Kapitola 14 - Carnivorus

21. dubna 2013 v 8:59 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Nic by nedokázalo vyjádřit atmosféru Ledových zahrad více, než trůnní sál zdejšího zámku.
Světlé ledové zdi kontrastují s tmavými kouty. Podlahu s vysokým stropem propojují mohutné sloupy vyřezané do soch, které jsou bezpochyby dílem prince Algidita. Všechny tam stojí a sledují každý krok, ať se na ně návštěvník podívá z kteréhokoli úhlu. Zrcadlově čistá podlaha je tak studená, že její chlad pronikne i přes podrážky bot. A uprostřed této mrtvolně tiché místnosti se tyčí schodiště až vysoko ke stropu, které vede ke královninu trůnu.

Existovalo-li něco, co měl Nives tendenci nenávidět, bylo to právě ono charakteristické hrobové ticho. Tím se vždy lišil od zbytku rodiny. Proto zabíjel. Proto si to tak užíval. Výkřiky a smrtelná křeč - to bylo to jediné, čím mohl zahnat každodenní nudu. Byl to smysl jeho života. Ale nyní nechtěl zabíjet; nyní chtěl něco víc. Měl v plánu zabít svého bratra, prince Algidita, zevnitř. Vykrást mu jeho duši a zubožit to, co po ní zbyde. Toužil po ještě větší zábavě, chtěl mu srazit jeho přehané sebevědomí, pošpinit jeho tolik čistou noblesu... Existoval-li člověk, kterého měl tendenci nenávidět, byl to právě Algiditas. Protože nad ním vždycky vyhrával.

Dveře sálu se hlasitě rozrazily a řinčivý zvuk bílé zbroje v pohybu se odrážel od stěn a vytvářel bizarní, ohlušující ozvěnu. Princ, s mečem v dlani, došel až ke trůnu, kde na něj čekala královna Frigidona. Její vyhublá postava a četné vrásky vytvářely dojem stáří a únavy. V černých očích už nezbylo vůbec nic. Ty se jen dívaly na svět kolem sebe, jakoby se jich vůbec netýkal. Neviděly, nesoudily, nevnímaly. Byly matné a mrtvé, jako dvě díry. Byl by to smutný pohled pro někoho, kdo má city.

"Má královno," pozdravil Nives a poklekl.
Frigidona se narovnala a prohlédla si ho od hlavy až k patě.
"Říkal jsi," začala "že máš pro mne nějaké informace."
Přikývl.
"Sem s nimi," rozkázala.
Nives se zvedl ze země a pohlédl na ni.
"Princ Algiditas má city. Je jako obyčejný člověk. Schází se s Calidou Temporis, povídá si s ní a objímá ji. Mám.. ehm.. strach, že není vhodný následník trůnu, má královno." ušklíbl se.
Frigidona dlouhou chvíli přemýšlela, až nakonec zvedla hlavu a přikázala: "Přiveď mi oba zbývající syny."
"Staniž se," odpověděl Nives, uklonil se a vyšel ven.

Asi o půl hodiny později se vrátil spolu s Poesiem i Algiditem. Nyní stáli všichni tři princové vedle sebe:
Krutý Nives, jehož oči zdály se být odrazem všeho zla na této planetě a jehož meč téměř až svítil v pevné dlani. Vznešený Algiditas, jenž stál vzpřímeně a své oči hrdě zabodával do královniných. A éterický Poesis, jenž se vznášel pár centimetrů nad zemí jako pára, knihu pevně pod paží.
Frigidona vstala ze svého trůnu a došla až ke svým synům. Všichni tři se uklonili a vyčkávali slov.
"Algidite," začala královna. Algiditas udělal krok dopředu.
"Matko," zašeptal roztřeseným hlasem.
Frigidona přistoupila až těsně k němu. Jejich nosy se dotýkaly. Uslyšela zrychlený dech. Tak, aby ji slyšel pouze on, se z jejích úst vydral ten strašlivý dotaz:
"Cítíš?"
Nives a Poesis mlčeli a bedlivě sledovali scénu před sebou. V Niveových očích se zračila zvědavost, v těch Poesiových poznání.
Algiditas na chvíli sklonil hlavu, pak se ale podíval matce zpříma do očí. Chvíli na ni zíral a jeho pohled již odpověď prozrazoval. A pak... Nepatrně přikývl.
"Odevzdej tedy dokument o nároku na trůn," nařídila mu tiše.
Algiditovy ruce se nepatrně třásly, když zpod pláště vytáhl kus pergamenu a podal jej královně bez jediného slova. Tak prudce, až se lekl, ho Frigidona roztrhala na cáry. Poté se otočila k Poesiovi:
"Jsi připraven přijmout povinnost následníka trůnu, Poesie?"
Ale Poesis překvapivě odpověděl záporně.
"Má královno, nepřeji si být králem. Nechť toto ušlechtilé privilegium zůstane princi Niveovi." a přitiskl si svou kroniku ještě těsněji k tělu.
"Co tě vede k promarnění takovéto velké šance?" zeptala se ho suše.
Poesis neodpověděl, jen se otočil na podpatku a odešel.
V sále zavládlo ticho.

