Prosinec 2012

Veritas! :)

30. prosince 2012 v 9:06 | Magorovo Wuhu |  Obrázky a ilustrace

Violens

30. prosince 2012 v 8:51 | Magorovo Wuhu |  Obrázky a ilustrace
Hehe.. takový pokus :D :D


Nová anketa o oblíbenosti postav

27. prosince 2012 v 13:16 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Uvědomila jsem si, že původní anketa vznikla, když čtenáři ještě neznali všechny postavy... A jedna z nich, Temná růže, se v příběhu neobjeví vůbec.
Proto zakládám novou.. A v ní uvidíte, jak si vedou jednotlivé postavy ještě předtím, než dáte svůj hlas :)

A jsou tam i ty malé role.. Jako třeba Jack ;)

Tak jo, jdu to přehodit :)

Kapitola 13 - Teneritas

27. prosince 2012 v 12:03 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Bylo to, jako když se za vesmírem nachází antivesmír.
Všude kolem mě zářila zeleň. Chladné severní slunce ozařovalo traviny i holé skály. Nehřálo, pouze projasňovalo. Po té krajině byly rozesety dřevěné chalupy. Kolem nich se rozprostíraly poklidné pastviny.
A uprostřed toho všeho, tam v dáli, se tyčily zlaté věže královského zámku. Ten vypadal, jako řídící středisko ráje. A tato země, ten ráj, to všechno bylo tak nádherné, jako žena, které to tu patřilo.
Na prahu toho obrovského sídla by mě uvítal mladý, tmavovlasý a velmi nedůvěřivý služebník Konrad. Kdyby mě ovšem viděl.
Prolétl jsem chodbou plnou obrazů v masivních zlatých rámech a namířil jsem si to přímo do trůnního sálu. Královna tam ale ještě nebyla. Rozhodl jsem se tedy najít její komnatu. Neměl jsem to nijak těžké, protože se nacházela přímo vedle trůnního sálu. Cítil jsem za těmi obrovskými dveřmi její přítomnost. Byla jiná, ne jako Frigidona. Její tělo i mysl byly mladé a pružné. Oči barvy oblohy, vlasy barvy odpoledního slunce. Kdo by ji nemiloval.
Zaklepal jsem tedy a vyčkával odpovědi.
"Dále," ozval se její zvonivý hlas a já vstoupil.
Jak překvapená královna byla, když uviděla dveře, jak se samy otevírají a nikdo za nimi není.
Vešel jsem do pokoje a zavřel za sebou. Lekla se.
"Je tu někdo?" zvolala.
"Dobrý den, královno,
hluboce se klaním.
Princ by vás viděl rád,
přišla byste za ním?
Jmenuje se Algiditas.
Miluje vás, zbožňuje vás.
Je to div, že cítí.
S vámi se chce sejíti.
Bylo by to možné?" zazpíval jsem.

Jakmile Calida uslyšela princovo jméno, přestala se starat o to, kdo a kde jsem. Místo toho se napřímila a její pohled se rozostřil. Ponořila se do jiného světa, šeptaje:
"Algiditas. Myslím.. Myslím, že si ho pamatuju. Určitě.. To je ten, co cítí!"

A to mohu potvrdit. Skutečně si ho Calida pamatovala z dávné chvíle, kdy ještě žila její matka Veritas. Byla to krásná rusovlasá žena se špičatou bradou a pronikavýma očima. Dokázala v lidech vidět pravdu nejen ve lži, ale i v očích. Možná jí právě tento dar udržoval vždy s vážnou tváří. Nikdy se nesmála. A její dcera Calida, tehdy asi osmiletá, byla tak nádherná, jako je teď.
Do jejich království zavítal bývalý král Phoúron. Trvalo dlouho, než ho pustili až k samotné královně, protože ho tam tehdy nikdo neznal. Když se mu to konečně povedlo, ohnul před ní svá stará kolena a zeptal se jí, jestli by se nešla podívat na jeho syna Algidita do Ledových zahrad. Phoúron chtěl zjistit, jestli nemá jeho syn náhodou city.. Pořád doufal, že se kletba snad někomu z dětí vyhne...
Také poprosil, aby ho Veritas odtamtud odvedla, kdyby zjistila, že se malému princi skutečně kletba vyhla.
Veritas řekla, že jeho přání splní, a on ať zatím počká tady. Vzala s sebou i svou dceru Calidu, už tehdy nádhernou, aby bylo snažší prince přesvědčit.
---
"Vidíš ho? Támhle je," zašeptala Veritas Calidě do ucha.
Malá budoucí královna si prince prohlédla od hlavy až k patě. Byl asi v jejím věku, oděn ve stříbrném plášti. I když ji na něm odpuzoval ten chlad, stále se jí moc líbil. Obdivovala jeho vlasy z rampouchů a krásný, ladný krok.
"Chci, aby šel s námi," řekla tiše. Veritas přikývla.
Obě se tiše proplétaly mezi stromy, aby je Nives, tehdy ještě maličký a méně schopný než dnes, neviděl. Zjevily se pak přímo Algiditovi před očima. K jejich údivu ale princ nebyl vůbec překvapený. Jeho královské učení na něj už tehdy mělo obrovský vliv - nic ho nemohlo překvapit ani vyděsit. Ihned si srovnal myšlenky a rozhodl se, že je odvede před matčin soud.
"Půjdete se mnou." oznámil jim. Koutkem oka zahlédl Calidu. Když mu pohled opětovala, uhnul a zaměřil se na Veritas.
"Naše královna rozhodne, co s vámi bude."
Veritas se naklonila k chlapci. Neustoupil.
"A nechtěl bys raději ty jít s námi?" zeptala se ho a její hluboké oči ho provrtávaly.
Dříve, než Algiditas stačil cokoli říct, Veritas pokračovala:
"Posílá nás za tebou tvůj otec..."
"Proč nepřišel sám?" skočil jí do řeči princ. "Nemohu uvěřit, že mám za otce takového zbabělce. Kdybych ho potkal, zabil bych ho za to, že nás zradil."
"Jsi na něj hodně naštvaný?" zajímala se malá Calida a udělala váhavý krok směrem k němu. Algiditas si to namířil k ní a zastavil se těsně u ní. Prohlížel si její zlatavé vlasy. Bylo vidět, že se jich nemůže nabažit. Calida se bála, že jí něco udělá, ale vypadalo to, že má jiné plány. Pohlédl jí zpříma do očí a zašeptal:
"Jsi krásná."
"Děkuju." špitla Calida bez rozmyšlení a začervenala se. Když se vzpamatovala, zeptala se ho: "Půjdeš teda s námi?"
Algiditas zavrtěl hlavou. "Ne."
Veritas se k chlapci sklonila a zklamaným hlasem se zeptala: "Proč?"
"Můj otec byl zbabělec," odpověděl Algiditas a dodal: "Mohl být s námi. A teď se podívejte, co z něj je. Starý osamocený dědek, který nemá nic! Nechci být jako on. To radši zůstanu tady!"
Veritas s Calidou chvíli chápavě mlčely. Pak ozvala královna:
"Jsi čestný a odvážný muž. Budeš dobrým králem."
"Neříkejte, prosím, nikomu, že cítím. Matka by to nestrpěla." žadonil.
"Neboj se." odpověděla Veritas.
Chlapec se ještě jednou otočil ke Calidě a zašeptal: "Asi už tě nikdy neuvidím. Ale chci, abys věděla, že na tebe nezapomenu."
Calida přikývla a lehce ho líbla na tvář, ani nestačil ucuknout. "Sbohem," řekla.
Když se rozloučili, královna a její dcera prošly tajným tunelem v hoře zpět do svého království. Phoúronovi pak trvdily, že je Algiditas bezcitný tak, jako všichni ostatní.
---
"A-ano.. Jistě, půjdu za ním." A zvedla se ze židle. Moc dobře chápala, proč nemůže jít on za ní. Pamatovala si ještě, jak moc chtěl utajit své srdce.
"City s ním znovu zatřepou.
Následuj vánek před sebou."
Calida mě poslechla a šla za mnou.
Můj vánek hýbal s papíry, listím i prachem. Calida šla za mnou bez nejmenších problémů, dokud jsme nenarazili na Konrada. Calida mu musela vysvětlit, kam a proč jde. Měl o ni viditelně strach.
"Buď opatrná, má královno." řekl jí láskyplně, mávaje.
Můj vánek rozhýbal sníh a větve stromů. Neomylně jsem vedl královnu až k Algiditovu domu. Věděl jsem, že kdybych ji usadil na mýtině a pak chtěl po princi, aby tam za ní šel, nechtěl by. Ale když by ji uviděl přede dveřmi, určitě by se slitoval... Její krása by ho přesvědčila.
Cítil jsem Nivea na druhém konci Zahrad. Snažil jsem se, aby jeho čich nezachytil Calidinu vůni. Královna šla a mlčela, svůj oštěp pevně v rukou. Nejspíš mi ještě úplně nevěřila. Její pohled byl soustředěný. Byla ve střehu a dávala si dobrý pozor, aby měla dostatek času k útěku, kdyby ji tu někdo viděl. Zároveň si ale uvědomovala tu chvíli, kdy tudy kráčela s Veritas, a stýskalo se jí po ní. V ten moment si přála, aby k ní její matka přišla. To jsem ale nemohl zařídit, neboť neumím oživovat mrtvé, bohužel.
Kráčela podél obrovské skály tak dlouho, dokud jsem ji nezastavil. Můj vánek foukal pořád na tom samém místě, a sice před Algiditovými dveřmi.
"Je doma," řekl jsem.
"Štěstí máš.
Zaklepáš?"

Calida nejprve zkoušela zaklepat normálně, ale zjistila, že to, na co klepe, je skutečně kámen. Zatvářila se nejistě a zkusila to znovu, tentokrát silněji, dlaní.
Šaty se jí zavlnily v nenadálém průvanu, když Desperatus otevřel dveře a spatřil ji za nimi. Její krásná přítomnost ho tak vyvedla z míry, že beze slova ustoupil a pustil ji dál. To už k nim přicházel Algiditas.
Calida vstoupila dovnitř. Neprohlížela si chodbu, nepodívala se na Algidita. Zakryla si dlaní ústa, když se z nich vydral překvapený výkřik. To když viděla, že Desperatovi zcela chybí jedno oko. Všechno bylo ještě umocněno tím, že už díru žádná náplast nezakrývala.
"Je mi líto, že se to stalo." promluvil princ, stejně málo překvapený, jako tehdy před lety. "Nemohl jsem ale nic udělat. Byl to Nives, " dodal.
Desperatus bez váhání přikývl na souhlas a odvrátil svou tvář, aby se na tu spoušť královna nemusela dívat.
"Dovedl vás sem Utěšovatel?" zeptal se jí Algiditas s varovným tónem v hlase.
"Ano," přikývla. "Jak to ale víte?"
"To už je teď jedno." odpověděl princ. "Teď jste tady a to je nejdůležitější," zašeptal.
Calida se usmála. Když se na ten úsměv oba mladí muži podívali, hned se jim v hlavě vynořilo jediné slovo:
"Jaro."
"Znám jednu mýtinu uprostřed lesa, o které Nives neví." zašeptal princ, ještě pořád zírající na její širokou, ale jemnou tvář.
Královna přikývla. "Tak tedy pojďme," řekla.


Nádherný den a zářivý plášť
udeřil do citů, do srdce zvlášť
Sedí na mýtině, uprostřed krásy
Bledě modré oči a zlatavé vlasy
Rampouchy tajou v zlatavé záři
Plejáda srdce, dnes se jí daří
Královna poznala dávnou lásku svou
Společně sněhem mezi stromy jdou.

Princ a Calida spolu seděli na mýtině a mluvili o Desperatovi. Calidě ho bylo líto, Algiditovi po pravdě taky. Vyčítal si, že mu vysekl oko, ale nemohl jinak. Co kdyby chlapec někomu řekl o Algiditových citech?
Musel ho postrašit... Nyní se mu ale nechtělo myslet na sluhu.
Na své kůži ucítil záchvěv. Podíval se na královnu a zjistil, že se třese zimou. Její šaty nebyly do takového počasí...
"Vemte si... Oblečte si to. Bude vám tepleji." řekl a svékl si svůj plášť.
Calida tuto scénu udiveně pozorovala. Bez pláště vypadal princ o hodně... Víc obyčejný. Jako člověk. A líbil se jí o to víc...
Calida si jeho plášť vzala bez námitek. Jeho autoritativní hlas způsobil, že se jí nechtělo odporovat. Zvlášť, když jí skutečně byla zima.
Vydechla úžasem, když si ho oblékla. Cítila se jako v bavlnce.
Zářivý plášť ať není jí zima
Princ si ji prohlíží černýma očima
Ó, jak jí to v plášti princově sluší,
Obdivu píseň, má píseň lásky, hraje mu v duši.

"Proč si mě tak prohlížite?" usmála se na něj.
"Ale nic." odpověděl a usmál se také. První úsměv... Po tolika letech předstírání. Opravdový úsměv.
"Vypadáte hezky, když se takhle smějete." řekla na to Calida. Princovi svitlo v očích.
Najednou královna ucítila jeho ruku na svých ramenou. Objal ji tak napůl. Nechtěl ji vyplašit a.. Sám byl trochu plachý.
Calida si položila hlavu na jeho rameno a podívala se nahoru na jeho obličej. Jeho chladné oči ji pozorovaly. Zdola vypadal ještě krásněji... Srdce se jí zachvělo, když si položil bradu na její čelo a výhled jí zahradily jeho strnulé vlasy. Najednou si uvědomila, že má lidskou vůni, i když hodně utlumenou... Nasála ji a nechala se unést. Vydechla a usmála se. Princ zavřel oči a užíval si tuto chvíli.
On neví, co jí říct - užívá si, že cítí
Cítí, že by jí chtěl natrhat kvítí.
Cítí, jak severní slunce v duši mu září,
hladí ho na jeho omrzlé tváři,
jak vedle něj sedí, v podobě ženy,
a jak oživuje již mrtvé stromů kmeny.
Jak temné jsou Zahrady, bez ní po boku,
až odejde a setmí se, on bude v šoku
Jak temno tu bylo a on v něm žil
A jak slepý, jak hluchý do teď princ byl
Co všechno v té době dralo se ven
Věčným potlačováním již byl unaven
A nyní toužil, miloval, cítil a chtěl
Srdce své na dlani konečně měl.

---

Před vchodem do lomu postávali dva chlapi. Jeden dělník a jeden šéf. Byl sychravý den, trochu poprchávalo a obloha měla zase jednou barvu betonu. Nicméně, ani počasí těm dvěma nedokázalo vzít jejich výbornou náladu.
"Šéfe, podívej na tu nádhernou ženskou." poznamenal polohlasem dělník a ukázal na blížící se postavu.
"Mmm, jaké má pěkné vlasy..." dodal šéf.
"A nohy," dodal dělník.
"Jo jo."
Jakého překvapení se jim dostalo, když zjistili, že jde přímo k nim. Jakmile je našly její oči, oba se široce usmáli.
"Dobrý den, slečno, budete si přát?" uvítal ji šéf.
Adriana složila svůj deštník a usmála se také. Trvalo chvilku, než si v hlavě srovnala myšlenky.
"Já.. Hledám jednoho vašeho dělníka... Myslím, že pracuje tady." řekla.
Dělník a šéf se na sebe podívali. Pak oba pokrčili rameny a otočili se zpět na ni.
"No? A jak se jmenuje?" zeptal se jí dělník.
Adriana otevřela ústa a zase je zavřela.
"Propána..." pomyslela si "Vždyť ani neznám jeho jméno!" A uvědomila si, jak málo jí o sobě řekl.
"To já nevím," přiznala po pravdě. "Je to tajnůstkář."
Šéf zvedl obočí. "Tak tajnůstkář, říkáte?" ujistil se.
"Ano. Prosím, pomozte mi ho najít."
"Ale to se ví," odpověděl šéf.
Když vešli dovnitř do budovy, šéf Adrianě nabídl křeslo naproti svému stolu a nalil jí do šálku čaj.
"Mám podezření, kdo by to tak mohl být... Můžete mi říct, jak vypadá?"
"Jistě," na to Adriana. "Je vysoký a svalnatý.. Má delší blond vlasy a modré oči.. A hodně jizev, jedna z nich, tadyhle, je dost hluboká, víte?"
"Mladý?" zeptal se a obočí mu vylétlo do výšin.
Adriana mlčky přikývla.
Šéf se zvedl z křesla a pokynul jí, aby šla za ním. Bez jediného slova se zvedla také a následovala ho.
Těsně před služebním vchodem přímo do lomu jí šéf podal helmu, aby se nezranila, pokud by na ni bylo něco spadlo. Když otevíral dveře, poznamenal:
"Víte, návštěvy dělníků jsou u nás přísně zakázany, ale tady.. Tady rád udělám výjimku. Člověka vašeho popisu tu máme jen jednoho - jmenuje se Annus..."
"Annus," zopakovala Adriana.
"... a je to jeden z nejpilnějších lidí, jaké tu máme. Docela se divím, že ho jdete navštívit."
"Proč?" zeptala se.
Šéfův tichý hlas přešel v šepot. "Protože se o něj nikdy nikdo nezajímal. Pracuje tu už od svých osmi let. Dalo by se říct, že je to takový můj syn..." usmál se šéf. "Akorát s tím rozdílem, že mi nikdy neřekl ani slovo o sobě. Vlastně se mnou nemluvil nikdy." posmutněl.
"A já myslela," zasmála se Adriana "že je to mafián."
"Mafián?" zvolal šéf a začal se smát. "Hohó, tak to pozor, holčičko! Tenhleten, to je chlap, jak má být! Ten by nikdy nikomu neublížil."
Adriana se zastyděla.
Konečně došli až k němu. Měl na sobě roztrhaný, špinavý nátělník a byl k nim otočen zády. Přes hluk, jaký vydával jeho krumpáč, je neslyšel přijít.
"Anne? Hej, Anne!" křikl na něj šéf.
Annus se pomalu otočil. Když viděl, kdo za ním přišel, chvíli se střídavě díval na jednoho a na druhého. Po pár vteřinách se konečně vzpamatoval.
"Adriano?" zachraptěl a oči mu svitly.
"Ahoj..." špitla a podívala se mu do tváře. Po čele mu stékal pot, ale i tak se jí pořád moc líbil.
"Jdi pryč. Nemáš tu co dělat. Akorát zdržuješ od práce, nemluvě o tom, že na tebe může něco spadnout." zchladil ji ihned a otočil se zpět k práci. Šéf Adrianě pokynul, aby se s ním vrátila do tepla, ale nenechala se odvést.
"Ne!" křikla, aby přehlušila krumpáč. "Chci, abys... Abychom..." najednou nevěděla, co říct. Annus se otočil a v očích měl otazníky.
"Chci, abys mi dal ještě jednu šanci." vymáčkla se.
Annus si ji prohlédl od hlavy až k patě. Pořád tam stál jako socha a Adriana se bála, že ji přece jen vyžene.
"Jak..." začal Annus opatrně "Jak jsi věděla, že jsem tady?"
"Zahulákal jsi to na mě, když jsi odcházel z té restaurace, pamatuješ?" vyhrkla.
Annus trhaně přikývl. Pak odhodil krumpáč na zem a přiblížil se k ní. Na chvíli si myslela, že ji chce otočit a doslova dostrkat pryč, ale spletla se. Chvíli stál přímo u ní a prohlížel si ji. A pak, z ničeho nic, ji vzal do náruče.
V tu chvíli z Adriany spadl veškerý stud a byla odvedena do světa, ve kterém existovala jen ona a tyto obrovské ruce a zpocená hruď.
"Jsi.. Jsi... Nenahraditelný," vydechla. "Chtěla jsem tě ještě vidět," pokračovala. "Chci, abys věděl, že mně naše rozdíly nevadí. Naopak! Chci být součást tvého světa, rozumíš mi?" a zvedla k němu hlavu. Připadala si, jako malá holka, při tom rozdílu výšek. Napadlo ji, že Annus vypadá jako rytíř...
Annus se usmál a obličej zabořil do jejích vlasů. "Od začátku ti nerozumím ani slovo, ale víš co? Je mi to fuk." odpověděl.
---
Nives vyšel ze dveří jídelny. Myslel, že mu utečou, ale nebylo to tak. Viděl, jak se zastavili za ledovými sochami v hale. Pomalu, tak, aby ho nebylo slyšet, se přiblížil k jedné z nich a schoval se za ni. Nastražil uši. Bylo opravdu podezřelé, že je Poesis najednou tak komunikativní... Většinou celý den nepromluvil ani slovo.
"Rozmysli si, jestli s ní na tu schůzku půjdeš... ...Stojím při tobě." slyšel Nives říkat Poesia. Tohle přece nemůže být pravda... Něco takového by Poesis nikdy neřekl...
"...že cítíš." zaslechl opět Poesia.
Že.. Cítíš?
"Znamenalo by to... Ani nevím. Možná by mi jen vzala trůn, možná by mě vyhnala." slyšel Algidita.
Schůzka? City? Stojím při tobě?
"Aháá..." zašeptal si Nives pro sebe. "Myslím, že to tentokrát nebudu já, kdo prohraje.."
A odešel, přesvědčen o tom, že odteď musí být Algiditovi neustále v patách...


Teneritas - 6. část

26. prosince 2012 v 19:16 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Nives vyšel ze dveří jídelny. Myslel, že mu utečou, ale nebylo to tak. Viděl, jak se zastavili za ledovými sochami v hale. Pomalu, tak, aby ho nebylo slyšet, se přiblížil k jedné z nich a schoval se za ni. Nastražil uši. Bylo opravdu podezřelé, že je Poesis najednou tak komunikativní... Většinou celý den nepromluvil ani slovo.
"Rozmysli si, jestli s ní na tu schůzku půjdeš... ...Stojím při tobě." slyšel Nives říkat Poesia. Tohle přece nemůže být pravda... Něco takového by Poesis nikdy neřekl...
"...že cítíš." zaslechl opět Poesia.
Že.. Cítíš?
"Znamenalo by to... Ani nevím. Možná by mi jen vzala trůn, možná by mě vyhnala." slyšel Algidita.
Schůzka? City? Stojím při tobě?
"Aháá..." zašeptal si Nives pro sebe. "Myslím, že to tentokrát nebudu já, kdo prohraje.."
A odešel, přesvědčen o tom, že odteď musí být Algiditovi neustále v patách...

Teneritas 5. část

26. prosince 2012 v 13:46 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Před vchodem do lomu postávali dva chlapi. Jeden dělník a jeden šéf. Byl sychravý den, trochu poprchávalo a obloha měla zase jednou barvu betonu. Nicméně, ani počasí těm dvěma nedokázalo vzít jejich výbornou náladu.
"Šéfe, podívej na tu nádhernou ženskou." poznamenal polohlasem dělník a ukázal na blížící se postavu.
"Mmm, jaké má pěkné vlasy..." dodal šéf.
"A nohy," dodal dělník.
"Jo jo."

Jakého překvapení se jim dostalo, když zjistili, že jde přímo k nim. Jakmile je našly její oči, oba se široce usmáli.
"Dobrý den, slečno, budete si přát?" uvítal ji šéf.
Adriana složila svůj deštník a usmála se také. Trvalo chvilku, než si v hlavě srovnala myšlenky.
"Já.. Hledám jednoho vašeho dělníka... Myslím, že pracuje tady." řekla.
Dělník a šéf se na sebe podívali. Pak oba pokrčili rameny a otočili se zpět na ni.
"No? A jak se jmenuje?" zeptal se jí dělník.
Adriana otevřela ústa a zase je zavřela.
"Propána..." pomyslela si "Vždyť ani neznám jeho jméno!" A uvědomila si, jak málo jí o sobě řekl.
"To já nevím," přiznala po pravdě. "Je to tajnůstkář."
Šéf zvedl obočí. "Tak tajnůstkář, říkáte?" ujistil se.
"Ano. Prosím, pomozte mi ho najít."
"Ale to se ví," odpověděl šéf.

Když vešli dovnitř do budovy, šéf Adrianě nabídl křeslo naproti svému stolu a nalil jí do šálku čaj.
"Mám podezření, kdo by to tak mohl být... Můžete mi říct, jak vypadá?"
"Jistě," na to Adriana. "Je vysoký a svalnatý.. Má delší blond vlasy a modré oči.. A hodně jizev, jedna z nich, tadyhle, je dost hluboká, víte?"
"Mladý?" zeptal se a obočí mu vylétlo do výšin.
Adriana mlčky přikývla.
Šéf se zvedl z křesla a pokynul jí, aby šla za ním. Bez jediného slova se zvedla také a následovala ho.

Těsně před služebním vchodem přímo do lomu jí šéf podal helmu, aby se nezranila, pokud by na ni bylo něco spadlo. Když otevíral dveře, poznamenal:
"Víte, návštěvy dělníků jsou u nás přísně zakázany, ale tady.. Tady rád udělám výjimku. Člověka vašeho popisu tu máme jen jednoho - jmenuje se Annus..."
"Annus," zopakovala Adriana.
"... a je to jeden z nejpilnějších lidí, jaké tu máme. Docela se divím, že ho jdete navštívit."
"Proč?" zeptala se.
Šéfův tichý hlas přešel v šepot. "Protože se o něj nikdy nikdo nezajímal. Pracuje tu už od svých osmi let. Dalo by se říct, že je to takový můj syn..." usmál se šéf. "Akorát s tím rozdílem, že mi nikdy neřekl ani slovo o sobě. Vlastně se mnou nemluvil nikdy." posmutněl.
"A já myslela," zasmála se Adriana "že je to mafián."
"Mafián?" zvolal šéf a začal se smát. "Hohó, tak to pozor, holčičko! Tenhleten, to je chlap, jak má být! Ten by nikdy nikomu neublížil."
Adriana se zastyděla.

Konečně došli až k němu. Měl na sobě roztrhaný, špinavý nátělník a byl k nim otočen zády. Přes hluk, jaký vydával jeho krumpáč, je neslyšel přijít.
"Anne? Hej, Anne!" křikl na něj šéf.
Annus se pomalu otočil. Když viděl, kdo za ním přišel, chvíli se střídavě díval na jednoho a na druhého. Po pár vteřinách se konečně vzpamatoval.
"Adriano?" zachraptěl a oči mu svitly.
"Ahoj..." špitla a podívala se mu do tváře. Po čele mu stékal pot, ale i tak se jí pořád moc líbil.
"Jdi pryč. Nemáš tu co dělat. Akorát zdržuješ od práce, nemluvě o tom, že na tebe může něco spadnout." zchladil ji ihned a otočil se zpět k práci. Šéf Adrianě pokynul, aby se s ním vrátila do tepla, ale nenechala se odvést.
"Ne!" křikla, aby přehlušila krumpáč. "Chci, abys... Abychom..." najednou nevěděla, co říct. Annus se otočil a v očích měl otazníky.
"Chci, abys mi dal ještě jednu šanci." vymáčkla se.
Annus si ji prohlédl od hlavy až k patě. Pořád tam stál jako socha a Adriana se bála, že ji přece jen vyžene.
"Jak..." začal Annus opatrně "Jak jsi věděla, že jsem tady?"
"Zahulákal jsi to na mě, když jsi odcházel z té restaurace, pamatuješ?" vyhrkla.
Annus trhaně přikývl. Pak odhodil krumpáč na zem a přiblížil se k ní. Na chvíli si myslela, že ji chce otočit a doslova dostrkat pryč, ale spletla se. Chvíli stál přímo u ní a prohlížel si ji. A pak, z ničeho nic, ji vzal do náruče.
V tu chvíli z Adriany spadl veškerý stud a byla odvedena do světa, ve kterém existovala jen ona a tyto obrovské ruce a zpocená hruď.
"Jsi.. Jsi... Nenahraditelný," vydechla. "Chtěla jsem tě ještě vidět," pokračovala. "Chci, abys věděl, že mně naše rozdíly nevadí. Naopak! Chci být součást tvého světa, rozumíš mi?" a zvedla k němu hlavu. Připadala si, jako malá holka, při tom rozdílu výšek. Napadlo ji, že Annus vypadá jako rytíř...
Annus se usmál a obličej zabořil do jejích vlasů. "Od začátku ti nerozumím ani slovo, ale víš co? Je mi to fuk." odpověděl.

Šéf jim k tomu zatleskal.

Teneritas - 4. část

22. prosince 2012 v 11:18 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Nádherný den a zářivý plášť
udeřil do citů, do srdce zvlášť
Sedí na mýtině, uprostřed krásy
Bledě modré oči a zlatavé vlasy
Rampouchy tajou v zlatavé záři
Plejáda srdce, dnes se jí daří
Královna poznala dávnou lásku svou
Společně sněhem mezi stromy jdou.

Princ a Calida spolu seděli na mýtině a mluvili o Desperatovi. Calidě ho bylo líto, Algiditovi po pravdě taky. Vyčítal si, že mu vysekl oko, ale nemohl jinak. Co kdyby chlapec někomu řekl o Algiditových citech?
Musel ho postrašit... Nyní se mu ale nechtělo myslet na sluhu.
Na své kůži ucítil záchvěv. Podíval se na královnu a zjistil, že se třese zimou. Její šaty nebyly do takového počasí...
"Vemte si... Oblečte si to. Bude vám tepleji." řekl a svékl si svůj plášť.
Calida tuto scénu udiveně pozorovala. Bez pláště vypadal princ o hodně... Víc obyčejný. Jako člověk. A líbil se jí o to víc...
Calida si jeho plášť vzala bez námitek. Jeho autoritativní hlas způsobil, že se jí nechtělo odporovat. Zvlášť, když jí skutečně byla zima.
Vydechla úžasem, když si ho oblékla. Cítila se jako v bavlnce.

Zářivý plášť ať není jí zima
Princ si ji prohlíží černýma očima
Ó, jak jí to v plášti princově sluší,
Píseň má dnešní zazní jim v uších.

"Proč si mě tak prohlížite?" usmála se na něj.
"Ale nic." odpověděl a usmál se také. První úsměv... Po tolika letech předstírání. Opravdový úsměv.
"Vypadáte hezky, když se takhle smějete." řekla na to Calida. Princovi svitlo v očích.
Najednou královna ucítila jeho ruku na svých ramenou. Objal ji tak napůl. Nechtěl ji vyplašit a.. Sám byl trochu plachý.
Calida si položila hlavu na jeho rameno a podívala se nahoru na jeho obličej. Jeho chladné oči ji pozorovaly. Zdola vypadal ještě krásněji... Srdce se jí zachvělo, když si položil bradu na její čelo a výhled jí zahradily jeho strnulé vlasy. Najednou si uvědomila, že má lidskou vůni... Nasála ji a nechala se unést. Vydechla a usmála se. Princ zavřel oči a užíval si tuto chvíli.

On neví, co jí říct - užívá si, že cítí
Cítí, že by jí chtěl natrhat kvítí.
Cítí, jak severní slunce v duši mu září,
hladí ho na jeho omrzlé tváři,
jak vedle něj sedí, v podobě ženy,
a jak oživuje již mrtvé stromů kmeny.
Jak temné jsou Zahrady, bez ní po boku,
až odejde a setmí se, on bude v šoku
Jak temno tu bylo a on v něm žil
A jak slepý, jak hluchý do teď princ byl
Co všechno v té době dralo se ven
Věčným potlačováním již byl unaven
A nyní toužil, miloval, cítil a chtěl
Srdce své na dlani konečně měl.

****
Třeba mě ještě nějaké řádky napadnou :)

8. Tři princové

20. prosince 2012 v 8:20 | Magorovo Wuhu |  Princ a chlapec
První princ obráncem stal se již dávno
Na zvěř, na vetřelce, tasí svůj meč
Morduje, zabíjí, mrzačí, ničí
Když dá ti meč ke krku, ztrácíš svou řeč

Druhý princ tajemný jak kniha, již píše,
O dávných dějinách rodiny své
Píše a vytváří, listuje, sděluje
Věštby strašlivé a předzvěsti zlé

Třetí princ králem být pilně se učí,
Strohý je, bezcitný, jako ti předchozí
Trůn pro něj znamená první a poslední
A že by ho pozbyl, to mu prý nehrozí

Druhý princ sděluje věštbu strašnou,
že dva princové o trůn budou se bíti,
Jeden z nich vyhraje, druhý z nich zemře
Třetímu o život již začíná jíti.

Třetí princ miluje krásnou dívku
Objeví v sobě srdce a city
Na pláni v lese, tam se s ní sejde
Pocity jeho jsou záhy odkryty

Vidí je první princ, běží to říci
Královna vydědí třetího prince
Viní Calidu, že syna jí zničila
Vidí v ní strašného zločince

První princ na rozkaz královnin
Zabije tu dívku mečem svým
Třetí princ o trůn svůj příchází
Přichází o všechno, stává se zlým

Druhý princ dostal by královnin trůn,
kdyby ho ovšem sám vůbec chtěl.
První princ zničil třetího rytíře,
A pro žezlo své si pak šel.

Třetí zabije královnu, matku svou
Zabije prvního bratra svého
Druhého zabije též, ale později
Ujme se trůnu, chopí se všeho

Kdyby nepřišel otec, co by se dělo?
Asi by to tak pokračovalo dál.
Phoúron zamezil však další zkáze,
neb krále porazí jen král.

Teneritas - 3. část

19. prosince 2012 v 19:46 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
"A-ano.. Jistě, půjdu za ním." A zvedla se ze židle. Moc dobře chápala, proč nemůže jít on za ní. Pamatovala si ještě, jak moc chtěl utajit své srdce.
"City s ním znovu zatřepou.
Následuj vánek před sebou."

Calida mě poslechla a šla za mnou.
Můj vánek hýbal s papíry, listím i prachem. Calida šla za mnou bez nejmenších problémů, dokud jsme nenarazili na Konrada. Calida mu musela vysvětlit, kam a proč jde. Měl o ni viditelně strach.
"Buď opatrná, má královno." řekl jí láskyplně, mávaje.

Můj vánek rozhýbal sníh a větve stromů. Neomylně jsem vedl královnu až k Algiditovu domu. Věděl jsem, že kdybych ji usadil na mýtině a pak chtěl po princi, aby tam za ní šel, nechtěl by. Ale když by ji uviděl přede dveřmi, určitě by se slitoval... Její krása by ho přesvědčila.
Cítil jsem Nivea na druhém konci Zahrad. Snažil jsem se, aby jeho čich nezachytil Calidinu vůni. Královna šla a mlčela, svůj oštěp pevně v rukou. Nejspíš mi ještě úplně nevěřila. Její pohled byl soustředěný. Byla ve střehu a dávala si dobrý pozor, aby měla dostatek času k útěku, kdyby ji tu někdo viděl. Zároveň si ale uvědomovala tu chvíli, kdy tudy kráčela s Veritas, a stýskalo se jí po ní. V ten moment si přála, aby k ní její matka přišla. To jsem ale nemohl zařídit, neboť neumím oživovat mrtvé, bohužel.
Kráčela podél obrovské skály tak dlouho, dokud jsem ji nezastavil. Můj vánek foukal pořád na tom samém místě, a sice před Algiditovými dveřmi.
"Je doma," řekl jsem.
"Štěstí máš.
Zaklepáš?"

Calida nejprve zkoušela zaklepat normálně, ale zjistila, že to, na co klepe, je skutečně kámen. Zatvářila se nejistě a zkusila to znovu, tentokrát silněji, dlaní.
Šaty se jí zavlnily v nenadálém průvanu, když Desperatus otevřel dveře a spatřil ji za nimi. Její krásná přítomnost ho tak vyvedla z míry, že beze slova ustoupil a pustil ji dál. To už k nim přicházel Algiditas.
Calida vstoupila dovnitř. Neprohlížela si chodbu, nepodívala se na Algidita. Zakryla si dlaní ústa, když se z nich vydral překvapený výkřik. To když viděla, že Desperatovi zcela chybí jedno oko. Všechno bylo ještě umocněno tím, že už díru žádná náplast nezakrývala.
"Je mi líto, že se to stalo." promluvil princ, stejně málo překvapený, jako tehdy před lety. "Nemohl jsem ale nic udělat. Byl to Nives, " dodal.
Desperatus bez váhání přikývl na souhlas a odvrátil svou tvář, aby se na tu spoušť královna nemusela dívat.
"Dovedl vás sem Utěšovatel?" zeptal se jí Algiditas s varovným tónem v hlase.
"Ano," přikývla. "Jak to ale víte?"
"To už je teď jedno." odpověděl princ. "Teď jste tady a to je nejdůležitější," zašeptal.
Calida se usmála. Když se na ten úsměv oba podívali, hned se jim v hlavě vynořilo jediné slovo:
"Jaro."
"Znám jednu mýtinu uprostřed lesa, o které Nives neví." zašeptal princ, ještě pořád zírající na její širokou, ale jemnou tvář.
Královna přikývla. "Tak tedy pojďme," řekla.

Teneritas - 2. část

19. prosince 2012 v 17:31 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Jakmile Calida uslyšela princovo jméno, přestala se starat o to, kdo a kde jsem. Místo toho se napřímila a její pohled se rozostřil. Ponořila se do jiného světa, šeptaje:
"Algiditas. Myslím.. Myslím, že si ho pamatuju. Určitě.. To je ten, co cítí!"

A to mohu potvrdit. Skutečně si ho Calida pamatovala z dávné chvíle, kdy ještě žila její matka Veritas. Byla to krásná rusovlasá žena se špičatou bradou a pronikavýma očima. Dokázala v lidech vidět pravdu nejen ve lži, ale i v očích. Možná jí právě tento dar udržoval vždy s vážnou tváří. Nikdy se nesmála. A její dcera Calida, tehdy asi osmiletá, byla tak nádherná, jako je teď.
Do jejich království zavítal bývalý král Phoúron. Trvalo dlouho, než ho pustili až k samotné královně, protože ho tam tehdy nikdo neznal. Když se mu to konečně povedlo, ohnul před ní svá stará kolena a zeptal se jí, jestli by se nešla podívat na jeho syna Algidita do Ledoých zahrad. Phoúron chtěl zjistit, jestli nemá jeho syn náhodou city.. Pořád doufal, že se kletba snad někomu z dětí vyhne...
Také poprosil, aby ho Veritas odtamtud odvedla, kdyby zjistila, že se malému princi skutečně kletba vyhla.
Veritas řekla, že jeho přání splní, a on ať zatím počká tady. Vzala s sebou i svou dceru Calidu, už tehdy nádhernou, aby bylo snažší prince přesvědčit.

"Vidíš ho? Támhle je," zašeptala Veritas Calidě do ucha.
Malá budoucí královna si prince prohlédla od hlavy až k patě. Byl asi v jejím věku, oděn ve stříbrném plášti. I když ji na něm odpuzoval ten chlad, stále se jí moc líbil. Obdivovala jeho vlasy z rampouchů a krásný, ladný krok.
"Chci, aby šel s námi," řekla tiše. Veritas přikývla.
Obě se tiše proplétaly mezi stromy, aby je Nives, tehdy ještě maličký a méně schopný než dnes, neviděl. Zjevily se pak přímo Algiditovi před očima. K jejich údivu ale princ nebyl vůbec překvapený. Jeho královské učení na něj už tehdy mělo obrovský vliv - nic ho nemohlo překvapit ani vyděsit. Ihned si srovnal myšlenky a rozhodl se, že je odvede před matčin soud.
"Půjdete se mnou." oznámil jim. Koutkem oka zahlédl Calidu. Když mu pohled opětovala, uhnul a zaměřil se na Veritas.
"Naše královna rozhodne, co s vámi bude."
Veritas se naklonila k chlapci. Neustoupil.
"A nechtěl bys raději ty jít s námi?" zeptala se ho a její hluboké oči ho provrtávaly.
Dříve, než Algiditas stačil cokoli říct, Veritas pokračovala:
"Posílá nás za tebou tvůj otec..."
"Proč nepřišel sám?" skočil jí do řeči princ. "Nemohu uvěřit, že mám za otce takového zbabělce. Kdybych ho potkal, zabil bych ho za to, že nás zradil."
"Jsi na něj hodně naštvaný?" zajímala se malá Calida a udělala váhavý krok směrem k němu. Algiditas si to namířil k ní a zastavil se těsně u ní. Prohlížel si její zlatavé vlasy. Bylo vidět, že se jich nemůže nabažit. Calida se bála, že jí něco udělá, ale vypadalo to, že má jiné plány. Pohlédl jí zpříma do očí a zašeptal:
"Jsi krásná."
"Děkuju." špitla Calida bez rozmyšlení a začervenala se. Když se vzpamatovala, zeptala se ho: "Půjdeš teda s námi?"
Algiditas zavrtěl hlavou. "Ne."
Veritas se k chlapci sklonila a zklamaným hlasem se zeptala: "Proč?"
"Můj otec byl zbabělec," odpověděl Algiditas a dodal: "Mohl být s námi. A teď se podívejte, co z něj je. Starý osamocený dědek, který nemá nic! Nechci být jako on. To radši zůstanu tady!"
Veritas s Calidou chvíli chápavě mlčely. Pak ozvala královna:
"Jsi čestný a odvážný muž. Budeš dobrým králem."
"Neříkejte, prosím, nikomu, že cítím. Matka by to nestrpěla." žadonil.
"Neboj se." odpověděla Veritas.
Chlapec se ještě jednou otočil ke Calidě a zašeptal: "Asi už tě nikdy neuvidím. Ale chci, abys věděla, že na tebe nezapomenu."
Calida přikývla a lehce ho líbla na tvář, ani nestačil ucuknout. "Sbohem," řekla.

Když se rozloučili, královna a její dcera prošly tajným tunelem v hoře zpět do svého království. Phoúronovi pak trvdily, že je Algiditas bezcitný tak, jako všichni ostatní.

Děj kapitoly Teneritas

18. prosince 2012 v 20:59 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
1. Utěšovatel nebo-li Neviditelný navštíví Calidu v jejím království. Chce ji přesvědčit, aby se sešla s Algiditem. Královna když slyší Algiditovo jméno, vzpomene si na dávnou chvíli, kdy ho viděla.

2. Následuje popis té chvíle. Calida se svou matkou vstupuje do Ledových zahrad tajným tunelem v hoře. Matka - královna se od Phoúrona dověděla, že se Algiditas už může potulovat po Zahradách a tudíž je možné zjistit, jestli cítí, nebo ne. Vzala s sebou svou dceru Calidu proto, aby bylo jednodušší prince přesvědčit (Calida byla už tehdy nádherná). Algiditas si ji skutečně zamiloval, nicméně s nimi nešel. Nechtěl být zbabělý jako jeho otec Phoúron.

3. Když se Calida doví, že ji Algiditas miluje, neváhá a vydává se do Zahrad. Utěšovatel ji nepozorovaně zavede až k jeho domu. Algiditas otevře dveře a uvidí ji. Byl by ji vyhnal, ale v dálce se zrovna motal Nives, a tak nechtěl riskovat, že by ji chytil. Schová ji tedy k sobě a když je čistý vzduch, vydávají se spolu na mýtinu uprostřed lesa, kde mají soukromí.

4. Jejich "schůzka" probíhá hladce. Tato scéna bude křehká a velmi romantická. Ale ještě nejsme u konce, když se děj zaměří na Desperatova bratra Anna.

5. Navštíví ho totiž Adriana v lomu. (Jestli si vzpomínáte, Annus když odcházel z restaurace se zmínil, že pracuje v lomu a nic jiného kromě své práce nezná. Adriana si tuto informaci vryla do paměti.) Adriana chce po Annovi, aby jí dal druhou šanci. Že si uvědomila, co je v životě důležité a že nikdy nepotkala člověka s čistější duší (my však víme, že zas tak čistá není, ale to ona neví.) Annus napřed nechce, protože se mu zdá Adriana příliš slabá. Ona ho ale přesvědčí, že on ji přece může chránit. Annus se stává jejím "rytířem". Díky Annově poctivosti a čistému srdci si Adriana uvědomuje, co je v životě nejdůležitější.

6. Nakonec na první pohled nesouvisející scéna, jak Nives zaslechne rozhovor Algidita s Poesiem a rozhodne se Algidita špehovat. Proč tam tato scéna bude? No, chytrým lidem to dojde hned. No a ti blbí se budou muset nechat překvapit :) Kapitola Carnivorus jim k tomu poskytne dostatek času. :)

Teneritas - 1. část

16. prosince 2012 v 11:41 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Bylo to, jako když se za vesmírem nachází antivesmír.
Všude kolem mě zářila zeleň. Chladné severní slunce ozařovalo traviny i holé skály. Nehřálo, pouze projasňovalo. Po té krajině byly rozesety dřevěné chalupy. Kolem nich se rozprostíraly poklidné pastviny.
A uprostřed toho všeho, tam v dáli, se tyčily zlaté věže královského zámku. Ten vypadal, jako řídící středisko ráje. A tato země, ten ráj, to všechno bylo tak nádherné, jako žena, které to tu patřilo.
Na prahu toho obrovského sídla by mě uvítal mladý, tmavovlasý a velmi nedůvěřivý služebník Konrad. Kdyby mě ovšem viděl.

Prolétl jsem chodbou plnou obrazů v masivních zlatých rámech a namířil jsem si to přímo do trůnního sálu. Královna tam ale ještě nebyla. Rozhodl jsem se tedy najít její komnatu. Neměl jsem to nijak těžké, protože se nacházela přímo vedle trůnního sálu. Cítil jsem za těmi obrovskými dveřmi její přítomnost. Byla jiná, ne jako Frigidona. Její tělo i mysl byly mladé a pružné. Oči barvy oblohy, vlasy barvy odpoledního slunce. Kdo by ji nemiloval.
Zaklepal jsem tedy a vyčkával odpovědi.
"Dále," ozval se její zvonivý hlas a já vstoupil.
Jak překvapená královna byla, když uviděla dveře, jak se samy otevírají a nikdo za nimi není.
Vešel jsem do pokoje a zavřel za sebou. Lekla se.
"Je tu někdo?" zvolala.
"Dobrý den, královno,
hluboce se klaním.
Princ by vás viděl rád,
přišla byste za ním?
Jmenuje se Algiditas.
Miluje vás, zbožňuje vás.
Je to div, že cítí.
S vámi se chce sejíti.
Bylo by to možné?" zazpíval jsem.



Propána! Cože? :D

15. prosince 2012 v 23:53 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Já jenom, že mám každý den nula návštěvníků. Najednou najedu na anketu, na tu o té nejoblíbenější postavě.. A vidím třicet hlasů??
Zdá se mi to, nebo fakt někdo ty moje výplody čte? :D
Nebo že by to tam naklikal nějaký ten počítačový systém? Jenom, že Konrad má dva hlasy a přitom vůbec nikdo netuší, kdo to je :D
Nebo je chyba na straně blogu? S tou nulou? :D

Ozvěte se, jestli tu jste! :D Já jsem totiž absolutně neinformovaná :D

Kapitola 12 - Paracletus

15. prosince 2012 v 23:12 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Desperatus s hrůzou doběhl k Algiditovu domu. Celý udýchaný vší silou zaklepal na místo na skále, kde měly být dveře, nikdo se ale neozval.
"Pane!" křikl z plných plic.
Jelikož se mu nedostalo odpovovědi, řekl si, že na prince počká. Sedl si tedy pod nejbližší strom, vyčkával a doufal, že Poesiovi utekl.

Neseděl tam ani deset minut, když uviděl Algidita, jak se k němu blíží.
"P-pane!" začal. "Pane, n-nějaká žena, jm-méno už ne-nevím, ..."
"Calida Temporis." zarazil ho princ ve vteřině.
Desperatus otevřel ústa a zase je zavřel. "Jak to ví?" zeptal se sám sebe.
"Gratuluji ti k loajalitě." pokračoval Algiditas. "Nevíš náhodou, kde bych tu ženu našel?"
"N-ne..." řekl chlapec. "Proč?"
Algiditas se chladně usmál a vytáhl zpod pláště svůj meč. "Pro tohle," řekl a sekl s mečem neviditelného protivníka.
Desperatus si dlaní zakryl ústa. Při představě, že by někdo tak krásný měl zemřít, se otřásl.
Algiditas jeho reakci nevěnoval pozornost a odemkl dům.
"Ta-takže to jste b-byl vy, k-kdo za tím stromem s-stál?"
"Ano, byl."

Když vstoupili dovnitř, princ odběhl pro své sochařské nářadí. Desperatus zůstal stát na chodbě, jelikož do svého pokoje se mu rozhodně nechtělo. Moc dobře si pamatoval, jaká tam je zima. Chvíli tedy na místě přešlapoval a pak se prince konečně dočkal.
"Jdu dokončovat ledové rytíře."
Bylo zajímavé, jaké představy v chlapcově hlavě dokázalo vyvolat slovo "rytíř". V mysli se mu vždycky okamžitě vynořil jeho bratr Annus.

V poslední době měl pocit, že od něj neměl utíkat. Ať byl sebekrutější, přece jen měl srdce a byl to jeho bratr... A měl ho rád, o tom Desperatus nikdy nepochyboval. Mohl se od něj leccos naučit, ale místo toho zbaběle utekl... Tak moc se teď za sebe styděl. A tak moc chtěl svého bratra znovu vidět, i kdyby to mělo být pouze jednou.
Nevážil si ho a za to ho sžíralo svědomí. Annus byl jeho rytíř... Ochránce a tyran zároveň. U něj byl vždycky v bezpečí a nemusel se bát, že by měl někdy hlad nebo že by mu byla zima...
"M-mohl b-bych se na ty rytíře p-podívat?" zašeptal.
"Nevidím důvod, proč ne." řekl Algiditas.
---
Annus Victus si mne nos a vstupuje do italské restaurace. Pátravým okem si prohlíží sytě černé rukávy svého saka. Cítí se nepatřičně, ale utéct nesmí. Schůzka už je domluvena. Bylo by přece zbabělé to odříct.
Celý prostor uvnitř byl provoněn špagetami a rajčaty. Annus nasál tu vůni a rozhlédl se. Stoly se sněhově bílými ubrusy, hodně světla, číšníci v bílo-červených oblečcích...
"Mohu vás usadit?" ozve se mu za zády milý hlas.
"Určitě." odpovídá sebejistě.

Sedá si k jednomu malému stolku v rohu a čeká na ni. Čeká na ženu, která se mu moc líbí a zřejmě i on jí. Jmenuje se Adriana a její úsměv by prozářil i ten nejtemnější kout. Dlouhé splývavé hnědé vlasy, podmanivé oči.. Krásná je, to ano.
Annus si prohlíží obnos ve své peněžence. Je velmi nervózní, neboť je v takovém lokále poprvé v životě. Tak dlouho se musel omezovat, aby našetřil na dnešní večer...
Adrianu poznal, když si kupoval noviny. Zrovna za ně zaplatil, když se zpoza rohu vynořil člověk v bílé bundě s kapucí a za ním zoufalá, udýchaná žena.
"Chyťte ho, zloděje!" řvala z plných plic a hnala se za ním. Annus viděl, jak ten člověk drží v ruce její kabelku a běží jeho směrem. A tak ho srazil na zem a kabelku mu z rukou vytrhl. Zloděj se tak bránil, až mu Annus omylem vykloubil rameno. Teprv pak zůstal ležet. Když žena přiběhla a vzala si tašku, všiml si Annus, jak nádherná je. Usmála se na něj a energicky ho objala. Když ho chtěla pustit, Annus ji nenechal. Místo toho ji pozval na večeři. Adriana souhlasila a dala mu svou vizitku. Teprv pak ji pustil...
Chlapi v lomu poznali, že se něco děje. A jednoho dne, když jim Annus vyklopil, že má rande v restauraci, řekli mu: "Konečně už nebudeš žít jak jeptiška!" a Annus se jejich výroku hlasitě zasmál. Pomohli mu s oblečením, půjčili mu pravidla etikety... Byli nesmírně nápomocní. Zřejmě jim hodně záleželo na tom, aby Annus nebyl sám, třebaže se s nimi nikdy moc nechtěl bavit...
---
"Ti ryt-tíři jsou t-tak úžasní." poznamenal Desperatus, když si zblízka prohlížel jednoho z nich. "Připomínají mi bratra, víte?"
"Opravdu?" podivil se Algiditas, ale ve skutečnosti mu to bylo jedno.
"Co-copak asi d-dělá... Chybím m-mu vů-vůbec?" zamyslel se chlapec.
---
A Adriana už přichází. Na sobě má dlouhé červené šaty, které jí tak moc sluší... Annovi vyschlo v krku.
"Ahoj," pozdravila ho, když došla ke stolu.
"Ahoj," pozdravil ji. Vstal, pomohl jí z kabátu a usadil ji naproti sobě, přesně jak si pamatoval z té knížky.
"Jak se máš?" zeptal se jí Annus klidným hlasem, přestože byl uvnitř velmi rozpačitý.
"Jde to," usmála se. "Můj mladší bráška mi roztrhal šaty, které jsem si chtěla původně vzít... Takové modré, vážně nádherné. Tak jsem ho seřezala jak žito. Někdy je moc živý." dodala.
Annovi zmínka o sourozenci probudila myšlenky na Desperata... Jak moc by si přál, aby byl živý...
"Máš nějaké sourozence?" zeptala se.
"Ehm.. Ne, nemám." odpověděl krátce, trošku vyhýbavěji, než chtěl.
Adriana poznala ten zvláštní tón. A tak umlkla a zavolala číšníka.
"Dvakrát Portské, prosím." Číšník přikývl a odešel.
---
"Líbila se ti?" zeptal se náhle Algiditas.
"Calida? A-ano..." odpověděl po pravdě chlapec a čekal, kdy dopadne smrtící rána mečem.
Algiditas, nedbaje na chlapcovu odpověď, pronesl:
"Já ji potkal už hodně dávno. Myslel jsem si, že už ji nikdy neuvidím."
Desperatus přemýšlel, proč mu to princ říká, ale na nic nemohl přijít.

Algiditas přecházel od sochy k soše a důkladně si svá díla prohlížel. Každou sebemenší chybičku poopravil, na každou dokonalost pokýval hlavou.
Desperatus pozoroval jeho ladné kroky a zářivý plášť. Tak moc mu záviděl tu jeho vznešenost...
"V-vám se líbí?" ozval se náhle chlapec.
Algiditas se zastavil uprostřed pohybu a chvilku tak setrval. Pak se na Desperata otočil a ve tváři byl opět klidný.
"Myslíš, že by se mi mohlo líbit vůbec něco, když necítím?"
Desperatus zavrtěl hlavou.
"Tak vidíš." řekl princ.
"A-ale pane... J-já myslím, že v-vy city máte. P-přece se v-vám líbí t-ti rytíři."
Algiditas zůstal stát jako přimrazený a oči mu ztvrdly. Nebezpečně se v nich zablesklo.
---
"Četl jsi dnešní tisk? Hrůza, co ta Lindsay zas provedla..." prohodila Adriana a napila se ze skleničky.
"Jaká Lindsay?" zeptal se Annus, tentokrát už velmi nejistě.
"No ta herečka, přece, určitě ji znáš." zasmála se.
"Tak to se pleteš, já žádné herečky neznám." řekl Annus a napil se také. Adriana zpozorněla, její ústa se pootevřela v mírném šoku.
"Ale notak, každý přece, kdo viděl pár známějších filmů..."
"Ale já žádné filmy neviděl," zarazil ji Annus.
"Bože, jak to? Copak nemáš televizi?" nechápala Adriana.
"Ne, nemám." odpověděl Annus, tentokrát už trochu nevrle.
Adriana zmlkla a upila vína.
"Je toho ještě tolik, co o tobě nevím..." špitla.
"Já vím." přikývl.
"Tak mi o sobě něco pověz. Kde pracuješ?" zeptala se s úsměvem.
Annus ztuhnul. Nenapadlo ho, že jí o sobě bude muset něco říct. Nebyl na to zvyklý a navíc jí ještě úplně nevěřil.
"Musím to říkat?" řekl, taky s úsměvem, který zakrýval jeho rozpačitost.
Adriana si jeho úsměv ale vyložila jinak. Napadl ji důvod, proč by tajil svou práci... A rozhodně se jí tato možnost nelíbila. Dostala strach z toho, že by mohl být mafián nebo tak něco.
"Ne..." špitla.
"A co děláš ty?" zeptal se jí náhle, aby konečně změnil téma konverzace.
"Animátorku," odpověděla, "Hrozná práce."
Annus nevěděl, kdo je animátorka, ale rozhodl se na nic se nevyptávat. Nechtěl, aby si o něm Adriana myslela, že je blbec...
---
Algiditas přešel k jednomu rytíři a zastavil se před ním. Desperatus neměl ponětí, co se chystá udělat. Jisté ale bylo, že to nebude nic příjemného.
Náhle se po podlaze rozletěly kusy ledu. To když Algiditas shodil sochu na zem a ta se rozbila. Chlapec scénu pozoroval se zatajeným dechem, tak velký měl strach.
"Myslíš, že bych toto udělal, kdyby se mi rytíři líbili?" zvolal.
Desperatus chtěl odpovědět, ale nestihl to.
"A myslíš si..." pokračoval princ "že bych udělal to, co udělám nyní?" A přiblížil se k chlapci.
Desperatus o krok ustoupil a zjistil, že je za ním už jen stěna. Začal se nekontrolovaně třást. Když uviděl, jak Algiditas vytahuje svůj meč zpod pláště, ječel:
"P-prosím.. N-ne!"
Algiditas jeho slov nedbal a bodl ho. Bylo to tak rychlé a nečekané, až si Desperatus myslel, že je mrtvý. Jenže nebyl.
Najednou na svých kolenou pocítil náraz do podlahy a na místě oka hroznou, palčivou bolest. Okamžitě na místo přiložil dlaň. Když se na ni potom podíval, omdlel. Byla celá od krve.
Algiditas Desperatovi vypíchl mečem oko.
Nyní leželo na podlaze v louži krve vedle zhroucené postavy.
---
"Hmmm... Nemám tak náhodou mastný nos?" zeptala se ho.
"No... Jo, proč?" podivil se.
Adriana vstala ze stolu. "Propána, tos mi nemohl říct dřív? Počkej tady chviličku..." řekla a zmizela na toalety.
Annus dopil víno a objednal si řízek, smířen s tím, že svět této ženy je mu dočista uzavřen a asi i bude. Jeho nálada začínala klesat na bod mrazu. Byl zklamaný. Nevěděl, že spolu nemají absolutně nic společného...
Když se Adriana vrátila, našla na svém stole řízek. Podívala se na něj se znechucením a pronesla:
"Když já nejím maso."
"Můžeš mi říct proč?"otázal se.
"No protože je to barbarství! Chci říct, jak se zabíjí všechna ta nevinná zvířata... a jak se s nimi zachází na těch obrovských farmách... Nikdy jsi o tom neslyšel?"
Annus se zamyslel.
"Ale jo..." odpověděl "četl jsem o nich. Ale proč nejíš maso? Takhle přece nic nezměníš..."
Adriana trpělivě přikývla.
"Ano, ale kdyby všichni lidé přestali jíst maso, tak..."
"Poslyš." přerušil ji Annus a vstal od stolu. Jeho hrubý hlas způsobil, že se Adriana mírně lekla. Annus si toho nevšiml a pokračoval:
"Nemyslím si, že bych byl pro tebe ten pravý... Já dřu v lomu a nic kromě své práce jiného neznám. Ty jsi úplně jiná..."
"Jak jiná?" nechápala.
"Nevidíš, že ti nerozumím ani slovo? Nevidíš, že já prostě nevím, proč tak vyvádíš, když se ti leskne nos? Že nevím, co to máš na puse a proč to tam máš?"
Zavolal na číšníka: "Zaplatím!"
Adriana se také zvedla se stolu. Chtěla ho pohladit po tváři a říct mu, že jí to nevadí, ale on její ruku sundal. Když uviděl, že se tváří smutně, poznamenal:
"Není to tebou, já jen.. Prostě nejsem zvyklý na lidi. V podstatě je nesnáším. Nerozumím jim a nechci. Sbohem, Adriano."
Chtěla něco namítnout, ale usoudila, že by to bylo zbytečné.
"Sbohem," řekla "Nezapomenu na tebe, ty můj hrdino."
A o pár minut později se dívala, jak odchází z restaurace, jak jí mává a neohlíží se a jak jeho strašlivé jizvy vynikají v odpoledním slunci.

---
Desperatus se probral ve své posteli. Když zjistil, že místo dvou očí otevřel pouze jedno, zase ho zavřel a zkusil to znovu. Najednou mu ale došlo, co se stalo. Vykřikl a prudce se posadil, ohmatávaje si místo, kde mělo být jeho pravé oko. Místo něj ale nahmatal jen navlhlou náplast.
"Už mi věříš?" ozvalo se vedle postele. Desperatus zvedl hlavu a podíval se tím směrem. Spatřil Algidita, jak se nad ním sklání a vykřikl znova.
"Buď zticha, nebo ti vyseknu i to druhé." zahřměl princ. "Tak co, už mi věříš?" zeptal se znovu.
"A--ano..." vysoukal se sebe chlapec a tváře mu zalily slzy. "P-proč?" zašeptal.
Bolest to byla hrozná. I když tam žádné oko nebylo, slzy z toho místa tekly stejně. Slaná voda se mísila s krví a vyvolávala bolestivé štípání.
"Proč?" zopakoval po něm Algiditas. Pak odpověděl:
"Protože bylo načase, abych ti ukázal, než nejsem takový, za jakého mě máš."
Přiblížil se k chlapcově posteli a zašeptal:
"Myslel sis o mně, že jsem hodný? Že tě mám rád? Že přede mnou nemusíš mít respekt? Tak to ses zmýlil. Já jsem budoucí král a králem nemůže být někdo, kdo cítí. To je v zákonech Ledových zahrad, rozumíš mi?"
Desperatus přikývl a přitom se snažil přestat brečet. Každá další slza znamenala další nesnesitelnou bolest.

No a asi v tu chvíli jsem se tam zjevil.

"Lidi, kteří vám chybí,
Lidi, co se vám líbí
Uvidíte a potkáte,
to slibuji vám tentokráte!" zazpíval jsem.

"Slyšel jsi to?" zašeptal Algiditas a začal se rozhlížet kolem sebe.
"Jo," přisvědčil Desperatus a také se rozhlížel. "N-nikoho ale nevidím," řekl.
"Ale někdo mluvil... Slyšel jsi, co říkal?"
"Slyšel."
"Já taky.
Obou dvou se zmocnil šok, když hlas uslyšeli znovu, přímo u svého ucha:

"Jsem Utěšovatel.
Napomáhám smutným duším
nevěřit svým vlastním uším
když Utěšení promlouvá."

"Kdo je to?" zvolal Algiditas. Zpod svého pláště vytáhl svůj zářivý meč a celý ve střehu zařval: "Ukaž se, nebo tě najdu a zabiju."
Začal přecházet po pokoji sem a tam. Díval se do každého kouta, pod každý kus nábytku, snad aby majitele hlasu našel.

"Netřeba vidět, netřeba se bít,
když s Calidou můžeš nyní žít." opáčil jsem.

Algiditas se zastavil.
"Odkud znáš Calidu?" zahřměl.

"Na tom nezáleží.
Chci jen říct, že
princi lásku přivedu
za Annem pak odjedu.
Čekejte mě zítra ráno,
kdy vše bude uděláno."

A pak jsem skutečně odletěl za Calidou.


Desperatus a Algiditas se dlouho vzpamatovávali z prožitého šoku. Když se konečně trochu uklidnili, Desperatus, sotva slyšitelně, zašeptal:
"V-věříte m-mu?"
"Ne." odpověděl chladně Algiditas a vykročil směrem ke dveřím.
"Pojď," řekl "bude večeře."
Desperatus vstal z postele, třesouc se po celém těle. Nejraději by zůstal ležet. Když vykročil k princi, znovu cítil, jak na něj jdou mdloby. Překonal se ale, a šel dál.

"Víte," špitl Desperatus, když procházeli chodbou "Do-docela rád b-bych mu věřil."
"Já ne." odpověděl Algiditas tvrdě. Pak se najednou zastavil uprostřed chodby a Desperatus do něj málem narazil. Algiditas se mlčky otočil k chlapci a ve zčernělých očích se mu zračilo poznání.
"Vím, kdo to byl." vyhrkl.
"K-kdo?"
Algiditas se rozběhl směrem k zámku. Desperatus mu stačil jen tak tak.
"Kdo to byl?" ptal se prince za běhu. Ale princ jeho hlas nevnímal.
Když tam konečně dorazili, mlčky prošli ledovou chodbou. Všichni ostatní už v jídelně seděli. K Desperatově zděšení si to Algiditas namířil přímo tam, kde seděl Poesis. Když se k němu Algiditas přiblížil, zvedl k němu své pronikavé oči bez citu.
"Máš chvíli?" zašeptal princ svému bratrovi u ucha.
Poesis beze slova vstal a pokynul Algiditovi, aby šel za ním. Desperatus se rozběhl za nimi, ale v mžiku se zase zastavil. To když se na něj Poesis otočil a sykl: "Stůj."

Algiditas s Poesiem se zastavili kousek za ledovými sochami. Jakmile byli na místě, Algiditas spustil:
"Pamatuješ si na Utěšovatele?"

---
"Utěšovatel neboli Neviditelný je nehmotná bytost ukrývající se v prostorách Ledových zahrad, dokáže ale cestovat po celém světě. Skládá se z prokletých duší lidí, kteří zemřeli zde v tomto království. Zjevuje se vždy, když je nejhůře, aby splnil nejniternější přání. Nemožné se pak stane reálným. Utěšovatel mění pravidla Osudu, což může mít fatální následky. Jinými slovy - věci mohou být ještě horší se splněným přáním, než by byly bez něj," říká kronika.

---

Poesis přikývl a pátravě si bratra prohlížel. Algidita jeho pohled nezneklidňoval, dávno na něj byl zvyklý.
"Myslím, že mě a mého služebníka před chvílí navštívil," pokračoval.
"Co říkal?" zasípal Poesis.
Algiditas otevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel. Došlo mu, že kdyby se Poesis dozvěděl o Calidě, nejspíš by to řekl matce. A to by nebylo dobré. Zhluboka se tedy nadechl a spustil:
"Říkal, že půjde za bratrem mého sluhy a řekne mu, aby sem za ním přišel."
Poesis si Algidita nepřestával měřit.
"Co bys chtěl po mně?" zašeptal.
"Nic," odpověděl Algiditas po pravdě "Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli by to mohl být ten, o němž jsi mi kdysi vyprávěl."
Poesis přikývl. "Mohl."
"Co chce za své služby?" zeptal se Algiditas třesoucím se hlasem.
"Nevím," na to Poesis.
Algidita jeho odpověď velmi překvapila, neboť byl zvyklý, že jeho bratr ví všechno. Vždyť přece částečně vidí i do budoucnosti...
"Dám ti ale jednu dobrou radu," pokračoval Poesis. "Rozmysli si dobře, jestli s ní na tu schůzku půjdeš, či nikoliv."
Algiditas se zarazil a v obličeji mu cuknul sval. Přemýšlel, jestli by Poesia neměl zabít za to, co všechno ví.
Jakoby věděl, na co Algiditas myslí, zašeptal druhý princ:
"Tvé tajemství bude známo pouze mé kronice."
Algiditas nevypadal, že by ho to přesvědčilo. Stál nehybně jako socha a ve tváři byl ještě bledší, než obvykle.
"Stojím při tobě. V zájmu budoucích dějin. Vím, jak je důležité, aby se matka nedověděla, že cítíš. "
"Znamenalo by to... Ani nevím. Možná by mi jen vzala trůn, možná by mě vyhnala." dodal Algiditas.
Poesis neodpověděl a odešel zpět do jídelny.

"Tak kdo je to?" naléhal Desperatus, když se Algiditas vrátil a sedl si ke stolu.
Princ si dlouho promýšlel svou odpověď, nakonec ale pronesl jediné:
"Rozhodně nikdo, komu se dá věřit."

Kapitola 12 - Paracletus (verze k přepracování)

14. prosince 2012 v 19:00 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Desperatus s hrůzou doběhl k Algiditovu domu. Celý udýchaný vší silou zaklepal na místo na skále, kde měly být dveře, nikdo se ale neozval.
"Pane!" křikl z plných plic.
Jelikož se mu nedostalo odpovovědi, řekl si, že na prince počká. Sedl si tedy pod nejbližší strom, vyčkával a doufal, že Poesiovi utekl.

Neseděl tam ani deset minut, když uviděl Algidita, jak se k němu blíží.
"P-pane!" začal. "Pane, n-nějaká žena, jm-méno už ne-nevím, ..."
"Calida Temporis." zarazil ho princ ve vteřině.
Desperatus otevřel ústa a zase je zavřel. "Jak to ví?" zeptal se sám sebe.
"Gratuluji ti k loajalitě." pokračoval Algiditas. "Nevíš náhodou, kde bych tu ženu našel?"
"N-ne..." řekl chlapec. "Proč?"
Algiditas se chladně usmál a vytáhl zpod pláště svůj meč. "Pro tohle," řekl a sekl s mečem neviditelného protivníka.
Desperatus si dlaní zakryl ústa. Při představě, že by někdo tak krásný měl zemřít, se otřásl.
Algiditas jeho reakci nevěnoval pozornost a odemkl dům.
"Ta-takže to jste b-byl vy, k-kdo za tím stromem s-stál?"
"Ano, byl."

Když vstoupili dovnitř, princ odběhl pro své sochařské nářadí. Desperatus zůstal stát na chodbě, jelikož do svého pokoje se mu rozhodně nechtělo. Moc dobře si pamatoval, jaká tam je zima. Chvíli tedy na místě přešlapoval a pak se prince konečně dočkal.
"Jdu dokončovat ledové rytíře."
Bylo zajímavé, jaké představy v chlapcově hlavě dokázalo vyvolat slovo "rytíř". V mysli se mu vždycky okamžitě vynořil jeho bratr Annus.

V poslední době měl pocit, že od něj neměl utíkat. Ať byl sebekrutější, přece jen měl srdce a byl to jeho bratr... A měl ho rád, o tom Desperatus nikdy nepochyboval. Mohl se od něj leccos naučit, ale místo toho zbaběle utekl... Tak moc se teď za sebe styděl. A tak moc chtěl svého bratra znovu vidět, i kdyby to mělo být pouze jednou.
Nevážil si ho a za to ho sžíralo svědomí. Annus byl jeho rytíř... Ochránce a tyran zároveň. U něj byl vždycky v bezpečí a nemusel se bát, že by měl někdy hlad nebo že by mu byla zima... A tak dále.
"M-mohl b-bych se na ty rytíře p-podívat?" zašeptal.
"Nevidím důvod, proč ne." řekl Algiditas.
---
Annus Victus si mne nos a vstupuje do italské restaurace. Pátravým okem si prohlíží sytě černé rukávy svého saka. Cítí se nepatřičně, ale utéct nesmí. Schůzka už je domluvena. Bylo by přece zbabělé to odříct.
Celý prostor uvnitř byl provoněn špagetami a rajčaty. Annus nasál tu vůni a rozhlédl se. Stoly se sněhově bílými ubrusy, hodně světla, číšníci v bílo-červených oblečcích...
"Mohu vás usadit?" ozve se mu za zády milý hlas.
"Určitě." odpovídá sebejistě.

Sedá si k jednomu malému stolku v rohu a čeká na ni. Čeká na ženu, která se mu moc líbí a zřejmě i on jí. Jmenuje se Adriana a její úsměv by prozářil i ten nejtemnější kout. Dlouhé splývavé hnědé vlasy, podmanivé oči.. Krásná je, to ano.
Annus si prohlíží obnos ve své peněžence. Je velmi nervózní, neboť je v takovém lokále poprvé v životě. Tak dlouho se musel omezovat, aby našetřil na dnešní večer...
Adrianu poznal, když si kupoval noviny. Zrovna za ně zaplatil, když se zpoza rohu vynořil člověk v bílé bundě s kapucí a za ním zoufalá, udýchaná žena.
"Chyťte ho, zloděje!" řvala z plných plic a hnala se za ním. Annus viděl, jak ten člověk drží v ruce její kabelku a běží jeho směrem. A tak ho srazil na zem a kabelku mu z rukou vytrhl. Zloděj se tak bránil, až mu Annus omylem vykloubil rameno. Teprv pak zůstal ležet. Když žena přiběhla a vzala si tašku, všiml si Annus, jak nádherná je. Usmála se na něj a energicky ho objala. Když ho chtěla pustit, Annus ji nenechal. Místo toho ji pozval na večeři. Adriana souhlasila a dala mu svou vizitku. Teprv pak ji pustil...
Chlapi v lomu poznali, že se něco děje. A jednoho dne, když jim Annus vyklopil, že má rande v restauraci, řekli mu: "Konečně už nebudeš žít jak jeptiška!" a Annus se jejich výroku hlasitě zasmál. Pomohli mu s oblečením, půjčili mu pravidla etikety... Byli nesmírně nápomocní. Zřejmě jim hodně záleželo na tom, aby Annus nebyl sám, třebaže se s nimi nikdy moc nechtěl bavit...
---
"Ti ryt-tíři jsou t-tak úžasní." poznamenal Desperatus, když si zblízka prohlížel jednoho z nich. "Připomínají mi bratra, víte?"
"Opravdu?" podivil se Algiditas, ale ve skutečnosti mu to bylo jedno.
"Co-copak asi d-dělá... Chybím m-mu vů-vůbec?" zamyslel se chlapec.
---
A Adriana už přichází. Na sobě má dlouhé červené šaty, které jí tak moc sluší... Annovi vyschlo v krku.
"Ahoj," pozdravila ho, když došla ke stolu.
"Ahoj," pozdravil ji. Vstal, pomohl jí z kabátu a usadil ji naproti sobě, přesně jak si pamatoval z té knížky.
"Jak se máš?" zeptal se jí Annus klidným hlasem, přestože byl uvnitř velmi rozpačitý.
"Jde to," usmála se. "Můj mladší bráška mi roztrhal šaty, které jsem si chtěla původně vzít... Takové modré, vážně nádherné. Tak jsem ho seřezala jak žito. Někdy je moc živý." dodala.
Annovi zmínka o sourozenci probudila myšlenky na Desperata... Jak moc by si přál, aby byl živý...
"Máš nějaké sourozence?" zeptala se.
"Ehm.. Ne, nemám." odpověděl krátce, trošku vyhýbavěji, než chtěl.
Adriana poznala ten zvláštní tón. A tak umlkla a zavolala číšníka.
"Dvakrát Portské, prosím." Číšník přikývl a odešel.
---
"Líbila se ti?" zeptal se náhle Algiditas.
"Calida? A-ano..." odpověděl po pravdě chlapec a čekal, kdy dopadne smrtící rána mečem.
Algiditas, nedbaje na chlapcovu odpověď, pronesl:
"Já ji potkal už hodně dávno. Myslel jsem si, že už ji nikdy neuvidím."
Desperatus přemýšlel, proč mu to princ říká, ale na nic nemohl přijít.

Algiditas přecházel od sochy k soše a důkladně si svá díla prohlížel. Každou sebemenší chybičku poopravil, na každou dokonalost pokýval hlavou.
Desperatus pozoroval jeho ladné kroky a zářivý plášť. Tak moc mu záviděl...
"V-vám se líbí?" ozval se náhle chlapec.
Algiditas se zastavil uprostřed pohybu a chvilku tak setrval. Pak se na Desperata otočil a ve tváři byl klidný.
"Myslíš, že by se mi mohlo líbit vůbec něco, když necítím?"
Desperatus zavrtěl hlavou.
"Tak vidíš." řekl princ.
"A-ale pane... J-já myslím, že v-vy city máte. P-přece se v-vám líbí t-ti rytíři."
Algiditas zůstal stát jako přimrazený a oči mu ztvrdly. Nebezpečně se v nich zablesklo.
---
"Četl jsi dnešní tisk? Hrůza, co ta Lindsay zas provedla..." prohodila Adriana a napila se ze skleničky.
"Jaká Lindsay?" zeptal se Annus, tentokrát už velmi nejistě.
"No ta herečka, přece, určitě ji znáš." zasmála se.
"Tak to se pleteš, já žádné herečky neznám." řekl Annus a napil se také. Adriana zpozorněla, její ústa se pootevřela v mírném šoku.
"Ale notak, každý přece, kdo viděl pár známějších filmů..."
"Ale já žádné filmy neviděl," zarazil ji Annus.
"Bože, jak to? Copak nemáš televizi?" nechápala Adriana.
"Ne, nemám." odpověděl Annus, tentokrát už trochu nevrle.
Adriana zmlkla a upila vína.
"Je toho ještě tolik, co o tobě nevím..." špitla.
"Já vím." přikývl.
"Tak mi o sobě něco pověz. Kde pracuješ?" zeptala se s úsměvem.
Annus ztuhnul. Nenapadlo ho, že jí o sobě bude muset něco říct. Nebyl na to zvyklý a navíc jí ještě úplně nevěřil.
"Musím to říkat?" řekl, taky s úsměvem, který zakrýval jeho rozpačitost.
Adriana si jeho úsměv ale vyložila jinak. Napadl ji důvod, proč by tajil svou práci... A rozhodně se jí tato možnost nelíbila. Dostala strach z toho, že by mohl být mafián nebo tak něco.
"Ne..." špitla.
"A co děláš ty?" zeptal se jí náhle, aby konečně změnil téma konverzace.
"Animátorku," odpověděla, "Hrozná práce."
Annus nevěděl, kdo je animátorka, ale rozhodl se na nic se nevyptávat. Nechtěl, aby si o něm Adriana myslela, že je blbec...
---
Algiditas přešel k jednomu rytíři a zastavil se před ním. Desperatus neměl ponětí, co se chystá udělat. Jisté ale bylo, že to nebude nic příjemného.
Náhle se po podlaze rozletěly kusy ledu. To když Algiditas shodil sochu na zem a ta se rozbila. Chlapec scénu pozoroval se zatajeným dechem, tak velký měl strach.
"Myslíš, že bych toto udělal, kdyby se mi rytíři líbili?" zvolal.
Desperatus chtěl odpovědět, ale nestihl to.
"A myslíš si..." pokračoval princ "že bych udělal to, co udělám nyní?" A přiblížil se k chlapci.
Desperatus o krok ustoupil a zjistil, že je za ním už jen stěna. Začal se nekontrolovaně třást. Když uviděl, jak Algiditas vytahuje svůj meč zpod pláště, ječel:
"P-prosím.. N-ne!"
Algiditas jeho slov nedbal a bodl ho. Bylo to tak rychlé a nečekané, až si Desperatus myslel, že je mrtvý. Jenže nebyl.
Najednou na svých kolenou pocítil náraz do podlahy a na místě oka hroznou, palčivou bolest. Okamžitě na místo přiložil dlaň. Když se na ni potom podíval, omdlel. Byla celá od krve.
Algiditas Desperatovi vypíchl mečem oko.
Nyní leželo na podlaze v louži krve vedle zhroucené postavy.
---
"Hmmm... Nemám tak náhodou mastný nos?" zeptala se ho.
"No... Jo, proč?" podivil se.
Adriana vstala ze stolu. "Propána, tos mi nemohl říct dřív? Počkej tady chviličku..." řekla a zmizela na toalety.
Annus dopil víno a objednal si řízek, smířen s tím, že svět této ženy je mu dočista uzavřen a asi i bude. Jeho nálada začínala klesat na bod mrazu. Byl zklamaný. Nevěděl, že spolu nemají absolutně nic společného...
Když se Adriana vrátila, našla na svém stole řízek. Podívala se na něj se znechucením a pronesla:
"Když já nejím maso."
"Můžeš mi říct proč?"otázal se.
"No protože je to barbarství! Chci říct, jak se zabíjí všechna ta nevinná zvířata... a jak se s nimi zachází na těch obrovských farmách... Nikdy jsi o tom neslyšel?"
Annus se zamyslel.
"Ale jo..." odpověděl "četl jsem o nich. Ale proč nejíš maso? Takhle přece nic nezměníš..."
Adriana trpělivě přikývla.
"Ano, ale kdyby všichni lidé přestali jíst maso, tak..."
"Poslyš." přerušil ji Annus a vstal od stolu. Jeho hrubý hlas způsobil, že se Adriana mírně lekla. Annus si toho nevšiml a pokračoval:
"Nemyslím si, že bych byl pro tebe ten pravý... Já dřu v lomu a nic kromě své práce jiného neznám. Ty jsi úplně jiná..."
"Jak jiná?" nechápala.
"Nevidíš, že ti nerozumím ani slovo? Nevidíš, že já prostě nevím, proč tak vyvádíš, když se ti leskne nos? Že nevím, co to máš na puse a proč to tam máš?"
Zavolal na číšníka: "Zaplatím!"
Adriana se také zvedla se stolu. Chtěla ho pohladit po tváři a říct mu, že jí to nevadí, ale on její ruku sundal. Když uviděl, že se tváří smutně, poznamenal:
"Není to tebou, já jen.. Prostě nejsem zvyklý na lidi. V podstatě je nesnáším. Nerozumím jim a nechci. Sbohem, Adriano."
Chtěla něco namítnout, ale usoudila, že by to bylo zbytečné.
"Sbohem," řekla "Nezapomenu na tebe, ty můj hrdino."
A o pár minut později se dívala, jak odchází z restaurace, jak jí mává a neohlíží se a jak jeho strašlivé jizvy vynikají v odpoledním slunci.

---
Desperatus se probral ve své posteli. Když zjistil, že místo dvou očí otevřel pouze jedno, zase ho zavřel a zkusil to znovu. Najednou mu ale došlo, co se stalo. Vykřikl a prudce se posadil, ohmatávaje si místo, kde mělo být jeho pravé oko. Místo něj ale nahmatal jen navlhlou náplast.
"Už mi věříš?" ozvalo se vedle postele. Desperatus zvedl hlavu a podíval se tím směrem. Spatřil Algidita, jak se nad ním sklání a vykřikl znova.
"Buď zticha, nebo ti vyseknu i to druhé." zahřměl princ. "Tak co, už mi věříš?" zeptal se znovu.
"A--ano..." vysoukal se sebe chlapec a tváře mu zalily slzy. "P-proč?" zašeptal.
Bolest to byla hrozná. I když tam žádné oko nebylo, slzy z toho místa tekly stejně. Slaná voda se mísila s krví a vyvolávala bolestivé štípání.
"Proč?" zopakoval po něm Algiditas. Pak odpověděl:
"Protože bylo načase, abych ti ukázal, než nejsem takový, za jakého mě máš."
Přiblížil se k chlapcově posteli a zašeptal:
"Myslel sis o mně, že jsem hodný? Že tě mám rád? Že přede mnou nemusíš mít respekt? Tak to ses zmýlil. Já jsem budoucí král a králem nemůže být někdo, kdo cítí. To je v zákonech Ledových zahrad, rozumíš mi?"
Desperatus přikývl a přitom se snažil přestat brečet. Každá další slza znamenala další nesnesitelnou bolest.

No a asi v tu chvíli jsem se tam zjevil.

"Lidi, kteří vám chybí,
Lidi, co se vám líbí
Uvidíte a potkáte,
to slibuji vám tentokráte!" zazpíval jsem.

"Slyšel jsi to?" zašeptal Algiditas a začal se rozhlížet kolem sebe.
"Jo," přisvědčil Desperatus a také se rozhlížel. "N-nikoho ale nevidím," řekl.
"Ale někdo mluvil... Slyšel jsi, co říkal?"
"Slyšel."
"Já taky.
Obou dvou se zmocnil šok, když hlas uslyšeli znovu, přímo u svého ucha:

"Jsem Utěšovatel.
Napomáhám smutným duším
nevěřit svým vlastním uším
když Utěšení promlouvá."

"Kdo je to?" zvolal Algiditas. Zpod svého pláště vytáhl svůj zářivý meč a celý ve střehu zařval: "Ukaž se, nebo tě najdu a zabiju."
Začal přecházet po pokoji sem a tam. Díval se do každého kouta, pod každý kus nábytku, snad aby majitele hlasu našel.

"Netřeba vidět, netřeba se bít,
když s Calidou můžeš nyní žít." opáčil jsem.

Algiditas se zastavil.
"Odkud znáš Calidu?" zahřměl.

"Na tom nezáleží.
Chci jen říct, že
princi lásku přivedu
za Annem pak odjedu.
Čekejte mě zítra ráno,
kdy vše bude uděláno."

A pak jsem skutečně odletěl za Calidou.


Desperatus a Algiditas se dlouho vzpamatovávali z prožitého šoku. Když se konečně trochu uklidnili, Desperatus, sotva slyšitelně, zašeptal:
"V-věříte m-mu?"
"Ne." odpověděl chladně Algiditas a vykročil směrem ke dveřím.
"Pojď," řekl "bude večeře."
Desperatus vstal z postele, třesouc se po celém těle. Nejraději by zůstal ležet. Když vykročil k princi, znovu cítil, jak na něj jdou mdloby. Překonal se ale, a šel dál.

"Víte," špitl Desperatus, když procházeli chodbou "Do-docela rád b-bych mu věřil."
"Já ne." odpověděl Algiditas tvrdě. Pak se najednou zastavil uprostřed chodby a Desperatus do něj málem narazil. Algiditas se mlčky otočil k chlapci a ve zčernělých očích se mu zračilo poznání.
"Vím, kdo to byl." vyhrkl.
"K-kdo?"
Algiditas se rozběhl směrem k zámku. Desperatus mu stačil jen tak tak.
"Kdo to byl?" ptal se prince za běhu. Ale princ jeho hlas nevnímal.
Když tam konečně dorazili, mlčky prošli ledovou chodbou. Všichni ostatní už v jídelně seděli. K Desperatově zděšení si to Algiditas namířil přímo tam, kde seděl Poesis. Když se k němu Algiditas přiblížil, zvedl k němu své pronikavé oči bez citu.
"Máš chvíli?" zašeptal princ svému bratrovi u ucha.
Poesis beze slova vstal a pokynul Algiditovi, aby šel za ním. Desperatus se rozběhl za nimi, ale v mžiku se zase zastavil. To když se na něj Poesis otočil a sykl: "Stůj."

Algiditas s Poesiem se zastavili kousek za ledovými sochami. Jakmile byli na místě, Algiditas spustil:
"Pamatuješ si na Utěšovatele?"

---
"Utěšovatel neboli Neviditelný je nehmotná bytost ukrývající se v prostorách Ledových zahrad, dokáže ale cestovat po celém světě. Skládá se z prokletých duší lidí, kteří zemřeli zde v tomto království. Zjevuje se vždy, když je nejhůře, aby splnil nejniternější přání. Nemožné se pak stane reálným. Utěšovatel mění pravidla Osudu, což může mít fatální následky. Jinými slovy - věci mohou být ještě horší se splněným přáním, než by byly bez něj," říká kronika.

---

Poesis přikývl a pátravě si bratra prohlížel. Algidita jeho pohled nezneklidňoval, dávno na něj byl zvyklý.
"Myslím, že mě a mého služebníka před chvílí navštívil," pokračoval.
"Co říkal?" zasípal Poesis.
Algiditas otevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel. Došlo mu, že kdyby se Poesis dozvěděl o Calidě, nejspíš by to řekl matce. A to by nebylo dobré. Zhluboka se tedy nadechl a spustil:
"Říkal, že půjde za bratrem mého sluhy a řekne mu, aby sem za ním přišel."
Poesis si Algidita nepřestával měřit.
"Co bys chtěl po mně?" zašeptal.
"Nic," odpověděl Algiditas po pravdě "Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli by to mohl být ten, o němž jsi mi kdysi vyprávěl."
Poesis přikývl. "Mohl."
"Co chce za své služby?" zeptal se Algiditas třesoucím se hlasem.
"Nevím," na to Poesis.
Algidita jeho odpověď velmi překvapila, neboť byl zvyklý, že jeho bratr ví všechno. Vždyť přece částečně vidí i do budoucnosti...
"Dám ti ale jednu dobrou radu," pokračoval Poesis. "Rozmysli si dobře, jestli s ní na tu schůzku půjdeš, či nikoliv."
Algiditas se zarazil a v obličeji mu cuknul sval. Přemýšlel, jestli by Poesia neměl zabít za to, co všechno ví.
Jakoby věděl, na co Algiditas myslí, zašeptal druhý princ:
"Tvé tajemství bude známo pouze mé kronice."

1. Moenia and Nubigena

12. prosince 2012 v 17:14 | Magorovo Wuhu |  English translation
(Sorry for grammar mistakes.)

Tears
Burn holes in man's heart
and change themselves into hot screaming
And the screaming
remains in man's soul
And the soul
Is as cracked
as the skin on his palms...

Callous skin
From the labour
Callous spirit
From the terror

Don't ask for his age.
Don't ask where he's going.
He won't tell you anything.
However, me, who tells this story,
knows it all.

Let me introduce myself.
I am The Comforter.
I consist of many souls.
For your eye I'm invisible.
I live where spirits have
left a long time ago.
And I'm telling this story.

"If you survive the terror,
you become stronger."
As Annus did.
A little boy,
son of his father,
who's running away from home at the moment.

1. Moenia and Nubigena


No one would ever believe how much people can change.
I have known this young man since he was a little boy, barely eight years old. His long, golden hair was dangling around his suntanned face. His heavenly blue eyes were emitting sadness and pain, but no helplessness. No, no helplessness at all. Those were eyes full of light, even radiation! There was strength and longing for freedom, but no evil.
Annus Victus was running as fast as he could. He was leaving Nubigena, a city where he was born and where he had lived all time before. A small blue rucksack was jumping on his back, carrying food and drink and a bit of money which he had stolen from a pocket of mum's winter coat. Wind was rustling in his ears and drops of sweat were falling from his forehead. He had been apparently running for a long time.
Courage and determination could be seen in his eyes as well as suffering and drudgery, something tough and cracked was asleep in there. As cracked as the skin on his palms...

Yes - the Annus how he was known among his neighbours was already being formed there.

He stopped in a nearby city called Moenia. There he settled and within a few years he grew into a young man with a strapping and muscular shape.
At the time when he was settling, there was a great demand for workers in the local quarry. They couln't employ him yet, of course, and so he agreed with one of the workers on helping him with the work and gaining a part of his wages in return. The man was surely asking him where he was from. Of course he was offering him a new home, warm food, a family... But Annus would never hear. He wanted only money for his work and he didn't talk to him much about anyting else. He refused to tell him anyting about his past nor about his present.
And so he had worked there for ten years like that before he was finally eighteen. Then he could be employed full-time. Until then he had saved a lot of money, but he told himself to earn a lot more. And so he worked from sunrise to sunset, till he got entirely worn-off, unless he fell right in his bed. He had endured that for two years without any pause.

One day he decided he had saved enough money. Therefore, he bought a small flat and in a few months he also purchased an older car. Those were the best moments in his life. When he entered his home for the first time, when he firstly drove his car... No one can ever imagine how proud of himself he was! He considered it as the greatest goal in his life. Finally he was independent. Finally he didn't need anyone. He was watching himself in the mirror and couldn't belive he made it.

Annus had never been socializing with people. No one had ever interested him. He had some friends only among co-workers, but he had never had a glass of beer in their company. He had simply nothing to tell them.
However, despite his pesonality, he didn't live alone forever...

One morning he was reading newspaper as usual. There were articles about a prisoner who had escaped, about an injured tennist, about a large number of politician's lies... But somewhere in the middle of the newspaper he stopped reading, when he saw a photograph of a skinny little boy with coal-black hair. Yes, he had met the boy never before, but something on his face seemed so familiar... His eyes and nose were the same as Annus's. Quickly he read the text below and he forgot even to breathe. The boy's name was Desperatus. Desperatus Victus. An the text was explaining that he was now lying in the hospital with broken ribs and that these fractures had been done by...
"RUMPUS!" screamed Annus's subconsciousness furiously.
Yes, Rumpus Victus. The scary man from the old times of his past, his father. The father who did it all to him, who ruined the life of his and also of the others. His upbringing was strict, very strict. It consisted of hard work and beating. Nothing was good enough, Annus had always been a good-for-nothing, who had never been able to reach any goal, who couldn't make a living... And Annus was often laughing at those words in the present, because he knew he had made a good living, that he had reached many goals. However, he didn't have the right mood for laughing at the moment.

He thought of his brother and father with a terrible expression on his face.
Why hadn't Desperatus escaped yet? He looked much older on the photo than him when he had done it. But now - now he had a chance to run away. He was in the hospital, father surely wouldn't visit him or let mum go there.
A visit! Annus lifted his head and looked out of the window. It came to his mind that he could see his brother...
And so he did.
He started up his car immediately and headed off to Nubigena. When he parked it in front of the hospital, he could feel butterflies in his stomach. He didn't feel good about being in that town with rotten memories again... Annus overcame his odd feelings and entered the large building, walking fast and firmly. There was an elderly man sleeping at the reception. Annus rather didn't wake him up and went directly where he had laid, too, and his injury had been caused by Rumpus as well.
He had known the hospital, but he didn't remember it like that. There was such friendly atmosphere. The walls had been painted green and some patterns on the floor had been drawn by some children, he guessed.
Annus glanced at the vivid colours shortly and didn't pay attention to them any longer.

Finally he got to the right department. There he asked for the number of the room. Nobody asked him any questions, which he appreciated.

Carefully he knocked on the door, where Desperatus was supposed to be. When a double-voiced "Come in!" echoed, he entered.
In the bed closer to him there was an unfamiliar boy, but in the bed near the window... There was Desperatus laying and watching Annus curiously. And Annus was doing the same.
He thought about how miserably Desperatus looked. How pale and skinny he was. He felt sorry for him, but he didn't want to show it. Pity had never helped anyone...

"Err... Hello." said Annus huskily. He cleared his throat and came closer to his brother.
"I'm bringing a bar of chocolate." he added and put a thing he had bought in the opposite shop on the bedside table.
Desperatus watched it with distrust and then he turned to his brother.
"Who are you?" he asked.
Annus sat on the bed and looked straight in his eyes. In the same eyes as he had himself.
"I'm your brother." he whispered. "My name is Annus. I have run away from my parents years ago."
"They have never told me anything about you." Desperatus replied suspiciously, but it seemed as though he had recognised the bright blue eyes.
Annus nodded knowingly and said: "That doesn't surprise me at all."
And then they both were silent for a long while.
Then Desperatus unwrapped the chocolate and offered a piece to his brother. Annus took it and thanked for it politely.
"Are your... Our parents... Going to come?" Annus asked fearfully.
Desperatus began to shiver a bit and answered with simple "No."
"All right."
They ate chocolate quietly. From time to time Desperatus asked his brother some questions in order to make sure that Annus was really his brother. And so Annus had to tell him the names of both parents, where they worked, how it looked inside the house... In the end Desperatus believed him, which filled Annus's heart with warmth. After eating the chocolate Annus decided about trying to persuade his brother to escape.
"I hate our father." he said. He waited on Desperatus' nod and then continued:
"I'm sure you hate him, too." Desperatus didn't answer and looked out of the window instead.
"I could help you... break... free." But Desperatus was still staring out of the window. He didn't look as if he wanted to say a word.
Annus waited for him to speak, but nothing happened, so he decided to leave. He stroked Desperatus on his head (a bit harder and clumsier than he intended), said "As... As you wish." and walked towards the door.
At the door he turned and whispered: "I will come back." Desperatus nodded.
The unfamiliar boy stared at the scene with emotion. Annus fixed his eyes on him and noticed that he's just about three years old...
The little boy smiled, put up his bandaged hand, waved and said: "Bye-bye!"
Annus went away without any answer.

Since then he had visited Desperatur frequently. All those visits were similar. He said hello, brought something, told him a few awkward words and went away.
A day before Desperatus' release he visited him for the last time and asked if he wanted to run away with him.
"You can live with me." he added.
Desperatus goggled, then he looked away and hesitated.
"Father would kill us both." he said in the end, but more happily than he wanted to.
"He wouldn't kill us, I... I am much stronger... than him." said Annus. "He would never hurt us again, I promise."
Desperatus smiled weakly, but then he began to shiver.
"But what about mum? I can't just leave her there!"
Annus uttered a sigh, stared out of the window and said: "Yeah, I thought about it many times when escaping."
Desperatus awaited more words.
"After all," he went on "She can leave him, too... She's had the opportunity many times."
"That's true!" brother agreed.
"And you could have escaped as well... Much sooner."
Annus stood up from the chair, winked conspiratorially at his brother and uttered:
"Tomorrow I will come for you. Prepare yourself."

The next day, when the boy came out of the hospital, there were three people in two cars waving at him. On the left there were his parents, Anna and Rumpus. But on the right... There was Annus standing with hands on hips shouting:
"Come! Run! Quickly!"
Desperatus decided in a second. His feet moved in the direction where Annus was. As soon as he sat in the car and Annus shut the door after him, he looked out of the window curiously.
Both brothers' parents were running towards him.
"Hi. Father." Annus uttered venomously, when Rumpus stopped in front of him. He was already an elderly man with bushy eyebrows, which were almost hiding his eyes as he was frowning so much.
"Give me that boy or I'll skin you alive!" Rumpus screamed.
Annus laughed, because he knew how much taller and stronger he was. And surely Rumpus realised it, too. He looked in his eyes hatefully and said:
"Keep that stupid brat then! As it is, he's just a good-for-nothing!"
"You were always saying the same about me." Annus reminded him with his teeth clenched.
With the corner of his eye he saw his mother, who was just staring at the ground in silence.
"But this is different. You will see." Rumpus answered triumphantly.
Annus waved his hand and then he nodded at his mother. Anna lifted her eyes and looked at her son with misunderstanding.
"Come. Please." Annus whispered.
Anna shook her head with silent words: "You have never understood anything. I don't want to abandon him, I have told you many times." and she turned to go.
Rumpus looked at his son curtly, then he spat on him and left as well. And Annus was thinking of hitting his stupid face... He didn't exactly know why, but he didn't hit him. Maybe there was still some respect for his father left in his soul...
When he got seated in his car and shut the door, he heard Desperatus' voice:
"If someone spat on me like that and I had hands as big as you do, I would beat him!"
Annus lowered his eyes and shook his head.
"Well... Sorry for disappointment."
Desperatus shrugged.
"Are you ready? We're going home!" Annus exclaimed with mighty voice and started up the car.
Desperatus gave him a wide smile and said:
"You're my Superman."





Paracletus 4. část

10. prosince 2012 v 15:27 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Poesis přikývl a tiše na to řekl:
"Vlastně tu jedno nebezpečí hrozí. Utěšovatel za ni ale přímo nemůže..."
"Co je to?" naléhal Algiditas.
"Splnění nesplnitelných přání, tedy přesně to, co Utěšovatel provádí, může udělat věci ještě mnohem horší. Proto si dobře rozmysli, jestli za ní na tu schůzku půjdeš, či nikoli."
A s těmito slovy Poesis odešel zpět do jídelny. A Algiditas se za ním šokovaně díval.
"Odkud to víš?" křikl na něj.
Poesis se zastavil a pomalu se otočil.
"Tvé tajemství bude znát pouze má kronika," slíbil.
"Dobrá."

Paracletus 3. část

10. prosince 2012 v 10:21 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
"Já ne." odpověděl Algiditas tvrdě. Pak se najednou zastavil uprostřed chodby a Desperatus do něj málem narazil. Algiditas se mlčky otočil k chlapci a ve zčernělých očích se mu zračilo poznání.
"Vím, kdo to byl." vyhrkl.
"K-kdo?"
Algiditas se rozběhl směrem k zámku. Desperatus mu stačil jen tak tak.
"Kdo to byl?" ptal se prince za běhu. Ale princ jeho hlas nevnímal.
Když tam konečně dorazili, mlčky prošli ledovou chodbou. Všichni ostatní už v jídelně seděli. K Desperatově zděšení si to Algiditas namířil přímo tam, kde seděl Poesis.
"Máš chvíli?" zašeptal svému bratrovi u ucha.
Poesis beze slova vstal a pokynul Algiditovi, aby šel za ním. Desperatus se rozběhl za nimi, ale v mžiku se zase zastavil. To když se na něj Poesis otočil a sykl: "Stůj."

Algiditas s Poesiem se zastavili kousek za ledovými sochami. Jakmile byli na místě, Algiditas spustil:
"Pamatuješ si na Utěšovatele?"
Poesis přikývl a pátravě si bratra prohlížel. Algidita jeho pohled nezneklidňoval, dávno na něj byl zvyklý.
"Myslím, že mě a mého služebníka před chvílí navštívil," pokračoval.
"Co říkal?" zasípal Poesis.
Algiditas otevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel. Došlo mu, že kdyby se Poesis dozvěděl o Calidě, nejspíš by to řekl matce. A to by nebylo dobré. Zhluboka se tedy nadechl a spustil:
"Říkal, že půjde za bratrem mého sluhy a řekne mu, aby sem za ním přišel."
Poesis si Algidita nepřestával měřit.
"Co bys chtěl po mně?" zašeptal.
"Nic," odpověděl Algiditas po pravdě "Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli by to mohl být ten, o němž jsi mi kdysi vyprávěl."
Poesis přikývl. "Mohl."
"Co chce za své služby?" zeptal se Algiditas třesoucím se hlasem.
"Nic." na to Poesis.
"Notak!" sykl princ a mírně Poesiem zatřásl. "Musí v tom být nějaký háček!"

Paracletus - 2. část

9. prosince 2012 v 19:20 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
A přesně v tu chvíli jsem se tam zjevil.

"Lidi, kteří vám chybí,
Lidi, co se vám líbí
Uvidíte a potkáte,
to slibuji vám tentokráte!"

"Slyšel jsi to?" zašeptal Algiditas a začal se rozhlížet kolem sebe.
"Jo," přisvědčil Desperatus a také se rozhlížel. "Nikoho ale nevidím," řekl.
"Ale někdo mluvil... Slyšel jsi, co říkal?"
"Slyšel."
"Já taky.
Obou dvou se zmocnil šok, když hlas uslyšeli znovu, přímo u svého ucha:

"Jsem Utěšovatel.
Napomáhám smutným duším
nevěřit svým vlastním uším
když Utěšení promlouvá."

"Kdo je to?" zvolal Algiditas. Zpod svého pláště vytáhl svůj zářivý meč a celý ve střehu zařval: "Ukaž se, nebo tě najdu a zabiju."
"Netřeba vidět, netřeba se bít,
když s Calidou můžeš nyní žít."

"Co jsi to říkal?" zahřměl Algiditas a sklonil svůj meč, načež začal pomalu, výhružně, přecházet po pokoji a důkladně prohlédl každý kout, snad aby našel toho, s kým měl tu čest. Ale on ještě neskončil. Nyní mluvil k Desperatovi:

"Netřeba bát se, netřeba strach mít,
když tě Annus může navštívit."

"Odk-kud znáš An-na?" zašeptal Desperatus.
Aldiditas se zastavil uprostřed pohybu a špitl: "Odkud znáš Calidu?"

"Na tom nezáleží.
Chci jen říct, že
princi lásku přivedu
za Annem pak odjedu.
Čekejte mě zítra ráno,
kdy vše bude uděláno."

A pak jsem skutečně odletěl za Calidou.
Desperatus a Algiditas se dlouho vzpamatovávali z prožitého šoku. Když se konečně trochu uklidnili, Desperatus, sotva slyšitelně, zašeptal:
"V-věříte m-mu?"
"Ne." odpověděl chladně Algiditas a vykročil směrem ke dveřím.
"Pojď," řekl "bude večeře."
"Víte," špitl Desperatus, když procházeli chodbou "Do-docela rád b-bych mu věřil."

An idea

5. prosince 2012 v 19:18 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Rozhodla jsem se, že postupně budu všechny kapitoly překládat do angličtiny a zveřejňovat tady, na deviantartu (nick: kecgirl) a na literu (nick: Tulačka).

I've decided to translate all chapters into English, one by one. I will post them here, on Deviantart (nick: kecgirl) and on Liter.cz (nick: Tulačka).