Červen 2013


Změna pořadí děje

29. června 2013 v 14:51 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Hele, v kapitole 16 půjde hlavně o zabití Niva. Děj se nám hezky rozjel, tak proč zpomalit? Jak jsem řekla, Algiditas ho zabít nedokáže, nakonec ho zabije Poesis jediným pohybem ruky. Cha!! Já ti dám, Nive, že nic neumí! :D

V kapitole 17 tedy bude návštěva Neviditelného u Anna. Bude se to nejspíš řešit celou kapitolu :)

V kapitole 18 se Algiditas zmocní trůnu poté, co zabije Frigidonu! Plaudite!!! :)

Bez Hranic - zatím bez větší odezvy

12. června 2013 v 17:40 | Magorovo Wuhu |  Kritiky
Vlastně jedna odezva by tu byla... Kritika.

"Huf! Ten tvůj perex mě lehce zmátl, znělo to, jakoby šlo o nějakou fantasy, navíc ta latinská jména... A pak bum - koupil si AUTO! :D Mám z toho zatím dost rozpolcené pocity, máš dobrou slovní zásobu, ale někdy ta slova používáš způsobem, který se k nim moc nehodí. A taky je škoda, že to, co si představuješ, zůstává hlavně v tvojí hlavě; některé scény jen naznačíš a nerozepíšeš a tak to často běží rychleji :-o (...)"

No nic, aspoň jde vidět, že to někdo občas čte :D Někdy mě to fakt nebaví, když každou kapitolu dám na 4 weby - blog, písmák, liter a bez-hranic a pak vidím - nula lajků, nula komentářů... :D :D To už je lepší ta kritika, z té aspoň něco mám :D

Schéma děje v kapitole 16 a 17

9. června 2013 v 11:23 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Ok, takže tady už je načase se podívat, jak si Neviditelný poradí s Annem. Udělala bych to takhle - kapitola začne recitací Neviditelného před Annovým barákem. Vstoupí dovnitř a poletí až k němu. Tam se dozvíme, že už Annus žije s Adrianou. Jelikož máme dvě kapitoly a děje relativně málo (návštěva Anna a dvě vraždy), mohli bychom tam zahrnout to, že se prostě Adriana dozví o Desperatovi a Annus jí to prostě bude muset všechno složitě vysvětlovat a blablabla a ona ho tam nakonec pošle, ať si jde sníst co si nadrobil (sám si ho vyhnal, sám ať si ho hledá). Druhá verze je, že Neviditelný zastihne pouze jeho a Adriana se vrátí později. Annus jí řekne, že jde pryč, nechce jí říct proč (chlapské ego), ona chce jít s ním, ale on se o ni bojí.. A ona chce tak mermomoci s ním, že se jí nejde zbavit a tak ji Annus něčím hodně urazí, aby měl pokoj, a pak půjde na cestu.

Algiditas je u Niveových dveří, ale nedokáže ho zabít a kapitola 16 bude končit tím, že mu Nives řekne něco jako:

"Až se stanu králem, nevyženu tě. Dokonce tě ani nenechám zemřít." Ono to působí hezky, že ho nezabije ani nevyžene, ale prostě... no, ještě to domyslím. Tak zatím tak, no.

V kapitole 17 Algiditas zabije Frigidonu a Niva zabije Poesis "z principu dějin budoucích" - ten jeho divnej argument bude na konci příběhu vysvětlen, nebojte :)

Poesis si stoupne před Niva, on pochopí, že ho chce zabít, ale začne se mu vysmívat:
"Zkus mě zabít... Já tě vyzívám... Ty ses šermu nikdy neučil, že..."
Načež ho Poesis zabije jediným mávnutím ruky. Chci, aby ta scéna byla co nejpůsobivější, ale to se mi pochopitelně zase nepovede, takže hmm.

Kapitola 15 - Hic Iacet

7. června 2013 v 18:17 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Nejtemnější tma. Holá skála. Spalující mráz. Tiché vzlyky a šepot, zoufalý šepot jediného slova:
"Veritas... V-veritas! Ve-veritas. Veritas."
Pomalé kroky. Vyhublá postava brodící se sněhem z posledních sil.
"V-veritas.." zazní znovu ten plačtivý hlas.

Nelze přesně určit, jak dlouho Desperatus chodil okolo hraniční hory a opakoval heslo pro otevření tajného průchodu do Severního království. Už to chtěl vzdát, opřít se o skálu, rozbrečet se a nechat toho, když vtom jeho slovo nabylo na účinnosti. Prudce se otočil čelem k hoře a zpozoroval, jak se na ní pomalu vytvářejí dveře dovnitř.
Byly krásné, z dubového dřeva, zdobené zlatými ornamenty, s obrovskou klikou. Na Desperata zapůsobily tak, že z něj rázem spadla všechna únava. Otevřel je a vstoupil dovnitř. Jakmile za sebou zavřel, světla na stěnách se rozsvítila a ozářila celý prostor až ke dveřím na druhém konci. I když to byl prostor velmi stísněný, vládla zde přátelská atmosféra, atmosféra očekávání lepších časů, lepší země, lepšího života. Než ale Desperatus udělal jediný krok vpřed, dveře za ním se znovu otevřely.
Za zatajeným dechem a smrtelným zděšením v očích poznal, kdo k němu přichází - ten nejobávanější z nepřátel, princ Nives.

Tiše za sebou zavřel a začal sípavě prozpěvovat:
"Šnečku, šnečku... Kde je zámek..?"
Přicházel k chlapci pomalu, krok po kroku. Klap, klap.
"Řekni mi to.. Nechám tě žít.. Nemám čas si s tebou hrát."
A už byl těsně u něj. Vzal vyděšeného chlapce za mikinu a surově s ním mrštil o zeď, řka:
"Za každé "nevím" ti zlomím jednu končetinu... No tak mi to pověz.."

Desperatovi se roztřásly rty a po tvářích mu stékaly slzy. Nebyl schopen jediného slova, jen se dál vyděšeně díval Nivovi do tváře. Neopovažoval se ani nadechnout.
"Kde... Je.. Zámek?" zašeptal Nives s pokřiveným úsměvem schovaným v přilbě.
"J-já..." zakňučel chlapec a zakryl si rukama obličej.
"Nevíš?" na to princ.
Desperatus sotva znatelně zavrtěl hlavou. V následujícím okamžiku již klečel na zemi a k tělu si tiskl svou zpřelámanou ruku, promočenou od slz. Řval bolestí. Dusil se vlastními slzami.
Nives ho vzal za mikinu a odtáhl ho na druhý konec tunelu. Když vešli do sousedního království, věže zámku byly jasně vidět, skvěly se nad korunami stromů.
"Nemám teď moc času, ale.. Až se vrátím, slibuji, že si s tebou pohraju," řekl princ. Pak k smrti vyděšeného chlapce odnesl k nedalekému rybníku a tam ho zmlátil do bezvědomí a ukryl mezi stromy.

---

Před honosnou zámeckou branou postával hlavní královnin strážce - věrný služebník Konrad. Tmavé vlasy mu vlály v lehkém studeném vánku. Právě odkudsi zavětřil příliv cizí, negativní energie. Stál jako socha, meč pevně v dlani, připraven zasáhnout cokoli, co se kolem něj pohne.
Najednou v dáli uviděl malého, avšak ramenatého muže v bílé, dávno zašlé zbroji. Nevědomky zastoupil bránu, připraven bránit milovanou královnu vlastním tělem.

Nives došel až k němu a zašeptal:
"Princ Nives, na rozkaz prince Algidita. Mám přivést Calidu. Je to urgentní."
Navzdory svému strachu Konrad povytáhl obočí a odměřeně si ho prohlédl.
"To je zajímavé. A CO je tak urgentní, že ctěný princ Algiditas nemohl přijít sám?"
"Je těžce raněn," zalhal Nives.
Konrad chvíli přemýšlel. Nakonec pomalu, jakoby vážil každé slovo, pronesl:
"Myslím, že vás raději k její výsosti doprovodím."

"Má královno," pozdravil Konrad Calidu, jakmile došli do trůnního sálu "vedu vám návštěvu. Tento muž tvrdí, že je tu na rozkaz prince Algidita."
Calida se naklonila dopředu, jakoby si ho chtěla pořádně prohlédnout.
"Nives, k Vašim službám," řekl princ tiše. Jakmile zaslechla jeho jméno, zakryla si dlaní ústa v mírném šoku. O Nivovi dosud slyšela pouze tolik, že je to chladnokrevný zabiják bez kapky slitování.
"Na-na rozkaz prince Algidita?" vymáčkla ze sebe a dál na něj nevěřícně hleděla, jakoby čekala, až ji zabije.
"Má královno, budete-li si přát, ihned jej vyvedu zase ven--" přerušil konverzaci Konrad. Calida jej umlčela mávnutím ruky.
"Princ Algiditas je těžce raněn, paní. Obává se, že již dlouho nepřežije. Chtěl by vás naposledy vidět a říct vám něco moc důležitého."
"Počkat.." zarazila se Calida. "Proč neposlal svého sluhu?"
"Je mrtev," odpověděl Nives bez lítosti.
"Ne!!" zvolala Calida nešťastně. "To nemůže být pravda.. Tohle si nezasloužil." Po tváři jí stékala slza.
"Nemám mnoho času a princ Algiditas je netrpělivý," připomněl jí Nives.
Calida ztěžka vstala a došla až k němu.
"Algiditas nesmí zemřít. Má přece v sobě tolik síly..." snažila se přesvědčit samu sebe.

Mlčky následovala Nivea na cestě ven ze zámku. Konrad šel za nimi. Vypadal sklesle. Dělal si starosti, bál se o život své královny.
Když došli před bránu, na chvíli ji ještě zdržel a řekl jí jen tolik:
"Buďte opatrná, má.. Lásko."
Calida se usmála. Konrad sklonil hlavu a odešel.

Šla za Nivem potichu jako přízrak. I ona cítila tu dosud nepoznanou energii, která z něj číšela. Nives stále zrychloval svůj krok, až se divila, že mu ještě stačí.
"Počkejte! Zastavte!" zvolala na něj zoufale.
A Nives zastavil.

"C-co to děláte?" zarazila se.
Nives neodpověděl. Přiblížil se k ní. Byl tak nebezpečně blízko. Viděla, jak nenasytně ji pozorují ty dvě díry a cítila jeho smrdutý dech.
Naráz z ní začal strhávat oblečení. Jediným trhnutím ji zatáhl do lesa. Kdyby se nestačil zachytit o strom, oba by spadli ze svahu dolů.
Calida se bránila, křičela, kousala, prosila. Nic naplat. Bezcitný Nives se nenechal obměkčit, jen ji nahou pohodil na zem.
"Víš, co nosím vždycky s sebou?" zasípal. Nečekal na její odpověď, odkudsi vytáhl delší provaz, kterým ji připoutal ke stromu tak, že se sice mohla hýbat, ale útěk byl nemožný.
Poté si začal sundávat dolní část své zbroje.
"N-ne," křikla "Pomoooc!"
Nikdo nepřišel.
Znovu začala samou hrůzou křičet, když viděla Nivea nahého. Byl to ohavný, otřesný pohled. Jeho tělo bylo zvláštně zkřiveno a znetvořeno, což ještě umocňovaly všudypřítomné hnisavé rány.
"Proboha," vyklouzlo jí z úst.
Podíval se na ni. "Moje kůže?" zeptal se šeptem. Nereagovala.
"To jsem udělal sám.. Život v Ledových zahradách bývá monotónní a bezcílný, labutinko."
Opadané listí zašelestilo pod jeho váhou, když ji chytil za nohy, násilím je roztáhl a vrazil mezi ně svůj úd. Lesem se rozléhal křik tak pronikavý, že bylo až s podivem, že dosud nikdo nepřišel. Pak ale Calida utichla, neboť poznala, že jí už nepomůže nic. Prohrála. Ztratila čest, důstojnost, své tělo. Byla si vědoma toho, že to, co právě prožívá, je horší než smrt. Nakonec se tedy plně poddala jeho vůli s pocitem naprosté bezmoci.

Nárazy se začínaly stupňovat a Calida cítila, jakoby ji to mělo roztrhnout. Lesem se už ale nerozléhal její křik, nýbrž jeho.
Konečně byl hotov.

Calida nebyla schopná jediného pohybu. Jen napůl si uvědomovala, že na ní teď Nives leží a odpočívá. Cítila cizí pot na svém těle. Žaludek se jí zkroutil a ona začala zvracet.
Zvedl se. Dlouho si ji prohlížel, zatímco se oblékal. Jen tam tak ležela a vypadala, jako by už byla mrtvá. Měla kůži bílou jako křída, téměř až zelenou. Zvratků si nevšiml.
"Můžeš alespoň říct, že jsi byla k něčemu užitečná, než jsem tě zabil," zašeptal. Poté ji vzal za vlasy a přitáhl k sobě. Pomalu, jakoby si chtěl užít každou vteřinu této vzácné chvíle, jí podřezával hrdlo.
"Tvá kůže je hebká jako peří ptáků, které jsem ulovil dnes na večeři."
Škubala s sebou, ale on ji pevně držel ve svých rukou.
Omdlela.
"Vezmu si tvou hlavu a pověsím ji Algiditovi na dveře," sykl. Pak jí hlavu skutečně usekl, chytil ji za vlasy a zvedl se.
Chvíli se na mrtvolu díval, poté ji odvázal. Zbytek bezvládného těla skopl ze svahu dolů. Sledoval, jak se kutálí, než narazilo do stromu, kde zůstalo ležet jako obyčejný kus masa.

Vylezl z lesa a utíkal zpět do své země.

---

"Veritas!!" vykřikl udýchaný Desperatus a dveře tajného tunelu se znovu otevřely. Dřív než stačil vstoupit, zaslechl kdesi v dáli pevný hlas s oslavným podtónem:
"Čest, sláva a věčný život královně Veritas!"
Pár dalších lidí z různých koutů země se přidalo:
"Ať žíje ta, kdož přinesla naší zemi mír, teplo a život!"
"Eeeeej!"
"A my jsme se neztratili! My pokračujeme dál jako noví lidé, jako národ, a jsme vděčni!"
"Nechť nikdy nezapomeneme říci své díky!"
"Veritas je možná mrtva, ale její čest a důstojnost v nás žije dál!"
"Navždy!"

Zavřel za sebou a proběhl tunelem tak rychle, že byl prakticky hned na druhé straně hory. Běžel, co mu síly stačily, k Algiditovu domu. Stále cítil Niveovy rány na svém těle, svou zpřelámanou ruku a hlavně neskutečnou únavu z toho věčného běhání. I tak se ale ani na vteřinu nezastavil.

Najednou ho ale zarazil Algiditův hlas:
"Kde je Calida? Proč není s tebou?"
Desperatus se prudce otočil a uviděl prince, jak k němu přibíhá. V momentě, kdy spatřil princův ustaraný výraz, bylo mu ho strašně líto a padl na něj pocit naprosté bezmoci a vyčerpání.
Samou únavou se sesunul na zem a začal vzlykat.
"N-nevím, k-kde je," pronášel mezi vzlyky "N-nives, on.."
V momentě, kdy Algiditas uslyšel to strašné jméno, vydal ze sebe vzteklé zahřmění a vší silou do Desperata kopl. Chlapec se schoulil do klubíčka.
"O-odpusťte, pa-pane," zakvílel.
Algiditas se nad něj sklonil.
"Půjdeš do zámku a schováš ledové rytíře," řekl mu, plný rozčilení "Já půjdu hledat Calidu a zabiju toho ničemu. Rozumíš, co ti říkám?" křičel.
Desperatus se kvapem zvedl, hodil směrem k Algiditovi další úzkostlivý pohled a odběhl do zámku.

Když se konečně octl před halou s rytíři, zámek se zdál být až nepřirozeně tichý, jakoby všechno kolem něj napjatě očekávalo, co se bude dít.
S tichým vrzáním otevřel dveře a proklouzl do haly. Před očima tam stálo několik impozantních ledových soch v životní velikosti, které mu už od začátku tolik připomínaly Anna.
Chlapec chytil jednoho z nich kolem pasu a pokoušel se ho dotáhnout do vedlejší místnosti, jenže zakopl o střepy ze sochy, kterou zde Algiditas rozbil, rytíř mu spadl a roztříštil se.
Halou se nesl řinčivý zvuk takové hlasitosti, že chlapec dostal strach z toho, že by mohl být objeven.
O chvíli později se jeho obavy potvrdily - dveře se otevřely a někdo vstoupil. Někdo, kdo chodil zdánlivě pomalu a ztěžka, a přesto byl rychlý jako blesk.
Klap, klap.
Nives.

Desperatus uslyšel přerývaný dech a ucítil na svých zádech princův pohled. Samou panikou přestal dýchat.
Nives nechal dveře dokořán a vstoupil do haly. Prošel kolem Desperata jakoby nic a prohlížel si výjev před sebou s mírnou zvědavostí.
"Koukněme.. Jaké má náš princ zajímavé hobby..." zasípal.
Vzal jednu ze soch za paži a třiskl s ní o zem.
Zvuk, který pád sochy způsobil, se nesl celým zámkem. Nives se přesunul k dalšímu rytíři a toho také rozbil.
"Málem bych přehlédl další srdeční záležitost... To bych si neodpustil..."
Desperatus se pomalu přesouval ke dveřím, zatímco Nives šel směrem do středu místnosti, když rozbíjel jednu sochu za druhou.
Spadl pátý rytíř a chlapec se na to už nemohl dívat. Ještě jednou si prohlédl Nivea. Vypadal, že se soustředí na rozbíjení soch. Možná zapomněl, že tam Desperatus ještě pořád je...

Kvapem vyběhl z haly a dával si dobrý pozor na to, aby běžel co nejtišeji. Vypadalo to, že to vyšlo. Ani ne za pět vteřin se ocitl zpět venku.
Běžel, co mu síly stačily, k Algiditovu domu. To, že ho píchá v boku a že v jednom kuse klopýtá, již přestal vnímat. Když ale dorazil před Algiditovy dveře, litoval toho, že nezůstal s Nivem v zámku...

Byl to pohled tak hrozný, že chlapec klesl na kolena. Nehýbal se, jen upřeně zíral před sebe, zíral na ten strašný výjev. Před jeho očima, na Algiditových dveřích, příbitá hřebem, byla Calidina hlava. Královniny vlasy už nebyly zlatavě lesklé, ale podivně matné, rozcuchané, místy vyrvané a zkrvavené. Krev byla všude, na hlavě i pod ní. Tvář byla rozřezána krvavými písmeny, které se táhly i přes oči, původně modré, které nyní vypadaly jako dvě rudé díry. Ta písmena dávala dohromady vzkaz. Vzkaz pro Desperata nesrozumitelný, a přece tak strašný, až vstávaly vlasy na hlavě:

VLASTNÍ VINOU ZABIT
DOSTAL JSEM SE DO NÍ
VÍM CO CHCEŠ
ČEKÁM

Desperatovi tuhla krev v žilách. Začalo mu docházet, o co tu jde. Calida je mrtvá a její hlava visí na dveřích s nějakým vzkazem, pravděpodobně od Niva. Algiditas se za chvíli vrátí a uvidí tu spoušť. A on, Desperatus... Selhal. Nedokázal zabránit katastrofě, nedokázal zabránit tomu, co se stane, až se vrátí jeho pán.
Chtěl Calidinu hlavu sundat a uklidit, než přijde, ale nedokázal se ani pohnout. Nohy mu to nedovolily. Jen dál klečel na zemi a zíral na ni.
"Proboha, co jen se mnou bude?" ptal se šeptem. "Zabije mě?"

"Tady jsi! Hledal jsem tě!" zaslechl za sebou prince. Lekl se, ale přesto mu nějaká záhadná sila bránila otočit se.
"Nenašel jsem ji," pokračoval Algiditas, nevšimaje si Desperatova rozpoložení. "Změna plánu. Musíme najít Niva a zabít ho dřív, než ji dostane!"
V tu chvíli došel až k chlapci. Chtěl na něj zařvat, ať se zvedne, ale vtom se podíval stejným směrem, jakým se už půl hodiny díval on.
Desperatus měl na chvíli dojem, že princ tu hlavu přehlédl. Pak se ale z jeho hrdla vydral podivný tichý zvuk, jakoby zakňučení.
Princ se pomalu přesunul k hlavě a chytil ji do svých rukou.
"V-vlastní vinou zabit," zašeptal, předčítaje první řádek vzkazu. Poté stejnou větu řekl ještě jednou. Zdálo se, že ji chce mermomoci pochopit.
"P-přišel jsem... Vzal mi všechno.. Vlastní vinou.. Kdybych ji nechal na pokoji, tak.." vydechl šokovaně a přitiskl si Calidinu hlavu k hrudi. Ve chvíli, kdy to dořekl, ze sebe vydal tichý vzlyk. A další.
"D-dostal s-se do ní," vzlykal potichu.
"C.co to zna-znamená?" zeptal se Desperatus sotva slyšitelně.
"M-myslím, že ji z-znásilnil," odpověděl Algiditas s očima plnýma slz. "T-ten parchant."
Naráz vytáhl svůj meč a začal ho hladit po čepeli.

"Zabiju tě," zašeptal. "Zabiju tě, přísahám."


Hic Iacet 5. část

3. června 2013 v 17:54 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Zvuk, který pád sochy způsobil, se nesl celým zámkem. Nives se přesunul k dalšímu rytíři a toho také rozbil.
"Málem bych přehlédl další srdeční záležitost... To bych si neodpustil..."
Desperatus se pomalu přesouval ke dveřím, zatímco Nives šel směrem do středu místnosti, když rozbíjel jednu sochu za druhou.
Spadl pátý rytíř a chlapec se na to už nemohl dívat. Ještě jednou si prohlédl Nivea. Vypadal, že se soustředí na rozbíjení soch. Možná zapomněl, že tam Desperatus ještě pořád je...

Kvapem vyběhl z haly a dával si dobrý pozor na to, aby běžel co nejtišeji. Vypadalo to, že to vyšlo. Ani ne za pět vteřin se ocitl zpět venku.
Běžel, co mu síly stačily, k Algiditovu domu. To, že ho píchá v boku a že v jednom kuse klopýtá, již přestal vnímat. Když ale dorazil před Algiditovy dveře, litoval toho, že nezůstal s Nivem v zámku...

Byl to pohled tak hrozný, že chlapec klesl na kolena. Nehýbal se, jen upřeně zíral před sebe, zíral na ten strašný výjev. Před jeho očima, na Algiditových dveřích, příbitá hřebem, byla Calidina hlava. Královniny vlasy už nebyly zlatavě lesklé, ale podivně matné, rozcuchané, místy vyrvané a zkrvavené. Krev byla všude, na hlavě i pod ní. Tvář byla rozřezána krvavými písmeny, které se táhly i přes oči, původně modré, které nyní vypadaly jako dvě rudé díry. Ta písmena dávala dohromady vzkaz. Vzkaz pro Desperata nesrozumitelný, a přece tak strašný, až vstávaly vlasy na hlavě:

VLASTNÍ VINOU ZABIT
DOSTAL JSEM SE DO NÍ
VÍM CO CHCEŠ
ČEKÁM

Desperatovi tuhla krev v žilách. Začalo mu docházet, o co tu jde. Calida je mrtvá a její hlava visí na dveřích s nějakým vzkazem, pravděpodobně od Niva. Algiditas se za chvíli vrátí a uvidí tu spoušť. A on, Desperatus... Selhal. Nedokázal zabránit katastrofě, nedokázal zabránit tomu, co se stane, až se vrátí jeho pán.
Chtěl Calidinu hlavu sundat a uklidit, než přijde, ale nedokázal se ani pohnout. Nohy mu to nedovolily. Jen dál klečel na zemi a zíral na ni.
"Proboha, co jen se mnou bude?" ptal se šeptem. "Zabije mě?"

"Tady jsi! Hledal jsem tě!" zaslechl za sebou prince. Lekl se, ale přesto mu nějaká záhadná sila bránila otočit se.
"Nenašel jsem ji," pokračoval Algiditas, nevšimaje si Desperatova rozpoložení. "Změna plánu. Musíme najít Niva a zabít ho dřív, než ji dostane!"
V tu chvíli došel až k chlapci. Chtěl na něj zařvat, ať se zvedne, ale vtom se podíval stejným směrem, jakým se už půl hodiny díval on.
Desperatus měl na chvíli dojem, že princ tu hlavu přehlédl. Pak se ale z jeho hrdla vydral podivný tichý zvuk, jakoby zakňučení.
Princ se pomalu přesunul k hlavě a chytil ji do svých rukou.
"V-vlastní vinou zabit," zašeptal, předčítaje první řádek vzkazu. Poté stejnou větu řekl ještě jednou. Zdálo se, že ji chce mermomoci pochopit.
"P-přišel jsem... Vzal mi všechno," vydechl šokovaně a přitiskl si Calidinu hlavu k hrudi. "Vlastní vinou," řekl. Ve chvíli, kdy to dořekl, ze sebe vydal tichý vzlyk. A další.
"D-dostal s-se do ní," vzlykal potichu.
"C.co to zna-znamená?" zeptal se Desperatus sotva slyšitelně.
"M-myslím, že ji z-znásilnil," odpověděl Algiditas s očima plnýma slz. "TEN PARCHANT!" zařval náhle na celé kolo.

"ZABIJU TĚ!! ZABIJU TĚ, PŘÍSAHÁM!!"