Teneritas - 3. část

19. prosince 2012 v 19:46 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
"A-ano.. Jistě, půjdu za ním." A zvedla se ze židle. Moc dobře chápala, proč nemůže jít on za ní. Pamatovala si ještě, jak moc chtěl utajit své srdce.
"City s ním znovu zatřepou.
Následuj vánek před sebou."

Calida mě poslechla a šla za mnou.
Můj vánek hýbal s papíry, listím i prachem. Calida šla za mnou bez nejmenších problémů, dokud jsme nenarazili na Konrada. Calida mu musela vysvětlit, kam a proč jde. Měl o ni viditelně strach.
"Buď opatrná, má královno." řekl jí láskyplně, mávaje.

Můj vánek rozhýbal sníh a větve stromů. Neomylně jsem vedl královnu až k Algiditovu domu. Věděl jsem, že kdybych ji usadil na mýtině a pak chtěl po princi, aby tam za ní šel, nechtěl by. Ale když by ji uviděl přede dveřmi, určitě by se slitoval... Její krása by ho přesvědčila.
Cítil jsem Nivea na druhém konci Zahrad. Snažil jsem se, aby jeho čich nezachytil Calidinu vůni. Královna šla a mlčela, svůj oštěp pevně v rukou. Nejspíš mi ještě úplně nevěřila. Její pohled byl soustředěný. Byla ve střehu a dávala si dobrý pozor, aby měla dostatek času k útěku, kdyby ji tu někdo viděl. Zároveň si ale uvědomovala tu chvíli, kdy tudy kráčela s Veritas, a stýskalo se jí po ní. V ten moment si přála, aby k ní její matka přišla. To jsem ale nemohl zařídit, neboť neumím oživovat mrtvé, bohužel.
Kráčela podél obrovské skály tak dlouho, dokud jsem ji nezastavil. Můj vánek foukal pořád na tom samém místě, a sice před Algiditovými dveřmi.
"Je doma," řekl jsem.
"Štěstí máš.
Zaklepáš?"

Calida nejprve zkoušela zaklepat normálně, ale zjistila, že to, na co klepe, je skutečně kámen. Zatvářila se nejistě a zkusila to znovu, tentokrát silněji, dlaní.
Šaty se jí zavlnily v nenadálém průvanu, když Desperatus otevřel dveře a spatřil ji za nimi. Její krásná přítomnost ho tak vyvedla z míry, že beze slova ustoupil a pustil ji dál. To už k nim přicházel Algiditas.
Calida vstoupila dovnitř. Neprohlížela si chodbu, nepodívala se na Algidita. Zakryla si dlaní ústa, když se z nich vydral překvapený výkřik. To když viděla, že Desperatovi zcela chybí jedno oko. Všechno bylo ještě umocněno tím, že už díru žádná náplast nezakrývala.
"Je mi líto, že se to stalo." promluvil princ, stejně málo překvapený, jako tehdy před lety. "Nemohl jsem ale nic udělat. Byl to Nives, " dodal.
Desperatus bez váhání přikývl na souhlas a odvrátil svou tvář, aby se na tu spoušť královna nemusela dívat.
"Dovedl vás sem Utěšovatel?" zeptal se jí Algiditas s varovným tónem v hlase.
"Ano," přikývla. "Jak to ale víte?"
"To už je teď jedno." odpověděl princ. "Teď jste tady a to je nejdůležitější," zašeptal.
Calida se usmála. Když se na ten úsměv oba podívali, hned se jim v hlavě vynořilo jediné slovo:
"Jaro."
"Znám jednu mýtinu uprostřed lesa, o které Nives neví." zašeptal princ, ještě pořád zírající na její širokou, ale jemnou tvář.
Královna přikývla. "Tak tedy pojďme," řekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama