Kapitola 13 - Teneritas

27. prosince 2012 v 12:03 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Bylo to, jako když se za vesmírem nachází antivesmír.
Všude kolem mě zářila zeleň. Chladné severní slunce ozařovalo traviny i holé skály. Nehřálo, pouze projasňovalo. Po té krajině byly rozesety dřevěné chalupy. Kolem nich se rozprostíraly poklidné pastviny.
A uprostřed toho všeho, tam v dáli, se tyčily zlaté věže královského zámku. Ten vypadal, jako řídící středisko ráje. A tato země, ten ráj, to všechno bylo tak nádherné, jako žena, které to tu patřilo.
Na prahu toho obrovského sídla by mě uvítal mladý, tmavovlasý a velmi nedůvěřivý služebník Konrad. Kdyby mě ovšem viděl.
Prolétl jsem chodbou plnou obrazů v masivních zlatých rámech a namířil jsem si to přímo do trůnního sálu. Královna tam ale ještě nebyla. Rozhodl jsem se tedy najít její komnatu. Neměl jsem to nijak těžké, protože se nacházela přímo vedle trůnního sálu. Cítil jsem za těmi obrovskými dveřmi její přítomnost. Byla jiná, ne jako Frigidona. Její tělo i mysl byly mladé a pružné. Oči barvy oblohy, vlasy barvy odpoledního slunce. Kdo by ji nemiloval.
Zaklepal jsem tedy a vyčkával odpovědi.
"Dále," ozval se její zvonivý hlas a já vstoupil.
Jak překvapená královna byla, když uviděla dveře, jak se samy otevírají a nikdo za nimi není.
Vešel jsem do pokoje a zavřel za sebou. Lekla se.
"Je tu někdo?" zvolala.
"Dobrý den, královno,
hluboce se klaním.
Princ by vás viděl rád,
přišla byste za ním?
Jmenuje se Algiditas.
Miluje vás, zbožňuje vás.
Je to div, že cítí.
S vámi se chce sejíti.
Bylo by to možné?" zazpíval jsem.

Jakmile Calida uslyšela princovo jméno, přestala se starat o to, kdo a kde jsem. Místo toho se napřímila a její pohled se rozostřil. Ponořila se do jiného světa, šeptaje:
"Algiditas. Myslím.. Myslím, že si ho pamatuju. Určitě.. To je ten, co cítí!"

A to mohu potvrdit. Skutečně si ho Calida pamatovala z dávné chvíle, kdy ještě žila její matka Veritas. Byla to krásná rusovlasá žena se špičatou bradou a pronikavýma očima. Dokázala v lidech vidět pravdu nejen ve lži, ale i v očích. Možná jí právě tento dar udržoval vždy s vážnou tváří. Nikdy se nesmála. A její dcera Calida, tehdy asi osmiletá, byla tak nádherná, jako je teď.
Do jejich království zavítal bývalý král Phoúron. Trvalo dlouho, než ho pustili až k samotné královně, protože ho tam tehdy nikdo neznal. Když se mu to konečně povedlo, ohnul před ní svá stará kolena a zeptal se jí, jestli by se nešla podívat na jeho syna Algidita do Ledových zahrad. Phoúron chtěl zjistit, jestli nemá jeho syn náhodou city.. Pořád doufal, že se kletba snad někomu z dětí vyhne...
Také poprosil, aby ho Veritas odtamtud odvedla, kdyby zjistila, že se malému princi skutečně kletba vyhla.
Veritas řekla, že jeho přání splní, a on ať zatím počká tady. Vzala s sebou i svou dceru Calidu, už tehdy nádhernou, aby bylo snažší prince přesvědčit.
---
"Vidíš ho? Támhle je," zašeptala Veritas Calidě do ucha.
Malá budoucí královna si prince prohlédla od hlavy až k patě. Byl asi v jejím věku, oděn ve stříbrném plášti. I když ji na něm odpuzoval ten chlad, stále se jí moc líbil. Obdivovala jeho vlasy z rampouchů a krásný, ladný krok.
"Chci, aby šel s námi," řekla tiše. Veritas přikývla.
Obě se tiše proplétaly mezi stromy, aby je Nives, tehdy ještě maličký a méně schopný než dnes, neviděl. Zjevily se pak přímo Algiditovi před očima. K jejich údivu ale princ nebyl vůbec překvapený. Jeho královské učení na něj už tehdy mělo obrovský vliv - nic ho nemohlo překvapit ani vyděsit. Ihned si srovnal myšlenky a rozhodl se, že je odvede před matčin soud.
"Půjdete se mnou." oznámil jim. Koutkem oka zahlédl Calidu. Když mu pohled opětovala, uhnul a zaměřil se na Veritas.
"Naše královna rozhodne, co s vámi bude."
Veritas se naklonila k chlapci. Neustoupil.
"A nechtěl bys raději ty jít s námi?" zeptala se ho a její hluboké oči ho provrtávaly.
Dříve, než Algiditas stačil cokoli říct, Veritas pokračovala:
"Posílá nás za tebou tvůj otec..."
"Proč nepřišel sám?" skočil jí do řeči princ. "Nemohu uvěřit, že mám za otce takového zbabělce. Kdybych ho potkal, zabil bych ho za to, že nás zradil."
"Jsi na něj hodně naštvaný?" zajímala se malá Calida a udělala váhavý krok směrem k němu. Algiditas si to namířil k ní a zastavil se těsně u ní. Prohlížel si její zlatavé vlasy. Bylo vidět, že se jich nemůže nabažit. Calida se bála, že jí něco udělá, ale vypadalo to, že má jiné plány. Pohlédl jí zpříma do očí a zašeptal:
"Jsi krásná."
"Děkuju." špitla Calida bez rozmyšlení a začervenala se. Když se vzpamatovala, zeptala se ho: "Půjdeš teda s námi?"
Algiditas zavrtěl hlavou. "Ne."
Veritas se k chlapci sklonila a zklamaným hlasem se zeptala: "Proč?"
"Můj otec byl zbabělec," odpověděl Algiditas a dodal: "Mohl být s námi. A teď se podívejte, co z něj je. Starý osamocený dědek, který nemá nic! Nechci být jako on. To radši zůstanu tady!"
Veritas s Calidou chvíli chápavě mlčely. Pak ozvala královna:
"Jsi čestný a odvážný muž. Budeš dobrým králem."
"Neříkejte, prosím, nikomu, že cítím. Matka by to nestrpěla." žadonil.
"Neboj se." odpověděla Veritas.
Chlapec se ještě jednou otočil ke Calidě a zašeptal: "Asi už tě nikdy neuvidím. Ale chci, abys věděla, že na tebe nezapomenu."
Calida přikývla a lehce ho líbla na tvář, ani nestačil ucuknout. "Sbohem," řekla.
Když se rozloučili, královna a její dcera prošly tajným tunelem v hoře zpět do svého království. Phoúronovi pak trvdily, že je Algiditas bezcitný tak, jako všichni ostatní.
---
"A-ano.. Jistě, půjdu za ním." A zvedla se ze židle. Moc dobře chápala, proč nemůže jít on za ní. Pamatovala si ještě, jak moc chtěl utajit své srdce.
"City s ním znovu zatřepou.
Následuj vánek před sebou."
Calida mě poslechla a šla za mnou.
Můj vánek hýbal s papíry, listím i prachem. Calida šla za mnou bez nejmenších problémů, dokud jsme nenarazili na Konrada. Calida mu musela vysvětlit, kam a proč jde. Měl o ni viditelně strach.
"Buď opatrná, má královno." řekl jí láskyplně, mávaje.
Můj vánek rozhýbal sníh a větve stromů. Neomylně jsem vedl královnu až k Algiditovu domu. Věděl jsem, že kdybych ji usadil na mýtině a pak chtěl po princi, aby tam za ní šel, nechtěl by. Ale když by ji uviděl přede dveřmi, určitě by se slitoval... Její krása by ho přesvědčila.
Cítil jsem Nivea na druhém konci Zahrad. Snažil jsem se, aby jeho čich nezachytil Calidinu vůni. Královna šla a mlčela, svůj oštěp pevně v rukou. Nejspíš mi ještě úplně nevěřila. Její pohled byl soustředěný. Byla ve střehu a dávala si dobrý pozor, aby měla dostatek času k útěku, kdyby ji tu někdo viděl. Zároveň si ale uvědomovala tu chvíli, kdy tudy kráčela s Veritas, a stýskalo se jí po ní. V ten moment si přála, aby k ní její matka přišla. To jsem ale nemohl zařídit, neboť neumím oživovat mrtvé, bohužel.
Kráčela podél obrovské skály tak dlouho, dokud jsem ji nezastavil. Můj vánek foukal pořád na tom samém místě, a sice před Algiditovými dveřmi.
"Je doma," řekl jsem.
"Štěstí máš.
Zaklepáš?"

Calida nejprve zkoušela zaklepat normálně, ale zjistila, že to, na co klepe, je skutečně kámen. Zatvářila se nejistě a zkusila to znovu, tentokrát silněji, dlaní.
Šaty se jí zavlnily v nenadálém průvanu, když Desperatus otevřel dveře a spatřil ji za nimi. Její krásná přítomnost ho tak vyvedla z míry, že beze slova ustoupil a pustil ji dál. To už k nim přicházel Algiditas.
Calida vstoupila dovnitř. Neprohlížela si chodbu, nepodívala se na Algidita. Zakryla si dlaní ústa, když se z nich vydral překvapený výkřik. To když viděla, že Desperatovi zcela chybí jedno oko. Všechno bylo ještě umocněno tím, že už díru žádná náplast nezakrývala.
"Je mi líto, že se to stalo." promluvil princ, stejně málo překvapený, jako tehdy před lety. "Nemohl jsem ale nic udělat. Byl to Nives, " dodal.
Desperatus bez váhání přikývl na souhlas a odvrátil svou tvář, aby se na tu spoušť královna nemusela dívat.
"Dovedl vás sem Utěšovatel?" zeptal se jí Algiditas s varovným tónem v hlase.
"Ano," přikývla. "Jak to ale víte?"
"To už je teď jedno." odpověděl princ. "Teď jste tady a to je nejdůležitější," zašeptal.
Calida se usmála. Když se na ten úsměv oba mladí muži podívali, hned se jim v hlavě vynořilo jediné slovo:
"Jaro."
"Znám jednu mýtinu uprostřed lesa, o které Nives neví." zašeptal princ, ještě pořád zírající na její širokou, ale jemnou tvář.
Královna přikývla. "Tak tedy pojďme," řekla.


Nádherný den a zářivý plášť
udeřil do citů, do srdce zvlášť
Sedí na mýtině, uprostřed krásy
Bledě modré oči a zlatavé vlasy
Rampouchy tajou v zlatavé záři
Plejáda srdce, dnes se jí daří
Královna poznala dávnou lásku svou
Společně sněhem mezi stromy jdou.

Princ a Calida spolu seděli na mýtině a mluvili o Desperatovi. Calidě ho bylo líto, Algiditovi po pravdě taky. Vyčítal si, že mu vysekl oko, ale nemohl jinak. Co kdyby chlapec někomu řekl o Algiditových citech?
Musel ho postrašit... Nyní se mu ale nechtělo myslet na sluhu.
Na své kůži ucítil záchvěv. Podíval se na královnu a zjistil, že se třese zimou. Její šaty nebyly do takového počasí...
"Vemte si... Oblečte si to. Bude vám tepleji." řekl a svékl si svůj plášť.
Calida tuto scénu udiveně pozorovala. Bez pláště vypadal princ o hodně... Víc obyčejný. Jako člověk. A líbil se jí o to víc...
Calida si jeho plášť vzala bez námitek. Jeho autoritativní hlas způsobil, že se jí nechtělo odporovat. Zvlášť, když jí skutečně byla zima.
Vydechla úžasem, když si ho oblékla. Cítila se jako v bavlnce.
Zářivý plášť ať není jí zima
Princ si ji prohlíží černýma očima
Ó, jak jí to v plášti princově sluší,
Obdivu píseň, má píseň lásky, hraje mu v duši.

"Proč si mě tak prohlížite?" usmála se na něj.
"Ale nic." odpověděl a usmál se také. První úsměv... Po tolika letech předstírání. Opravdový úsměv.
"Vypadáte hezky, když se takhle smějete." řekla na to Calida. Princovi svitlo v očích.
Najednou královna ucítila jeho ruku na svých ramenou. Objal ji tak napůl. Nechtěl ji vyplašit a.. Sám byl trochu plachý.
Calida si položila hlavu na jeho rameno a podívala se nahoru na jeho obličej. Jeho chladné oči ji pozorovaly. Zdola vypadal ještě krásněji... Srdce se jí zachvělo, když si položil bradu na její čelo a výhled jí zahradily jeho strnulé vlasy. Najednou si uvědomila, že má lidskou vůni, i když hodně utlumenou... Nasála ji a nechala se unést. Vydechla a usmála se. Princ zavřel oči a užíval si tuto chvíli.
On neví, co jí říct - užívá si, že cítí
Cítí, že by jí chtěl natrhat kvítí.
Cítí, jak severní slunce v duši mu září,
hladí ho na jeho omrzlé tváři,
jak vedle něj sedí, v podobě ženy,
a jak oživuje již mrtvé stromů kmeny.
Jak temné jsou Zahrady, bez ní po boku,
až odejde a setmí se, on bude v šoku
Jak temno tu bylo a on v něm žil
A jak slepý, jak hluchý do teď princ byl
Co všechno v té době dralo se ven
Věčným potlačováním již byl unaven
A nyní toužil, miloval, cítil a chtěl
Srdce své na dlani konečně měl.

---

Před vchodem do lomu postávali dva chlapi. Jeden dělník a jeden šéf. Byl sychravý den, trochu poprchávalo a obloha měla zase jednou barvu betonu. Nicméně, ani počasí těm dvěma nedokázalo vzít jejich výbornou náladu.
"Šéfe, podívej na tu nádhernou ženskou." poznamenal polohlasem dělník a ukázal na blížící se postavu.
"Mmm, jaké má pěkné vlasy..." dodal šéf.
"A nohy," dodal dělník.
"Jo jo."
Jakého překvapení se jim dostalo, když zjistili, že jde přímo k nim. Jakmile je našly její oči, oba se široce usmáli.
"Dobrý den, slečno, budete si přát?" uvítal ji šéf.
Adriana složila svůj deštník a usmála se také. Trvalo chvilku, než si v hlavě srovnala myšlenky.
"Já.. Hledám jednoho vašeho dělníka... Myslím, že pracuje tady." řekla.
Dělník a šéf se na sebe podívali. Pak oba pokrčili rameny a otočili se zpět na ni.
"No? A jak se jmenuje?" zeptal se jí dělník.
Adriana otevřela ústa a zase je zavřela.
"Propána..." pomyslela si "Vždyť ani neznám jeho jméno!" A uvědomila si, jak málo jí o sobě řekl.
"To já nevím," přiznala po pravdě. "Je to tajnůstkář."
Šéf zvedl obočí. "Tak tajnůstkář, říkáte?" ujistil se.
"Ano. Prosím, pomozte mi ho najít."
"Ale to se ví," odpověděl šéf.
Když vešli dovnitř do budovy, šéf Adrianě nabídl křeslo naproti svému stolu a nalil jí do šálku čaj.
"Mám podezření, kdo by to tak mohl být... Můžete mi říct, jak vypadá?"
"Jistě," na to Adriana. "Je vysoký a svalnatý.. Má delší blond vlasy a modré oči.. A hodně jizev, jedna z nich, tadyhle, je dost hluboká, víte?"
"Mladý?" zeptal se a obočí mu vylétlo do výšin.
Adriana mlčky přikývla.
Šéf se zvedl z křesla a pokynul jí, aby šla za ním. Bez jediného slova se zvedla také a následovala ho.
Těsně před služebním vchodem přímo do lomu jí šéf podal helmu, aby se nezranila, pokud by na ni bylo něco spadlo. Když otevíral dveře, poznamenal:
"Víte, návštěvy dělníků jsou u nás přísně zakázany, ale tady.. Tady rád udělám výjimku. Člověka vašeho popisu tu máme jen jednoho - jmenuje se Annus..."
"Annus," zopakovala Adriana.
"... a je to jeden z nejpilnějších lidí, jaké tu máme. Docela se divím, že ho jdete navštívit."
"Proč?" zeptala se.
Šéfův tichý hlas přešel v šepot. "Protože se o něj nikdy nikdo nezajímal. Pracuje tu už od svých osmi let. Dalo by se říct, že je to takový můj syn..." usmál se šéf. "Akorát s tím rozdílem, že mi nikdy neřekl ani slovo o sobě. Vlastně se mnou nemluvil nikdy." posmutněl.
"A já myslela," zasmála se Adriana "že je to mafián."
"Mafián?" zvolal šéf a začal se smát. "Hohó, tak to pozor, holčičko! Tenhleten, to je chlap, jak má být! Ten by nikdy nikomu neublížil."
Adriana se zastyděla.
Konečně došli až k němu. Měl na sobě roztrhaný, špinavý nátělník a byl k nim otočen zády. Přes hluk, jaký vydával jeho krumpáč, je neslyšel přijít.
"Anne? Hej, Anne!" křikl na něj šéf.
Annus se pomalu otočil. Když viděl, kdo za ním přišel, chvíli se střídavě díval na jednoho a na druhého. Po pár vteřinách se konečně vzpamatoval.
"Adriano?" zachraptěl a oči mu svitly.
"Ahoj..." špitla a podívala se mu do tváře. Po čele mu stékal pot, ale i tak se jí pořád moc líbil.
"Jdi pryč. Nemáš tu co dělat. Akorát zdržuješ od práce, nemluvě o tom, že na tebe může něco spadnout." zchladil ji ihned a otočil se zpět k práci. Šéf Adrianě pokynul, aby se s ním vrátila do tepla, ale nenechala se odvést.
"Ne!" křikla, aby přehlušila krumpáč. "Chci, abys... Abychom..." najednou nevěděla, co říct. Annus se otočil a v očích měl otazníky.
"Chci, abys mi dal ještě jednu šanci." vymáčkla se.
Annus si ji prohlédl od hlavy až k patě. Pořád tam stál jako socha a Adriana se bála, že ji přece jen vyžene.
"Jak..." začal Annus opatrně "Jak jsi věděla, že jsem tady?"
"Zahulákal jsi to na mě, když jsi odcházel z té restaurace, pamatuješ?" vyhrkla.
Annus trhaně přikývl. Pak odhodil krumpáč na zem a přiblížil se k ní. Na chvíli si myslela, že ji chce otočit a doslova dostrkat pryč, ale spletla se. Chvíli stál přímo u ní a prohlížel si ji. A pak, z ničeho nic, ji vzal do náruče.
V tu chvíli z Adriany spadl veškerý stud a byla odvedena do světa, ve kterém existovala jen ona a tyto obrovské ruce a zpocená hruď.
"Jsi.. Jsi... Nenahraditelný," vydechla. "Chtěla jsem tě ještě vidět," pokračovala. "Chci, abys věděl, že mně naše rozdíly nevadí. Naopak! Chci být součást tvého světa, rozumíš mi?" a zvedla k němu hlavu. Připadala si, jako malá holka, při tom rozdílu výšek. Napadlo ji, že Annus vypadá jako rytíř...
Annus se usmál a obličej zabořil do jejích vlasů. "Od začátku ti nerozumím ani slovo, ale víš co? Je mi to fuk." odpověděl.
---
Nives vyšel ze dveří jídelny. Myslel, že mu utečou, ale nebylo to tak. Viděl, jak se zastavili za ledovými sochami v hale. Pomalu, tak, aby ho nebylo slyšet, se přiblížil k jedné z nich a schoval se za ni. Nastražil uši. Bylo opravdu podezřelé, že je Poesis najednou tak komunikativní... Většinou celý den nepromluvil ani slovo.
"Rozmysli si, jestli s ní na tu schůzku půjdeš... ...Stojím při tobě." slyšel Nives říkat Poesia. Tohle přece nemůže být pravda... Něco takového by Poesis nikdy neřekl...
"...že cítíš." zaslechl opět Poesia.
Že.. Cítíš?
"Znamenalo by to... Ani nevím. Možná by mi jen vzala trůn, možná by mě vyhnala." slyšel Algidita.
Schůzka? City? Stojím při tobě?
"Aháá..." zašeptal si Nives pro sebe. "Myslím, že to tentokrát nebudu já, kdo prohraje.."
A odešel, přesvědčen o tom, že odteď musí být Algiditovi neustále v patách...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama