Paracletus - 1. část

2. prosince 2012 v 15:26 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Desperatus doběhl k Algiditovu domu jak nejrychleji mohl. Zjistil ale, že princ není doma, a zpanikařil.
"Pane!" křikl do dáli. Žádné odpovědi se mu ale nedostalo. Řekl si tedy, že na prince počká před vchodem. Hledat ho v lese nemělo smysl a v zámku by chlapce někdo mohl vidět... Třeba Nives. Vzpomínka na ten mrazivý pocit, když se ostří Niveova meče lehce dotklo jeho hrdla, mu pořád naháněla husí kůži.
Nevěděl, jak dlouho tu seděl, zády opřený o skálu, když najednou uviděl, jak se Algiditas vrací domů ze zámku.
"Gratuluji ti k loajalitě." řekl Algiditas jakoby nic, když došel k chlapci.
Desperatus vyvalil oči. Jak ví, že právě mluvil s tou krásnou ženou a že se ho pokoušela zlákat?
"T-to.. T-to vy jst-te b-byl za tím str-stromem?" zeptal se ho po chvíli přemýšlení.
"Ano," odpověděl princ. "Neřekla ti, kde ji můžeš najít?"
Chlapec zakroutil hlavou. "Ře-řekla, že pochází z-ze Slunečn-ního krá-království."
Algiditas se otočil k Desperatovi zády a odemkl vchod do domu. Když vešli dovnitř a zavřeli za sebou, princ se sklonil k chlapci a zašeptal:
"Chtěl bych se s ní setkat. Chtěl bych se jí zeptat, proč tě chtěla. Chtěl bych jí pohrozit mečem..."
Desperatus se otřásl.
"Pane," řekl "V-vím, proč m-mě chtě-chtěla. B-bylo jí m-mě líto. V-viděl jsem t-to."
Princ na to nic neřekl a znovu se otočil k chlapci zády.
"Pa-pane, kd-de jst-te byl, kdy-když jsem při-přišel?"
"Ach, dokončoval jsem ještě pár ledových rytířů. Oslava mého převzetí trůnu musí být velkolepá, však víš." odpověděl princ, stále zády k chlapci.
"A-ale..." zaváhal chlapec "Jak jste se dostal zpátky tak rychle?"
Algiditas se na něj koukl přes rameno, zkřivil ret a řekl na to: "Nejen Poesis se umí rychle přemístit. Umíme to my všichni, víš? Bez toho, kupříkladu, by tě byl Nives nechytil, když jsi sem přišel."
Desperatus přikývl.
Ledoví rytíři... Tolik mu připomínali Anna. Tak byli urostlí a silní, tak ochranitelští a ušlechtilí... Všechno, co Desperatus nikdy nebyl a nikdy být nemohl...
Pomyslel na bratra. Jak se asi má? Chybí mu? Nebo si třeba našel nějakou ženu a je šťastný i bez něj? Desperatovi se při té myšlence draly slzy do očí... Tak moc toužil svého bratra zese vidět. Tak moc...
"Mohl bych se na ty rytíře zase podívat?" zašeptal.
"Nevidím důvod, proč ne." řekl Algiditas.
---
Annus Victus si mne nos a vstupuje do italské restaurace. Pátravým okem si prohlíží sytě černé rukávy svého saka. Cítí se nepatřičně, ale utéct nesmí. Schůzka už je domluvena. Bylo by přece zbabělé to odříct.
Sedá si k jednomu malému stolku v rohu a čeká na ni. Čeká na ženu, která se mu moc líbí a zřejmě i on jí. Jmenuje se Adriana a její úsměv by prozářil i ten nejtemnější kout. Dlouhé splývavé hnědé vlasy, podmanivé oči.. Krásná je, to ano.
Annus si prohlíží obnos ve své peněžence. Je velmi nervózní, neboť je v takovém lokále poprvé v životě. Tak dlouho se musel omezovat, aby našetřil na dnešní večer...
Adrianu poznal, když si kupoval noviny. Zrovna za ně zaplatil, když se zpoza rohu vynořil člověk v bílé bundě s kapucí a za ním zoufalá, udýchaná žena.
"Chyťte ho, zloděje!" řvala z plných plic a hnala se za ním. Annus viděl, jak ten člověk drží v ruce její kabelku a běží jeho směrem. A tak ho srazil na zem a kabelku mu z rukou vytrhl. Zloděj se tak bránil, až mu Annus omylem vykloubil rameno. Teprv pak zůstal ležet. Když žena přiběhla a vzala si tašku, všiml si Annus, jak nádherná je. Usmála se na něj a energicky ho objala. Když ho chtěla pustit, Annus ji nenechal. Místo toho ji pozval na večeři. Adriana souhlasila a dala mu svou vizitku. Teprv pak ji pustil...
Chlapi v lomu poznali, že se něco děje. A jednoho dne, když jim Annus vyklopil, že má rande v restauraci, řekli mu: "Konečně už nebudeš žít jak jeptiška!" a Annus se jejich výroku hlasitě zasmál. Pomohli mu s oblečením, půjčili mu pravidla etikety... Byli nesmírně nápomocní. Zřejmě jim hodně záleželo na tom, aby Annus nebyl sám, třebaže se s nimi nikdy moc nechtěl bavit...
---
"Ti ryt-tíři jsou t-tak úžasní." poznamenal Desperatus, když si zblízka prohlížel jednoho z nich. "Připomínají mi bratra, víte?"
"Opravdu?" podivil se Algiditas, ale ve skutečnosti mu to bylo jedno.
"Co-copak asi d-dělá... Chybím m-mu vů-vůbec?" zamyslel se chlapec.
---
A Adriana už přichází. Na sobě má dlouhé červené šaty, které jí tak moc sluší... Annovi vyschlo v krku.
"Ahoj," pozdravila ho, když došla ke stolu.
"Ahoj," pozdravil ji. Vstal, pomohl jí z kabátu a usadil ji naproti sobě, přesně jak si pamatoval z té knížky.
"Jak se máš?" zeptal se jí Annus klidným hlasem, přestože byl uvnitř velmi rozpačitý.
"Jde to," usmála se. "Můj mladší bráška mi roztrhal šaty, které jsem si chtěla původně vzít... Takové modré, vážně nádherné. Tak jsem ho seřezala jak žito. Někdy je moc živý." dodala.
Annovi zmínka o sourozenci probudila myšlenky na Desperata... Jak moc by si přál, aby byl živý...
"Máš nějaké sourozence?" zeptala se.
"Ehm.. Ne," odpověděl krátce, trošku vyhýbavěji, než chtěl.
Adriana poznala ten zvláštní tón. A tak umlkla a zavolala číšníka.
"Dvakrát Portské, prosím." Číšník přikývl a odešel.
---
"Líbila se ti?" zeptal se náhle Algiditas.
"A-ano..." odpověděl po pravdě chlapec a čekal, kdy dopadne smrtící rána mečem.
Algiditas, nedbaje na chlapcovu odpověď, pronesl:
"Já ji potkal už hodně dávno. Myslel jsem si, že už ji nikdy neuvidím... Ta žena by mě mohla připravit o trůn..."
"Jak?" zarazil se Desperatus.
"Třeba tak," usmál se princ "že bych se kvůli ní toho trůnu klidně vzdal."
"Cože?" vykřikl Desperatus překvapeně. Princova věta nedávala smysl. Vždyť přece.. Přece je bezcitný! Nebo ne..?
"Vždyť jste.. To-tolik jste se snažil, n-naučit se vše-všechny t-ty věci..." namítal.
"Já vím." zarazil proud slov Algiditas.
"Přál bych si, abych tam byl stál místo tebe." zašeptal princ.
Desperatus už to nevydržel a vyřkl dotaz, který se mu už pár vteřin dral do úst:
"V-vy... Ja-jaktože v-vy cítíte?"
---
"Četl jsi dnešní tisk? Hrůza, co ta Lindsay zas provedla..." prohodila Adriana a napila se ze skleničky.
"Jaká Lindsay?" zeptal se Annus, tentokrát už velmi nejistě.
"No ta herečka, přece, určitě ji znáš." zasmála se.
"Tak to se pleteš, já žádné herečky neznám." řekl Annus a napil se také. Adriana zpozorněla, její ústa se pootevřela v mírném šoku.
"Ale notak, každý přece, kdo viděl pár známějších filmů..."
"Ale já žádné filmy neviděl," zarazil ji Annus.
"Bože, jak to? Copak nemáš televizi?" nechápala Adriana.
"Ne, nemám." odpověděl Annus, tentokrát už trochu nevrle.
Adriana zmlkla a upila vína.
"Je toho ještě tolik, co o tobě nevím..." špitla.
"Já vím." přikývl.
A tak se ho Adriana začala vyptávat třeba na to, kde pracuje, co dělá ve volném čase... A každá jeho odpověď ji šokovala tak moc, až toho Annus začínal mít dost.
"A co děláš ty?" zeptal se jí náhle, aby konečně změnil téma konverzace.
"Animátorku," odpověděla, "Hrozná práce."
Annus nevěděl, kdo je animátorka, ale rozhodl se na nic se nevyptávat. Nechtěl, aby si o něm Adriana myslela, že je blbec...
---
"Ach ano..." začal Algiditas. "Nevěřil jsem tomu, když mě to poprvé napadlo... Ale dnes se to potvrdilo... Matčina kletba mě nezasáhla... Bohužel."
Chlapec se vrhnul k princi.
"Jak - bohužel? To je přece úžasné! Vy cítíte! Milujete! Vy se můžete smát, můžete..."
"Ne, nemůžu, sluho. Ty ničemu nerozumíš, že?" zarazil ho princ.
"N-ne." odpověděl chlapec váhavě.
"Tady není dovoleno cítit. Tady je to k ničemu, rozumíš? Kdyby to matka zjistila, tak by mě nejspíš zabila, nebo tak něco..."
"T-to je stra-strašné..." řekl na to Desperatus.
"Ne, když tu žiješ sto let a nesměješ se už odmala." odpověděl princ.
"Phoúron... Se přece snažil o..."
"Jasně." přerušil ho princ. "Já vím, četl jsem to v Poesiově kronice. Ten muž odešel, když jsem byl kojenec."
Desperatus umlknul. Bylo mu prince líto, přestože věděl, že city jsou i jemu nanic.
"Musíš přísahat," spustil princ, "že to nikomu nepovíš! Je ti to jasné?"
"Přísahám," odpověděl Desperatus bez váhání.
---
"Hmmm... Nemám tak náhodou mastný nos?" zeptala se ho.
"No... Jo, proč?" podivil se.
Adriana vstala ze stolu. "Propána, tos mi nemohl říct dřív? Počkej tady chviličku..." řekla a zmizela na toalety.
Annus dopil víno a objednal si řízek, smířen s tím, že svět této ženy je mu dočista uzavřen a asi i bude. Jeho nálada začínala klesat na bod mrazu. Byl zklamaný. Nevěděl, že spolu nemají absolutně nic společného...
Když se Adriana vrátila, našla na svém stole řízek. Podívala se na něj se znechucením a pronesla:
"Když já nejím maso."
"Můžeš mi říct proč?"otázal se.
"No protože je to barbarství! Chci říct, jak se zabíjí všechna ta nevinná zvířata... a jak se s nimi zachází na těch obrovských farmách... Nikdy jsi o tom neslyšel?"
Annus se zamyslel.
"Ale jo..." odpověděl "četl jsem o nich. Ale proč nejíš maso? Takhle přece nic nezměníš..."
Adriana trpělivě přikývla.
"Ano, ale kdyby všichni lidé přestali jíst maso, tak..."
"Poslyš." přerušil ji Annus a vstal od stolu. Jeho hrubý hlas způsobil, že se Adriana mírně lekla. Annus si toho nevšiml a pokračoval:
"Nemyslím si, že bych byl pro tebe ten pravý... Já dřu v lomu a nic kromě své práce jiného neznám. Ty jsi úplně jiná..."
"Jak jiná?" nechápala.
"Nevidíš, že ti nerozumím ani slovo? Nevidíš, že já prostě nevím, proč tak vyvádíš, když se ti leskne nos? Že nevím, co to máš na puse a proč to tam máš?"
Zavolal na číšníka: "Zaplatím!"
Adriana se také zvedla se stolu. Chtěla ho pohladit po tváři a říct mu, že jí to nevadí, ale on její ruku sundal. Když uviděl, že se tváří smutně, poznamenal:
"Není to tebou, já jen.. Prostě nejsem zvyklý na lidi. V podstatě je nesnáším. Nerozumím jim a nechci. Sbohem, Adriano."
Chtěla něco namítnout, ale usoudila, že by to bylo zbytečné.
"Sbohem," řekla "Nezapomenu na tebe, ty můj hrdino."
A o pár minut později se dívala, jak odchází z restaurace, jak jí mává a jak se neohlíží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama