Regina - část 1.

29. října 2012 v 20:16 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Viděl před sebou tvář schovanou v přilbě. Až na oči.
Nives k němu kráčel a v ruce držel svůj meč. Jeho černé oči se leskly zlovolnou touhou zabíjet. Kráčel pomalu, jeho zářivě bílá zbroj s každým krokem vydávala strašný řinčivý zvuk, který chlapci pronikal hluboko do uší až k samému jádru myšlenek.
Rozhlédl se a zjistil, že leží na zasněžené zemi pod smrkem. Zkoušel se pohnout, ale nemohl. Zvuk Niveova brnění zatemňoval mozek, oddaloval okamžik smrti... Chlapec prožíval svou smrtelnou ránu jen matně a mihotavě, jakoby přes záclonu. Nic necítil, ležel klidně, v očích hrůza.
A pak se kolem něj rozprostřela temnota. Zmizel...

Desperatus sebou trhnul a otevřel oči. Dlouho trvalo, než poznal, kde se nachází. Seděl na studené podlaze svého pokoje, zády opřený o roh místnosti. Před sebou viděl svou postel - tvrdou jako skála a nedotčenou.
Když se postavil, na chvíli zalitoval, že postel nevyužil, přestože by v ní asi umrzl. Nebyl na ní ani polštář, ani nic k přikrytí. Tvořila ji pouze tvrdá ledová deska na čtyřech pevných podstavcích. I tak by to asi bývalo lepší...
Bolestí zavyl, když si zkusil protáhnout záda. Hlava ho bolela a v krku měl takové sucho, že nemohl ani polknout. A jeho ruka byla stále zlomená a bolestivá jako včera.
Chlapec se neopovažoval vyjít na chodbu a vyhledat svého pána. Proto jen nastražil uši a čekal na sebemenší zvuk, který by mu prozrazoval, že je Algiditas blízko. Nic ale neslyšel. Všude bylo takové ticho, až Desperatovi připadalo, že mu někdo neustále křičí do uší. A k tomu ten neustálý tichounký zpěv...
Ani si nebyl jistý, jestli se mu o tom zpěvu jen nezdá.

Najednou mu ale kdosi zaklepal na dveře. Chlapec řekl skřípavým hlasem: "Dále."
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil princ Algiditas osobně. Jeho svěží, lehce namodralý plášť za ním něžně vlál. Vlasy z rampouchů mířily prudce k zemi, jakoby je tak někdo násilím držel, jako vždycky... Princ nevypadal, že by spal.
"Pojď za mnou." řekl mu princ. Chlapec si okamžitě oblékl svou obnošenou mikinu a vyrazil.
Dnes začíná jeho první pracovní den ve službách prince... "Jak asi bude vypadat?" pomyslel si.
Princ chlapce beze slova dovedl až k zámku. Šli spolu nahoru po točitých schodech a pak vešli do malého sálu, kde se nacházel jeden stůl, jedna židle a spousta místa pro šermování.
Princ konečně promluvil znovu.
"Tady se učím být králem. Budeme tu až do odpoledne. Pak máš volno."
Desperatus nejistě přikývl.

V následujících hodinách se staral o to, aby Algiditas splnil vše podle svého rozvrhu. Držel mu terče při lukostřelbě a hodu oštěpem, podával mu nejrůznější smlouvy, řády a důležité dokumenty k prostudování, četl mu pravidla etikety a zkoušel ho z nich, díval se, jak tančí...
Na závěr ho Algiditas zavedl do vedlejšího pokoje. Desperatus se rozhlédl a s úžasem zjistil, že pokoj je plný ledových soch. Byly to sochy nejrůznějších severských zvířat, členů královské rodiny a vymyšlených rytířů. A co víc - nebyly o nic méně krásné než ty, které chlapec viděl včera před tím, než se seznámil s královnou.
"T-ty sochy do-dole... T-to jste vyt-tesal v-vy?"
Algiditas stroze přikývl. Zrovna si prohlížel majestátní sochu krále Phoúrona a lehce po ní přejel svými dlouhými štíhlými prsty. Bylo to nepochybně zvláštní gesto, jednoduchý ladný pohyb naznačující obdiv a pochopení.
"Na krále si nepamatuji. Ale říká se, že byl velmi mocný a spravedlivý," řekl tiše.
"J-já jsem s ním mluv-vil," ozval se chlapec.
"Jistě, jistě." zarazil Algiditas další příval slov, která se chlapci tak úporně drala z úst. Desperatus poznal, že bude lepší se už o tom dále nevyjadřovat, a utichl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama