"Jen jedna pusa a už jdeš?" ozval se její zklamaný hlas.
"Ano," odpověděl. "Asi jenom nemám rád loučení, to je všechno."
"Rozumím.."
Annus se rozhlédl. "Tak kde je ten muž, co mě má vést?"
"Vem si chleba bochánek
a následuj můj vánek," zazpíval jsem.
Přímo před Annem se rozšumělo listí, které se okamžitě rozletělo směr sever. Vyšel za mnou, stihl jen tak tak zamávat Adrianě a už jsem ho neomylně vedl k sobě do Ledových zahrad. Šli jsme svižně, zbytečně jsme neotáleli. Tedy až na zastávku v Kravicích - vesničce, kde Desperatus potkal Loru...
Annus si všiml, že je poblíž menšího jezírka. Leželo jen asi padesát metrů od něj, lemované vysokými topoly a orobinci. Rozhodl se, že si dopřeje pár minut odpočinku.
"Pokud nebudeš mít nic proti, rád bych si na chvíli sednul," řekl mi tiše. Můj vánek ustal a on pochopil, že souhlasím.
Přešel přes vysoký porost, obešel stromy a sedl si na břeh. Chvíli tak zůstal a bezmyšlenkovitě čabral rukou v té strnulé vodě, když zaslechl kousek od sebe mírné zašumění a vzápětí uviděl malou postavu ušmudlané dívky v otrhaném oblečení. Ani jednomu z nich se zřejmě nezamlouvala přítomnost druhého. Kdyby se snad potkali jinde.. Ale tento rybníček byl jako stvořený pro samotářské lelkování uprostřed ticha. Dívka na Anna pohlédla velkýma temnýma očima. Annus udělal to samé. Když si všiml stavu jejího oblečení, podvědomě si odfrkl.
"Ta holka se o sebe zřejmě neumí postarat. Ani slušné oblečení není schopná sehnat," pomyslel si znechuceně.
Lora poznala hned, proč se mu najednou tak znelíbila. Nechtěla však dát najevo, jak moc se jí jeho pohrdání dotklo. Ztěžka se usmála.
"Vy také patříte k povrchním lidem?" zeptala se ho úplně klidně.
"Jen mě zaráží, že se nesnažíš vypadat trochu slušně a klidně tady běháš v takových hadrech. Ale do toho mi samozřejmě nic není."
"Ne, to není," přikývla. "Můžu?" ukázala na břeh a vzápětí si sedla přímo vedle něj. Nechtěla se vzdát oblíbených večerů strávených u jezírka jen tak lehce.
"Jistě," řekl Annus sice pozdě, ale přece.
Teprve v tu chvíli si všiml, jak neobyčejně vypadá. Tedy kromě toho, že byla celá špinavá a otrhaná. Nadměrně velké, tmavé, divoké oči. Drobný bledý obličejík s malinkým, umazaným nosem. Trocha pih. Těžká, kudrnatá hříva, přes kterou mohla sotva vidět..
Dlouho se dívali na poklidnou hladinu a mlčeli. Pomalu se stmívalo, už byly vidět první hvězdy, jejichž dokonalé obrazy se odrážely ve vodě pod dvěma sedícími lidmi. Topoly za nimi šuměly v mírném letním větru. Byl to krásný večer.
Teprve až po setmění se Lora na Anna otočila.
"Znala jsem jednoho kluka, měl oči jako vy. Kdysi dávno jsem mu vyčetla z ruky, že mě opustí a už se ke mně nevrátí. A on odešel. Zajímalo by mě, jak se mu daří.. Ale nejspíš je už dávno mrtvý," řekla zasněně.
"Vsadím se, že měl černé vlasy a modrou mikinu," zašeptal Annus spíš pro sebe.
"Jak to víte?" zarazila se.
Annus se na ni překvapeně otočil. Mohla by to být pravda, že tato dívka potkala Desperata na jeho cestě neznámo kam?
"Potkala jsi ho," vyrazil ze sebe zaskočeně.
Přikývla. "Spal u mě. Ale jaktože ho znáte?"
"Jdu ho hledat."
"Do té země zabalené ve sněhu, kterou jsem viděla v jeho dlani?"
"Ano, zřejmě tam. Ach jo, proč nemohl zůstat u tebe. Bylo by s tím míň práce."
Lora sklonila hlavu a zadívala se do země. "Já... Já jsem ho vyhnala," řekla tiše a nevědomky trhala trávu, která kolem ní rostla.
"No, to nejsi jediná.."
Po další hodině nebo dvou plné myšlenek a mlčení se Lora zvedla k odchodu.
"Budu muset jít. Bratři by mě hledali."
"Já už taky půjdu. Je třeba se k Desperatovi co nejdřív dostat." A zvedl se také.
"Hodně štěstí při pátrání, ehm.. Jak se jmenujete?"
"Annus," řekl bezbarvě.
"Já jsem Lora."

Omnes amores vulnerant, ultima necat - 2. část oprava

29. července 2013 v 18:14 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Annus si rychle balil věci, přičemž si v duchu nadával, jak důvěřivý je. Musel si ale připustit jednu věc - už dlouho chtěl po Desperatovi pátrat. Jen nevěděl, kde začít.
"To, že Adriana zná jeho jméno, je přece důkaz," pomyslel si.
Zavřel batoh a došel ke dveřím. Adriana už u nich stála a v rukou držela připravenou svačinu.
"Vzal sis dost peněz? Bůh ví, jak ta cesta může být dlouhá," zeptala se ho.
Annus stroze přikývl a balíček si od ní vzal.
"Řekni chlapům tam v lomu, že jsem odjel na výlet," řekl.
"Dobře," přikývla.
Annus otevřel dveře. Než se ale odhodlal odejít, přiblížil se k Adrianě a dal jí pusu.
"Snad se ti nic nestane."
"Dokážu se o sebe postarat," na to on. Přikývla. Věděla, že je to pravda. Annův příběh již znala, on sám jí ho převyprávěl. Ztěžka pohlédla do těch jasně modrých očí a trpce se usmála. Annus jí úsměv opětoval a otočil se k odchodu.
"Jen jedna pusa a už jdeš?" ozval se její zklamaný hlas.
"Ano," odpověděl. "Asi jenom nemám rád loučení, to je všechno."
"Rozumím.."
Annus se rozhlédl. "Tak kde je ten muž, co mě má vést?"

"Vem si chleba bochánek
a následuj můj vánek," zazpíval jsem.

Přímo před Annem se rozšumělo listí, které se okamžitě rozletělo směr sever. Vyšel za mnou, stihl jen tak tak zamávat Adrianě a už jsem ho neomylně vedl k sobě do Ledových zahrad. Šli jsme svižně, zbytečně jsme neotáleli. Tedy až na zastávku v Kravicích - vesničce, kde Desperatus potkal Loru...

Annus si všiml, že je poblíž menšího jezírka. Leželo jen asi padesát metrů od něj, lemované vysokými topoly a orobinci. Rozhodl se, že si dopřeje pár minut odpočinku.
"Pokud nebudeš mít nic proti, rád bych si na chvíli sednul," řekl mi tiše. Můj vánek ustal a on pochopil, že souhlasím.
Přešel přes vysoký porost, obešel stromy a sedl si na břeh. Chvíli tak zůstal a bezmyšlenkovitě čabral rukou v té strnulé vodě, když zaslechl kousek od sebe mírné zašumění a vzápětí uviděl malou postavu ušmudlané dívky v otrhaném oblečení. Ani jednomu z nich se zřejmě nezamlouvala přítomnost druhého. Kdyby se snad potkali jinde.. Ale tento rybníček byl jako stvořený pro samotářské lelkování uprostřed ticha. Dívka na Anna pohlédla velkýma temnýma očima. Annus udělal to samé. Když si všiml stavu jejího oblečení, podvědomě si odfrkl.
"Ta holka se o sebe zřejmě neumí postarat. Ani slušné oblečení není schopná sehnat," pomyslel si znechuceně.
Lora poznala hned, proč se mu najednou tak znelíbila. Nechtěla však dát najevo, jak moc se jí jeho pohrdání dotklo. Ztěžka se usmála.
"Vy také patříte k povrchním lidem?" zeptala se ho úplně klidně.
"Jen mě zaráží, že se nesnažíš vypadat trochu slušně a klidně tady běháš v takových hadrech. Ale do toho mi samozřejmě nic není."
"Ne, to není," přikývla. "Můžu?" ukázala na břeh a vzápětí si sedla přímo vedle něj. Nechtěla se vzdát oblíbených večerů strávených u jezírka jen tak lehce.
"Jistě," řekl Annus sice pozdě, ale přece.
Teprve v tu chvíli si všiml, jak neobyčejně vypadá. Tedy kromě toho, že byla celá špinavá a otrhaná. Nadměrně velké, tmavé, divoké oči. Drobný bledý obličejík s malinkým, umazaným nosem. Trocha pih. Těžká, kudrnatá hříva, přes kterou mohla sotva vidět..

Dlouho se dívali na poklidnou hladinu a mlčeli. Pomalu se stmívalo, už byly vidět první hvězdy, jejichž dokonalé obrazy se odrážely ve vodě pod dvěma sedícími lidmi. Topoly za nimi šuměly v mírném letním větru. Byl to krásný večer.
Teprve až po setmění se Lora na Anna otočila.
"Znala jsem jednoho kluka, měl oči jako vy. Kdysi dávno jsem mu vyčetla z ruky, že mě opustí a už se ke mně nevrátí. A on odešel. Zajímalo by mě, jak se mu daří.. Ale nejspíš je už dávno mrtvý," řekla zasněně.
"Vsadím se, že měl černé vlasy a modrou mikinu," zašeptal Annus spíš pro sebe.
"Jak to víte?" zarazila se.
Annus se na ni překvapeně otočil. Mohla by to být pravda, že tato dívka potkala Desperata na jeho cestě neznámo kam?
"Potkala jsi ho," vyrazil ze sebe zaskočeně.
Přikývla. "Spal u mě. Ale jaktože ho znáte?"
"Jdu ho hledat."
"Do té země zabalené ve sněhu, kterou jsem viděla v jeho dlani?"
"Ano, zřejmě tam. Ach jo, proč nemohl zůstat u tebe. Bylo by s tím míň práce."
Lora sklonila hlavu a zadívala se do země. "Já... Já jsem ho vyhnala," řekla tiše.
"No, to nejsi jediná.."

Po další hodině nebo dvou plné myšlenek a mlčení se Lora zvedla k odchodu.
"Budu muset jít. Bratři by mě hledali."
"Já už taky půjdu. Je třeba se k Desperatovi co nejdřív dostat." A zvedl se také.
"Hodně štěstí při pátrání, ehm.. Jak se jmenujete?"
"Annus," řekl bezbarvě.
"Já jsem Lora."

Omnes amores vulnerant, ultima necat - 2. část

27. července 2013 v 9:14 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Anne, zachraň bratra svého,
mladistvého, mizivého..
Já tě vánkem povedu,
zachránit však nesvedu.

Annus si dal na ramena svůj malý batoh a se stále skeptickým výrazem ve tváři následoval můj vánek. Adriana mu z okna zamávala. Když to postřehl, také jí zamával. Poté se otočil a začal jít po stopách svého bratra.

Po mnoha unavujících kilometrech se octl v Kravicích - vesničce, kde Desperatus potkal Loru. Při té vzpomínce se musím usmát. Kdyby Kuba a Gábi Desperata nevyhodili, nikdy bych ho nebyl schopen přivést do Ledových zahrad...
Annus uviděl v dálce jezírko a pocítil touhu se v jeho vodě ochladit.
Přešel vysokou trávu, odhrnul pár keřů a zadíval se na tu překvapivě klidnou hladinu. Hlavou mu ale projelo zklamání, jakmile si uvědomil, že tu není sám. Na břehu kousek od místa, kde stál, seděla nějaká dívka s hustými hnědými vlasy a drobným obličejem, který byl sotva vidět, pod těmi prsteny.
Dívka si všimla přítomnosti cizince a zvědavě k němu vzhlédla. Annus jí pohled opětoval, ale neřekl nic. Dívka se mu zadívala do očí a v jejích očích se zračil mírný šok..
Když Annovi začalo připadat, že se na něj dívka dívá až moc dlouho, zeptal se jí:
"Mám odejít?"
Dívka nadskočila. Nečekala, že by s ní ten cizinec chtěl mluvit..
"Ne," řekla rozhodně. "Jen mě zaráží.. Máte totiž stejné oči, jako jeden.. Jeden kluk. Toho neznáte." A znovu se zadívala na hladinu.
"Kluk?" Annus nevěřil vlastním uším.
"Jo."
Annus došel až k ní a pokynul jí, aby vstala. Dívka, ač neochotně, poslechla.
"Tak poslouchej," oslovil ji hrubým hlasem. "Pověz mi, kde je Desperatus a nic se ti nestane."
Lora rozhodila bezmocně rukama.
"Nevím, kde ten lhář je. Moji bratři ho odsud vyhnali. Ale podle toho, co jsem viděla v jeho dlani, bych řekla, že je někde daleko, dávno mrtvý."
Annus si ji měřil pohledem. Obličej měl bez výrazu.
"Lhář, říkáš?"
"Jo," řekla ublíženým hlasem. "Říkal, že mu moji bratři napovídali lži, ale to nemohla být pravda, Kuba a Gábi jsou čestní," vyhrkla.
Annus se otočil k odchodu, ale než tak udělal, řekl jí jen tolik:
"Můj bratr nikdy nelže." Načež odešel zpátky za stromy a namířil si to k cestě.
Lora chvíli stála jako zmrazená, než jí ta slova došla. Ten cizinec je řekl tak přesvědčivě a důvěryhodně..
"Nikdy?" zvolala za ním. Na chvilku si pomyslela, že ji ten muž nemůže slyšet, ale když zaslechla z dálky rozhodné "Ne, nikdy", obličej jí zrůžověl.
Možná měl ten cizinec pravdu...



Omnes amores vulnerant, ultima necat - 1. část

26. července 2013 v 14:04 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Moenia, 8 hodin ráno

"Anne," ozvalo se z kuchyně.
"Už tam jdu," odpověděl. Právě v televizi odstartovali závod Formule 1. Seděl na svém skromném gauči a užíval si volno, když ho Adriana vytrhla z odpočinku. Ztěžka vstal, dopil hrnek čaje a přišel za ní.
Adriana stála uprostřed kuchyně, opřená o digestoř. Vypadala zmateně a rozrušeně.
"Něco se děje?" zeptal se jí potichu.
Přikývla. "Jo."
"Můžu vědět, co?"
Otočila se zády k němu, sklonila hlavu a tiše, vyčítavým hlasem, se ho zeptala:
"Ty máš bratra, že jo?"

Annus nevěřil vlastním uším. Zůstal stát jako zařezaný. Kdo jí to mohl říct? Jak to zjistila? Má o něm zprávy?
Vzápětí si ale v duchu vlepil facku. Co je mu po tom, co se s ním stalo? Přece odešel, ne? Odešel a zradil ho. Ať si klidně chcípne, jemu to bylo fuk.
Přinutil se ke klidnému hlasu, když jí odpověděl:
"Ne, já žádného bratra nemám. Kdo ti řekl takovou blbost?"
Adriana ztěžka dýchala.
"On říkal, že to budeš popírat. A přesně tímhle tónem," zamumlala.
"Kdo? Kdo ti co říkal?" Annus začínal ztrácet nervy. Tohle nebylo dobré.
"Ne - neříkal. Spíš.. Zpíval," zašeptala.
"Děláš si ze mě legraci?" zahřměl nebezpečně. "Tak kdo!" křikl.
"Takže je to pravda," přikývla a otočila se na něj s otazníky v očích.
Annus se neměl k odpovědi, jen dál zíral do jejích vyčítavých očí a snažil se pochopit, co se to tu děje.
"Dneska," začala a Annus zpozorněl "Dneska tady byl nějaký.. Divný chlap. Tvrdil, že máš bratra, žes ho vyhnal, a že je teď někde daleko a potřebuje tě."
"Ne," zavrtěl hlavou Annus. "Já ho nevyhnal. Odešel sám. Já jsem ho jenom.. Vyprovodil. Zkoušel jsem mu domluvit, ale když to nezabralo, poznal jsem, jaký to je nevděčník a jak mě zklamal. Adriano, on není můj bratr. Vzdal jsem se ho, je mi cizí, je pryč!"
Annus si uvědomil, že stojí těsně u ní a pevně ji drží za ramena, jakoby z ní chtěl to obvinění setřást.
"Mýlíš se," odpověděla pevně. "Desperatus bude vždycky tvůj bratr, Anne. Ať uděláš cokoliv. A právě teď tě potřebuje, slyšíš?"
Annus práskl pěstí do stolu.
"Tak potřebuje, jo? Nenapadlo tě třeba, že ti ten.. Ten chlap mohl kecat?"
"Jasně," řekla. "Taky mi ale řekl, že bezpečně poznám, že mi nelhal! Což jsem poznala. Takže půjdeš za ním, nebo tady pořád budeš takhle stát?" řekla a dala si ruce v bok.
"Pů-půjdeš? Jak to myslíš? To se mám plahočit přes hory a doly kvůli nějakému spratkovi? Tak to si dej hadr na čelo. Co bych tam asi dělal, hm?" soptil.
"No já nevím, třeba ho přivedl zpátky?"
"A co když mě pošle do prdele?"
"Tak budeš aspoň vědět, na čem seš," odsekla.

Annus se posadil ke stolu a podepřel si rukama hlavu.
"A.. Vymyslel taky ten tvůj.. Chytrej člověk, jak tam asi trefím?"
Adriana se mírně usmála.
"S tím si nemusíš dělat starosti. Říkal, že tě povede."
"Vážně?" odfrknul si. "A kde je?"
"On.. On je neviditelný," špitla a zčervenala studem.
"Tak neviditelný," zavrčel nevěřícně.
"Neviditelný.. On.. On není vidět."
"Já kurva vím, co to znamená!!"
Adriana stáhla rty do přísné linky. "Neutrhuj se na mě!"
Annus si dlaněmi skryl obličej. "A co ještě říkal ten tvůj podivín?"
"Říkal," na to Adriana "že je Desperatus někde na severu, v zemi, kde je pořádná zima. A že.. Že má vypíchnuté oko."
"Vypíchnuté oko," odfrknul si.
Nic na to neřekla. V kuchyni zavládlo ticho. Adriana si sedla naproti Annovi a zkoumavě na něj pohlížela. Vypadal zamyšleně, jakoby se mu teprve teď nově nabyté informace dostávaly pod kůži.
"To je ono, jen přemýšlej," pomyslela si a prohlížela si své ruce.
Po chvíli však zvedla hlavu, řka:
"Anne, proč jsi ho vlastně vyhnal?"
Annus se ošil. Necítil se vůbec ve své kůži.
"To bylo jednoduché. On chtěl odejít."
"Jen tak?"
"Jen tak," přikývl.
Nevěřícně na něj zírala. Nevěděla co říct, na co se zeptat, když..
"Anne, máš ho vůbec rád?"
"MĚL jsem ho rád," odpověděl. "Moc rád."
"A dával jsi mu to najevo?" otázala se s velkou opatrností v hlase, přičemž ho pátravě pozorovala.
"Každý den," řekl.
"Jak?"
Annus se na ni otočil. "Jak to myslíš, jak? Učil jsem ho samostatnosti a zodpovědnosti! Chodil jsem s ním makat, mlátil ho jak žito a dával mu porce jak pro medvěda. Co jsem moh dělat víc, ty chytrá?"
Adriana neodpověděla. Zadívala se z okna a přemýšlela.
"Byl pořád takový slaboch.." ozval se a ona k němu vzhlédla. "Cpal jsem do něj všechno, co jsem se naučil, ale on si toho nevážil. Proto jsem ho vyhnal. Můj otec říkal, že je budižkničemu.. A já mu tehdy nevěřil."
Došla k němu a vzala jeho obličej do svých dlaní.
"To, že je slabý, ještě neznamená, že je budižkničemu. To proto jsi ho vyhnal?"
Přikývl.
"Jak jsi mohl," vydechla. "Jak jsi ho mohl vyhnat jen kvůli tomuhle? Lidé se neopouštějí jenom proto, že jsou slabí! To se prostě nedělá, to přece.. To přece nemůžeš. Proč ho zavrhuješ? Dobře jsi věděl, že tě potřebuje. A ty.. Ty se ho jen tak zbavíš..!"
Annus prudce vstal a dal si ruce v bok.
"Tak JEDNODUCHÝ to zas není! Myslíš si, že jsem pitomec? Že nevím, že to tak nejde? Neuplyne den, kdy bych se nestrachoval o jeho život, Adriano! Máš vůbec právo mi něco takového vyčítat, když ses s tím nikdy nesetkala? Ty prostě nevíš, jaké to je, jak to chodí!! Myslíš si, že všechno víš, že jsem jen kus kamene a můžu jen tak zapomenout?"
Adriana otevřela ústa a pak je zase zavřela.
"Co po mně chceš," zavrčel. "Co po mně chceš?"
"Chci, abys šel za ním, našel ho a přivedl ho zpátky," řekla pevně, jakoby žádný rozhovor neproběhl.
Annus začal vztekle přecházet po kuchyni.
"Tak jo," řekl, když udělal pět kroků tam a zase zpátky. "Tak jo. Půjdu tam a najdu ho. Fajn."
"Dobře," vydechla úlevně a vzala ho kolem ramen. Svaly měl napjaté, těžce oddechoval a v očích se mu objevoval mírně nepříčetný výraz.
"Půjdu tam a najdu ho."
"Myslím, že bys to stejně udělal," namítla.
"Ne, neudělal," řekl. "Neudělal bych to. Neudělal bych vůbec nic, jenom bych tiše čekal na jeho smrt, Adriano."
Pokrčila rameny. "Na tom už nezáleží."
"Bez tebe.. Bych tady jenom zbaběle seděl. Jdu ho najít. Snad mě ten tvůj neviditelný přítel povede, protože jestli ne, tak nevím, jak to udělat."
"Dobře, hodně štěstí. Udělám ti velkou svačinu, chceš?"
Strnule přikývl.

Usmál jsem se. Já věděl, že se na ni můžu spolehnout.