Srpen 2012

Kapitola 9 - Regulus

10. srpna 2012 v 23:10 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Desperatus kráčel dál a čím dál více si uvědomoval, jak se ho zmocňuje panika. Někdo tu byl, někdo se na něj díval. Cítil to. Ale ať se rozhlížel jak chtěl, nikoho neviděl.
Najednou ho ale zezadu někdo popadl. Něčí ruce ho pevně chytily kolem pasu tak, aby se chlapec nemohl otočit a podívat se, kdo ho drží. Seběhlo se to neuvěřitelně rychle a tiše. Na svém krku chlapec ucítil studené ostří - mohl to být meč?
"Mám tě... zabít?" zasyčel něčí hluboký hlas pomalu a téměř neslyšně. Desperatus na zátylku ucítil smrdutý dech. Vyvolalo to v něm málem mdloby. Neodvažoval se na jeho otázku odpovídat. Zarytě mlčel a třásl se.
"Jak se sem opovažuješ vkročit, cizinče..." zašeptal útočník Desperatovi přímo do ucha. Na tváři se chlapce dotklo něco chladného a pevného. Zcela určitě to byla přilba.
"N-ni-niv-nives..." dostal ze sebe Desperatus a přerývaně dýchal. Zorničky měl zúžené, jeho tvář měla téměř barvu betonu.
Ve chvíli, kdy strážce uslyšel své jméno, pustil Desperata a surově ho od sebe odstrčil. Chlapec měl konečně šanci si ho prohlédnout. Byl docela malý, na sobě měl bílou zbroj a z helmy mu koukaly pouze oči - celé černé. Narozdíl od těch Phoúronových se ale vůbec neleskly. Byly matné a mrtvé. V rukou držel ledový meč, dokonale čistý, se spoustou ostrých záhybů. Stál nehnutě a pozorně si chlapce prohlížel.
"Ty mě znáš?" vycedil skrz zuby.
"N-ne, te-tedy a-ano..." vykoktal Desperatus. Na víc slov se nezmohl, strašně se bál.
Nives se k němu přiblížil. Nyní stál těsně u něj a svůj meč svíral pevně ve své dlani. Jediným prudkým pohybem mu jeho čepel znovu přidržel u hrdla.
"Tak mluv!" křikl na hromádku neštěstí před sebou.
"P-phoúron..." pípnul Desperatus rychle.
Zdálo se, že se Nives trochu uklidnil, stále však svůj meč neschovával. Tichým hlasem poznamenal:
"No jistě... Bývalý král... Potkal jsi ho na cestě sem, že ano..."
Desperatus horlivě přikývl.
"Určitě..." pokračoval princ "Určitě ti o nás mnoho řekl..."
Desperatus opět přikývl.
"Kdybys o nás cokoli někde vyzradil... Ne, ne... Zpátky nemůžeš... Zabiju tě teď a tady... Dřív, než zanecháš zřetelnější a nebezpečnější stopy než byly ty, podle kterých jsem tě vyčmuchal..."
Desperatus zatajil dech. Nekřičel, neplakal, neprosil. Ani nedutal. Byl v šoku a čekal, až dopadne smrtící rána. To se však nestalo, protože jakmile se Nives rozmáchl, promluvil na něj čísi hlas:
"Zadrž. Může se nám hodit."
Zpoza stromu se vynořil další princ, toho Desperatus také poznal. Byl o něco vyšší než Nives, vlasy měl z rampouchů a na hlavě mu zářila velká koruna. Oblečen byl v dlouhém třpytivém plášti. Vypadal velmi vznešeně. Nyní si chlapce odměřeně prohlížel.
"Algidite... Co tady děláš? Nemáš být u matky?" zeptal se ho Nives hlasem bez tónu.
"Ne." řekl klidně. "Přikázala mi, abych na tebe dal pozor. Prý příliš špiníš sníh krví." odpověděl.
Nives konečně sklonil svůj meč a posměšně si odfrkl: "No to snad nebylo nutné."
Algiditas se ke dvojici přiblížil a chladně se usmál.
"Jak vidíš, tak bylo. Neslyšel jsi snad, když jsem říkal, že chci sluhu?"
"Ehm... Slyšel." připustil Nives trpce.
"Jistě, že slyšel. Špinění sněhu ti ale nedá spát, že? To je škoda, protože jsem ti právě zábavu překazil. Dovol, abych ho odvedl k matce. Ona rozhodne, jestli ten kluk zůstane mezi námi. Pakliže ne, tak skončí večer na talíři." řekl Algiditas, chytil Desperata za ruku a jedním trhnutím ho přitáhl k sobě.
"Zvláštní... Jak se pořád potřebuješ ptát na svolení..." sykl Nives.
Algiditas se už na něj ani nepodíval. Nives mu nestál za další zbytečná slova. Vzal k smrti vyděšeného chlapce a spěchal s ním k zámku.
"Jednou... Jednou se dočkáš... Jednou uvidíš..." zasyčel za ním ještě Nives hlasem plným nenávisti. Algiditas však byl příliš daleko na to, aby ho uslyšel.

Razili si cestu mezi stromy. Princ Algiditas mlčel. Jeho kroky byly dlouhé, pomalé a tiché, jeho zářivý plášť se za ním vlnil, jakoby jeho krokům chtěl dodat na důležitosti. Vlasy stály strnule na místě a jejich hroty směřovaly kolmo dolů. Jeho nevýrazný, lehce namodralý obličej zdobila umělá stříbrná bradka a také ony typické černé oči bez bělma. I on měl meč - pečlivě zastrčený za opaskem od pláště. Vypadal skoro stejně jako ten Niveův, jen byl viditelně mnohem těžší a více ozdobený.
"Pověz, " ozval se najednou princ "Odkud ty vlastně jsi?"
Dlouho čekal, až Desperatus odpoví. Nakonec se přece jen otočil, aby zjistil, proč chlapec mlčí. To, co spatřil, ho mírně překvapilo - Desperatus se třásl po celém těle a v obličeji byl bílý jako smrt. Oči poulil kamsi do dáli. Vypadal šokovaně. A zcela určitě nebyl schopen jediného slova. Princovu otázku snad ani neslyšel... Algiditas nevěnoval jeho šoku příliš velkou pozornost. Stále ho táhl za ruku a Desperatus se nechal bezmyšlenkovitě vést. Kdyby princ pustil jeho ruku, určitě by zůstal stát na místě a nehnul by se ani o krok...
"Za chvíli tam dojdeme." ujistil chlapce Algiditas.
Celou cestu na něj mluvil. Doufal, že ho tak snáze uklidní. A Desperatus jeho hlas skutečně slyšel. Nevěděl, odkud přichází, ale uklidňoval ho ten hluboký tón a ten ledový klid, který byl z hlasu poznat. Brzy přestal upírat svůj zrak někam do nekonečna a začal se soustředit na cestu.
"Už jsme skoro tam." promluvil princ znovu. Desperatus slabě přikývl. Pomalu se z Niveova útoku vzpamatovával, přestával být tak bledý a roztřesený. Začínal mít své ruce opět pod kontrolou, na krku však stále cítil ten chlad z princova meče. No jistě - právě si uvědomil, co vlastně v něm vyvolalo takový šok. Ten meč! Když se jím Nives dotkl jeho hrdla, prostoupil jím chlad, který ho doslova uvedl do tranzu. Proto nekřičel, proto nepanikařil. Účinky čepele však už téměř odezněly.
Desperatus se podíval před sebe a spatřil vchod do zámku. Byl to zmrazený vodopád, uprosřed rozdělený napůl, jakoby ho někdo kdysi odhrnul jako záclonu a on už tak zůstal. Když jím Desperatus procházel, měl strach, aby na něj nějaký ten kus ledu nespadl. To se však nestalo, vše pevně zůstávalo na svém místě.
Vešli do vstupní haly, kde se tyčily velké ledové krystaly. Uvnitř byly zmraženy zbraně. Zdi byly hladké a vydávaly zvláštní modrou záři.
Princ šel s Desperatem dál. Procházeli kolem dalších zmrzlých vodopádů, květin, soch. Desperatus si všimnul sochy Phoúrona vytesané z nejkrásnějšího ledu, jaký kdy chlapec viděl. Spatřil také královnu, jeho ženu. Oba měli na hlavách korunu, jaká se skvěla na vrcholu hlavní věže. Dále tam stály sochy všech tří princů. Chlapec se zadíval na prince, kterého osobně ještě neviděl - prince Poesia. Jestli byl Algiditas vznešený, tak Poesis byl oproti němu bůh. Byl ze všech princů nejvyšší, stál vzpřímeně, vznešenost a svrchovanost z něj přímo sálaly, hleděl do dáli a ke kabátu si tiskl nějakou obrovskou knihu. Plášť mu splýval až k zemi a dokonale jeho vzezření doplňoval. Na hlavě měl něco na způsob klobouku, ale bylo to vyšší. Také princezna tam byla.
Nacházely se zde nejen sochy členů královské rodiny, ale také zvířat. Desperata nejvíce uchvátily sochy vlka, labutě a medvěda.
To už ale šli s princem dál, když dorazili k obrovské ledové bráně tvaru lomeného oblouku. Na ní se nacházelo masivní klepadlo. Algiditas vzal klepadlo do ruky a třikrát s ním zabušil. Brána se téměř okamžitě otevřela. Desperatovi se naskytl jedinečný pohled do trůnního sálu. Uprostřed zářil obrovský trůn lemovaný překrásnými sloupy. Na tom trůně seděla žena. Teprve, když princ a chlapec přistoupili blíž, mohl si ji Desperatus prohlédnout. Byla stará, drobné postavy. Na hlavě měla tu samou korunu, jaká byla na hlavě její sochy. Oblečená byla v dlouhých splývavých šatech bílé barvy. Vypadala unaveně, zchátrale, jakoby ji už dávno opustily síly. Přesto z ní vyzařovala krása. Jako mladá musela být vskutku nádherná, pomyslel si chlapec.
"Přistup blíž." pobídla ho královna.
"A poklekni." stihl mu pošeptat Algiditas.
Desperatus poslechl. Přišel až ke schodům, které vedly k trůnu, a oddaně poklekl před královnou. Podlaha ho štípala do kolen, jak byla studená, ale snažil se to vydržet.
"Pojď sem také." vybídla prince. Algiditas také přistoupil.
"Kdo je ten kluk?" zeptala se ho.
"To nevím." odpověděl Algiditas po pravdě.
Královna se mírně zarazila a důkladně si Desperata prohlédla. Pak se prince pochybovačně zeptala: "Tohoto chlapce chceš jako sluhu? Pochopila jsem to dobře?"
"Velmi dobře." potvrdil Algiditas. "Nikdo jiný tu už není. Tenhle zbloudilec se nám bude hodit, uvidíš."
"Nuže dobrá, " řekla královna s obavami. "Zařiď ale, ať mi nechodí na oči." dodala.
Princ přikývl, vzal Desperata za paži a vytáhl ho na nohy. Pak ho vyvedl ven z hradu.
"Ukážu ti, " začal princ "kde teď budeš bydlet. Je to můj dům, není to daleko." vysvětlil.
Desperatus přikývl a následoval prince.

Kapitola 8 - Nivealis

10. srpna 2012 v 9:56 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Phoúron Albínijský byl člověk velmi svérázný. Nade vše miloval svou rodinu, kterou ale už dávno opustil. Žil kousek od hranic mezi touto pustou planinou a Ledovými zahradami, kde byl ještě pořád právoplatným panovníkem. Chtěl tak být blízko u Donny a dětí, kdyby ho snad někdo z nich potřeboval. Nikdo k němu ale nepřicházel. A to ani na návštěvu. Zdálo se, že na něj všichni už dávno zapomněli...
Tento starý osamocený pán však v sobě měl zvláštní sílu. Nebyl stářím vysílený a už vůbec ne smutný. Choval se jako opravdový král - starý a moudrý, mocný a vznešený.
Dvě stě let naprosté samoty se ale na něm i tak velmi podepsalo: Moc toho nenamluvil a když měl Desperata hostit, byl z toho rozpačitý. Raději se chlapci vyhýbal jak mohl - pohled do lidských očí ho zkrátka znervózňoval.
Nyní chystal Desperatovi jídlo a skládal mu do kufru teplé oblečení. Záleželo mu na tom, aby chlapec do Ledových zahrad došel v pořádku... Možná proto, že mu připomínal jeho syny. Nechtěl ale, aby Desperatus viděl, jak se o něj stará... Rychle tedy balení dokončil a kufr zavřel.
Bylo brzké ráno a Desperatus ještě spal. Phoúron vešel do kuchyně, aby sobě i jemu udělal snídani a čaj. Snažil se už na Ledové zahrady nemyslet. Zneklidňovalo ho vědomí, že jejich strážcem je princ Nives. Byl jako krvelačný predátor - rychlý, tichý a nepředvídatelný jako smrt. Kdyby Desperata chytil, určitě by s ním neměl slitování... Nikdo z rodiny nemá slitování... Phoúron se otřásl.
Už popáté se mu zdál ten samý sen.
Byl nezúčastněným pozorovatelem, když se to stalo. Viděl zkravenou postavu ve sněhu, tělo zmítající se v smrtelné křeči. Nad ním se skláněl predátor s vítězoslavným výrazem ve tváři. Skláněl se nad chlapcem a vytahoval svůj meč - vyrobený z modrého ledu a ozdobený taktéž ledem. Jediné, co z jeho obličeje zůstalo odkryto, byly oči - kruté a dychtivé. Zbytek byl skryt v jeho přilbě. Phoúron ho znal - viděl před sebou svého vlastního syna Nivea.
Princ chlapce třikrát probodl. Phoúron se zadíval do obličeje té nebohé oběti. Bylo těžké chlapce poznat, protože měl obličej samou agonií nelidsky zkřivený. Podíval se tedy do jeho očí a hned věděl, kdo to je. Ležel tam Desperatus.
Ve chvíli, kdy byl probodnut, očividně bolestí zařval, nebylo však nic slyšet. Vítr odnášel jeho křik kamsi do dáli... Bylo naprosté ticho. Krajina vypadala nehybně a nedotčeně, jakoby se jí ta záležitost netýkala.
Před Niveem leželo bezvládné tělo. Princ poznal, že zábava skončila, a odešel. Pak už jen Phoúron viděl, jak chlapcovo tělo zahaluje sníh...
Ve chvíli kdy stařec pokládal na stůl příbory, Desperatus se objevil ve dveřích a váhavými kroky vstoupil do kuchyně. Měl nesmírný hlad. Nedal na sobě nic znát, přesto hladově pokukoval po krajících chleba, které na stole ležely.
Stařec vycítil jeho přítomnost a aniž by se k chlapci otočil, řekl mu: "Posaď se."
Desperatus poslechl a přitom si kuchyni zvědavě prohlédl. Vypadala opuštěně a zchátrale, stejně jako zbytek domu. Barva se nedala přesně určit... Něco mezi bílou a šedou.
Phoúron se také posadil ke stolu a popřál Desperatovi dobrou chuť.
Snídaně probíhala v tichosti. Oba mlčky seděli a mlčky jedli. Desperatus nevěděl, co má říct, a Phoúron si povídat nepotřeboval. Jedl klidně a pomalu. Desperatovi se třásly ruce.
Po snídani chlapec navrhnul, že už raději půjde. Phoúron proti tomu nic nenamítal. Vlastně byl rád, že se zbaví těch chmurných myšlenek, otřesných představ, nočních můr a děsivých vidin. Stále měl před očima zářivě rudý sníh a nebezpečný záblesk v temných, touhou slepých očích.
"Takže sis to nerozmyslel." řekl hořce. Desperatus se k němu otočil s nechápavým výrazem v obličeji.
"C-co ja-jako?" otázal se.
Phoúron neodpověděl, jen se zamračil a pevně semknul rty. Nechtěl tam chlapce pustit, ale co mohl udělat? Vyslechl ho. Převyprávěl mu svůj příběh. Varoval ho... Nic víc už pro něj udělat nemohl. Desperatovi byl tvrdohlavý a prostě mu nebylo pomoci.
Další vlna hořkosti zasáhla jeho nitro. Myslel si, že Ledové zahrady už nikomu ublížit nemohou. Jak strašně se mýlil!
"J-ještě j-jed-dnou d-díky, pa-pane Phoúrone." zavolal na něj Desperatus, když vycházel ze dveří chaloupky. Poprvé si ji mohl prohlédnout zvenku - byla malá a dřevěná, téměř bez oken. Bylo asi osm hodin ráno, slunci se však podařilo vyhoupnout se na oblohu teprve před pár minutami a Desperata se opět zmocňovalo odhodlání kráčet dál.
"Takže sis to nerozmyslel." řekl na to Phoúron. "Nyní už dobře víš, že tvá cesta není smysluplná. Teď už víš, že tě v Ledových zahradách nic nečeká. Přesto však jdeš..."
Desperatus nervózně přikývl.
"Pak tedy nezbývá, než.. Než ti popřát hodně štěstí..." zašeptal stařec. Pak se zhluboka nadechl a pokračoval:
"Až... Tedy, JESTLI se budeš vracet, zastav se u mě. Rád tě přivítám. A dej mi vědět, jak se daří mé rodině. Samozřejmě, nic... Nic mi do toho není, ale... Je tak těžké to vyjádřit slovy...!" a odmlčel se.
Desperatus jen chápavě přikývl a zamával mu. K tomu ještě přidal chabý úsměv. Když se otočil že už půjde, ještě za sebou zaslechl tato slova:
"Sbohem, synku. Mám tě rád."
Desperatus se prudce otočil, tak moc byl překvapený. Jenže dveře Phoúronovy chaloupky byly již zavřené.
Ta předposlední... Ta poslední... OBĚ věty ho překvapily, ale především ho obrovsky potěšily. Byla to pro něj posvátná slova a tuto chvíli si hodlal navždy uchovat v paměti.
"Má mě rád..." řekl si pro sebe s patřičným údivem. Jenže místo toho, aby ho tato slova rozveselila, v něm z nějakého nepochopitelného důvodu vyvolávala obrovský smutek. Byl by se i rozbrečel, kdyby se okamžitě nepřinutil konečně vykročit.
Za tu jedinou noc se mu Phoúron vryl do paměti jako někdo ve stylu otce... Desperatus litoval, že se ho nezeptal, jestli by tu mohl zůstat s ním. Nakonec si ale řekl, že je to možná dobře. Měl totiž pocit, že každá sebemenší chybička by mohla vztah mezi ním a Phoúronem navždy zničit. A tak se otočil zpět čelem k severu, zhluboka se nadechl a s pocitem chladného a velmi těžkého kusu železa v žaludku pokračoval ve své neúnavné pouti.
Jistě, Phoúrona už možná nikdy neuvidí. Ale on mu říká synku a má ho rád. Tak co na tom?
-------------------------------
Přesně jak říkal Phoúron, hranice mezi jeho zemí a Ledovými zahradami byla více než patrná. Zasněžené prázdno pomalu přecházelo do opravdového ledového království. Sníh pod nohama se zúžoval, až z něj zbyla pouze malá cestička. Kolem stály obrovské ledové sochy. Desperatus si je pozorně prohlížel se zatajeným dechem a uvědomil si, že před sebou vidí sochy lidí v nadživotní velikosti. Ti lidé se svíjeli bolestí, když koukali na své zledovatělé ruce, nohy... Jeden z nich dokonce v rukou držel své vlastní vnitřnosti včetně srdce - všechno dokonale zamrzlé. Vítr tu opravdu zpíval do uší... Byla to zvláštní melodie, kterou by žádný nástroj nedokázal přehrát a žádný hlas zazpívat. Vyvolávala neklid, zároveň však chlapce vybízela, aby se jí poddal.
Chlapec šel stále dál po zasněžené stezce. Pás ledových soch už měl za sebou - nyní se stezka rozšiřovala. Chlapec se rozhlédl kolem sebe. To, co viděl, v něm vyvolávalo paniku. Zjistil, že se ocitl uvnitř kaňonu. Zadíval se na ty mohutné stěny - byly z broušeného ledu - hladké a nezdolné. Odtud rozhodně úniku nebylo.
Cesta vedla do lesa. Desperatus se zadíval tím směrem a spatřil něco, čeho si do té doby nevšiml - obrovský hrad. Tyčil se na kopci do výšin a vyvolával pocit strachu a oddanosti. Vysoké věže s ostrými hranami byly spojovány silnými mosty. Bylo jich tam asi osm. Devátá, hlavní věž, se tyčila uprostřed, byla ze všech nejmohutnější a na vrcholu se skvěla obrovská koruna vytesaná z modrého ledu. Věže byly hladké a symetrické, bez ozdob, našedlé barvy. Desperatus měl závratě, jenom se na ně podíval. Věděl ale, že právě tam musí jít. Vešel tedy do temného lesa a modlil se, aby tu nebyla žádná divoká zvířata.
Sníh zdál se býti
našlehaným papírem.
Do něj jako do deníku jest otisknuta ta Desperatova cesta.
Stopami.
Každý jeho krok je tak...
...Nejistý.
Tak neúměrně hlasitý!
Citlivé uši predátorovy stavěné speciálně pro ticho...
...zachytí každé jeho prolomení.
Slepé oči plné zloby čtou slova na onom papíře.
Není dále úniku před zhoubou.
Mihl se stín!
Kdesi daleko za Desperatovými zády praskla malá větvička.
Ten zvuk chlapci připadal natolik důležitý, až se polekaně otočil.
Ale proč?
Nevěděl.
Napadlo ho jen jediné vysvětlení. A sice
že to hluboké ticho kolem bývalo poněkud...
...Lehčí.
Nyní se ale zdá, jako by všechno okolo něj
z plna hrdla a
s vypětím všech sil
mlčelo
...
Křičí v duchu okolí?
"Pozor chlapče. Dej si pozor!"
Příjemná mlčenlivost krajiny se stávala nesnesitelnou.
Napětí rostlo.
Všemožně se snažil umlčet své hlasitě bijící srdce.
Přiliš nahlas!
Trhá to jeho uši na cáry.
A on to jistě slyší.
On už přichází.
On už se blíží.
On už je tu!!

Nivealis - začátek kapitoly

3. srpna 2012 v 14:23 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Phoúron Albínijský byl člověk velmi svérázný. Nade vše miloval svou rodinu, kterou ale už dávno opustil. Žil kousek od hranic mezi touto pustou planinou a Ledovými zahradami, kde byl ještě pořád právoplatným panovníkem. Chtěl tak být blízko u Donny a dětí, kdyby ho snad někdo z nich potřeboval. Nikdo k němu ale nepřicházel. A to ani na návštěvu. Zdálo se, že na něj všichni už dávno zapomněli...
Tento starý osamocený pán však v sobě měl zvláštní sílu. Nebyl stářím vysílený a už vůbec ne smutný. Choval se jako opravdový král - starý a moudrý, mocný a vznešený.
Dvě stě let naprosté samoty se ale na něm i tak velmi podepsalo: Moc toho nenamluvil a když měl Desperata hostit, byl z toho rozpačitý. Raději se chlapci vyhýbal jak mohl - pohled do lidských očí ho zkrátka znervózňoval.
Nyní chystal Desperatovi jídlo a skládal mu do kufru teplé oblečení. Záleželo mu na tom, aby chlapec do Ledových zahrad došel v pořádku... Možná proto, že mu připomínal jeho syny. Nechtěl ale, aby Desperatus viděl, jak se o něj stará... Rychle tedy balení dokončil a kufr zavřel.

Bylo brzké ráno a Desperatus ještě spal. Phoúron vešel do kuchyně, aby sobě i jemu udělal snídani a čaj. Snažil se už na Ledové zahrady nemyslet. Zneklidňovalo ho vědomí, že jejich strážcem je princ Nives. Byl jako krvelačný predátor - rychlý, tichý a nepředvídatelný jako smrt. Kdyby Desperata chytil, určitě by s ním neměl slitování... Nikdo z rodiny nemá slitování... Phoúron se otřásl.

pokračování příště :P :D