10. kapitola - Patria

22. září 2012 v 22:33 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Setkání s královnou Ledových zahrad nebylo vůbec takové, jak si to Desperatus plánoval. Ani vlastně nevěděl, v co doufal... Chtěl ji probudit, říct jí o lásce Phoúrona a prolomit tu děsivou kletbu, kterou sama na sebe již dávno uvrhla. Jenže jakmile ji uviděl, všechna jeho naděje se vytratila. Byla chladná a tvrdá... A ani ho nepustila ke slovu...
Zklamaný chlapec kráčel s princem k jeho příbytku. Když obešli hrad, vyšlo najevo, že Ledové zahrady nekončí lesem, ale horou. Přímo před nimi se nacházelo zamrzlé koryto řeky lemované obrovskými skalisky. Vypadalo to jako nekonečná chodba, až na to, že konec tam byl. Na hranici s obzorem Desperatus spatřil horu, která cestu dále zahrazovala. Ta hora byla vysoká, skalnatá, prudká a špičatá. Napůl schovaná v mlze působila jako svatý chrám, jako Olymp. A působila opojně, lákala chlapce k sobě.
Konečně chlapec pochopil význam slov, která mu vítr celou tu dobu zpíval.
Pojď ke mně, jsem až vzadu,
ať cesta tvá pokračuje dál.
Zdolej mě, neboj se pádu,
nebo ses ho snad někdy bál?

"Nedívej se na ni."
Desperata probudil z tranzu klidný, ale důrazný hlas. Jeho rozšířené zorničky se opět stáhly, výhled na horu mu zahradil Algiditův omrzlý obličej, hleděly na něj jeho oči.
"C-co s-se sta-stalo?" vysoukal ze sebe přiškrceně, stále ale pohlížel tím směrem v naději, že z hory uvidí alespoň kousek.
"Šel jsi. Šel jsi za tou horou." odpověděl Algiditas prostě. Desperatus si najednou uvědomil, co vlastně v posledních minutách dělal. Zcela určitě ho ta hora zhypnotizovala a on kráčel jako smyslů zbavený k ní. Čím blíž byl, tím víc zrychloval. A princ se ho celou tu dobu snažil probrat.
"D-díky." vydechl s obdivem. Princ na to nic neřekl a dal se vlevo. Desperatus ho kvapně následoval.
Došli k jedné z mohutných skalnatých zdí a zastavili se přímo před ní. Zeď se tyčila nad nimi, vysoká a pevná. Algiditas vytáhl svůj meč, pozvedl ho a pak jím jediným prudkým pohybem propíchl skálu. Z místa bodnutí začaly vybíhat ledové žilky. Houstly a houstly, až se před nimi již nenacházela skalnatá stěna, nýbrž ledová.
Princ táhl meč ven. Nyní fungoval jako klika u dveří. Kus ledu se od stěny odtrhnul a vytvořil tak hladké a těžké dveře dovnitř, které se jen s mírnou námahou otevřely.
"Vejděme." poručil. Desperatus ho poslechl.
Algiditas vešel také a dveře za sebou zavřel tím, že chytil meč za čepel a protáhl ho skrz zeď k sobě. Pak si ho otočil, chytil ho za rukojeť a opět schoval.
Princ se o svůj meč ani trochu nepořezal. Jeho dlouhá štíhlá ruka zůstala nezraněná. Desperatus se na tuto skutečnost užuž chtěl zeptat, ale princ ho předstihl.
"Meč svého majitele nikdy nezraní, i kdyby se jím dotyčný chtěl podříznout. Proto ho můžu bez obav chytit za čepel. Každý z princů má dva meče a oba jsou vůči svému majiteli loajální."
Desperatus přikývl, že chápe.
A tak princ Desperatovi ukázal jeho pokoj. Chlapec z něj ale nebyl vůbec nadšený - byla to prostá chladná krychlová místnost s jednou postelí. Když si na ni Desperatus sednul, zjistil, že je tak chladná, až štípe - stejně, jako podlaha v trůnním sále zámku.
Když z místnosti vyšel, princ mu nabídl, že ho po Ledových zahradách provede. Desperatus nadšeně souhlasil a následoval svého pána.
A tak oba vyšli ven a zamířili směrem k hoře. Šli stále dál a dál. Čím blíž byli hoře, tím víc houstl les kolem nich. Po pár hodinách se rozhodli, že si odpočinou. Zrovna si sedali ke stromu, když v tom na své kůži ucítili neobvyklý závan vzduchu. Algiditas zvedl hlavu a podezřívavě si prohlížel prostor před sebou. Desperatus se zastavil uprostřed pohybu. Zpozorněl.
Sněhové vločky se pomalu blížily, kroužily kolem sebe a shlukovaly se. Desperatus na ně vyděšeně zíral.
"Co to..." větu ale nedořekl. Vločky vytvořily siluetu postavy a ta se v mžiku proměnila v opravdovou bytost. Před nimi stál poslední z princů, ten nejzáhadnější a nejvznešenější. Byl vyšší než Algiditas a na sobě měl lehounký plášť až k zemi, a ten za ním zlověstně vlál. Na hlavě mu zářil vysoký klobouk velmi zvláštního tvaru. Vypadal trochu jako koruna. Princ si tiskl k tělu tu samou knihu, jakou si k tělu tiskla jeho socha. Desperatus se na ni zadíval - byla obrovská, stará a těžká. Skládala se z ledových desek.
Princovy černé oči přelétly od Algidita až k Desperatovi, vyhledaly jeho modré oči a zabodly se do nich. Chlapec cítil, jak se ho opět zmocňuje děs.
"To je můj sluha." řekl Algiditas pohrdavě. Vadilo mu, jak moc si jeho bratr Desperata prohlíží.
Poesis se dále díval chlapci přímo do očí. Jeho pohled bodal. Zcela zřetelně měl něco v úmyslu... A to se Algiditovi ani trochu nelíbilo.
Poesis se přiblížil až těsně k chlapci, stále udržujíc oční kontakt. Desperatus o krok ustoupil. Chtěl se dát na útěk, ale nestihl to. Princ se na něj vrhnul, vytáhl svůj meč a rozpřáhl se. Chystal se zasadit smrtící ránu.
Algiditas byl ale rychlejší. Sekl Poesia do zápěstí, vyrazil mu meč z ruky a pak ho bez nejmenších problémů chytil.
"Nikdy..." zasyčel s nebezpečným podtónem v hlase a očima přivřenýma Poesiovi těsně u obličeje. "...se ho už nedotkneš."
Poesis vstal ze země, napřímil se, očistil si plášť, schoval meč a z ničeho nic zmizel jakoby se nic nestalo.
"P-proč..." Desperatus sotva popadával dech. "P-proč m-mě chtě-chtěl z-zab-bít?"
Algiditas pokrčil rameny a sedl si.
"Nevím. Často dělá věci, které nikdo nechápe."
Svá záda opřel o kůru stromu a pokynul Desperatovi, aby udělal to samé. Desperatus poslechl.
"Bude tu co nevidět." oznámil princ chlapci ledabyle.
"K-kdo?"
"Arctica, má sestra." odpověděl prostě.
Čekali na ni dlouho a zatímco čekali, povídali si spolu. Princ mu vysvětlil, kolik mají Ledové zahrady obyvatel a jaký je úkol každého z nich. Desperatovi to uspořádání připadalo hrozně nereálné, nerealizovatelné. Přesto to, zdá se, fungovalo.
"Ledové zahrady mají asi pět obyvatel, pokud vím." začal princ. "Bydlíme tu pouze my, rodina Albínijů. Říkáme, že jsme královská rodina, protože tu nikdo nebydlel, když se sem nastěhovala má matka tehdy ještě i s králem. Byli jsme zkrátka první a začali jsme tady tomu vládnout. Každý z nás v naší zemi plní odlišný úkol. Já jsem následník trůnu, takže se celý život učím šermovat, vládnout... Král ale musí zvládat i další věci - musí ovládat správné držení těla, mít výborné vyjadřovací schopnosti, musí se vyznat v lidech a rozpoznat přetvářku... A tak dále." Zatvářil se důležitě a mírně si povzdechl. "To všechno se celý život učím. A stále ještě neumím všechno perfektně. Divil by ses, kolik povinností má takový král... Řekl bych, že proto od nás náš král utekl... Asi toho měl prostě dost."
Desperatus mu chtěl užuž říct, že se mýlí, chtěl mu to hned vysvětlit, očistit Phoúronovo jméno... Ale než se nadechl, princ mluvil dál:
"Královna, má matka, pochopitelně vládne. Dokud bude stále vládnout, nemá na trůn krále nárok nikdo jiný, než Phoúron. Což je dobře, aspoň se to všechno stihnu naučit..." Zadíval se do dáli, pousmál se a opět si povzdechl. Pak zas pokračoval:
"Jak sis jistě všiml, mám dva bratry a jednu sestru. Nejstarší z bratrů se jmenuje Nives a s ním ses už seznámil. Je to náš válečník, hlídá hranice. Taky někdy pomáhá Arctice při lovu... Právě na Arcticu tady čekáme. Chci ti ji představit, protože nevím, kdy bychom ji zase měli šanci vidět. Ráda někam mizí a nikdo neví kam. A pak se objeví třeba až za pár dní."
"A c-co m-má z-za úk-kol?" skočil Algiditovi do řeči Desperatus.
"No, právě jsem to chtěl říct. Arctica je lovkyně zvěře. Zkrátka se stará o to, abychom měli co jíst. Je v tom opravdu skvělá. Malá a mrštná, prostě šikovná. Těžko ji uvidíš, když si to nepřeje."
Desperatus se chtěl zeptat na člena rodiny, který se zdál být od začátku ten nejzajímavější - a sice na prince Poesia. To už ale nestihl, neboť zpoza stromu vykoukla hlava malého děvčátka s typickýma černýma očima bez bělma. Kdyby se Algiditas nepodíval tím směrem a neusmál se na ni, Desperatus by si jí ani nevšiml.
"Sestro." řekl princ a postavil se na nohy. Desperatus udělal to samé. Arctica si je krátce prohlédla, pak se rozhlédla po okolí, jestli ji nikdo jiný nevidí, načež ze svého úkrytu vylezla a došla až k oběma mladíkům.
Desperatus si ji zálibně prohlížel. Vypadala skutečně jako princezna. Tak křehce a... Prostě nevypadala jako lovec. Byla malá a hubená, oblečená v šatech nad kolena, obutá ve střevíčkách bez podpatku. Na jejím omrzlém obličeji nechyběly typické černé albínijské oči.
"Sluha?" zeptala se potichu Desperata a pátravě si ho prohlédla. Trvalo poměrně dlouho, než mu došlo, co tím myslela. Nepatrně kývl hlavou a zmateně zakoktal: "A-ano."
Arctica se otočila k Algiditovi. "Dejte si pozor." špitla. "Poesis už o něm ví. Říkal něco o zkáze, asi mu přeskočilo. Být vámi, tak se mu dnes radši vyhýbám. Mohl by tě o toho tvého sluhu hodně rychle připravit."
"Pozdě." odpověděl Algiditas s mírným úsměškem. "Musel jsem ho krotit, aby mi ho nezabil."
Arctica si jeho odpověď pozorně vyslechla, ale nevypadalo to, že by ji jeho slova nějak překvapila.
"Tak to vám přeju hodně štěstí." řekla nakonec, ledabyle pokrčila rameny a opět se ztratila mezi stromy.
"To by bylo." řekl na to Algiditas. Podíval se na strom za sebou a zamyslel se. Začal přecházet tam a zpátky a říkal si při tom pro sebe:
"Tak co bych ti mohl ještě ukázat...? Mou sestru už jsi viděl, bratry také, i královnu.."
Přecházel sem a tam, přemýšlel a podepíral si při tom bradu. Ani nezaregistroval, že mu Desperata mezitím někdo unesl...
"Mohl bych ti ukázat třeba zámek..." a se slovy "Co bys tomu řekl?" se otočil na místo, kde měl stát Desperatus. Chlapec tam ale nebyl.
Algiditas se několikrát rozhlédl, stále ale Desperata neviděl. Netrvalo dlouho a došlo mu, co se stalo. Začal si vyčítat, že nebyl opatrnější a pozornější.
"Poesie!!" zvolal mezi stromy. "Jestli mu byť jenom zkřivíš vlásek, nedožiješ se ani večera!!"
K jeho překvapení k jeho uším dolehla odpověď odkudsi zdáli.
"Tvůj malý služebník ti bude v pořádku vrácen."
Algiditas vydechl úlevou. Teď mohl pouze čekat. Byl si jistý, že by Poesia nenašel, kdyby se ho vydal hledat. Věděl moc dobře, jak nebezpečný a nepředvídatelný jeho bratr dokáže být. Vrátil se tedy domů a doufal, že Poesis dodrží své slovo a Desperata skutečně vrátí.
Desperatus kráčel mlčky vedle prince a třásl se hrůzou. Věděl, že kdyby se pokusil o útěk, byl by za to krutě potrestán. Poesis byl vznešenější a éteričtější než Algiditas - vypadal, jako by ani nebyl skutečný. O to nebezpečněji působil. Moc toho nenamluvil a jeho ticho Desperata znervózňovalo ještě více.
"C-co m-mi chc-cete?" zeptal se ho tiše. Poesis však jen přidal do kroku, takže Desperatus měl co dělat, aby mu stačil. Princ vlastně ani nechodil, spíše se vznášel pár centimetrů nad zemí. Vypadal jako nějaký podivný duch.
Zanedlouho dorazili ke skále, kterou princ odemknul svým mečem stejně, jako odemykal Algiditas svůj dům. Chlapec se bez odporu nechal zatáhnout dovnitř. Spatřil před sebou prázdnou kruhovou místnost, kterou uprostřed ozvláštňoval pouze stojan na knihu. Desperatus přesně věděl, jaká kniha na něj patří. A Poesis ji tam skutečně dal. Vytáhl ji ze svého pláště, těžkou a hrubou, a opatrně ji na stojan položil.
Desperatus jeho počínání tiše pozoroval. Poesis si stoupl před knihu, dotkl se jí svou rukou, něco zamumlal a kniha se otevřela na straně, jakou princ zřejmě zrovna požadoval.
Poesis beze slova chytil Desperata za kapuci a doslova ho dovláčel k ní. Ukázal chlapci prstem jeden řádek přibližně uprostřed strany a Desperatus pochopil, že si to má přečíst.
Čím víc četl, tím méně mu ty věty dávaly smysl.
"S novým příchozím přijde i zkáza, dva princové se o ni podělí. Dva princové a jen na nás bude, kdo z nich ji dokončí. Nový příchozí obrátí náš svět naruby; Už nic nebude tak, jako dřív. Jeden princ naši zemi zničí, druhý změní. Jeden z nich zemře a druhý bude žít. Ještě chvíli. Jedna z mnoha stejných kleteb bude prolomena. A jen na nás bude, jestli zemřeme, či budeme žít, alespoň někteří."
Desperatus pohlédl na Poesia, který celou dobou stál za jeho zády a dohlížel na to, aby si to chlapec přečetl celé. Poesis mírně kývl hlavou na znamení spokojenosti.
"Ehm... M-myslím, ž-že t-tomu do-dost do-dobře n-neroz-zumím.. Hlavně vě-věta ta-tadyhle..." a dotkl se prstem slova, kterým začínala věta "Dva princové a jen na nás bude, kdo z nich ji dokončí." Chtěl říct Poesiovi, že princové jsou přece tři... Jakmile se ale dotkl knihy, Poesis ho odstrčil tak surově, až tvrdě spadl na zem. Dřív, než se z pádu stačil vzpamatovat, těsně u ucha mu zazněl zuřivý Poesiův hlas. Zněl jako bouře, zněl nelidsky. A děsil. Zaryl se Desperatovi hluboko do uší. Byl to hlas bez dechu, hlas mladý a přitom sípavý.
"NEDOTÝKEJ SE JÍ!"
Desperatus se otřásl hrůzou. Konečně se odvážil pohlédnout princi do tváře. Poesis stál přímo nad chlapcem a shora na něj pohlížel. V obličeji se mu nehnul jediný sval, a tak Desperatus nevěděl, jestli je naštvaný, nebo už klidný. Jen jeho oči možná cosi prozrazovaly - nebylo v nich ale nic víc než přísnost.
Jakoby věděl, na co se Desperatus chtěl zeptat, pomalu a tiše, sotva slyšitelně, promluvil:
"Nejde tu o to, kolik jich existuje. Jde tu o trůn. Chtěl jsem tě zabít, ale nic bych tím nezměnil. Možná jenom to, že by mě bratr zabil dřív, než bych stačil zabít Nivea. A to by bylo ještě horší... Časem pochopíš." dodal.
Pak s hlasitým zaklapnutím zavřel knihu a schoval ji do hábitu. Potom bezduše odešel ven. Na chlapce se už ani nepodíval, prostě zmizel, stejně jako před tím, a nechal dveře otevřené, aby mohl odejít i Desperatus.
Ten počkal ještě chvíli, jestli se Poesis nevrátí, a až pak se zkusil postavit. První co udělal, bylo, že se opřel o levou ruku. Ta mu ale okamžitě vypověděla službu. Desperatus měl co dělat, aby nevykřikl bolestí, a z očí mu vyhrkly slzy. Ruka byla zřejmě zlomená. Chlapec se s dušenými vzlyky znovu svalil na studenou podlahu, pak se překulil na druhý bok a postavil se pomocí druhé ruky.
Vymotal se ze dveří a přitom si u těla přidržoval bolavou ruku. Mráz štípal do tváří a boty se mu bořily do sněhu. Rozhlížel se, jestli neuvidí hrad, kromě skal tu ale nic jiného nebylo. Kde to, proboha, je?
Vyčítal si, že nesledoval cestu, když ho sem princ zatáhl.
Rozběhl se jedním směrem, pak si to ale rozmyslel a rozběhl se druhým směrem. Zimu a strach se mu dařilo ignorovat, ruka ale bolela šíleně. Chlapci se z úst vydralo zoufalé zakňučení. Nevěděl, kde je a jestli běží správně, a to ještě přispívalo k jeho zoufalství.
Jak ho tu mohl Poesis jen tak nechat? Co když tady umrzne?
Kdyby tady umrzl, Algiditas by se Poesiovi pomstil. Nejspíš by ho přišel zabít.
Desperatus chápal význam Poesiových slov jen okrajově, ale i tak mu došlo, že by to mělo katastrofální následky, alespoň podle té... jeho knihy.
Co je to za knihu? Odkud ji Poesis vzal? Je on jejím autorem?
Myšlenky svištěly chlapcovou hlavou, zatímco se pokoušel najít cestu.
"Haló!" zkusil. "P-pomooc!"
Chvíli se neozvala žádná odpověď, ale po pár vteřinách k němu dolehlo cosi jako:
"To jsi ty? Můj sluha?"
Znělo to opravdu jakoby zdáli, slova ale přesto byla srozumitelná.
Chlapec se z překvapení, že slyší odpověď, po chvíli vzpamatoval a zvolal zpět:
"P-pravděp-pod-dob-bně!"
"Jsi v pořádku?" ozval se Algiditův hlas téměř okamžitě.
"A-až n-na ru-ruku!" odpověděl Desperatus.
"Kde jsi?" zeptal se Algiditas.
"N-nev-vím!"
"Vidíš někde zámek?"
"N-ne!"
Po této odpovědi se Algiditas pár minut neozval. Pak ale najednou Desperatus uslyšel, jak mu říká:
"Nevím, kde to jsi a proč tě tam zatáhl, ale myslím si, že když se dáš doleva, zámek brzy uvidíš."
Desperatus poslechl prince a otočil se zpět. Vše, co dosud viděl, byla hraniční hora.
A po chvíli skutečně uviděl ony vysoké věže. Byly nalevo od něj. Úlevou vydechl a uvědomil si, že mu jeho slzy přimrzly ke tváři. Snažil se je odlomit, ale bolelo to, tak je nechal tak.
"Nehledej mě doma, přijď do zámku." ozvalo se odtamtud. Desperatus nevědomky kývl hlavou a přidal do kroku. Algiditova slova a výhled na hrad ho povzbuzovaly. Teď už věděl, kudy jít.
Za pár hodin do zámku skutečně dorazil. Brána byla již otevřená. A nestřežil ji nikdo jiný, než princ Nives.
"Mlč a pojď." přikázal mu podrážděným tónem.
Desperatus vstoupil dovnitř. Princ tiše kráčel těsně za ním a v rukou držel svůj meč. Desperatus se neopovažoval ani nadechnout. A tak oba prošli dlouhou ledovou chodbou a za ní se dali doprava. Před sebou chlapec uviděl místnost bez dveří - jídelnu.
Jídelna byl v podstatě velký sál, kde se nacházel pouze stůl. Byl klasického hranatého tvaru. U něj seděla celá královská rodina. Zřejmě čekali právě na Desperata.
Chlapec se mlčky posadil vedle Algidita a prohlédl si talíře, které před něj postavila Arctica. Ležela na nich mrtvá zvířata stáhnutá z kůže. Jejich maso bylo syrové.
Nikdo nikomu nepopřál dobrou chuť a všichni, až na Desperata, začali příborem ukrajovat kusy masa a jíst je.
Desperatus se zadíval na královnu. Seděla v čele stolu a také ještě nejedla. Jakmile si uvědomila, že na se na ni dívá, zvedla své černé oči a věnovala chlapci nicneříkající pohled.
Desperatus se raději začal věnovat mrtvému zvířeti, jenž mělo být jeho dnešní večeře.
Krájel maso, jedl, polykal. Uvědomil si, že to zas tak strašné není. S porcováním mrtvých těl měl už zkušenosti, i když vlastně jen jednu. To když zabil a snědl toho Kanaďana... Tato vzpomínka v něm nevyvolávala sebemenší znechucení.
V myšlenek ho vytrhl Algiditas:
"Co ti udělal?"
Desperatus se nejprve vyděšeně podíval na Poesia, než odpověděl. Poesis ale vypadal, že nic nezaregistroval. Nejevil žádný zájem a dál se věnoval večeři.
"On-on... M-mi uk-káz-zal ta-takovou k-knihu..."
"Kroniku." řekl si pro sebe Algiditas.
"Pro-prosím?" nechápal Desperatus.
"Poesis je kronikář. Je tou knihou úplně posedlý. Zapisuje do ní naše dějiny. Nikomu ji ještě nikdy neukázal..." podivil se Algiditas.
"By-bylo t-tam ně-něco o zká-zkáze... O t-tom, ž-že n-nic n-nebude ja-jako dř-řív..." vysvětlil mu chlapec plačtivě.
"Bylo to napsáno v té knize?" ujišťoval se princ.
"A-ano..."
"To.. To není dobré... Vyřešíme to ale až zítra. Matka nemá ráda, když se u jídla příliš hovoří."
Desperatus kývl hlavou a pokračoval v jídle.
Náhle se ale ozval Poesis. Všichni zvedli své hlavy a zadívali se na něj.
"Píše se tam:
"S novým příchozím přijde i zkáza, dva princové se o ni podělí. Dva princové a jen na nás bude, kdo z nich ji dokončí. Nový příchozí obrátí náš svět naruby; Už nic nebude tak, jako dřív. Jeden princ naši zemi zničí, druhý změní. Jeden z nich zemře a druhý bude žít. Ještě chvíli. Jedna z mnoha stejných kleteb bude prolomena. A jen na nás bude, jestli zemřeme, či budeme žít, alespoň někteří."
Znamená to, že tento kluk naši zemi buďto zahubí, nebo výrazně změní. Záleží při tom na tom, kdo z nás bude vládnout a kdo zemře. O vládu nebudeme bojovat všichni tři, ale jen dva z nás. A jeden z těch dvou musí zemřít..."
Na nikoho z Albínijů kromě Algidita tato slova příliš nezapůsobila. Necítili překvapení. Necítili strach.
Jen Algiditas bratrova slova přerušil otázkou:
"Kteří dva? Kteří budou bojovat o trůn?"
"To nevím." odpověděl Poesis a znovu se začal věnovat večeři. Na další Algiditovy otázky již nereagoval.
Po večeři se všichni beze slova odebrali do svých domovů.
Desperatus vešel do svého pokoje, krátce se podíval na svou postel a pohled zase odvrátil. V minutě se rozhodl, že na ní spát nebude. Sedl si tedy do kouta a opřel se o chladnou stěnu. Mráz ho spaloval zvenku dovnitř i zevnitř ven.
Zítra ho čeká první pracovní den... Den ve službách prince Algidita. Měl štěstí, že je jeho pánem právě on. Při představě, že by sloužil Niveovi nebo Poesiovi, se otřásl strachem a odporem zároveň.
Dveře se tiše otevřely a nestál v nich nikdo jiný, než princ Algiditas.
"Nespíš. Výborně." řekl a pokynul chlapci, aby se postavil na nohy. Desperatus, ač neochotně, poslechl.
"Tuším, kteří dva z nás princů by mohli o trůn bojovat..." začal hned princ.
Desperata jeho slova velmi překvapila. Hltal tedy každé další princovo slovo.
"Já to být nemůžu. Já mám trůn jistý... Vždyť ho přece dědím."
"A..." Začal chlapec, odkašlal si a pokračoval: "A v-víte ur-č-čitě, ž-že j-je t-to pra-pravda? Ž-že s-si t-to Po-poeis n-nevym-myslel?"
"Poesis by do své vlastní kroniky lži nikdy nenapsal!" řekl na to chladně princ. "Řekl bych, že o trůn tedy budou bojovat Nives s Poesiem. Ale přísahám - oni ho nedostanou. Jen přes mou mrtvolu! Ten trůn je můj - já jsem jeho právoplatným dědicem!" řekl Algiditas, odešel a práskl za sebou dveřmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama