Kapitola 8 - Nivealis

10. srpna 2012 v 9:56 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Phoúron Albínijský byl člověk velmi svérázný. Nade vše miloval svou rodinu, kterou ale už dávno opustil. Žil kousek od hranic mezi touto pustou planinou a Ledovými zahradami, kde byl ještě pořád právoplatným panovníkem. Chtěl tak být blízko u Donny a dětí, kdyby ho snad někdo z nich potřeboval. Nikdo k němu ale nepřicházel. A to ani na návštěvu. Zdálo se, že na něj všichni už dávno zapomněli...
Tento starý osamocený pán však v sobě měl zvláštní sílu. Nebyl stářím vysílený a už vůbec ne smutný. Choval se jako opravdový král - starý a moudrý, mocný a vznešený.
Dvě stě let naprosté samoty se ale na něm i tak velmi podepsalo: Moc toho nenamluvil a když měl Desperata hostit, byl z toho rozpačitý. Raději se chlapci vyhýbal jak mohl - pohled do lidských očí ho zkrátka znervózňoval.
Nyní chystal Desperatovi jídlo a skládal mu do kufru teplé oblečení. Záleželo mu na tom, aby chlapec do Ledových zahrad došel v pořádku... Možná proto, že mu připomínal jeho syny. Nechtěl ale, aby Desperatus viděl, jak se o něj stará... Rychle tedy balení dokončil a kufr zavřel.
Bylo brzké ráno a Desperatus ještě spal. Phoúron vešel do kuchyně, aby sobě i jemu udělal snídani a čaj. Snažil se už na Ledové zahrady nemyslet. Zneklidňovalo ho vědomí, že jejich strážcem je princ Nives. Byl jako krvelačný predátor - rychlý, tichý a nepředvídatelný jako smrt. Kdyby Desperata chytil, určitě by s ním neměl slitování... Nikdo z rodiny nemá slitování... Phoúron se otřásl.
Už popáté se mu zdál ten samý sen.
Byl nezúčastněným pozorovatelem, když se to stalo. Viděl zkravenou postavu ve sněhu, tělo zmítající se v smrtelné křeči. Nad ním se skláněl predátor s vítězoslavným výrazem ve tváři. Skláněl se nad chlapcem a vytahoval svůj meč - vyrobený z modrého ledu a ozdobený taktéž ledem. Jediné, co z jeho obličeje zůstalo odkryto, byly oči - kruté a dychtivé. Zbytek byl skryt v jeho přilbě. Phoúron ho znal - viděl před sebou svého vlastního syna Nivea.
Princ chlapce třikrát probodl. Phoúron se zadíval do obličeje té nebohé oběti. Bylo těžké chlapce poznat, protože měl obličej samou agonií nelidsky zkřivený. Podíval se tedy do jeho očí a hned věděl, kdo to je. Ležel tam Desperatus.
Ve chvíli, kdy byl probodnut, očividně bolestí zařval, nebylo však nic slyšet. Vítr odnášel jeho křik kamsi do dáli... Bylo naprosté ticho. Krajina vypadala nehybně a nedotčeně, jakoby se jí ta záležitost netýkala.
Před Niveem leželo bezvládné tělo. Princ poznal, že zábava skončila, a odešel. Pak už jen Phoúron viděl, jak chlapcovo tělo zahaluje sníh...
Ve chvíli kdy stařec pokládal na stůl příbory, Desperatus se objevil ve dveřích a váhavými kroky vstoupil do kuchyně. Měl nesmírný hlad. Nedal na sobě nic znát, přesto hladově pokukoval po krajících chleba, které na stole ležely.
Stařec vycítil jeho přítomnost a aniž by se k chlapci otočil, řekl mu: "Posaď se."
Desperatus poslechl a přitom si kuchyni zvědavě prohlédl. Vypadala opuštěně a zchátrale, stejně jako zbytek domu. Barva se nedala přesně určit... Něco mezi bílou a šedou.
Phoúron se také posadil ke stolu a popřál Desperatovi dobrou chuť.
Snídaně probíhala v tichosti. Oba mlčky seděli a mlčky jedli. Desperatus nevěděl, co má říct, a Phoúron si povídat nepotřeboval. Jedl klidně a pomalu. Desperatovi se třásly ruce.
Po snídani chlapec navrhnul, že už raději půjde. Phoúron proti tomu nic nenamítal. Vlastně byl rád, že se zbaví těch chmurných myšlenek, otřesných představ, nočních můr a děsivých vidin. Stále měl před očima zářivě rudý sníh a nebezpečný záblesk v temných, touhou slepých očích.
"Takže sis to nerozmyslel." řekl hořce. Desperatus se k němu otočil s nechápavým výrazem v obličeji.
"C-co ja-jako?" otázal se.
Phoúron neodpověděl, jen se zamračil a pevně semknul rty. Nechtěl tam chlapce pustit, ale co mohl udělat? Vyslechl ho. Převyprávěl mu svůj příběh. Varoval ho... Nic víc už pro něj udělat nemohl. Desperatovi byl tvrdohlavý a prostě mu nebylo pomoci.
Další vlna hořkosti zasáhla jeho nitro. Myslel si, že Ledové zahrady už nikomu ublížit nemohou. Jak strašně se mýlil!
"J-ještě j-jed-dnou d-díky, pa-pane Phoúrone." zavolal na něj Desperatus, když vycházel ze dveří chaloupky. Poprvé si ji mohl prohlédnout zvenku - byla malá a dřevěná, téměř bez oken. Bylo asi osm hodin ráno, slunci se však podařilo vyhoupnout se na oblohu teprve před pár minutami a Desperata se opět zmocňovalo odhodlání kráčet dál.
"Takže sis to nerozmyslel." řekl na to Phoúron. "Nyní už dobře víš, že tvá cesta není smysluplná. Teď už víš, že tě v Ledových zahradách nic nečeká. Přesto však jdeš..."
Desperatus nervózně přikývl.
"Pak tedy nezbývá, než.. Než ti popřát hodně štěstí..." zašeptal stařec. Pak se zhluboka nadechl a pokračoval:
"Až... Tedy, JESTLI se budeš vracet, zastav se u mě. Rád tě přivítám. A dej mi vědět, jak se daří mé rodině. Samozřejmě, nic... Nic mi do toho není, ale... Je tak těžké to vyjádřit slovy...!" a odmlčel se.
Desperatus jen chápavě přikývl a zamával mu. K tomu ještě přidal chabý úsměv. Když se otočil že už půjde, ještě za sebou zaslechl tato slova:
"Sbohem, synku. Mám tě rád."
Desperatus se prudce otočil, tak moc byl překvapený. Jenže dveře Phoúronovy chaloupky byly již zavřené.
Ta předposlední... Ta poslední... OBĚ věty ho překvapily, ale především ho obrovsky potěšily. Byla to pro něj posvátná slova a tuto chvíli si hodlal navždy uchovat v paměti.
"Má mě rád..." řekl si pro sebe s patřičným údivem. Jenže místo toho, aby ho tato slova rozveselila, v něm z nějakého nepochopitelného důvodu vyvolávala obrovský smutek. Byl by se i rozbrečel, kdyby se okamžitě nepřinutil konečně vykročit.
Za tu jedinou noc se mu Phoúron vryl do paměti jako někdo ve stylu otce... Desperatus litoval, že se ho nezeptal, jestli by tu mohl zůstat s ním. Nakonec si ale řekl, že je to možná dobře. Měl totiž pocit, že každá sebemenší chybička by mohla vztah mezi ním a Phoúronem navždy zničit. A tak se otočil zpět čelem k severu, zhluboka se nadechl a s pocitem chladného a velmi těžkého kusu železa v žaludku pokračoval ve své neúnavné pouti.
Jistě, Phoúrona už možná nikdy neuvidí. Ale on mu říká synku a má ho rád. Tak co na tom?
-------------------------------
Přesně jak říkal Phoúron, hranice mezi jeho zemí a Ledovými zahradami byla více než patrná. Zasněžené prázdno pomalu přecházelo do opravdového ledového království. Sníh pod nohama se zúžoval, až z něj zbyla pouze malá cestička. Kolem stály obrovské ledové sochy. Desperatus si je pozorně prohlížel se zatajeným dechem a uvědomil si, že před sebou vidí sochy lidí v nadživotní velikosti. Ti lidé se svíjeli bolestí, když koukali na své zledovatělé ruce, nohy... Jeden z nich dokonce v rukou držel své vlastní vnitřnosti včetně srdce - všechno dokonale zamrzlé. Vítr tu opravdu zpíval do uší... Byla to zvláštní melodie, kterou by žádný nástroj nedokázal přehrát a žádný hlas zazpívat. Vyvolávala neklid, zároveň však chlapce vybízela, aby se jí poddal.
Chlapec šel stále dál po zasněžené stezce. Pás ledových soch už měl za sebou - nyní se stezka rozšiřovala. Chlapec se rozhlédl kolem sebe. To, co viděl, v něm vyvolávalo paniku. Zjistil, že se ocitl uvnitř kaňonu. Zadíval se na ty mohutné stěny - byly z broušeného ledu - hladké a nezdolné. Odtud rozhodně úniku nebylo.
Cesta vedla do lesa. Desperatus se zadíval tím směrem a spatřil něco, čeho si do té doby nevšiml - obrovský hrad. Tyčil se na kopci do výšin a vyvolával pocit strachu a oddanosti. Vysoké věže s ostrými hranami byly spojovány silnými mosty. Bylo jich tam asi osm. Devátá, hlavní věž, se tyčila uprostřed, byla ze všech nejmohutnější a na vrcholu se skvěla obrovská koruna vytesaná z modrého ledu. Věže byly hladké a symetrické, bez ozdob, našedlé barvy. Desperatus měl závratě, jenom se na ně podíval. Věděl ale, že právě tam musí jít. Vešel tedy do temného lesa a modlil se, aby tu nebyla žádná divoká zvířata.
Sníh zdál se býti
našlehaným papírem.
Do něj jako do deníku jest otisknuta ta Desperatova cesta.
Stopami.
Každý jeho krok je tak...
...Nejistý.
Tak neúměrně hlasitý!
Citlivé uši predátorovy stavěné speciálně pro ticho...
...zachytí každé jeho prolomení.
Slepé oči plné zloby čtou slova na onom papíře.
Není dále úniku před zhoubou.
Mihl se stín!
Kdesi daleko za Desperatovými zády praskla malá větvička.
Ten zvuk chlapci připadal natolik důležitý, až se polekaně otočil.
Ale proč?
Nevěděl.
Napadlo ho jen jediné vysvětlení. A sice
že to hluboké ticho kolem bývalo poněkud...
...Lehčí.
Nyní se ale zdá, jako by všechno okolo něj
z plna hrdla a
s vypětím všech sil
mlčelo
...
Křičí v duchu okolí?
"Pozor chlapče. Dej si pozor!"
Příjemná mlčenlivost krajiny se stávala nesnesitelnou.
Napětí rostlo.
Všemožně se snažil umlčet své hlasitě bijící srdce.
Přiliš nahlas!
Trhá to jeho uši na cáry.
A on to jistě slyší.
On už přichází.
On už se blíží.
On už je tu!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama