Duben 2013

Hic Iacet - 2. část

25. dubna 2013 v 6:45 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Desperatovi se roztřásly rty a po tvářích mu stékaly slzy. Nebyl schopen jediného slova, jen se dál vyděšeně díval Niveovi do tváře. Neopovažoval se ani nadechnout.
"Kde... Je.. Zámek?" zašeptal Nives s pokřiveným úsměvem schovaným v přilbě.
"J-já..." zakňučel chlapec a zakryl si rukama obličej.
"Nevíš?" na to princ.
Desperatus sotva znatelně zavrtěl hlavou. V následujícím okamžiku již klečel na zemi a k tělu si tiskl svou zpřelámanou ruku, promočenou od slz. Řval bolestí. Dusil se vlastními slzami.
Nives ho vzal za mikinu a odtáhl ho na druhý konec tunelu. Když vešli do sousedního království, mocné sluneční paprsky působily na Desperata přímo blahodárně. Věže zámku byly jasně vidět, skvěly se nad korunami stromů.
"Nemám teď moc času, ale.. Až se vrátím, slibuji, že si s tebou pohraju," řekl princ. Pak k smrti vyděšeného chlapce odnesl k nedalekému rybníku a tam ho zmlátil do bezvědomí.

---

Před honosnou zámeckou branou postával hlavní královnin strážce - věrný služebník Konrad. Tmavé vlasy mu vlály v lehkém studeném vánku. Právě odkudsi zavětřil příliv cizí, negativní energie. Stál jako socha, meč pevně v dlani, připraven zasáhnout cokoli, co se kolem něj pohne.
Najednou v dáli uviděl malého, avšak ramenatého muže v bílé, dávno zašlé zbroji. Nevědomky zastoupil bránu, připraven bránit milovanou královnu vlastním tělem.

Nives došel až k němu a zašeptal:
"Princ Nives, na rozkaz prince Algidita. Mám přivést Calidu. Je to urgentní."
Navzdory svému strachu Konrad povytáhl obočí a odměřeně si ho prohlížel.
"To je zajímavé. A CO je tak urgentní, že ctěný princ Algiditas nemohl přijít sám?"
"Je těžce raněn," zalhal Nives.
Konrad chvíli přemýšlel. Nakonec pomalu, jakoby vážil každé slovo, pronesl:
"Myslím, že vás raději doprovodím."

"Má královno," pozdravil Konrad Calidu, jakmile došli do trůnního sálu "vedu vám návštěvu. Tento muž tvrdí, že je tu na rozkaz prince Algidita."
Calida se naklonila dopředu, jakoby si ho chtěla pořádně prohlédnout.
"Nives, k Vašim službám," řekl princ pevným hlasem. Jakmile zaslechla jeho jméno, zakryla si dlaní ústa v mírném šoku. O Niveovi dosud slyšela pouze tolik, že je to chladnokrevný zabiják bez kapky slitování.
"Na-na rozkaz prince Algidita?" vymáčkla ze sebe.
"Má královno, budete-li si přát, ihned jej vyvedu zase ven--" přerušil konverzaci Konrad. Calida jej umlčela mávnutím ruky.
"Princ Algiditas je těžce raněn, paní. Obává se, že již dlouho nepřežije. Chtěl by vás naposledy vidět a říct vám něco moc důležitého."
"Počkat.." zarazila se Calida. "Proč neposlal svého sluhu?"
"Je mrtev," odpověděl Nives bez lítosti.
"Ne!!" zvolala Calida nešťastně. "To nemůže být pravda.. Tohle si nezasloužil." Po tváři jí stékala slza. "Byl to jistě dobrý člověk," zašeptala nakonec.
"Nemám mnoho času a princ Algiditas je netrpělivý," připomněl jí Nives.
Calida ztěžka vstala a došla až k němu.
"Algiditas nesmí zemřít. Má přece v sobě tolik síly..." snažila se přesvědčit samu sebe.

Mlčky následovala Nivea na cestě ven ze zámku. Konrad šel za nimi. Vypadal sklesle. Dělal si starosti, bál se o život své královny.
Když došli před bránu, na chvíli ji ještě zdržel a řekl jí jen tolik:
"Buďte opatrná, má.. Lásko."
Calida se usmála. Konrad sklonil hlavu a odešel.

Šla za ním potichu jako přízrak. I ona cítila tu dosud nepoznanou energii, která z něj číšela. Nives stále zrychloval svůj krok, až se divila, že mu ještě stačí.
"Počkejte! Zastavte!" zvolala na něj zoufale.
A Nives zastavil.

Začátek kapitoly Hic Iacet

21. dubna 2013 v 14:11 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Nejtemnější tma. Holá skála. Spalující mráz. Tiché vzlyky a šepot, zoufalý šepot jediného slova:
"Veritas... V-veritas! Ve-veritas. Veritas."
Pomalé kroky. Vyhublá postava brodící se sněhem z posledních sil.
"V-veritas.." zazní znovu ten plačtivý hlas.

Nelze přesně určit, jak dlouho Desperatus chodil okolo hraniční hory a opakoval heslo pro otevření tajného průchodu do Severního království. Už to chtěl vzdát, opřít se o skálu, rozbrečet se a nechat toho, když vtom jeho slovo nabylo na účinnosti. Prudce se otočil čelem k hoře a zpozoroval, jak se na ní pomalu vytvářejí dveře dovnitř.
Byly krásné, z dubového dřeva, zdobené zlatými ornamenty, s obrovskou klikou. Na Desperata zapůsobily tak, že z něj rázem spadla všechna únava. Otevřel je a vstoupil dovnitř. Jakmile za sebou zavřel, světla na stěnách se rozsvítily a ozářily celý prostor až ke dveřím na druhém konci. I když to byl prostor velmi stísněný, vládla zde přátelská atmosféra, atmosféra očekávání lepších časů, lepší země, lepšího života. Než ale Desperatus udělal jediný krok vpřed, dveře za ním se znovu otevřely.
Za zatajeným dechem a smrtelným zděšením v očích poznal, kdo k němu přichází - ten nejobávanější z nepřátel, princ Nives.

Tiše za sebou zavřel a začal sípavě prozpěvovat:
"Šnečku, šnečku... Kde je zámek..?"
Přicházel k chlapci pomalu, krok po kroku. Klap, klap.
"Řekni mi to.. Nechám tě žít.. Nemám čas si s tebou hrát."
A už byl těsně u něj. Vzal vyděšeného chlapce za mikinu a surově s ním mrštil o zeď, řka:
"Za každé "nevím" ti zlomím jednu končetinu. Pověz, kde je zámek."


Pokračování příště :)

Kapitola 14 - Carnivorus

21. dubna 2013 v 8:59 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Nic by nedokázalo vyjádřit atmosféru Ledových zahrad více, než trůnní sál zdejšího zámku.
Světlé ledové zdi kontrastují s tmavými kouty. Podlahu s vysokým stropem propojují mohutné sloupy vyřezané do soch, které jsou bezpochyby dílem prince Algidita. Všechny tam stojí a sledují každý krok, ať se na ně návštěvník podívá z kteréhokoli úhlu. Zrcadlově čistá podlaha je tak studená, že její chlad pronikne i přes podrážky bot. A uprostřed této mrtvolně tiché místnosti se tyčí schodiště až vysoko ke stropu, které vede ke královninu trůnu.

Existovalo-li něco, co měl Nives tendenci nenávidět, bylo to právě ono charakteristické hrobové ticho. Tím se vždy lišil od zbytku rodiny. Proto zabíjel. Proto si to tak užíval. Výkřiky a smrtelná křeč - to bylo to jediné, čím mohl zahnat každodenní nudu. Byl to smysl jeho života. Ale nyní nechtěl zabíjet; nyní chtěl něco víc. Měl v plánu zabít svého bratra, prince Algidita, zevnitř. Vykrást mu jeho duši a zubožit to, co po ní zbyde. Toužil po ještě větší zábavě, chtěl mu srazit jeho přehané sebevědomí, pošpinit jeho tolik čistou noblesu... Existoval-li člověk, kterého měl tendenci nenávidět, byl to právě Algiditas. Protože nad ním vždycky vyhrával.

Dveře sálu se hlasitě rozrazily a řinčivý zvuk bílé zbroje v pohybu se odrážel od stěn a vytvářel bizarní, ohlušující ozvěnu. Princ, s mečem v dlani, došel až ke trůnu, kde na něj čekala královna Frigidona. Její vyhublá postava a četné vrásky vytvářely dojem stáří a únavy. V černých očích už nezbylo vůbec nic. Ty se jen dívaly na svět kolem sebe, jakoby se jich vůbec netýkal. Neviděly, nesoudily, nevnímaly. Byly matné a mrtvé, jako dvě díry. Byl by to smutný pohled pro někoho, kdo má city.

"Má královno," pozdravil Nives a poklekl.
Frigidona se narovnala a prohlédla si ho od hlavy až k patě.
"Říkal jsi," začala "že máš pro mne nějaké informace."
Přikývl.
"Sem s nimi," rozkázala.
Nives se zvedl ze země a pohlédl na ni.
"Princ Algiditas má city. Je jako obyčejný člověk. Schází se s Calidou Temporis, povídá si s ní a objímá ji. Mám.. ehm.. strach, že není vhodný následník trůnu, má královno." ušklíbl se.
Frigidona dlouhou chvíli přemýšlela, až nakonec zvedla hlavu a přikázala: "Přiveď mi oba zbývající syny."
"Staniž se," odpověděl Nives, uklonil se a vyšel ven.

Asi o půl hodiny později se vrátil spolu s Poesiem i Algiditem. Nyní stáli všichni tři princové vedle sebe:
Krutý Nives, jehož oči zdály se být odrazem všeho zla na této planetě a jehož meč téměř až svítil v pevné dlani. Vznešený Algiditas, jenž stál vzpřímeně a své oči hrdě zabodával do královniných. A éterický Poesis, jenž se vznášel pár centimetrů nad zemí jako pára, knihu pevně pod paží.
Frigidona vstala ze svého trůnu a došla až ke svým synům. Všichni tři se uklonili a vyčkávali slov.
"Algidite," začala královna. Algiditas udělal krok dopředu.
"Matko," zašeptal roztřeseným hlasem.
Frigidona přistoupila až těsně k němu. Jejich nosy se dotýkaly. Uslyšela zrychlený dech. Tak, aby ji slyšel pouze on, se z jejích úst vydral ten strašlivý dotaz:
"Cítíš?"
Nives a Poesis mlčeli a bedlivě sledovali scénu před sebou. V Niveových očích se zračila zvědavost, v těch Poesiových poznání.
Algiditas na chvíli sklonil hlavu, pak se ale podíval matce zpříma do očí. Chvíli na ni zíral a jeho pohled již odpověď prozrazoval. A pak... Nepatrně přikývl.
"Odevzdej tedy dokument o nároku na trůn," nařídila mu tiše.
Algiditovy ruce se nepatrně třásly, když zpod pláště vytáhl kus pergamenu a podal jej královně bez jediného slova. Tak prudce, až se lekl, ho Frigidona roztrhala na cáry. Poté se otočila k Poesiovi:
"Jsi připraven přijmout povinnost následníka trůnu, Poesie?"
Ale Poesis překvapivě odpověděl záporně.
"Má královno, nepřeji si být králem. Nechť toto ušlechtilé privilegium zůstane princi Niveovi." a přitiskl si svou kroniku ještě těsněji k tělu.
"Co tě vede k promarnění takovéto velké šance?" zeptala se ho suše.
Poesis neodpověděl, jen se otočil na podpatku a odešel.
V sále zavládlo ticho.

Po chvíli to ale Nives nevydržel a ozval se:
"Jsem připraven, matko, převzít zodpovědnost dědice trů.."
"Ne!!" vykřikl Algiditas náhle. "Ne, dokud budu živ... Nives nebude.. Nesmí..."
Vlna hněvu způsobila, že se Algiditas nedokázal vyjádřit. Sám byl překvapen svou reakcí; ještě nikdy se takhle nechoval.
"Pokud se rozhodneš přestat ohlušovat naše uši svým mocným hlasem," odpověděla královna pohrdavě "ráda si vyslechnu tvé námitky, Algidite, i když budou nejspíš zbytečné. Pokud jsi ale zapomněl, jak se má chovat princ ke své vlastní matce, pak abys raději šel."
Chvíli ho pozorovala se zvednutým obočím. Princ tam stál jako ledová socha a neopovažoval se promluvit.
"Omlouvám se," zašeptal. Po tváři mu stékala jeho první slza v životě. Rychle ji setřel, jakoby se za ni nenáviděl. Poté se otočil a odkráčel pryč.

Nives zůstal stát na místě a stále dychtivě pohlížel na královnu.
"Nuže..?" naléhal.
"Nuže, zítra večer se dostavíš na ceremonii, kde ti bude předán tvůj dokument o nároku na trůn. Od té chvíle se budeš učit všem povinnostem a dovednostem krále. A nyní tě propouštím. Dobrou noc."
Královna se otočila že půjde, ale Nives ji ještě zastavil.
"Má královno... A kdo myslíte, že způsobil probuzení Algiditových pocitů..?"
"To opravdu nevím. Pravděpodobně ta.. Se kterou se schází. Na tom přece vůbec nezáleží." a mávla rukou.
"Není spravedlivé ji nechat pobíhat po světě, nemyslíte?" naléhal Nives medovým hlasem.
Královna pozvedla obočí. "Nevím, co tím míníš."
"Já jen, že připravila naši zemi o samotného dědice trůnu... Jakoby vám odebrala jedno dítě, že..."
"Ano," přikývla Frigidona.
"Je to, jakoby ho zavraždila.. Jakoby nám ho vzala a sprostě přetáhla na svou stranu."
"Ach, už tomu rozumím," pronesla s mrazivým smíchem. "Nemusíš se mě ptát na svolení. Vždyť víš, že jsem ti povolila zabít cokoli, co nepatří do naší rodiny. Přece víš, že je mi to srdečně jedno."
Nives spokojeně přikývl. "Děkuji, má paní."


Desperata probudilo prásknutí dveřmi. Zpola ještě v polospánku vyskočil z postele, promnul si oko a zmateně se kolem sebe rozhlédl. Princ Algiditas k němu přistoupil a do ruky mu surově nacpal nějaký dopis.
"Půjdeš.. Teď hned.. Za Calidou. Projdeš tunelem v hoře. Heslo je "Veritas"," zašeptal Algiditas naléhavě.
Desperatus na něj upřel své zmatené oči a všiml si, že princi po tváři stékají slzy. Uvědomil si, že se děje něco hrozného...
Kvapem se zvedl, oblékl si mikinu a vyběhl ven.

Hic Iacet - pokus o 1. část

5. dubna 2013 v 18:04 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
"Na naše království se valí vlna zla. I já jsem zaregistroval, že si pro nás přichází smrt. Nebude trvat dlouho a nastane období teroru. Já ale nedopustím, aby tato zlá doba naši zemi úplně zničila."

Sníh mu sahal až po kolena, snažil se ho uvěznit. I přesto, záhadným způsobem, chlapec vydržel utíkat rychle a vytrvale, a kmeny stromů se kolem něj míhaly, že je sotva stačil vnímat. Plíce měl jako v ohni, ale jeho poslání nemohlo počkat. Nevídanou silou se blížil k tajnému tunelu a v dlani pevně tiskl Algiditův vzkaz:

"Skryj se, přichází predátor."

Najednou zjistil, že doběhl až k úpatí strmého svahu hraniční hory. Zastavil se a zaváhal. Přepadla ho mírná slabost, ale překonal ji a zhluboka se nadechl.
"V-veritas."

Rychle a tiše, jakoby si sama země byla vědoma, že o tom nikdo nesmí vědět, se před Desperatem objevil onen tajný tunel. Chlapec do něj chtěl vstoupit, ale zarazil ho známý zneklidňující pocit něčí přítomnosti.
Otočil se, nikdo tam ale nebyl...

"P-pa-pane?" špitl ustrašeně. Žádná odpověď. Zavrtěl tedy hlavou, aby z ní setřásl děsivé myšlenky, a vstoupil dovnitř.
Jakmile to ale udělal, dveře tunelu se s hlasitým prásknutím zavřely a chlapec se ocitl v naprosté tmě. A co hůř - někdo za ním stál.
"K-kdo jste??" vykřikl.
"Ty vííšš..." zasyčel Niveův hluboký hlas sotva slyšitelně.
"Věděl jsem, že za ní půjdeš... Sledoval jsem tě celou cestu.. Až sem..." řekl princ a surově ho pohodil na zem.
"N-NE!"
"Nyní mi řekneš, kde zámek je... Rozumíš..?"
"P-pr--j-já-n-nev--"
"Tak mi to pověz..." zašeptal princ a kopl Desperata do hlavy. Pak ho chytil za vlasy a mrštil s ním o stěnu.
"J-já-t-to-n-n-nevím!!" vzlykal.
"To je zajímavé... Řekl bych, že právě ty to budeš vědět nejlépe..." slyšel přímo u ucha. Pak byl opět zvednut na nohy a přimáčknut ke stěně.
"Za každé "nevím" ti zlomím jednu končetinu... Tak mi řekni... Kde je zámek..."
"N-ne! J-já to op-opravdu-n..."
Chlapec se s křikem sesunul na zem a řval bolestí. Princ mu právě zlomil levou ruku. Pak ho bez slitování znovu zvedl a zeptal se opět:
"Řekni mi.. Kde je zámek..."
"N-ne... ÁÁÁÁÁHUUUuu!" Druhá ruka byla zlomena. Desperatus se rozbrečel.
"Nic nevydržíš..." zašeptal Nives, vzal ho za mikinu a dovlekl ho na druhou stranu tunelu. Tam ho přivázal ke stromu se slovy:
"Až se vrátím, slibuju, že tě dodělám... Teď ale není čas na zábavu..." a pokračoval ve své cestě. Nepotřeboval se ani zorientovat; věže zámku byly viditelné z každého koutu země.

Všechny ty barvy, ta svěžest a to slunce byly pro Niveovy slepé oči neviditelné. Princ pokračoval ve své cestě k zámecké bráně, kde potkal mladého strážce Konrada.
"Přejete si, pane?" zvolal na Nivea a jeho tmavé oči si ho nedůvěřivě prohlížely od hlavy až k patě, probodávaly ho a zkoumaly.
"Jsem tu na rozkaz prince Algidita... Posílá mě za královnou... Chtěl by ji vidět... Mám ji přivést.." zašeptal Nives.
"Opravdu..?" zaváhal Konrad. "A co jste zač?" zeptal se a prohlížel si prince se značnou vlnou nevole. Nives mu nebyl vůbec sympatický.
"Já jsem Nives, strážce Ledových zahrad, Algiditův bratr a věrný služebník..." zašeptal.
"To je zajímavé," sykl Konrad a přivřel oči tak, že vypadaly jako dvě temné štěrbiny. "Myslel jsem, že Algiditův služebník se jmenuje Desperatus!"
"Je indisponován..." odpověděl rychle Nives.
"Hmm.." zamyslel se Konrad, "raději vás k Její výsosti doprovodím."

---

Lesem právě kráčel jeden ze starších dřevorubců, když vtom uslyšel hysterický vzlykot. Otočil se tím směrem a našel poblédlého Desperata přivázaného k jednomu ze stromů.
"Kerej blb ti to zrobil?" řekl na to a Desperata okamžitě odvázal. Měl na mysli to vyseknuté oko, o zlomených rukou nic nevěděl. Chlapec chtěl odpovědět, ale nezmohl se ani na poděkování.
"Poď se mnou do chalupy, todle je hrozný.." zabručel udiveně dřevorubec, vzal Desperata za ruku a chtěl ho odvést, ale chlapec se stočil do klubíčka a brečel znovu.
"M-mám z-zlom-mené r-ruce.." zaúpěl.
"Potěš koště.. Nic no, tě vodnesu." a vzal chlapce na ramena a už ho odnášel domů.
Po cestě si spolu povídali..
"Jak se menuješ?"
"D-desperatus... A v-vy?"
"Já? Říkaj mi Paličák. Odkaď deš? Nejsi vodcaď, ne?"
"N-ne... J-já jsem p-přišel z L-ledových za-zahrad.."
Dřevorubec Desperata málem pustil, jak to slyšel.
"Todle není možný! Jaktože tam eště furt seš? Tam se nevracej, tam nic neni, tě varuju."
"J-já.. M-můj p-princ má p-problémy.. N-nemůžu ho ta-takhle zradit!" namítl chlapec.
"Mužeš, si piš. Todle neni život, se dívej co ti udělal."
"T-to n-nebyl on!"
"Ne? No a co tady teda potřebuješ? Deš za naší královnou?"
"A-ano... Mu-musím jí p-předat vzk-kaz.."

Desperatus hledal papír se vzkazem, ale nenašel ho.
"N-ne!" křičel. "T-to ne..."
"Co ne?"
"Mu-musím jít," zašeptal.
"Kecy," na to Paličák.

Dřevorubcův dům byl jako opravdová chaloupka u lesa - malá, dřevěná a útulná.