Květen 2013

Hic Iacet 4. část

28. května 2013 v 13:21 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
"Veritas!!" vykřikl udýchaný Desperatus a dveře tajného tunelu se znovu otevřely. Dřív než stačil vstoupit, zaslechl kdesi v dáli pevný hlas s oslavným podtónem:
"Čest, sláva a věčný život královně Veritas!"
Pár dalších lidí z různých koutů země se přidalo:
"Ať žíje ta, kdož přinesla naší zemi mír, teplo a život!"
"Eeeeej!"
"A my jsme se neztratili! My pokračujeme dál jako noví lidé, jako národ, a jsme vděčni!"
"Nechť nikdy nezapomeneme říci své díky!"
"Veritas je možná mrtva, ale její čest a důstojnost v nás žije dál!"
"Navždy!"

Zavřel za sebou a proběhl tunelem tak rychle, že byl prakticky hned na druhé straně hory. Běžel, co mu síly stačily, k Algiditovu domu. Stále cítil Niveovy rány na svém těle, svou zpřelámanou ruku a hlavně neskutečnou únavu z toho věčného běhání. I tak se ale ani na vteřinu nezastavil.

Najednou ho ale zarazil Algiditův hlas:
"Kde je Calida? Proč není s tebou?"
Desperatus se prudce otočil a uviděl prince, jak k němu přibíhá. V momentě, kdy spatřil princův ustaraný výraz, bylo mu ho strašně líto a padl na něj pocit naprosté bezmoci a vyčerpání.
Samou únavou se sesunul na zem a začal vzlykat.
"N-nevím, k-kde je," pronášel mezi vzlyky "N-nives, on.."
V momentě, kdy Algiditas uslyšel to strašné jméno, vydal ze sebe vzteklé zahřmění a vší silou do Desperata kopl. Chlapec se schoulil do klubíčka.
"O-odpusťte, pa-pane," zakvílel.
Algiditas se nad něj sklonil.
"Půjdeš do zámku a schováš ledové rytíře," řekl mu, plný rozčilení "Já půjdu hledat Calidu a zabiju toho ničemu. Rozumíš, co ti říkám?" křičel.
Desperatus se kvapem zvedl, hodil směrem k Algiditovi další úzkostlivý pohled a odběhl do zámku.

Když se konečně octl před halou s rytíři, zámek se zdál být až nepřirozeně tichý, jakoby všechno kolem něj napjatě očekávalo, co se bude dít.
S tichým vrzáním otevřel dveře a proklouzl do haly. Před očima tam stálo několik impozantních ledových soch v životní velikosti, které mu už od začátku tolik připomínaly Anna.
Chlapec chytil jednoho z nich kolem pasu a pokoušel se ho dotáhnout do vedlejší místnosti, jenže zakopl o střepy ze sochy, kterou zde Algiditas rozbil, socha spadla a roztříštila se.
Halou se nesl řinčivý zvuk takové hlasitosti, že chlapec dostal strach z toho, že by mohl být objeven.
Vzápětí se jeho obavy potvrdily - dveře se otevřely a někdo vstoupil. Někdo, kdo chodil zdánlivě pomalu a ztěžka, a přesto byl rychlý jako blesk.
Klap, klap.
Nives.
Desperatus uslyšel přerývaný dech a ucítil na svých zádech princův pohled. Samou panikou přestal dýchat.
Nives nechal dveře dokořán a vstoupil do haly. Prošel kolem Desperata jakoby nic a prohlížel si výjev před sebou s mírnou zvědavostí.
"Koukněme.. Jaké má náš princ zajímavé hobby..." zasípal.
Vzal jednu ze soch za paži a třiskl s ní o zem. Hluk, který jeho počínání vydalo, ho zřejmě uspokojil.

pokračování příště.

Hic Iacet 3. část

17. května 2013 v 18:16 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
"Počkejte, co to děláte?" zarazila se.
Nives neodpověděl. Přiblížil se k ní. Byl tak nebezpečně blízko. Viděla, jak nenasytně ji pozorují ty dvě díry. Cítila jeho smrdutý dech.
Naráz z ní začal strhávat oblečení. Jediným trhnutím ji zatáhl do lesa. Kdyby se nestačil zachytit o strom, oba by spadli ze svahu dolů.
Calida se bránila, křičela, kousala, prosila. Nic naplat. Bezcitný Nives se nenechal obměkčit, jen ji nahou pohodil na zem.
"Víš, co nosím vždycky s sebou?" zasípal. Nečekal na její odpověď, odkudsi vytáhl delší provaz, kterým ji připoutal ke stromu tak, že se sice mohla hýbat, ale útěk byl nemožný.
Poté si začal sundávat dolní část své zbroje.
"N-ne," křikla "Pomoooc!"
Nikdo nepřišel.
Znovu začala samou hrůzou křičet, když viděla Nivea nahého. Byl to ohavný, otřesný pohled. Jeho tělo bylo zvláštně zkřiveno a znetvořeno, což ještě umocňovaly všudypřítomné hnisavé rány.
"Proboha," vyklouzlo jí z úst.
Podíval se na ni. "Moje kůže?" zeptal se šeptem. Nereagovala.
"To jsem udělal sám.. Život v Ledových zahradách bývá monotónní a bezcílný, labutinko."
Opadané listí zašelestilo pod jeho váhou, když ji chytil za nohy, násilím je roztáhl a vrazil mezi ně svůj úd. Lesem se rozléhal křik tak pronikavý, že bylo až s podivem, že dosud nikdo nepřišel. Pak ale Calida utichla, neboť poznala, že jí už nepomůže nic. Prohrála. Ztratila čest, důstojnost, své tělo. Byla si vědoma toho, že to, co právě prožívá, je horší než smrt. Nakonec se tedy plně poddala jeho vůli s pocitem naprosté bezmoci.

Nárazy se začínaly stupňovat a Calida cítila, jakoby ji to mělo roztrhnout. Lesem se už ale nerozléhal její křik, nýbrž jeho.
Konečně byl hotov.

Calida nebyla schopná jediného pohybu. Jen napůl si uvědomovala, že na ní teď Nives leží a odpočívá. Cítila cizí pot na svém těle. Žaludek se jí zkroutil a ona začala zvracet.
Zvedl se. Dlouho si ji prohlížel, zatímco se oblékal. Jen tam tak ležela a vypadala, jako by už byla mrtvá. Měla kůži bílou jako křída, téměř až zelenou. Zvratků si nevšiml.
"Můžeš alespoň říct, že jsi byla k něčemu užitečná, než jsem tě zabil," zašeptal. Poté ji vzal za vlasy a přitáhl k sobě. Pomalu, jakoby si chtěl užít každou vteřinu této vzácné chvíle, jí podřezával hrdlo.
"Tvá kůže je hebká jako peří ptáků, které jsem ulovil dnes na večeři."
Škubala s sebou, ale on ji pevně držel ve svých rukou.
Omdlela.
"Vezmu si tvou hlavu a pověsím ji Algiditovi na dveře," sykl. Pak jí hlavu skutečně usekl, chytil ji za vlasy a zvedl se.
Chvíli se na mrtvolu díval, poté ji odvázal. Zbytek bezvládného těla skopl ze svahu dolů. Sledoval, jak se kutálí, než narazilo do stromu, kde zůstalo ležet jako obyčejný kus masa.

Vylezl z lesa a utíkal zpět do své země.

Bez hranic

3. května 2013 v 11:17 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Rozhodla jsem se uveřejňovat kapitoly na web bez-hranic.cz.
Je to dost fuška, už mě ty jejich pravidla začínají pěkně srát :D :D Naštěstí to není nic, co by na kvalitě Ledových zahrad hodně ubralo :) Těšte se, upravuju kapitoly, už jsem zveřejnila první dvě! :)