Teneritas - 4. část

22. prosince 2012 v 11:18 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Nádherný den a zářivý plášť
udeřil do citů, do srdce zvlášť
Sedí na mýtině, uprostřed krásy
Bledě modré oči a zlatavé vlasy
Rampouchy tajou v zlatavé záři
Plejáda srdce, dnes se jí daří
Královna poznala dávnou lásku svou
Společně sněhem mezi stromy jdou.

Princ a Calida spolu seděli na mýtině a mluvili o Desperatovi. Calidě ho bylo líto, Algiditovi po pravdě taky. Vyčítal si, že mu vysekl oko, ale nemohl jinak. Co kdyby chlapec někomu řekl o Algiditových citech?
Musel ho postrašit... Nyní se mu ale nechtělo myslet na sluhu.
Na své kůži ucítil záchvěv. Podíval se na královnu a zjistil, že se třese zimou. Její šaty nebyly do takového počasí...
"Vemte si... Oblečte si to. Bude vám tepleji." řekl a svékl si svůj plášť.
Calida tuto scénu udiveně pozorovala. Bez pláště vypadal princ o hodně... Víc obyčejný. Jako člověk. A líbil se jí o to víc...
Calida si jeho plášť vzala bez námitek. Jeho autoritativní hlas způsobil, že se jí nechtělo odporovat. Zvlášť, když jí skutečně byla zima.
Vydechla úžasem, když si ho oblékla. Cítila se jako v bavlnce.

Zářivý plášť ať není jí zima
Princ si ji prohlíží černýma očima
Ó, jak jí to v plášti princově sluší,
Píseň má dnešní zazní jim v uších.

"Proč si mě tak prohlížite?" usmála se na něj.
"Ale nic." odpověděl a usmál se také. První úsměv... Po tolika letech předstírání. Opravdový úsměv.
"Vypadáte hezky, když se takhle smějete." řekla na to Calida. Princovi svitlo v očích.
Najednou královna ucítila jeho ruku na svých ramenou. Objal ji tak napůl. Nechtěl ji vyplašit a.. Sám byl trochu plachý.
Calida si položila hlavu na jeho rameno a podívala se nahoru na jeho obličej. Jeho chladné oči ji pozorovaly. Zdola vypadal ještě krásněji... Srdce se jí zachvělo, když si položil bradu na její čelo a výhled jí zahradily jeho strnulé vlasy. Najednou si uvědomila, že má lidskou vůni... Nasála ji a nechala se unést. Vydechla a usmála se. Princ zavřel oči a užíval si tuto chvíli.

On neví, co jí říct - užívá si, že cítí
Cítí, že by jí chtěl natrhat kvítí.
Cítí, jak severní slunce v duši mu září,
hladí ho na jeho omrzlé tváři,
jak vedle něj sedí, v podobě ženy,
a jak oživuje již mrtvé stromů kmeny.
Jak temné jsou Zahrady, bez ní po boku,
až odejde a setmí se, on bude v šoku
Jak temno tu bylo a on v něm žil
A jak slepý, jak hluchý do teď princ byl
Co všechno v té době dralo se ven
Věčným potlačováním již byl unaven
A nyní toužil, miloval, cítil a chtěl
Srdce své na dlani konečně měl.

****
Třeba mě ještě nějaké řádky napadnou :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama