Listopad 2012

7. Zapomenutý král

26. listopadu 2012 v 16:15 | Magorovo Wuhu |  Princ a chlapec
"Tam za hranicemi temná růže roste."
,,Je hezká?" ptá se kluk.
,,Je, a moc. Můj ty skvoste!
Ale bývala hezčí, nevěříš?
Věř tedy, však uslyšíš.

Trny měla ostré a na nich kapky krve.
Kutálely se dolů. Zděsil jsem se prve,
pak však jsem poznal, že krev není cizí.
Je z jejích žil a rychle z nich mizí.
Snažil jsem se pomoct. Marně.

Jak hluboce posazená byla rána její!
Jak její kobky srdce jen prázdnotou zejí!
Jak málo jsem věděl! Jak málo jsem znal!
Málokterými slovy bych popsal její žal...
Znamenala - pro sebe nic a pro mne vše...

Jak já ji miloval. Jak rád jsem ji měl.
Osud však stál proti nám, bohužel.
Rozhodnutí tvá, o tom život tvůj jest.
Na výběr je vždy z mnoha (a mnoha) cest...

"A co se tedy stalo?" ptá se kluk dál.
"Našli jsme neobjevenou půdu. A já byl král,
má žena královna, a čekala syna.
Jenže pak nám byl shůry seslán velký žal.
Ona potratila. Nebyla to ničí vina.
Však ona si myslela, že za to může...

Och, jak smutná byla, jak smutný jsem byl.
Po celá staletí jsem s ní v té zemi žil.
Náš život byl prázdný, přec lásky pln.
Zažil jsem hodně špatných nocí a pláče vln.
Těžké bylo pro mne pevného ducha mít,
přec rozhodl jsem se s ní i nadále být.
Jen mne nikdy nenapadlo, čeho se dopustí..."

"Byla nevěrná, Phoúrone?"
"To by neudělala. Ne, to ne.

Víš, já pil jsem víc a víc.
Co na to říct? Dopustil jsem se chyby.
Teď lituji, s nářkem "Co by bylo, kdyby..."
Kdybych nebyl hlupákem a nedělal jen, co se mi zlíbí,
stála by tu teď se mnou, smutná, však jinak nic.

Začal jsem tedy neúměrně pít,
bylo mi zatěžko tam u ní být.
Tam u ní, kde byl jen žal a slzy.
Netušil jsem, že změna přijde brzy...

Jednou jsem se domů vracel a zřel jsem,
že se v kuchyni svítí. Tedy vešel jsem.
A ona seděla... U stolu... Ach, ta změna!
"To nemůže být pravda! To není moje žena!"
říkal jsem si a stále na ni koukal.
Těžce, přetěžce jsem ze sebe slova soukal.
Kdybys ji viděl! Ty její oči!
Netušil jsem, že do temna vkročí..."

"Tak co se stalo? Povídejte!"
"Vzala si pocity! Všechny si je vzala!
A tamta žena, co po ní zůstala,
jí nebyla vůbec podobná. Ach, ty oči!
Kdybych býval věděl, kam se osud stočí...

Černé a bez bělma, pusté a prázdné.
Strašně mě děsily! (Přec byly krásné.)
Na krku černá kapka z obou stran -
znak zla a temna, znak černých vran.
Vlasy měla bílé, pokryté ledem,
z jinovatky šaty, dosud nepoznané světem.

Přijal jsem tedy s láskou i tento temný stín.
A netrvalo dlouho, narodil se nám syn.
Dostal jméno Nives a úkol zemského obránce.
Ach, jak prázdný, jak tvrdý byl po citové stránce!
A druhý syn. A třetí. A také dcera
přišli sem k nám, do našeho šera.
Arctica, Algiditas, Poesis a Nives.

Jak strašné a děsivé však bylo zjištění,
že ani jeden z nich skutečně živ není!
Kletba se přenesla i na ty děti nebohé!
Výraz měly kamenný. Jejich věty byly tak strohé.
Učil jsem je vše - jak cítit, jak se smát...
Jak asi tušíš, nebylo to nic naplat.

Sám jsem byl a kolem mne samá těla bez duší.
Jak tiché to místo je. Jen vítr tam zpívá do uší.
Skoro jsem tam také ztratil duši...

Avšak - jsem normální muž a nevydržím mnoho.
Věděl jsem, že jim chybět nebudu, tak vycouval jsem z toho.
Odešel jsem od nich, v srdci velký žal,
já, Phoúron Albínijský, někdejší mocný král.

Donna, má žena, se rozhodla tam s dětmi zůstat.
Těžké bylo pro mne toto období ustát...
Teď jsem jen osamělý dědek, jenž kdysi rodinu měl.
A Donna s dětmi žije tam, odkud jsem já
tak zbaběle
odešel...
A je to už dvě stě let."

"Phoúrone?"
"Ano?"

"Pročpak jste nešel někam dál?
Vím - byl jste velký, mocný král...
Jenže zde jste zapomenut a zcela sám.
Směl bych něco poradit vám?
Najděte si novou práci! Začněte znovu žít!
Vždyť si časem můžete jinou ženu vzít.
A také krásné a veselé děti spolu mít...
No, a když ještě k tomu přestanete pít,
tak...
"Tak ty si myslíš, že mohu jen tak odejít?

Ach, jak je vidět, ty jsi ještě příliš mlád.
Mně to za to stojí, se samotou se rvát!
Jsem si jist, hochu. Nemusím se ničeho bát -
Jednou, věř mi, mne budou potřebovat!"

6. Blázen

26. listopadu 2012 v 16:13 | Magorovo Wuhu |  Princ a chlapec
Sám se procházíš
po ledové pláni
Zářivý sníh,
zašedlá obloha...
Hledáš domov?
Tady?

Musíš být blázen

5. Tulácká noc

25. listopadu 2012 v 20:38 | Magorovo Wuhu |  Princ a chlapec
Stromy mávají na rozloučenou
Vítr zlehka čechrá vlasy
Slaná kapka z nosu padá
Dlouhá cesta čeká asi

V dáli hrozivé hory se tyčí
Pod nimi slunce již si stele
Nad hlavou večernice září
Měsíc noc svou vítá vřele

Kdo domov nenašel, nachází jen cestu
Bezhlavě se vydává, ani neví kam
Obdivuje krásy světa, žasne nad lesy
Ale v srdci prázdno má, zůstává sám

Kdo tulákem se stane,
pohrdá domovem, pohrdá námi
Zaprodá duši světu, najednou je
všude neznámý a všude známý

Azylem bude mu les, láskou oheň
Matičkou příroda, tatínkem děs
Vítr - matčino objetí, déšť - matčin pláč
A měsíc - hlídací pes

Uprostřed lesa, tam krčí se spacák
Svítá
Slunce dítě své pod nebem již
Vítá

4. Kaštany

25. listopadu 2012 v 20:37 | Magorovo Wuhu |  Princ a chlapec
Hledej mezi prsteny
dva obrovité kaštany
na špinavé pleti.
Hledej mezi líčky
dva kulaté knoflíčky
pod řasamy a smetím.
Takové jsou děti?

Upřímný pohled, povaha divoká
Každé z těch očí - jak propast hluboká
Rozevláté kudrliny jak rozevláté mládí
Kaštanovlasá, kaštanooká.

Roztrhané šaty
Korále na krku z vaty
Na šňůrce z popelnice
Ať se snaží sebevíce,
zůstává svá,
chudá a špinavá,
na útěku z domova

V rozpadlé chýši jako psanec,
v prachu jako ztroskotanec
mezi krysami a šváby
Lora, Kuba, Gábi.

3. Město Moénie

25. listopadu 2012 v 20:36 | Magorovo Wuhu |  Princ a chlapec
Nádherné město do tmy se noří,
lidé loučí se s dnešním dnem,
ve zprávách poslední noviny zazní,
a konečně: "Dobrou noc všem."

Poklidně si řeka skrz město zurčí
Lidé tam za okny v malebných domech
společně večeří, a chlapci kručí
v břiše, a šustí to v dáli ve stromech...

Dešťové kapky zešikma padají
Dětičky v postýlkách dávno už spinkají
Jenom pár zločinců účty si vyřídí
Toulavý chlapec domů se přiřítí

Zpíváš si, sovo, o pěsti do bříška?
Však kdopak by chtěl zbít toho kulíška?
Smiluj se, Anne, a měj ho rád...
Co na tom, že nemá vlastní plat?

Smiluj se, Anne náš,
polač svou krutost,
Vždyť jediný je, koho máš
Trest není nutnost

On odvděčí se láskou věrnou tobě,
když zamezíš přístup vší své zlobě.
On zůstane u tebe, po tvém boku
Do smrti smrťoucí, do posledního roku.

2. Utěšení

25. listopadu 2012 v 20:33 | Magorovo Wuhu |  Princ a chlapec
"Povídej, plakej, naříkej...
Jsem Utěšovatel. Tak mi i říkej...
Ne - nerozhlížej se svým okem skelným...
Mé druhé jméno jest Neviditelný.
Já složen jsem z tisíců lidských duší,
mrtvých i živých, jež pozřel tento kraj.
Ledovým vánkem jen Tobě do uší
já zpívám Ti, má slova vsaj.
Nyní padá Ti do klína utěšení...
Dopřej, si, dopřej to potěšení.
Neboť hříšníkům dávám rozhřešení
a Tobě, nešťastníku, velký dar,
jenž nemá rozměrů, nemá tvar.
Přijmi prosím pevné objetí bratrovo,
nechť je Ti posvátné každé jeho slovo,
nechť poznáš, zač stojí ten svět
když pohlížíš na něj okem svým,
okem bratrovým,
modrým..."

1. Neskryješ

25. listopadu 2012 v 20:32 | Magorovo Wuhu |  Princ a chlapec
Slzy
v srdci díry propalují
a mění se v horký křik
a ten
nám v duši zůstává
a ta
je tak popraskaná
jako kůže na Jeho dlaních...
Zatvrdlá kůže
od práce
Zatvrdlá duše
od teroru
Neptej se ho na věk.
Neptej se, kam běží.
Nic ti nepoví.
Avšak já, jenž toto vyprávím,
všechno vím.
Dovol, abych se Ti představil.
Jmenuji se Utěšovatel.
Jsem složen z mnoha duší.
Tvé oko mě nespatří.
Bydlím tam, kde duše
už dávno chybějí.
Vyprávím tento příběh.
"Přežiješ-li teror,
stáváš se silnějším."
Jako Annus.
Malý chlapec,
syn svého otce,
jenž právě utíká z domova.
Jen si běž
Neschováš se
Neskryješ!

Chystá se sbírka básní

25. listopadu 2012 v 20:31 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Její jméno bude Princ a chlapec a bude obsahovat doprovodné básně k příběhu Ledové zahrady, některé básně se dokonce objeví přímo v příběhu. Ale může být chápána i jako samostatná sbírka :) Titulní obrázek - Algiditas s Desperatem

Předběžný seznam básní:

1. Neskryješ
2. Utěšení
3. Město Moénie
4. Kaštany
5. Tulácká noc
6. Blázen
7. Zapomenutý král
8. Tři princové
9. Rytíři
10. Plášť
11. Vteřiny před vraždou
12. Všechno
13. Obřad
14. Když kroniku svou schovával
15. Dusivé objetí
16. Krále porazí jen král
17. Bratře

Nápady na ilustrace ke kapitolám

10. listopadu 2012 v 21:18 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Moenia a Nubigena - Annus s Desperatem, ochranitelské gesto
Violens - (nevím)
Fuga - Annus řve po Desperatovi
(Mendicus - Desperatus potkává Loru na zastávce)
(Abiturus - Luk a Pat s Desperatem, brutální scéna)
(Peregrinor - (nevím) )
Rex - setkání Desperata s Phoúronem (již nakresleno)
Nivealis - Scéna z Phoúronova snu
Regulus - Algiditův portrét (již nakresleno)
Patria - Poesis zespoda
Regina - Calida mezi stromy
Paracletus - (fakt nevím co :D)
Teneritas - Algiditas a Calida na paloučku, Nives v pozadí
Carnivorus - Algiditas žadonící Frigidonu o ponechání trůnu
Hic Iacet - Calidina hlava u Algiditova domu se vzkazem od Nivea
OAV,UN - Nives bořící Algiditovy rytíře
TM,ENMII - Vražda Nivea Poesiem
Plaudite - Desperatus po složení slibu a prokletí
Littera scripta manet - Vražda Poesia Algiditem
Morituri te salutant - Plačící Annus zírající na Desperata, zlomyslně se usmívající Algiditas
RIP - Zlomený Phoúron s mečem v ruce, na něj útočící Algiditas
Memento - (nevím)

Rex

10. listopadu 2012 v 7:40 | Magorovo Wuhu |  Obrázky a ilustrace


Křehkost

7. listopadu 2012 v 17:12 | Magorovo Wuhu |  Obrázky a ilustrace

Bratrství

7. listopadu 2012 v 17:11 | Magorovo Wuhu |  Obrázky a ilustrace

Kapitola 11 - Regina

2. listopadu 2012 v 15:02 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Viděl před sebou tvář schovanou v přilbě. Až na oči.
Nives k němu kráčel a v ruce držel svůj meč. Jeho černé oči se leskly zlovolnou touhou zabíjet. Kráčel pomalu, jeho zářivě bílá zbroj s každým krokem vydávala strašný řinčivý zvuk, který chlapci pronikal hluboko do uší až k samému jádru myšlenek.
Rozhlédl se a zjistil, že leží na zasněžené zemi pod smrkem. Zkoušel se pohnout, ale nemohl. Zvuk Niveova brnění zatemňoval mozek, oddaloval okamžik smrti... Chlapec prožíval svou smrtelnou ránu jen matně a mihotavě, jakoby přes záclonu. Nic necítil, ležel klidně, v očích hrůza.
A pak se kolem něj rozprostřela temnota. Zmizel...

Desperatus sebou trhnul a otevřel oči. Dlouho trvalo, než poznal, kde se nachází. Seděl na studené podlaze svého pokoje, zády opřený o roh místnosti. Před sebou viděl svou postel - tvrdou jako skála a nedotčenou.
Když se postavil, na chvíli zalitoval, že postel nevyužil.
Bolestí zavyl, když si zkusil protáhnout záda. Hlava ho bolela a v krku měl takové sucho, že nemohl ani polknout. A jeho ruka byla stále zlomená a bolestivá jako včera.
Chlapec se neopovažoval vyjít na chodbu a vyhledat svého pána. Proto jen nastražil uši a čekal na sebemenší zvuk, který by mu prozrazoval, že je Algiditas blízko. Nic ale neslyšel. Všude bylo takové ticho, až Desperatovi připadalo, že mu někdo neustále křičí do uší.
Najednou mu ale kdosi zaklepal na dveře. Chlapec řekl skřípavým hlasem: "Dále."
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil princ Algiditas osobně. Jeho svěží, lehce namodralý plášť za ním něžně vlál. Nevypadal, že by byl v noci vůbec zamhouřil oči. Vlasy z rampouchů mířily prudce k zemi, jakoby je tak někdo násilím držel, jako vždycky.
"Pojď za mnou." řekl mu princ. Chlapec si okamžitě oblékl svou obnošenou mikinu a vyrazil.
Dnes začíná jeho první pracovní den ve službách prince... "Jak asi bude vypadat?" pomyslel si.
Princ chlapce bez jediného slova dovedl až k zámku. Šli spolu nahoru po točitých schodech a pak vešli do malého sálu, kde se nacházel jeden stůl, jedna židle a spousta místa pro šermování.
Princ konečně promluvil znovu.
"Tady se učím být králem. Budeme tu až do odpoledne. Pak máš volno."
Desperatus nejistě přikývl.
V následujících hodinách se staral o to, aby Algiditas splnil vše podle svého rozvrhu. Držel mu terče při lukostřelbě a hodu oštěpem, podával mu nejrůznější smlouvy, řády a důležité dokumenty k prostudování, četl mu pravidla etikety a zkoušel ho z nich, díval se, jak tančí...
Na závěr ho Algiditas zavedl do vedlejšího pokoje. Desperatus se rozhlédl a s úžasem zjistil, že pokoj je plný ledových soch. Byly to sochy nejrůznějších severských zvířat, členů královské rodiny a vymyšlených rytířů. A co víc - nebyly o nic méně krásné než ty, které chlapec viděl včera před tím, než se seznámil s královnou.
"Vytesal jsem ledové rytíře..." řekl Algiditas a ukázal na jednoho z nich. Tento rytíř měl lesklé brnění. Byl vysoký, s pyšně vypjatou hrudí.
"Mohu je pomocí kouzla oživit. Bude to taková moje armáda, až budu králem. Ale nikomu o nich neříkej. Chci, aby to bylo velkolepé překvapení. Jejich oživení bude součást oslav mého převzetí koruny."
"T-ty sochy do-dole... T-to jste vyt-tesal t-také v-vy?" zeptal se Desperatus.
Algiditas stroze přikývl. Zrovna si prohlížel majestátní sochu krále Phoúrona a lehce po ní přejel svými dlouhými štíhlými prsty. Bylo to nepochybně zvláštní gesto, jednoduchý ladný pohyb naznačující obdiv a pochopení.
"Na krále si nepamatuji. Ale říká se, že byl velmi mocný a spravedlivý," řekl tiše.
"J-já jsem s ním mluv-vil," ozval se chlapec.
"Jistě, jistě." zarazil Algiditas další příval slov, která se chlapci tak úporně drala z úst. Desperatus poznal, že bude lepší se už o tom dále nevyjadřovat, a utichl.
Odpoledne se chlapec rozhodl, že se půjde projít po lese. Na zdejší poměry byl krásný den, obloha měla barvu sněhu a všude kolem něžně padaly malinké vločky.
Desperatus kráčel rovně za nosem a snažil si vychutnat to ticho a klid. Lehce přivřel oči a snažil se uklidnit svou mysl a přitom nenarazit do stromu. Neslyšel vítr ve větvích. Neslyšel ani vlastní kroky. Opět mu připadalo, že to ticho kolem je příliš velké, až nepatřičné, že mu křičí do uší tak moc, až přehlušilo veškerý zvuk... A opět se mu zdálo, že ho někdo sleduje. Neměl z toho dobrý pocit. Nemohl se uklidnit. Kráčel s natraženýma ušima a čekal, kdy ho Nives nebo Poesis chytí kolem krku. Představoval si, jak jeden z nich vytahuje svůj meč, jak jeho čepel klouže po chlapcově kůži jako po másle...
A najednou před sebou uviděl lidskou postavu. Hned ho napadlo, že by to mohl být někdo z princů. Nebyl to však ani jeden z lidí, které dosud potkával. Byla to dospělá žena. Zatímco k ní pomalu a ostražitě kráčel, snažil si ji co nejdůkladněji prohlédnout.
S pár dalšími kroky zjistil, že má nádherné zlaté vlasy, které se jí neposedně vlnily a vytvářely nekonečnou záplavu, jako zlatý vodopád. Její tělo se zdálo být mladé a pružné, a přesto malinko zpohodlnělé, oblečené v jasně zelených šatech s hnědými vzory. Obličej měla kulatý, s bledě modrýma očima, malinkým nosem a stejně tak malinkými ústy. Svým osobitým způsobem byla nádherná, až srdce poskočilo. Usmívala se mile a přívětivě, a když chlapec udělal dalších pár kroků k ní, tiše, zvonivým hlasem, jej pozdravila: "Ahoj."
Desperatus zůstal stát jako opařený. Neodvažoval se na její pozdrav odpovídat.
"Mé jméno je Calida Temporis," pokračovala žena. "a vládnu v Zemi severního slunce. A kdopak jsi ty, mladý pane?"
"De-desperat-tus." vysoukal ze sebe zaskočeně. Nikdo, koho dosud na cestě potkal, nejevil nejmenší zájem o to, znát jeho jméno. Ani Algiditas ho neznal...
"Jsi tu nový, viď?"
"N-no... Ano."
Přestože byl ztuhlý strachem, nemohl se přestat ptát sám sebe, jestli je odsud nějaký východ... Cesta, kterou přišel, se uzavřela. Druhou cestu zahrazovala obrovská hora... Dřív, než stačil dále přemýšlet, z jeho úst se vydral dotaz:
"J-jak jst-te se tu do-dostala?"
Calida si odkašlala, neodpověděla však. Místo toho Desperata naléhavě chytila za rukáv a naklonila se k němu. Její pohled byl naléhavý a zoufalý.
"Poslouchej, Desperate, protože nemáme mnoho času. Každou chvíli tu může být strážce."
"M-myslíte Niv-vea?" přerušil ji chlapec. Královnin pohled získal ještě více na své zoufalosti.
"Pro-promiňte," omluvil se.
"Phoúron mi řekl, že jsi šel právě sem. Ale to nesmíš! Modř ve tvých očích je příliš sytá na toto místo! Nezůstavej a uteč se mnou, dokud je čas. V mé zemi zažiješ lásku, blahobyt a hezký domov. Můžeš bydlet v mém zámku... My jsme.. Jsme lidští. Máme své chyby, to ano, ale cítíme! Rozumíš mi, co tím chci říct? My..."
Nevěděla, jak pokračovat, a tak umlkla a tázavě si Desperata prohlížela. Bylo jí ho líto tak moc, až se její oči zalily slzami. Pohlížela do těch modrých očí na nezdravě našedlém obličeji. Pohlížela do nich prosebně, jako žebrák žadonící o kus chleba.
Desperatus svůj pohled znechuceně odvrátil. Už odjakživa nenáviděl, když se na něj někdo takto díval.
"N-ne, m-myslím, že zůstanu r-raději u sv-vého p-pána." odpověděl chvějícím se hlasem.
"Desperate! Prosím!" vykřikla Calida tak náhle, až se Desperatus lekl a o krok ustoupil.
"Promiň," zašeptala, "nechtěla jsem tě vystrašit. To nic... Ale teď už pojď. Pojď, prosím!"
Natáhla k němu ruku, chlapec ji však nestiskl.
"Vž-ždyť vás ani n-neznám!" namítl.
Calida užuž chtěla něco odpovědět, ale náhle se zadívala do dáli přes jeho rameno a ztuhla jako led. Desperatus se okamžitě podíval tímtéž směrem, nic ale neviděl. Pak to ale spatřil - za jedním ze stromů vyčuhoval kousek bleděmodrého pláště. Ale Nives přece plášť nenosí...
"To ne! To je on!" špitla. "Jestli neodejdeme, zabije nás!"
Desperatus to místo ještě pár vteřin sledoval. Pak se se slovy "T-to ne-není Nives." otočil zpátky. Jenže to, co viděl před sebou, ho zarazilo.
Královna už byla pryč.
Desperatus zůstal ještě chvíli stát. Pak se pomalu otočil k místu, kde stál skrytý pozorovatel. Nemohl to být nikdo jiný než Algiditas nebo Poesis. Postava se nehýbala, což bylo určitě zvláštní chování. Z toho chlapec usoudil, že tam stojí Poesis.
Nechtěl riskovat smrt, a proto se rozběhl k Algiditovu domu.

Regina 3. část

2. listopadu 2012 v 14:41 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Calida si odkašlala, neodpověděla však. Místo toho Desperata naléhavě chytila za rukáv a naklonila se k němu. Její pohled byl naléhavý a zoufalý.
"Poslouchej, Desperate, protože nemáme mnoho času. Každou chvíli tu může být strážce."
"M-myslíte Niv-vea?" přerušil ji chlapec. Královnin pohled získal ještě více na své zoufalosti.
"Pro-promiňte," omluvil se.
"Phoúron mi řekl, že jsi šel právě sem. Ale to nesmíš! Modř ve tvých očích je příliš sytá na toto místo! Nezůstavej a uteč se mnou, dokud je čas. V mé zemi zažiješ lásku, blahobyt a hezký domov. Můžeš bydlet v mém zámku... My jsme.. Jsme lidští. Máme své chyby, to ano, ale cítíme! Rozumíš mi, co tím chci říct? My..."
Nevěděla, jak pokračovat, a tak umlkla a tázavě si Desperata prohlížela. Bylo jí ho líto tak moc, až se její oči zalily slzami. Pohlížela do těch modrých očí na nezdravě našedlém obličeji. Pohlížela do nich prosebně, jako žebrák žadonící o kus chleba.
Desperatus svůj pohled znechuceně odvrátil. Už odjakživa nenáviděl, když se na něj někdo takto díval.
"N-ne, m-myslím, že zůstanu r-raději u sv-vého p-pána." odpověděl chvějícím se hlasem.
"Desperate! Prosím!" vykřikla Calida tak náhle, až se Desperatus lekl a o krok ustoupil.
"Promiň," zašeptala, "nechtěla jsem tě vystrašit. To nic... Ale teď už pojď. Pojď, prosím!"
Natáhla k němu ruku, chlapec ji však nestiskl.
"Vž-ždyť vás ani n-neznám!" namítl.

Calida užuž chtěla něco odpovědět, ale náhle se zadívala do dáli přes jeho rameno a ztuhla jako led. Desperatus se okamžitě podíval tímtéž směrem, nic ale neviděl. Pak to ale spatřil - za jedním ze stromů vyčuhoval kousek bleděmodrého pláště. Ale Nives přece plášť nenosí...
"To ne! To je on!" špitla. "Jestli neodejdeme, zabije nás!"
Desperatus to místo ještě pár vteřin sledoval. Pak se se slovy "T-to ne-není Nives." otočil zpátky. Jenže to, co viděl před sebou, ho zarazilo.
Královna už byla pryč.
Desperatus zůstal ještě chvíli stát a pak se rozběhl k tomu stromu, za kterým se schovával onen pozorovatel. Mohl to být buďto Poesis, nebo Algiditas.
Když tam doběhl, spatřil prince Algidita s neurčitým výrazem v obličeji.
"Jdeme." rozkázal Algiditas. Desperatus ho poslechl a šel.

Regina část 2.

2. listopadu 2012 v 7:59 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Odpoledne se chlapec rozhodl, že se půjde projít po lese. Na zdejší poměry byl krásný den, obloha měla barvu sněhu a všude kolem něžně padaly malinké vločky.
Desperatus kráčel rovně za nosem a snažil si vychutnat to ticho a klid. Lehce přivřel oči a snažil se uklidnit svou mysl a přitom nenarazit do stromu. Neslyšel vítr ve větvích. Neslyšel ani vlastní kroky. Opět mu připadalo, že to ticho kolem je příliš velké, až nepatřičné, že mu křičí do uší tak moc, až přehlušilo veškerý zvuk... A opět se mu zdálo, že ho někdo sleduje. Neměl z toho dobrý pocit. Nemohl se uklidnit. Kráčel s natraženýma ušima a čekal, kdy ho Nives nebo Poesis chytí kolem krku. Představoval si, jak jeden z nich vytahuje svůj meč, jak jeho čepel klouže po chlapcově kůži jako po másle...
A najednou před sebou uviděl lidskou postavu. Nebyl to však ani jeden z lidí, které dosud potkával. Byla to dospělá žena. Zatímco k ní pomalu a ostražitě kráčel, snažil se, aby si ji co nejdůkladněji prohlédl.
S pár dalšími kroky zjistil, že má nádherné zlaté vlasy, které se jí neposedně vlnily a vytvářely nekonečnou záplavu, jako zlatý vodopád. Její tělo se zdálo být mladé a pružné, a přesto malinko zpohodlnělé, oblečené v jasně zelených šatech s hnědými vzory. Obličej měla kulatý, s bledě modrýma očima, malinkým nosem a stejně tak malinkými ústy. Svým osobitým způsobem byla nádherná, až srdce poskočilo. Usmívala se mile a přívětivě, a když chlapec udělal dalších pár kroků k ní, tiše, zvonivým hlasem, jej pozdravila: "Ahoj."
Desperatus zůstal stát jako opařený. Neodvažoval se na její pozdrav odpovídat.
"Mé jméno je Calida Temporis," pokračovala žena. "Vládnu v Zemi severního slunce. A kdopak jsi ty, mladíku?"
"De-desperat-tus." vysoukal ze sebe zaskočeně. Nikdo, koho dosud na cestě potkal, nejevil nejmenší zájem o to, znát jeho jméno. Ani Algiditas ho neznal...
"Jsi tu nový, viď?"
"N-no... Ano."
Přestože byl ztuhlý strachem, nemohl se přestat ptát sám sebe, jestli je odsud nějaký východ... Cesta, kterou přišel, se uzavřela. Druhou cestu zahrazovala obrovská hora... Dřív, než stačil dále přemýšlet, z jeho úst se vydral dotaz:
"J-jak jst-te se tu do-dostala?"

Pokráčko příště :P