Kapitola 5 - Abiturus

24. července 2012 v 8:38 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Den se rychle chýlí ke konci a polorozpadlé chodby a místnosti domu již zalilo bledé světlo měsíce. Podle ticha které zde vládne by člověk řekl, že všichni už spí.
Opak je pravdou.
Po domě se potuluje chlapec s havraními vlasy. Jeho pomněnkově modré oči zanikají v temnotě noci. Jeho rty se třesou obavami. A jeho nohy se nezastavují. Kráčí dál a opatrně, aby nevzbudil nikoho, koho se tato záležitost netýká. Dech se mu zrychluje. Srdce buší příliš hlasitě.
Zoufale se snaží nevnímat ty temné kouty, střepy, stíny... Tento malý domek se mu najednou zdá nebezpečně obrovský.
Tak kde jsou ty dveře?!
Desperatus ztrácí kontrolu nad svým strachem. Zmateně se rozhlíží. Má pocit, že něco divného zaslechl. Dívá se a konečně vidí, co hledal - východ! Rychle vychází ven a zaostřuje zrak na stín pod stromem.
Ano, Lořini bratři tam na něj už čekají. Možná ho chtějí zbít, možná vyhnat...
Desperatus se otáčí zpět. Do domu však nevidí, je tam příliš velká tma.

"Psst! Tady! Hej!" zavolali bratři tiše na Desperata.
A on k nim zamířil. Zoufale se snažil uklidnit sám sebe. Nikdy nebyl zrovna odvážný. Nejraději by byl vzal nohy na ramena a utíkal, co mu síly stačily.
"Neboj, skrčky nebijem." špitl jeden z nich.
"Přišli jsme ti jenom něco říct." dodal ten druhý s vážným výrazem ve tváři, když k nim Desperatus konečně došel.
"Ří-říct?" vysoukal ze sebe Desperatus nedůvěřivě a úlevně zároveň.
Bratři se ušklíbli.
"No, jestli ti to nestačí a chceš nakládačku, stačí říct." zasmál se ten vyšší.
"Vtipný, Luku." na to ten menší.
Desperatus málem vykřikl úlekem, když mu Luk chtěl podat ruku a řádně se představit. Když ale toho chlapce viděl, řekl na to jen:
"Páni, ty jsi mi ale poseroutka!"
"Mně říkají Pat." představil se ten menší, ale radši Desperatovi žádnou ruku nepodal.
Desperatus by se byl rád taky představil, jenže se styděl. Navíc - bratři nevypadali, že by je to zrovna dvakrát zajímalo. A tak radši nasadil omluvný výraz a sklopil oči.
"Nebudem se tady s tebou moc dlouho zdržovat, chce se nám totiž spát." řekl Luk jedovatě.
Pat pokračoval:
"Jsme rádi, že jsi sem přišel podle domluvy. Rádi bychom ti řekli něco důležitého, co musíš pochopit dřív, než si s Lorou vůbec něco začneš."
Když Desperatus uslyšel její jméno, naskočila mu husí kůže.
"Místní to vědí, ale cizinci jako ty pochopitelně ne."
Pokračoval Luk:
"Je nám líto, že to musíme říct o vlastní sestře, ale... Lora je... Je to běhna."
"Jo." přisvědčil Pat.
"Každý týden si do tohohle domu přivede... No... Ehm.. Jednoho..."
"Jednoho nešťastníka." doplnil rozpačitě Pat.
"Ano... Tak tedy..."
Desperatus vnímal jejich slova dále už jen útržkovitě. Běhna... Nešťastník... Bylo to, jako kdyby Luka s Patem slyšel z nějaké velké dálky a občas jim rozuměl nějaké slovo...
"Přitáhne..."
"Využije..."
"Vyhodí..."
"Opustí..."
"Musíš odejít!!! Slyšíš?"
"Dokud je čas..."
"Dokud Lora spí..."
"Pospěš si!!"
Desperatovi začínalo být mdlo. Ty hlasy, pro něj tak vzdálené, tak nesrozumitelné, konečně utichly. Byl slyšel pouze tlukot jeho vlastního srdce.
Bratři domluvili a čekali na Desperatovu odpověď. Čekali, že se bude ptát, bude argumentovat, že jim neuvěří... On ale nepotřeboval cokoliv říkat. Vše se dalo vyčíst z jeho nezdravě našedlého obličeje, z jeho očí, dechu, slz. Jeho reakce oba bratry velmi překvapila, neboť byla až děsivá.
Věřil jim. Každé slovo. Věřil jim a po tváři mu začaly stékat slzy velké jako hrách.
"M-myslel js-sem ž-že..." větu však nedokončil.
"Hele!" ozval se náhle Pat. "On mluví!"
V tu chvíli se Desperatus dal do usedavého pláče. Sesunul se na zem, opřel se o kmen stromu a zůstal sedět.
Bratři se na tu hromádku neštěstí podívali jen jednou. Jenom jednou jedinkrát - a pak už ne. Byl to totiž pohled srdcervoucí, pohled k nevydržení. Oba bratři tedy pokrčili rameny a raději chlapci okamžitě zmizeli z očí.

Desperatus překypoval bezmeznou důvěrou ve vše, co mu kdy kdo řekl. Ve svém životě totiž ještě nepoznal lež. Nebo si na to alespoň nepamatoval... Rumpus i Annus měli přece ve všem pravdu! Ven ho ani jeden z nich nikdy nepouštěl. Ten ubohý chlapec nevěděl, jak to ve světě chodí. Nevěděl, že mu bratři lžou. Nevěděl pranic o lhaní!

"Co se děje? Proč už nespíš?" zaslechl za sebou známý hlas. Otočil se a se slzami v očích pohlížel na rozespalou Loru. Vlasy měla ještě víc rozcuchané než obvykle a hnědé pyžamo jí bylo velké.
Desperatus se znovu rozbrečel. Nevěděl co udělat, nevěděl co říct.
"Prosím tě..." zaúpěla Lora "Mluv se mnou... Proč brečíš? Tak proč?"
Desperatus neodpověděl. Beze slova se zvedl a zamířil zpět do pokoje, kde všichni spali. Chtěl si sbalit svůj kufr, nejprve ale vytáhl Lořin zápisník a napsal do něj několik vět narozloučenou. Když jej podal Loře, její klid byl tentam.
"Moji bratři? Ty si vymýšlíš! Tohle by nikdy neudělali!"
Desperatův smutek vystřídala zlost. Ledabyle pokrčil rameny a začal si balit věci.
"Slyšíš? Ty mi lžeš! Oni jsou čestní!"
Desperatus dělal, že ji neslyší. Za malou chvíli už měl sbaleno a chystal se odejít. Lora se ale nehodlala tak lehce vzdát. Chytila ho za ruku a odmítala jej pustit.
"Pu-pusť m-mě!" zakřičel chlapec.
Lora ho pustila, ale ne proto, že jí to přikázal. Pustila ho, aby si ho mohla znovu prohlédnout.
"Jaktože mluvíš?"
Desperatus znovu pokrčil rameny. Pak ji odstrčil a rázným krokem zamířil ke dveřím.
"Ty lháři! Napřed mi tvrdíš, že ti moji bratři namluvili jakési nesmysly a pak se ukáže, že jediný člověk, který tu kdy lhal, jsi ty!"
"Co se děje?" zajímal se Pat, když přišel k těm dvěma s nevinným výrazem ve tváři. Hned za ním se objevil Luk. Desperatovi se roztřásla brada, Lora se třásla vzteky.
"On...!" křikla a ukázala na něj.
"Co on? Proboha - udělal ti něco?" strachovali se bratři.
Lora neodpověděla.
Bratři se sebrali a odešli. A vzali s sebou i Desperata. Když vyšli před dům, pohodili ho na zem a s triumfálním výrazem zvolali: "Skrčky nebijem, ale lháři? Tak to je jiná!"
A kopli ho vší silou do zad. Desperatus zařval bolestí a schoulil se do klubíčka.
"Jestli okamžitě nezmizíš..." pohrozil mu Luk "Schytáš to ještě víc!"
Desperatus se kvapně postavil, popadl svůj kufr a odšoural se bratrům z dohledu. Přitom si držel bolavá záda, skučel a nadával na celý svět.

Hořce litoval, že se kdy dal s někým do řeči. Chtěl si z tohoto vyhazovu vzít jedno velké ponaučení - nikdy nikomu nevěřit.
Už měl důvod odejít. A pádný důvod.
Ještě naposledy se podíval na ten ohavný dům a pak znovu pokračoval ve své neúnavné pouti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama