Říjen 2012

Regina - část 1.

29. října 2012 v 20:16 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Viděl před sebou tvář schovanou v přilbě. Až na oči.
Nives k němu kráčel a v ruce držel svůj meč. Jeho černé oči se leskly zlovolnou touhou zabíjet. Kráčel pomalu, jeho zářivě bílá zbroj s každým krokem vydávala strašný řinčivý zvuk, který chlapci pronikal hluboko do uší až k samému jádru myšlenek.
Rozhlédl se a zjistil, že leží na zasněžené zemi pod smrkem. Zkoušel se pohnout, ale nemohl. Zvuk Niveova brnění zatemňoval mozek, oddaloval okamžik smrti... Chlapec prožíval svou smrtelnou ránu jen matně a mihotavě, jakoby přes záclonu. Nic necítil, ležel klidně, v očích hrůza.
A pak se kolem něj rozprostřela temnota. Zmizel...

Desperatus sebou trhnul a otevřel oči. Dlouho trvalo, než poznal, kde se nachází. Seděl na studené podlaze svého pokoje, zády opřený o roh místnosti. Před sebou viděl svou postel - tvrdou jako skála a nedotčenou.
Když se postavil, na chvíli zalitoval, že postel nevyužil, přestože by v ní asi umrzl. Nebyl na ní ani polštář, ani nic k přikrytí. Tvořila ji pouze tvrdá ledová deska na čtyřech pevných podstavcích. I tak by to asi bývalo lepší...
Bolestí zavyl, když si zkusil protáhnout záda. Hlava ho bolela a v krku měl takové sucho, že nemohl ani polknout. A jeho ruka byla stále zlomená a bolestivá jako včera.
Chlapec se neopovažoval vyjít na chodbu a vyhledat svého pána. Proto jen nastražil uši a čekal na sebemenší zvuk, který by mu prozrazoval, že je Algiditas blízko. Nic ale neslyšel. Všude bylo takové ticho, až Desperatovi připadalo, že mu někdo neustále křičí do uší. A k tomu ten neustálý tichounký zpěv...
Ani si nebyl jistý, jestli se mu o tom zpěvu jen nezdá.

Najednou mu ale kdosi zaklepal na dveře. Chlapec řekl skřípavým hlasem: "Dále."
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil princ Algiditas osobně. Jeho svěží, lehce namodralý plášť za ním něžně vlál. Vlasy z rampouchů mířily prudce k zemi, jakoby je tak někdo násilím držel, jako vždycky... Princ nevypadal, že by spal.
"Pojď za mnou." řekl mu princ. Chlapec si okamžitě oblékl svou obnošenou mikinu a vyrazil.
Dnes začíná jeho první pracovní den ve službách prince... "Jak asi bude vypadat?" pomyslel si.
Princ chlapce beze slova dovedl až k zámku. Šli spolu nahoru po točitých schodech a pak vešli do malého sálu, kde se nacházel jeden stůl, jedna židle a spousta místa pro šermování.
Princ konečně promluvil znovu.
"Tady se učím být králem. Budeme tu až do odpoledne. Pak máš volno."
Desperatus nejistě přikývl.

V následujících hodinách se staral o to, aby Algiditas splnil vše podle svého rozvrhu. Držel mu terče při lukostřelbě a hodu oštěpem, podával mu nejrůznější smlouvy, řády a důležité dokumenty k prostudování, četl mu pravidla etikety a zkoušel ho z nich, díval se, jak tančí...
Na závěr ho Algiditas zavedl do vedlejšího pokoje. Desperatus se rozhlédl a s úžasem zjistil, že pokoj je plný ledových soch. Byly to sochy nejrůznějších severských zvířat, členů královské rodiny a vymyšlených rytířů. A co víc - nebyly o nic méně krásné než ty, které chlapec viděl včera před tím, než se seznámil s královnou.
"T-ty sochy do-dole... T-to jste vyt-tesal v-vy?"
Algiditas stroze přikývl. Zrovna si prohlížel majestátní sochu krále Phoúrona a lehce po ní přejel svými dlouhými štíhlými prsty. Bylo to nepochybně zvláštní gesto, jednoduchý ladný pohyb naznačující obdiv a pochopení.
"Na krále si nepamatuji. Ale říká se, že byl velmi mocný a spravedlivý," řekl tiše.
"J-já jsem s ním mluv-vil," ozval se chlapec.
"Jistě, jistě." zarazil Algiditas další příval slov, která se chlapci tak úporně drala z úst. Desperatus poznal, že bude lepší se už o tom dále nevyjadřovat, a utichl.

Píseň Utěšovatele 3

18. října 2012 v 6:41 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Tohle bych dala do kapitoly Nivealis. Desperatus vstoupí do Ledových zahrad a Utěšovatel zpívá...

Ledové zahrady.
Spánek, bělost a ticho.
Těžké ticho, mnoho duší.
Můj domov.

Vítr nezpívá do uší, to já.
Zakletá slova do vloček má.
Krásné vločky a kolem nich
Strmé ledové skály a sníh.
A já.

Královská rodina bez otce dlí,
královna, děti, a všichni mdlí.
Do tváří štípe nás nejhorší mráz,
dávno nás porazil, pronikl v nás.
Slunce se skrylo za horu zlou,
kterou žádné bytosti nepřelezou.

Smrt nepřestává říkat: "Vzdej to a pojď,
vzdej to a pojď..."
A hora šeptá ti: "Pojď ke mně blíž,
Pojď ke mně blíž."

A cestu zpátky už neuvidíš,
A tlukot srdce už neuslyšíš,
A žádné city už neucítíš.
Jsi v Její moci a ty to víš...
V moci jedné zesláblé stařeny...

Bývali jsme lidští. Bývali jsme živí.
Krásní, oškliví, všiví, vášniví.
Jací jsme teď? Jsme tak necitliví.
Kde jsme? Kdo jsme?

Nevíme a vědět nechceme.
Žijeme v zatracení,
v chladu uchycení.
Nežijeme, přežíváme.
Nejsme.

První kapitola je upravena.

7. října 2012 v 19:01 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Přidala jsem do ní dva dialogy, které tam tooolik chyběly :) A prolog? Áno, je tam! :)
Dala jsem tento článek i na web bez-hranic, tady je adresa na můj profil:

Chystá se proces oprav

6. října 2012 v 12:57 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Jak jste si už jistě všimli, dosud napsané kapitoly mají stále své mouchy, které je třeba co možná nejlépe odstranit. Jsou vidět na první pohled, takže by to neměl být problém. Proběhne tedy proces oprav a některé body jsem si už napsala:

Moenia a Nubigena

1. Opravit veškerý text před větou "Annus Victus utíkal, co mu nohy stačily." Vhodný by byl nějaký básnický prolog od Utěšovatele.
2. Cizí kluk, kterého neznal. Je jasné, že ho neznal, když byl cizí...
3. Lepší popis situace s novinami. Proč Anna uchvátil obrázek jeho bratra, když ho nikdy předtím neviděl?
4. V nemocnici delší komunikace mezi bratry, Desperatus musí být méně důvěřivý, Annus ho musí déle přesvědčovat
5. Únos Desperata musí být těžší, musí se popsat celá akce, údiv rodičů, reakce Anna na to, že je vidí, případně by mohl ještě přemlouvat matku k útěku, ale ta by rázně odmítla, použití Annovy síly proti otci i matce, akčnost
6. Otec nesmí být schizofrenik, bití a tvrdá práce musí být odjakživa součást normální výchovy, aby si Annus mohl vzít poučení a praktikovat to samé na svém bratrovi

Violens

7. Kecy o svobodě jsou moc... Moc obkecávající, chce to něco chytřejšího, lépe vyjádřeného.

Fuga

8. "Dolů, ti říkám! Smrade!" - Slovo "smrade" je nevhodné a zbytečné
9. Desperatus musí být zoufalejší, Annus nesmí být pouze naštvaný, ale také ukřivděný

Mendicus, Abiturus

10. Lora musí Desperata okouzlit, musí se na ní stát citově závislý
11. Bratři Luk a Pat musí být agresivnější k Desperatovi a milejší k Loře, Abiturus je třeba poopravit

Peregrinor

12. Možná je třeba ji zkrátit, je nutné tam psát o tom kanibalismu? Možná ano, ale je třeba popsat Desperatovu přeměnu z dobré postavy na zlou postavu z donucení.

Rex

13. Lepší popis Phoúrona, filozofické kecy vylepšit

Nivealis

14. Promyslet si vzhled Ledových zahrad! Jejich popis je chabý, protože nevím, jak by měly vypadat, a to je chyba.

Regulus

15. Lépe popsat osobnost jednotlivých princů a rozdíly v ní
16. Algiditas nesmí být tak přátelský, nesmí dávat najevo své emoce, musí být klidný ať se děje co se děje
17. Setkání s královnou delší, lepší popis královny! Je to chabé, nedostačující.

Patria

18. Lépe objasnit daleký doleh hlasu, Algidita nesmí překvapit, že Poesis jeho slova slyší a odpovídá na ně
19. Delší popis první večeře
20. Algidita musí případná ztráta trůnu znepokojit, ale nesmí ztratit nervy, protože "žádné nemá"

Napsat ostatní kapitoly

Opravuji to už teď, protože chci kapitoly zveřejnit na web bez-hranic.cz, kde jsou texty centrálně schvalovány a s chybami se tam moc nepočítá..

Postupně projdu všechny kapitoly a přidám ještě další body. Zveřejním kompletní seznam oprav a pak se do nich hned s chutí pustím! :)

Moenia a Nubigena - prolog Utěšovatele

6. října 2012 v 9:34 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Místo textu před větou "Annus Victus utíkal, co mu nohy stačily" bych dala jen tento krátký text.

Slzy
v srdci díry propalují
a mění se v horký křik
a ten
nám v duši zůstává
a ta
je tak popraskaná
jako kůže na Jeho dlaních...

Zatvrdlá kůže
od práce
Zatvrdlá duše
od teroru

Neptej se ho na věk.
Neptej se, kam běží.
Nic ti nepoví.
Avšak já, jenž toto vyprávím,
všechno vím.

Dovol, abych se Ti představil.
Jmenuji se Utěšovatel.
Jsem složen z mnoha duší.
Tvé oko mě nespatří.
Bydlím tam, kde duše
už dávno chybějí.
Vyprávím tento příběh.

"Přežiješ-li teror,
stáváš se silnějším."
Jako Annus.
Malý chlapec,
syn svého otce,
jenž právě utíká z domova.

Jen si běž
Neschováš se
Neskryješ!