Po chvíli to ale Nives nevydržel a ozval se:
"Jsem připraven, matko, převzít zodpovědnost dědice trů.."
"Ne!!" vykřikl Algiditas náhle. "Ne, dokud budu živ... Nives nebude.. Nesmí..."
Vlna hněvu způsobila, že se Algiditas nedokázal vyjádřit. Sám byl překvapen svou reakcí; ještě nikdy se takhle nechoval.
"Pokud se rozhodneš přestat ohlušovat naše uši svým mocným hlasem," odpověděla královna pohrdavě "ráda si vyslechnu tvé námitky, Algidite, i když budou nejspíš zbytečné. Pokud jsi ale zapomněl, jak se má chovat princ ke své vlastní matce, pak abys raději šel."
Chvíli ho pozorovala se zvednutým obočím. Princ tam stál jako ledová socha a neopovažoval se promluvit.
"Omlouvám se," zašeptal. Po tváři mu stékala jeho první slza v životě. Rychle ji setřel, jakoby se za ni nenáviděl. Poté se otočil a odkráčel pryč.

Nives zůstal stát na místě a stále dychtivě pohlížel na královnu.
"Nuže..?" naléhal.
"Nuže, zítra večer se dostavíš na ceremonii, kde ti bude předán tvůj dokument o nároku na trůn. Od té chvíle se budeš učit všem povinnostem a dovednostem krále. A nyní tě propouštím. Dobrou noc."
Královna se otočila že půjde, ale Nives ji ještě zastavil.
"Má královno... A kdo myslíte, že způsobil probuzení Algiditových pocitů..?"
"To opravdu nevím. Pravděpodobně ta.. Se kterou se schází. Na tom přece vůbec nezáleží." a mávla rukou.
"Není spravedlivé ji nechat pobíhat po světě, nemyslíte?" naléhal Nives medovým hlasem.
Královna pozvedla obočí. "Nevím, co tím míníš."
"Já jen, že připravila naši zemi o samotného dědice trůnu... Jakoby vám odebrala jedno dítě, že..."
"Ano," přikývla Frigidona.
"Je to, jakoby ho zavraždila.. Jakoby nám ho vzala a sprostě přetáhla na svou stranu."
"Ach, už tomu rozumím," pronesla s mrazivým smíchem. "Nemusíš se mě ptát na svolení. Vždyť víš, že jsem ti povolila zabít cokoli, co nepatří do naší rodiny. Přece víš, že je mi to srdečně jedno."
Nives spokojeně přikývl. "Děkuji, má paní."


Desperata probudilo prásknutí dveřmi. Zpola ještě v polospánku vyskočil z postele, promnul si oko a zmateně se kolem sebe rozhlédl. Princ Algiditas k němu přistoupil a do ruky mu surově nacpal nějaký dopis.
"Půjdeš.. Teď hned.. Za Calidou. Projdeš tunelem v hoře. Heslo je "Veritas"," zašeptal Algiditas naléhavě.
Desperatus na něj upřel své zmatené oči a všiml si, že princi po tváři stékají slzy. Uvědomil si, že se děje něco hrozného...
Kvapem se zvedl, oblékl si mikinu a vyběhl ven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama