Kapitola 10 - Patria - pokus o 1. část

8. září 2012 v 13:36 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Setkání s královnou Ledových zahrad nebylo vůbec takové, jak si to Desperatus plánoval. Ani vlastně nevěděl, v co doufal... Chtěl ji probudit, říct jí o lásce Phoúrona a prolomit tu děsivou kletbu, kterou sama na sebe již dávno uvrhla. Jenže jakmile ji uviděl, všechna jeho naděje se vytratila. Byla chladná a tvrdá... A ani ho nepustila ke slovu...
Zklamaný chlapec kráčel s princem k jeho příbytku. Když obešli hrad, vyšlo najevo, že Ledové zahrady nekončí lesem, ale horou. Přímo před nimi se nacházelo zamrzlé koryto řeky lemované obrovskými skalisky. Vypadalo to jako nekonečná chodba, až na to, že konec tam byl. Na hranici s obzorem Desperatus spatřil horu, která cestu dále zahrazovala. Ta hora byla vysoká, skalnatá, prudká a špičatá. Napůl schovaná v mlze působila jako svatý chrám, jako Olymp. A působila opojně, lákala chlapce k sobě.
Konečně chlapec pochopil význam slov, která mu vítr celou tu dobu zpíval.

Pojď ke mně, jsem až vzadu,
ať cesta tvá pokračuje dál.
Zdolej mě, neboj se pádu,
nebo ses ho snad někdy bál?


"Nedívej se na ni."
Desperata probudil z tranzu klidný, ale důrazný hlas. Jeho rozšířené zorničky se opět stáhly, výhled na horu mu zahradil Algiditův omrzlý obličej, hleděly na něj jeho oči.
"C-co s-se sta-stalo?" vysoukal ze sebe přiškrceně, stále ale pohlížel tím směrem v naději, že z hory uvidí alespoň kousek.
"Šel jsi. Šel jsi za tou horou." odpověděl Algiditas prostě. Desperatus si najednou uvědomil, co vlastně v posledních minutách dělal. Zcela určitě ho ta hora zhypnotizovala a on kráčel jako smyslů zbavený k ní. Čím blíž byl, tím víc zrychloval. A princ se ho celou tu dobu snažil probrat.
"D-díky." vydechl s obdivem. Princ na to nic neřekl a dal se vlevo. Desperatus ho kvapně následoval.

Došli k jedné z mohutných skalnatých zdí a zastavili se přímo před ní. Zeď se tyčila nad nimi, vysoká a pevná. Algiditas vytáhl svůj meč, pozvedl ho a pak jím jediným prudkým pohybem propíchl skálu. Z místa bodnutí začaly vybíhat ledové žilky. Houstly a houstly, až se před nimi již nenacházela skalnatá stěna, nýbrž ledová.
Princ táhl meč ven. Nyní fungoval jako klika u dveří. Kus ledu se od stěny odtrhnul a vytvořil tak hladké a těžké dveře dovnitř, které se jen s mírnou námahou otevřely.
"Vejděme." poručil. Desperatus ho poslechl.
Algiditas vešel také a dveře za sebou zavřel tím, že chytil meč za čepel a protáhl ho skrz zeď k sobě. Pak si ho otočil, chytil ho za rukojeť a opět schoval.
Princ se o svůj meč ani trochu nepořezal. Jeho dlouhá štíhlá ruka zůstala nezraněná. Desperatus se na tuto skutečnost užuž chtěl zeptat, ale princ ho předstihl.
"Meč svého majitele nikdy nezraní, i kdyby se jím dotyčný chtěl podříznout. Proto ho můžu bez obav chytit za čepel. Každý z princů má dva meče a oba jsou vůči svému majiteli loajální."
Desperatus přikývl, že chápe.
A tak princ Desperatovi ukázal jeho pokoj. Chlapec z něj ale nebyl vůbec nadšený - byla to prostá chladná krychlová místnost s jednou postelí. Když si na ni Desperatus sednul, zjistil, že je tak chladná, až štípe - stejně, jako podlaha v trůnním sále zámku.
Když z místnosti vyšel, princ mu nabídl, že ho po Ledových zahradách provede. Desperatus nadšeně souhlasil a následoval svého pána.

A tak oba vyšli ven a zamířili směrem k hoře. Šli stále dál a dál. Čím blíž byli hoře, tím víc houstl les kolem nich. Po pár hodinách se rozhodli, že si odpočinou. Zrovna si sedali ke stromu, když v tom na své kůži ucítili neobvyklý závan vzduchu. Algiditas zvedl hlavu a podezřívavě si prohlížel prostor před sebou. Desperatus se zastavil uprostřed pohybu. Zpozorněl.
Sněhové vločky se pomalu blížily, kroužily kolem sebe a shlukovaly se. Desperatus na ně vyděšeně zíral.
"Co to..." větu ale nedořekl. Vločky vytvořily siluetu postavy a ta se v mžiku proměnila v opravdovou bytost. Před nimi stál poslední z princů, ten nejzáhadnější a nejvznešenější. Byl vyšší než Algiditas a na sobě měl lehounký plášť až k zemi, a ten za ním zlověstně vlál. Na hlavě mu zářil vysoký klobouk velmi zvláštního tvaru. Vypadal trochu jako koruna. Princ si tiskl k tělu tu samou knihu, jakou si k tělu tiskla jeho socha. Desperatus se na ni zadíval - byla obrovská, stará a těžká. Skládala se z ledových desek.
Princovy černé oči přelétly od Algidita až k Desperatovi, vyhledaly jeho modré oči a zabodly se do nich. Chlapec cítil, jak se ho opět zmocňuje děs.
"To je můj sluha." řekl Algiditas pohrdavě. Vadilo mu, jak moc si jeho bratr Desperata prohlíží.
Poesis se dále díval chlapci přímo do očí. Jeho pohled bodal. Zcela zřetelně měl něco v úmyslu... A to se Algiditovi ani trochu nelíbilo.
Poesis se přiblížil až těsně k chlapci, stále udržujíc oční kontakt. Desperatus o krok ustoupil. Chtěl se dát na útěk, ale nestihl to. Princ se na něj vrhnul, vytáhl svůj meč a rozpřáhl se. Chystal se zasadit smrtící ránu.
Algiditas byl ale rychlejší. Sekl Poesia do zápěstí, vyrazil mu meč z ruky a pak ho bez nejmenších problémů chytil.
"Nikdy..." zasyčel s nebezpečným podtónem v hlase a očima přivřenýma Poesiovi těsně u obličeje. "...se ho už nedotkneš."
Poesis vstal ze země, napřímil se, očistil si plášť, schoval meč a z ničeho nic zmizel jakoby se nic nestalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama