Patria - 5. část

16. září 2012 v 15:37 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Desperatus počkal ještě chvíli, jestli se Poesis nevrátí, a až pak se zkusil postavit. První co udělal, bylo, že se opřel o levou ruku. Ta mu ale okamžitě vypověděla službu. Desperatus měl co dělat, aby nevykřikl bolestí, a z očí mu vyhrkly slzy. Ruka byla zřejmě zlomená. Chlapec se s dušenými vzlyky znovu svalil na studenou podlahu, pak se překulil na druhý bok a postavil se pomocí druhé ruky.
Desperatus se vymotal ze dveří a přitom si u těla přidržoval bolavou ruku. Mráz štípal do tváří a boty se mu bořily do sněhu. Rozhlížel se, jestli neuvidí hrad, kromě skal tu ale nic jiného nebylo. Kde to, proboha, je?
Vyčítal si, že nesledoval cestu, když ho sem princ zatáhl.
Rozběhl se jedním směrem, pak si to ale rozmyslel a rozběhl se druhým směrem. Zimu a strach se mu dařilo ignorovat, ruka ale bolela šíleně. Chlapci se z úst vydralo zoufalé zakňučení. Nevěděl, kde je a jestli běží správně, a to ještě přispívalo k jeho zoufalství.
Jak ho tu mohl Poesis jen tak nechat? Co když tady umrzne?
Kdyby tady umrzl, Algiditas by se Poesiovi pomstil. Nejspíš by ho přišel zabít.
Desperatus chápal význam Poesiových slov jen okrajově, ale i tak mu došlo, že by to mělo katastrofální následky, alespoň podle té... jeho knihy.
Co je to za knihu? Odkud ji Poesis vzal? Je on jejím autorem?
Myšlenky svištěly chlapcovou hlavou, zatímco se pokoušel najít cestu.
"Haló!" zkusil. "P-pomooc!"
Chvíli se neozvala žádná odpověď, ale po pár vteřinách k němu dolehlo cosi jako:
"To jsi ty? Můj sluha?"
Znělo to opravdu jakoby zdáli, slova ale přesto byla srozumitelná.
Chlapec se z překvapení, že slyší odpověď, po chvíli vzpamatoval a zvolal zpět:
"P-pravděp-pod-dob-bně!"
"Jsi v pořádku?" ozval se Algiditův hlas téměř okamžitě.
"A-až n-na ru-ruku!" odpověděl Desperatus.
"Kde jsi?" zeptal se Algiditas.
"N-nev-vím!"
"Vidíš někde zámek?"
"N-ne!"
Po této odpovědi se Algiditas pár minut neozval. Pak ale najednou Desperatus uslyšel, jak mu říká:
"Nevím, kde to jsi a proč tě tam zatáhl, ale myslím si, že když se dáš doleva, zámek brzy uvidíš."
Desperatus poslechl prince a otočil se zpět. Vše, co dosud viděl, byla hraniční hora.

A po chvíli skutečně uviděl ony vysoké věže. Byly nalevo od něj. Úlevou vydechl a uvědomil si, že mu jeho slzy přimrzly ke tváři. Snažil se je odlomit, ale bolelo to, tak je nechal tak.
"Nehledej mě doma, přijď do zámku." ozvalo se odtamtud. Desperatus nevědomky kývl hlavou a přidal do kroku. Algiditova slova a výhled na hrad ho povzbuzovaly. Teď už věděl, kudy jít.

Za pár hodin do zámku skutečně dorazil. Brána byla již otevřená. A nestřežil ji nikdo jiný, než princ Nives.
"Mlč a pojď." přikázal mu podrážděným tónem.
Desperatus vstoupil dovnitř. Princ tiše kráčel těsně za ním a v rukou držel svůj meč. Desperatus se neopovažoval ani nadechnout. A tak oba prošli dlouhou ledovou chodbou a za ní se dali doprava. Před sebou chlapec uviděl místnost bez dveří - jídelnu.
Jídelna byl v podstatě velký sál, kde se nacházel pouze stůl. Byl klasického hranatého tvaru. U něj seděla celá královská rodina. Zřejmě čekali právě na Desperata.
Chlapec se mlčky posadil vedle Algidita a prohlédl si talíře, které před něj postavila Arctica. Ležela na nich mrtvá zvířata stáhnutá z kůže. Jejich maso bylo syrové.
Nikdo nikomu nepopřál dobrou chuť a všichni, až na Desperata, začali příborem ukrajovat kusy masa a jíst je.
Desperatus se zadíval na královnu. Seděla v čele stolu a také ještě nejedla. Jakmile si uvědomila, že na se na ni dívá, zvedla své černé oči a věnovala chlapci nicneříkající pohled.
Desperatus se raději začal věnovat mrtvému zvířeti, jenž mělo být jeho dnešní večeře.
Krájel maso, jedl, polykal. Uvědomil si, že to zas tak strašné není. S porcováním mrtvých těl měl už zkušenosti, i když vlastně jen jednu. To když zabil a snědl toho Kanaďana... Tato vzpomínka v něm nevyvolávala sebemenší znechucení.
V myšlenek ho vytrhl Algiditas:
"Co ti udělal?"
Desperatus se nejprve vyděšeně podíval na Poesia, než odpověděl. Poesis ale vypadal, že nic nezaregistroval. Nejevil žádný zájem a dál se věnoval večeři.
"On-on... M-mi uk-káz-zal ta-takovou k-knihu..."
"Kroniku." řekl si pro sebe Algiditas.
"Pro-prosím?" nechápal Desperatus.
"Poesis je kronikář. Je tou knihou úplně posedlý. Zapisuje do ní naše dějiny. Nikomu ji ještě nikdy neukázal..." podivil se Algiditas.
"By-bylo t-tam ně-něco o zká-zkáze... O t-tom, ž-že n-nic n-nebude ja-jako dř-řív..." vysvětlil mu chlapec plačtivě.
"Bylo to napsáno v té knize?" ujišťoval se princ.
"A-ano..."
"To.. To není dobré... Vyřešíme to ale až zítra. Matka nemá ráda, když se u jídla příliš hovoří."
Desperatus kývl hlavou a pokračoval v jídle.
Náhle se ale ozval Poesis. Všichni zvedli své hlavy a zadívali se na něj.
"Píše se tam:
"S novým příchozím přijde i zkáza, dva princové se o ni podělí. Dva princové a jen na nás bude, kdo z nich ji dokončí. Nový příchozí obrátí náš svět naruby; Už nic nebude tak, jako dřív. Jeden princ naši zemi zničí, druhý změní. Jeden z nich zemře a druhý bude žít. Ještě chvíli. Jedna z mnoha stejných kleteb bude prolomena. A jen na nás bude, jestli zemřeme, či budeme žít, alespoň někteří."
Znamená to, že tento kluk naši zemi buďto zahubí, nebo výrazně změní. Záleží při tom na tom, kdo z nás bude vládnout a kdo zemře. O vládu nebudeme bojovat všichni tři, ale jen dva z nás. A jeden z těch dvou musí zemřít..."
Na nikoho z Albínijů kromě Algidita tato slova příliš nezapůsobila. Necítili překvapení. Necítili strach.
Jen Algiditas bratrova slova přerušil otázkou:
"Kteří dva? Kteří budou bojovat o trůn?"
"To nevím." odpověděl Poesis a znovu se začal věnovat večeři. Na další Algiditovy otázky již nereagoval.

Po večeři se všichni beze slova odebrali do svých domovů.
Desperatus vešel do svého pokoje, krátce se podíval na svou postel a pohled zase odvrátil. V minutě se rozhodl, že na ní spát nebude. Sedl si tedy do kouta a opřel se o chladnou stěnu. Mráz ho spaloval zvenku dovnitř i zevnitř ven.
Zítra ho čeká první pracovní den... Den ve službách prince Algidita. Měl štěstí, že je jeho pánem právě on. Při představě, že by sloužil Niveovi nebo Poesiovi, se otřásl strachem a odporem zároveň.
Dveře se tiše otevřely a nestál v nich nikdo jiný, než princ Algiditas.
"Nespíš. Výborně." řekl a pokynul chlapci, aby se postavil na nohy. Desperatus, ač neochotně, poslechl.
"Tuším, kteří dva z nás princů by mohli o trůn bojovat..." začal hned princ.
Desperata jeho slova velmi překvapila. Hltal tedy každé další princovo slovo.
"Já to být nemůžu. Já mám trůn jistý... Vždyť ho přece dědím."
"A..." Začal chlapec, odkašlal si a pokračoval: "A v-víte ur-č-čitě, ž-že j-je t-to pra-pravda? Ž-že s-si t-to Po-poeis n-nevym-myslel?"
"Poesis by do své vlastní kroniky lži nikdy nenapsal!" řekl na to chladně princ. "Řekl bych, že o trůn tedy budou bojovat Nives s Poesiem. Ale přísahám - oni ho nedostanou. Jen přes mou mrtvolu! Ten trůn je můj - já jsem jeho právoplatným dědicem!" řekl Algiditas, odešel a práskl za sebou dveřmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama