Teneritas 5. část

26. prosince 2012 v 13:46 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Před vchodem do lomu postávali dva chlapi. Jeden dělník a jeden šéf. Byl sychravý den, trochu poprchávalo a obloha měla zase jednou barvu betonu. Nicméně, ani počasí těm dvěma nedokázalo vzít jejich výbornou náladu.
"Šéfe, podívej na tu nádhernou ženskou." poznamenal polohlasem dělník a ukázal na blížící se postavu.
"Mmm, jaké má pěkné vlasy..." dodal šéf.
"A nohy," dodal dělník.
"Jo jo."

Jakého překvapení se jim dostalo, když zjistili, že jde přímo k nim. Jakmile je našly její oči, oba se široce usmáli.
"Dobrý den, slečno, budete si přát?" uvítal ji šéf.
Adriana složila svůj deštník a usmála se také. Trvalo chvilku, než si v hlavě srovnala myšlenky.
"Já.. Hledám jednoho vašeho dělníka... Myslím, že pracuje tady." řekla.
Dělník a šéf se na sebe podívali. Pak oba pokrčili rameny a otočili se zpět na ni.
"No? A jak se jmenuje?" zeptal se jí dělník.
Adriana otevřela ústa a zase je zavřela.
"Propána..." pomyslela si "Vždyť ani neznám jeho jméno!" A uvědomila si, jak málo jí o sobě řekl.
"To já nevím," přiznala po pravdě. "Je to tajnůstkář."
Šéf zvedl obočí. "Tak tajnůstkář, říkáte?" ujistil se.
"Ano. Prosím, pomozte mi ho najít."
"Ale to se ví," odpověděl šéf.

Když vešli dovnitř do budovy, šéf Adrianě nabídl křeslo naproti svému stolu a nalil jí do šálku čaj.
"Mám podezření, kdo by to tak mohl být... Můžete mi říct, jak vypadá?"
"Jistě," na to Adriana. "Je vysoký a svalnatý.. Má delší blond vlasy a modré oči.. A hodně jizev, jedna z nich, tadyhle, je dost hluboká, víte?"
"Mladý?" zeptal se a obočí mu vylétlo do výšin.
Adriana mlčky přikývla.
Šéf se zvedl z křesla a pokynul jí, aby šla za ním. Bez jediného slova se zvedla také a následovala ho.

Těsně před služebním vchodem přímo do lomu jí šéf podal helmu, aby se nezranila, pokud by na ni bylo něco spadlo. Když otevíral dveře, poznamenal:
"Víte, návštěvy dělníků jsou u nás přísně zakázany, ale tady.. Tady rád udělám výjimku. Člověka vašeho popisu tu máme jen jednoho - jmenuje se Annus..."
"Annus," zopakovala Adriana.
"... a je to jeden z nejpilnějších lidí, jaké tu máme. Docela se divím, že ho jdete navštívit."
"Proč?" zeptala se.
Šéfův tichý hlas přešel v šepot. "Protože se o něj nikdy nikdo nezajímal. Pracuje tu už od svých osmi let. Dalo by se říct, že je to takový můj syn..." usmál se šéf. "Akorát s tím rozdílem, že mi nikdy neřekl ani slovo o sobě. Vlastně se mnou nemluvil nikdy." posmutněl.
"A já myslela," zasmála se Adriana "že je to mafián."
"Mafián?" zvolal šéf a začal se smát. "Hohó, tak to pozor, holčičko! Tenhleten, to je chlap, jak má být! Ten by nikdy nikomu neublížil."
Adriana se zastyděla.

Konečně došli až k němu. Měl na sobě roztrhaný, špinavý nátělník a byl k nim otočen zády. Přes hluk, jaký vydával jeho krumpáč, je neslyšel přijít.
"Anne? Hej, Anne!" křikl na něj šéf.
Annus se pomalu otočil. Když viděl, kdo za ním přišel, chvíli se střídavě díval na jednoho a na druhého. Po pár vteřinách se konečně vzpamatoval.
"Adriano?" zachraptěl a oči mu svitly.
"Ahoj..." špitla a podívala se mu do tváře. Po čele mu stékal pot, ale i tak se jí pořád moc líbil.
"Jdi pryč. Nemáš tu co dělat. Akorát zdržuješ od práce, nemluvě o tom, že na tebe může něco spadnout." zchladil ji ihned a otočil se zpět k práci. Šéf Adrianě pokynul, aby se s ním vrátila do tepla, ale nenechala se odvést.
"Ne!" křikla, aby přehlušila krumpáč. "Chci, abys... Abychom..." najednou nevěděla, co říct. Annus se otočil a v očích měl otazníky.
"Chci, abys mi dal ještě jednu šanci." vymáčkla se.
Annus si ji prohlédl od hlavy až k patě. Pořád tam stál jako socha a Adriana se bála, že ji přece jen vyžene.
"Jak..." začal Annus opatrně "Jak jsi věděla, že jsem tady?"
"Zahulákal jsi to na mě, když jsi odcházel z té restaurace, pamatuješ?" vyhrkla.
Annus trhaně přikývl. Pak odhodil krumpáč na zem a přiblížil se k ní. Na chvíli si myslela, že ji chce otočit a doslova dostrkat pryč, ale spletla se. Chvíli stál přímo u ní a prohlížel si ji. A pak, z ničeho nic, ji vzal do náruče.
V tu chvíli z Adriany spadl veškerý stud a byla odvedena do světa, ve kterém existovala jen ona a tyto obrovské ruce a zpocená hruď.
"Jsi.. Jsi... Nenahraditelný," vydechla. "Chtěla jsem tě ještě vidět," pokračovala. "Chci, abys věděl, že mně naše rozdíly nevadí. Naopak! Chci být součást tvého světa, rozumíš mi?" a zvedla k němu hlavu. Připadala si, jako malá holka, při tom rozdílu výšek. Napadlo ji, že Annus vypadá jako rytíř...
Annus se usmál a obličej zabořil do jejích vlasů. "Od začátku ti nerozumím ani slovo, ale víš co? Je mi to fuk." odpověděl.

Šéf jim k tomu zatleskal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama