Setkání Desperata s Phoúronem

14. července 2012 v 12:50 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Desperatus byl definitivně ztracen. Doufal, že těmito planinami zakrátko projde, že za nimi něco je... Ale spíše se zdálo, že tady umrzne. Nohy už ho pomalu nenesly, v žaludku mu úporně kručelo a měl fialové rty z toho mrazu. Kromě sněhu tu vlastně nic nebylo, jen pár stromků v dáli a několik pařezů.
Chlapec usoudil, že si raději odpočine, protože se cítil k smrti unavený a promrzlý. Třesoucíma se rukama si z kufru vytáhl další svetr a okamžitě se do něj oblékl. Zdálo se, že jde směrem do středu planin a nikoliv ven. Byl z toho zoufalý. A tak si sedl na pařez a přemýšlel.
Najednou na své kůži ucítil menší záchvěv, nepatrný závan vzduchu. Chlupy se mu okamžitě naježily a všechny jeho smysly se opět probudily k životu. Někdo tu byl.
Desperatus se zmateně otáčel kolem sebe a když se podíval za sebe... Vykřikl a vyskočil na nohy. Před jeho zraky stál vysoký muž v černém plášti. Ve tváři byl mrtvolně bílý a jeho oči byly celé černé a bez bělma. Neobvykle kulatý obličej mu zdobily hluboké a ostré vrásky tvaru V. Přesně ve chvíli kdy natáhl ruku směrem k Desperatovi se chlapec rozběhl. Celý vyděšený se snažil utéct, jenže nohy ho nenesly. Zradily ho. Nechaly ho zakopnout a spadnout.
Desperatovi se zatajil dech, když zvedl hlavu a podíval se, jak daleko je ten muž. Málem se mu srdce zastavilo - stál přimo u něj a zpříma mu hleděl do očí.
"Kdo jsi?" zeptal se ho muž.
"K-kdo j-j-jste?" vykřikl v tu samou chvíli Desperatus.
Záhadné postavě se na obličeji mihl menší úsměv. Sklonil se k mrznoucímu chlapci a tichým hlasem mu pověděl:
"Není teď důležité, kdo jsem já. Já jsem jen dědek, který tu bydlí. Ale ty.. Kdo jsi ty, chlapče?"
Desperatus se třásl hrůzou a nebyl s to mu odpovědět. Když muž zaregistroval, že se chlapec nemá k odpovědi, řekl mu: "Celá desetiletí jsem tu neviděl živou duši, chlapče... Musíš být blázen..."
A Desperatus stále mlčel.
"Kam máš namířeno?" zvolal stařík s posměšným tónem v hlase. "Radím ti, aby ses vrátil zpátky, odkud jsi přišel."
"N-ne!" křikl chlapec a kvapem se postavil, zavrávoral, sotva stál.
Muž v černém plášti si ho prohlédl a pak se hlasitě rozesmál. "Líbí se mi ta tvoje tvrdohlavost.. Ale zdá se, že s tím moc daleko nedojdeš, že? A zvlášť ještě, když tě tam nepustím..."
Desperatovi se v jeho modrých očích nebezpečně zablesklo. "N-nepo-potřeb-buju va-vaše svo-svolení." vyhrkl.
"No... No..." prohlížel si zamyšleně Desperata muž. "Až se tam doplazíš, zatleskám ti. Už dlouho jsem se takhle nebavil!"
Desperatus zkřivil obličej vzteky. Rty se mu třásly jak zimou, tak strachem.
Stařík když to viděl, zvážněl a položil svou ruku na Desperatovo rameno. Ten sebou škubl, ale nebylo mu to nic platné.
"Chceš vědět, proč nechci, abys tam šel?"
"A-abyst-te s-se měl ko-komu sm-smát?"
Stařec se opět uchechtl. Pak zase zvážněl.
"Ne, chlapče. Já tam byl. To není země pro takové hloupoučké děti jako jsi ty! A kolik, že ti vl..." otázku už nedořekl, protože mu Desperatus skočil do řeči.
"J-je m-mi os-sumnáct! A NE-NEJS-SEM ŽÁ-ŽÁDNÉ HLOUP-PÉ DÍ-DÍTĚ!!!" zařval s takovým vztekem, až se divil, kde na něj vzal sílu. Všechno v něm vřelo a vztek se začal najednou měnit v nekontrolovatelnou agresi. Muž mu začal připadat jako centrum vší jeho nenávisti. Vždyť - jak se opovažuje, zahrazovat mu cestu? Jak se opovažuje ho zastavovat?
Desperatus zaťal svou ruku v pěst a napřáhl se. Stařec byl ale rychlejší a chytil chlapce tak, aby mu nemohl nic udělat. V tom okamžiku ale Desperatus cítil, jak se kolem něj celý svět točí. Bylo mu slabo, tak slabo... Spadl starci přímo do náruče a poslední co slyšel, bylo:
"Ne... Ne, ty kluku zatracená!!!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama