Regina - 1. část

24. září 2012 v 19:20 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Zvláštní světlo píchlo Desperata do zavřených, dosud spících očí. Zamrkal a bolestně je otevřel. Uvědomil si, že sedí na zemi, zády opřený o stěnu. Celé tělo ho bolelo a protestovalo, když se chlapec pokoušel postavit.
Přišlo ráno, chladné a tvrdé, jako celá tato místnost...
Desperatus vstal ze země a přitom si přidržoval bolavá záda a střídavě i zlomenou ruku. Úplně na ni zapomněl... Rozhodl se, že vyhledá Algidita. Pochyboval, že by se mu dostalo nějaké lékařské pomoci... Ale aspoň po něm princ nebude chtít žádnou těžkou práci.
Algiditas, na rozdíl od svých dvou bratrů, byl dobrý a férový princ. Zdálo se, že by nikdy nezabil živou duši jen tak, jako třeba Poesis.
Znovu Desperatus poděkoval bohu za to, že ho má v moci právě Algiditas, a ne někdo jiný. I když - ani Algiditas přece nemohl mít pocity... Jeho kletba se ale projevovala jinak. Algiditas byl vždycky ledově klidný a všechno si dokázal získat s triumfálním výrazem ve tváři...

Chlapec vyšel z pokoje. Toulal se nekonečnými chodbami bez dveří, bylo to tu obrovské. Ani neuvažoval, kam vlastně jde, protože zrovna přemýšlel o tom, co mu princ řekl včera večer těsně před tím, než šel spát.
"Řekl bych, že o trůn budou bojovat Nives s Poesiem."
Když se nad tím tak zamyslel... Bylo víc než jasné, že se Algiditas nemýlí. On měl svůj trůn jistý. On se nemusel ničeho bát. Jeho bratři museli ale docela žárlit...
Ale jak mohou žárlit, když nic necítí? O jejich pocity, a tedy i žárlivost, se přece postarala rodinná kletba...

Najednou se Desperatus zastavil u jediných dveří, které tady, kromě svých, kdy uviděl. Opatrně na ně tedy zaklepal a počkal, až někdo - kdokoliv - otevře.
A dveře se opravdu otevřely. A nestál v nich nikdo jiný, než princ Algiditas. Nevypadal vůbec rozespale. Jeho obličej byl vždycky bledý a jeho oči zapadlé. Nemluvě o vlasech z rampouchů, které byly tak strnulé, jako by je na jeho hlavě někdo držel násilím.
"E-ehm..." odkašlal si chlapec. "J-já... Do-dobré rá-ráno." vykoktal.
Algiditas si ho prohlédl od hlavy až k patě a pak se jeho oči zastavily na zlomené ruce. Jakoby tušil, o co tu jde, pozval chlapce dovnitř a ruku mu ošetřil.
Nyní kráčel Desperatus vedle svého prince s rukou obalenou v tlusté vrstvě ledu. Nevěděl, jak to princ dokázal... Prostě tu ruku obalil ledem. Pomocí svého meče. Chlapec neměl ponětí, co všechno jeho pán a celá rodina Albínijů umí za kouzla. Byl unešen.
"Dnes tě čeká první den v mých službách." začal princ Algiditas s klidem jemu vlastním. Ukázal si na hruď a pronesl: "Drž se u mne, jsi totiž má pravá ruka. Co ti poručím, to uděláš. Chtěl bych trochu zkrášlit své sídlo. Umíš vyřezávat sochy?"
Desperatus zklamaně zakroutil hlavou. Algiditas ale nevypadal, že by ho tato odpověď jakkoliv zklamala.
"To nevadí. Tak si je vyřežu sám."
Desperatus zíral s pusou otevřenou na svého pána.
"V-vy um-míte vy-vytv-vářet so-sochy? T-ty v zá-zámku j-jste d-dělal v-vy?"
"Ano." odpověděl Algiditas prostě a věnoval Desperatovi mírný, chladný úsměv.
Desperatus přikývl, stále ale na svého pána obdivně zíral. Když si vzpomněl, jak krásné ty sochy jsou!

Algiditas vyšel ze svého domu a kráčel směrem k zámku. Desperatus ho následoval.
"Dnes se budu učit být králem." řekl chlapci a dodal: "Jako každý den."
Desperatus chápavě přikývl. Obdivoval princovu píli. Zdálo se, že jediným smyslem Algiditova života byl právě trůn. Celý svůj dosavadní život věnoval přípravě na převzetí této vznešené a jistě velmi náročné role... Zdálo se ale, že mu to nijak zvlášť nevadí. Vždyť přece nic necítil... Toto těžké břemeno by neunesl někdo, kdo cítí, kdo má srdce.
Desperatovi se z úst vydral povzdech.
Ani Algiditas nemá pocity. Kdyby chtěl, nechal by Algidita na pospas svým bratrům. Jelikož ale potřeboval sluhu, potřeboval mít s Desperatem dobrý vztah, aby ho chlapec ve všem ochotně poslouchal...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama