Kapitola 6 - Peregrinor

24. července 2012 v 18:15 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Od té doby, co se bratři Luk a Pat postarali o to, aby Loru už nikdy neviděl, se Desperatus ze zásady s nikým nedával do řeči. Šel pěšky stále dál tam, kam mu ukazovala střelka jeho kompasu - na sever. Vlastně mu bylo jedno, na kterou světovou stranu se vydá. Byl svobodný a náramně si to užíval.
I tak se ale na své cestě potýkal se spoustou nejrůznějších problémů - od nachlazení přes rozedřené nohy až po hlad a žízeň. Tyto potíže řešil různě. Krádežemi, odpočinkem, snahou něco ulovit... A skoro vždy mu to procházelo.
Ve chvíli, kdy pomalu ztrácel pojem o čase a nevěděl, jestli je pondělí nebo pátek, vytáhnul chlapec z jedné z popelnic malinký zápisníček, ukradl tužku z aktovky nějaké malé školačky a začal si vést deník. Tam psal o místech, která navštívil a pak zase opustil, o lidech, kteří se s ním pokoušeli dát do řeči, a také o tom, jakým způsobem si obstarával potravu. Jednou ukradl kukuřici, jindy zase narazil na maliny, a tak otrhal půlku keře... Neobjevilo se tam nic, co by bylo šokující nebo alespoň znepokojující.
Až na osmdesátý třetí den jeho putování. Tehdy totiž chlapec pocítil takový hlad, až se rozhodl dodržet zákon přírody, který mu velel něco nebo někoho pro svůj hlad zabít... Tento zápis by ale neměl číst nikdo se slabým žaludkem.

"Dnes jsem udělal něco, čeho budu asi litovat. Nicméně teď je mi dobře. Myslím, že můj skutek zachránil nejen moje putování, ale i mě samotného. Vždyť už to začínal být týden, co jsem nejedl!
Ráno jsem se probudil s neskutečně krutým břichabolem. Brečel jsem, bylo mi na zvracení a hlavně mdlo.
Seděl jsem a prohlížel si svoje boty. Už jsou celé zablácené a prodřené. Nohy v nich mám jako v ohni, takže na tom nejsou o moc lépe, než ty ubohé boty. Myslím, že ty boty vyhodím, až dojdu do cíle. Anebo si je schovám do vitríny jako boty, které mi pomohly k lepšímu životu.
Důležitá událost se stala dopoledne, ale hlavně v noci. Já totiž dopoledne potkal jednoho tuláka, trochu staršího, mohlo mu být padesát, možná malinko víc. Tělo měl však samý sval, určitě to byl sportovec.
Viděl moje špinavé zjevení a asi jsem ho zaujal, neboť se se mnou dal do řeči. Ptal se, odkud jdu a kam jdu, na oplátku mi zase řekl on, kam má namířeno. Naštěstí mluvil anglicky, ten jazyk ovládám. Šel až z daleké Kanady a měl namířeno až na severní točnu, ale já nevěřil, že tam dojde.
Nedošel.
Každý den jsem ušel asi 30 kilometrů, on 50. Vysvětloval mi princip svých speciálních bot, které mu umožňovaly toto tempo. Sliboval si, že co bude živ, nikdy je nesezuje z nohou, neboť to jsou ty nejpohodlnější boty na světě. Přiznám se, vzpomněl jsem si na své dodřené nohy do krve a tiše mu boty záviděl. Ze začátku jsem taky ušel denně 50 kilometrů, první dva dny dokonce 100. Postupně s únavou a prodřenými chodidly se vzdálenost zmenšovala a zmenšovala, až na aktuálních 30.
Rozhodli jsme se, že půjdeme spolu. Střelka kompasu ukazovala směr i jeho cesty a navíc jsem byl rád, že si můžu konečně s někým povídat a že se nemusím bát nějakého vyhazovu. Také mi hodně připomínal bratra...
Večer jsme pomocí jeho zapalovače a pár větviček stromů založili ohniště, kde plápolal mocný oheň, dárce mnou tolik vytouženého tepla. Byl jsem už úplně promrzlý. U ohně jsem si s putujícím cizincem chvíli povídal. Kanaďan mi říkal, že se jmenuje Jack. Vůbec se nedivil tomu, že jsem tu docela sám a že ani nevím, kam vlastně jdu. Povídal "Cesta je nejlepší způsob k nalezení sebe sama, chlapče."
A jelikož si nevytáhl žádnou večeři ze svého batohu, usoudil jsem, že mu jídlo nejspíš také došlo, jako mně.
Jack zívl a ulehl do svého spacího pytle modré barvy, já zase zalezl do zeleného pelechu. Popřáli jsme si "good night" a já zkoušel usnout.
Zkoušel jsem to nehorázně dlouho, asi dvě hodiny. Jenže hlad mi už pár dní spaní výrazně narušoval. Kvůli kručícímu žaludku jsem nemohl usnout, nešlo to, a tak jsem otevřel oči a díval se na hvězdnatou oblohu. Oheň už byl vyhaslý, jen pár dočervena rozpálených dřívek polehávalo v popelu lemovaném kameny velkými jako dvě mužské pěsti.
Za deset minut, co jsem hleděl kamsi do prázdna mezi dvěma prostředními hvězdami, jsem uslyšel Jackovo spokojené chrápání.
Zalil mě pocit radosti z toho, že aspoň jemu se povedlo usnout.
Hlad stále trápil můj žaludek, nedokázal jsem už myslet na nic jiného, než na nějaký kousek jídla.
Vzal jsem tedy Jackův batoh a opatrně si ho přitáhl ke své hlavě. Rozepl jsem ho a hledal jídlo, třeba i drobky, hlavně něco do břicha. Byl jsem hlady tak zaslepený, že jsem kousl do francouzského klíče v domění, že je to kuřecí noha. Vylámal jsem si pár zubů. Hledal jsem v tom batohu a hledal, ale nic jsem nenašel, vůbec nic.
Bylo to hrozné zjištění, i když jsem to zklamání očekával.
Chytl mě amok. Přestával jsem se ovládat, byl jsem hlady tak zoufalý. Nemohl jsem si už ani odpočinout bez myšlenky na talíř a na tom talíři... Cokoliv k jídlu! Cokoliv! Třeba i houby, které jsem vždycky tak nesnášel!
Neubránil jsem se svému instinktu. Jasně mi velel.
Vtom se ale Jack probudil a uviděl svůj batoh v mých rukou. Zamračil se a mocně zařval něco v tom smyslu:
"Dej to sem! Okamžitě, ty jeden zloději! Co tam sakra hledáš?"
Náhodou, právě v tu chvíli, jsem našel jeho kapesní nožík v přední kapse.
"Hej! Mluvím s tebou! Tak ty odmítáš..." zahřímal.
Jack se zvedl a vyhrnul si rukávy, byly vidět jeho svaly. Dřív, než stačil cokoliv udělat, otevřel jsem nožík a jeho čepel mu vrazil přímo do krku. Seběhlo se to tak rychle... Vlastně ani nevím, jak jsem se dokázal ubránit takové hoře svalů. Možná to bylo tím, že nečekal, že to udělám. Že ho zabiju.
Jack strnul, s nožem v krku. Jeho šedá košile nyní byla rudá od krvavých stříkanců z krční tepny. Otevřel pusu a chtěl něco říct, ale nemohl. Byl v takovém šoku, že neudělal už vůbec nic, jen se rychle posadil. Takovou rychlostí, jako by spadl, přímo doprostřed již dohořelého ohniště.
A lehl si. Naposledy otevřel ústa a z nich se mu vydrala poslední slova sípavým hlasem bez dechu:
"Ty jeden... Podlý... Zloději!!!" Poslední slovo jako by chtěl vykřiknout, ale mohl jen nepatrně přidat na hlasitosti.
A pak... Se mu z očí vytratil veškerý život. Najednou byly prázdné, jen schránka. Jack umřel... Já ho zabil!
Bylo to tak zvláštní, držet v rukou mrtvého člověka. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak strašně se třesu...
Ani jsem si ještě pořádně neuvědomil závažnost svého činu a už jsem z něj servával oblečení. Prvně jsem své boty vyměnil za ty jeho a musím říct - mluvil pravdu. Nohy jakoby se v nich v tu ránu zahojily. Když jsem ho svlékl, prohledal jsem všechny kapsy jeho oděvu. Našel jsem pár drobných a ty si okamžitě strčil do kapsy.
Pak jsem sebral jeho kapesní nožík a rozpáral mu břicho. Tak, jako kaprovi.
Vyndal jsem z něj všechny vnitřnosti, holýma rukama, a také maso.
Vnitřnosti jsem dával na jednu hromadu, svalstvo a tuk na druhou hromadu. Když jsem to měl asi po hodině a půl hotové, ležela přede mnou kostra, jen obličej měla celý a vedle ní dvě hromady - jedna s vnitřnostmi a cévami, druhá se svalstvem a tuky. Byl jsem úplně, úplně celý od krve.
Ukradl jsem mu také zapalovač a pomocí něj znovu rozdělal oheň. A do toho ohně jsem naházel všechny kosti, kůži a vnitřnosti toho chlapa.
V jeho batohu jsem také našel malou soupravu na opékání - dlouhou tyč s ostrou hranou na konci, kliku na její otáčení a dva držáky, nejspíš vlastní výroby. Začínal jsem spěchat, všechno jsem dělal nepřiměřeně rychle.
Postavil jsem ty držáky a na tyč jsem napíchnul kusy masa toho Kanaďana. Ani jsem si neuvědomoval, že se právě snažím upéct člověka, za normálních podmínek bych takto nikdy nepostupoval.
Opekl jsem ho a snědl. A to byla první a doufám že navždy poslední oběť kanibalismu z mojí strany. Až do půlnoci jsem měl hody, skutečně jsem toho snědl hodně. Zbytek jsem si schoval do ešusu na zítřek.
Když byl měsíc přímo nade mnou, pocítil jsem, že jsem svůj žaludek dokonale zaplnil. Už dlouho mi nebylo tak dobře. A tak teď končím svůj zápis, abych si mohl s klidem lehnout a usnout. Konečně.
Jsem sobec. Já vím."
Desperatus kráčel dál. Cítil se jinak - zocelen, silnější. Podle zápisníku to byl 111. den jeho cesty. A Desperatus věděl, že jednička je číslo začátku, který se též může chápat jako konec.
Kráčel s úsměvem na tváři. Na bratra už nevzpomínal. Zabití Kanaďana Jacka v něm nevyvolávalo sebemenší pocit lítosti. Těšil se na nový domov.
Jenže to, co se před ním právě rozprostíralo, se mu příliš nelíbilo.
Byla to pláň, pustá jako poušť, zcela pokryta sněhem. Nikde nerostl jediný strom, vše se zdálo prázdné, opuštěné a jakoby násilím vyhnané. Desperatus se otřásl. Čím déle kráčel touto ponurou krajinou, tím větší mu byla zima. Zdálo se, že s každým jeho krokem teplota klesá...
Na tuto zimu nestačily palčáky. Ani péřová bunda, ani čepice od babičky... Cítil, jak moc ho mráz spaluje. Jakoby v něm zpomaloval pochody v celém těle... Byl zmrzlý až do morku kostí. Zuby odmítaly přestat drkotat.
Desperatovi tuhly nohy. To nebylo dobré. Poprvé se klouček začal bát smrti...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama