Patria - 2. část

9. září 2012 v 14:08 | Magorovo Wuhu
Princ zavedl Desperata do těch, které byly nejblíže. Chlapec do nich vstoupil. Jakmile si ale pokoj prohlédl, chtěl vyjít zase ven, ale princ stál ve dveřích a nechtěl ho pustit.
Desperatus se znovu otočil čelem k pokoji. Zdi byly těžké, chladné a hladké. A pak tu kromě postele už nebylo nic. Desperatus došel k posteli a sedl si na ni. Pocítil to samé, co na podlaze u královnina trůnu - postel byla tak chladná, až štípala.
"Časem si tu zvykneš." prohodil princ ledabyle. Pak vyvedl chlapce ven do prázdné předsíně s devíti dveřmi.
"Chtěl bys poznat svou novou vlast? Mohl bych tě tu provést." řekl mu.
Desperatus přikývl a oči se mu rozzářily. Byl rád, že nemusí být v té místnosti.

A tak oba vyšli ven a zamířili k hoře. Desperatus slíbil, že se jí už nenechá okouzlit, a mohl se na ni podívat. Šli stále dál a dál. Čím blíž byli hoře, tím víc houstl les kolem nich. Přesto ale ještě našli místo, kde stromy nerostly. Řekli si tedy, že si trochu odpočinou. Užuž se chtěli opřít o strom, ale než si sedli, ucítili neobvyklý závan vzduchu.
Sněhové vločky se pomalu blížily, kroužily kolem sebe a shlukovaly se. Desperatus na ně vyděšeně zíral.
"Co to..." větu ale nedořekl. Vločky vytvořily siluetu postavy a ta se v mžiku proměnila v opravdovou bytost. Před nimi stál poslední z princů, ten nejzáhadnější a nejvznešenější. Byl vyšší než Algiditas a na sobě měl lehounký plášť až k zemi, a ten za ním zlověstně vlál. Na hlavě mu zářil vysoký klobouk velmi zvláštního tvaru. Vypadal trochu jako koruna. Princ si tiskl k tělu tu samou knihu, jakou si k tělu tiskla jeho socha. Desperatus se na ni zadíval - byla obrovská, stará a těžká. Skládala se z ledových desek.
Princovy černé oči přelétly od Algidita až k Desperatovi, vyhledaly jeho modré oči a zabodly se do nich. Chlapec cítil, jak se ho opět zmocňuje děs.
"To je můj sluha." řekl Algiditas pohrdavě. Vadilo mu, jak moc si jeho bratr Desperata prohlíží.
Poesis se přiblížil až těsně k chlapci, stále udržujíc oční kontakt. Desperatus o krok ustoupil. Chtěl se dát na útěk, ale nestihl to. Princ se na něj vrhnul, vytáhl svůj meč a rozpřáhl se, chystal se zasadit smrtící ránu.
Algiditas byl ale rychlejší. Sekl Poesia do zápěstí, vyrazil mu meč z ruky a pak ho bez nejmenších problémů chytil.
"Nikdy..." zasyčel s nebezpečným podtónem v hlase a očima přivřenýma "...se ho už nedotkneš."
Poesis vstal ze země, napřímil se, sjel Algidita zkoumavým pohledem a beze slova zmizel.
"P-proč..." Desperatus sotva popadával dech. "P-proč m-mě chtě-chtěl z-zab-bít?"
Algiditas pokrčil rameny a sedl si.
"Nevím. Často dělá věci, které nikdo nechápe."
Svá záda opřel o kůru stromu a pokynul Desperatovi, aby udělal to samé. Desperatus poslechl.
"Bude tu co nevidět." oznámil princ chlapci ledabyle.
"K-kdo?"
"Arctica, má sestra." odpověděl prostě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama