Moenia a Nubigena, 2/2

19. července 2012 v 12:39 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
S hrozivým výrazem ve tváři pomýšlel na svého otce a bratra. Proč Desperatus neutekl? Na fotce vypadal mnohem starší než tehdy Annus... Ale teď - teď měl šanci utéct. Byl v nemocnici, otec matce určitě zakázal ho navštěvovat...
Návštěva! Annus zvedl hlavu a vyhlédl z okna. Napadlo ho, že by mohl za Desperatem zajít...
A to i udělal. Ihned nastartoval své auto a odjel do Nubigeny. Když zaparkoval před nemocnicí a vystoupil, měl stísněný pocit v žaludku. Nedělalo mu dobře, být zase v tom městě tlejících vzpomínek... Annus přemohl své pocity a rázným krokem vstoupil do té velké budovy.
Na vrátnici seděl nějaký věkem sešlý muž a spal. Annus ho raději neprobouzel a zamířil na oddělení, kde jednou ležel i on, a také mu zranění způsobil jeho vlastní otec.
Nemocnici už znal, ale takhle si ji nepamatoval. Vládla tu mnohem přátelštější atmosféra. Aby ne, když zdi byly nově natřeny nazeleno a s pomalováním podlahy si daly práci zřejmě nějaké starší děti. Annus se na výzdobu krátce podíval a pak už tomu nevěnoval pozornost.
Konečně dorazil na správné oddělení. Tam se zeptal na pokoj. Nikdo po něm nechtěl nic vědět a za to jim byl vděčný.
Opatrně zaklepal na dveře, za kterými měl ležet Desperatus. Když se ozvalo dvojhlasné "Dále!", vstoupil.
Na posteli blíž u něj ležel nějaký cizí kluk, kterého neznal. Ale na té druhé, blíže u okna... Tam ležel Desperatus a zvědavě si Anna prohlížel.
"Ehm... Ahoj." řekl Annus chraplavě. Odkašlal si a přiblížil se k bratrovi.
"Nesu ti čokoládu." vysoukal ze sebe a na noční stolek položil věc, kterou koupil cestou ve večerce.
Desperatus si ji nedůvěřivě prohlížel a pak se otočil na bratra. "Kdo jste?" zeptal se.
Annus si sedl na jeho postel a zadíval se mu do očí. Do těch stejných očí, jako měl on sám.
"Jsem tvůj bratr." spustil. "Jmenuju se Annus. Kdysi dávno jsem od rodičů utekl."
"Nikdy mi o tobě neřekli." odpověděl Desperatus s velkou nedůvěrou v hlase, ale zdálo se, že ty oči poznal.
Annus kývl chápavě hlavou a poznamenal: "To mě ani nepřekvapuje."
A pak oba chvíli mlčeli.
Desperatus pak rozbalil čokoládu a nabídl kousek bratrovi. Ten si vzal a slušně za něj poděkoval.
"Přijdou tví... naši.. rodiče?" zeptal se Annus s obavami.
Desperatus se začal nepatrně třást a pak na to řekl prosté "Ne."
"To je dobře."

Annus Desperata párkrát navštívil. Všechny ty návštěvy se nesly v podobném duchu. Vždycky mu něco přinesl, prohodil s ním pár rozpačitých slov a ztratil se.
Den před tím, než Desperata měli pustit, ho Annus navštívil naposled a zeptal se ho, jestli by s ním neutekl.
"Můžeš bydlet u mě." dodal.
Desperatus vyvalil oči, pak odvrátil pohled a dlouhou chvíli váhal.
"Otec by nás oba zabil." řekl nakonec, ale veseleji, než by si býval přál.
"Nezabil by nás, já.. Už jsem mnohem silnější, než on." přesvědčil ho Annus. "Už by nám nikdy neublížil, to ti slibuju."
Desperatus se chabě usmál, ale pak zase zvážněl a rty se mu roztřásly.
"Ale co máma? To ji tam mám nechat?"
Annus si povzdechl, zadíval se kamsi ven z okna a řekl na to: "Jó, tak tuhle otázku jsem si položil tisíckrát, když jsem utíkal."
Desperatus vyčkával dalších slov.
"Koneckonců..." pokračoval Annus "Utéct může taky... Měla tu možnost už milionkrát..."
"To je pravda!" přisvědčil bratr.
"A ty jsi taky mohl utéct... Už mnohem dřív."
Desperatus sklopil oči a řekl: "Nejsem tak odvážný jako ty."
Pak ale zvedl hlavu a s úsměvem se na Anna podíval se slovy: "A navíc jsem neměl tak úžasného bráchu jako jsi ty."
Potom se spolu bratři rozloučili.
Další den Annus vyzvedl Desperata a ujeli svým rodičům, kteří si pro něj přijeli také, přímo před nosem.

Tímto dnem však jejich trable ještě neskončily.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama