Kapitola 4 - Mendicus

6. července 2012 v 14:46 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Desperatus vzal svůj kufr do roztřesené dlaně a bezmyšlenkovitě se vydal tam, kam mu ukázala střelka kompasu - na sever. Svých slz, které mu stékaly po tváři, si nevšímal. Bylo mu jedno, co s ním bude a jak skončí. Chtěl jenom co nejdál od tohoto města, někam, kde bude mít klid.
Ano, klid! "To je to, co hledám." řekl si. Bylo neuvěřitelné, že na to přišel tak rychle. Pousmál se, protože ho napadlo, že přece nemůže být tak těžké najít klid. Zejména teď, když není nablízku ani jeho otec, ani bratr...
"Musím to zkusit." pomyslel si.

Je záhada, jak ho mohly jeho nohy unést celých těch 70 kilometrů, které za ten den ušel, když byl takový slabý a podvyživený. Všechny ty kilometry mu ale utekly jako voda a on najednou stál v úplně cizí vesnici. Rozhlédl se kolem sebe a když spatřil opodál stojící autobusovou zastávku, neváhal a sedl si tam.
Ten den bylo vskutku strašné horko. Slunce pálilo a vysávalo veškeré tekutiny. Chlapec zabořil svůj zpocený obličej do dlaní a začal konečně přemýšlet o tom, co si počne. Mezitím mu ale opět vyhrkly slzy. Nenáviděl se za ně. Za své pocity...!
Najednou se ale odkudsi vynořila lidská postava. Byla to malá dívka. Přišla na zastávku a začala si pročítat jízdní řád.
Desperatus se tak lekl, až okamžitě vyskočil na nohy. Teprve pak si ho dívka všimla a svou pozornost zaměřila na něj.

Byla asi o tři hlavy menší než on. Mohlo jí být možná patnáct, možná šestnáct... Ale víc určitě ne. Na sobě měla ušmudlané šaty, které byly z velké části zakrývány jejími dlouhými, hustými kudrnatými vlasy barvy kaštanu. Byly tak husté, jako křoví. Někde pod nimi se skvěl malý bledý umazaný obličej, na kterém byly posazeny dvě obrovské hnědé oči, jež nyní pozorovaly Desperata se zjevným zaujetím.
Dívka si chlapce důkladně prohlédla a pak poznamenala: "Máš mokré oči."
Desperatus od ní své oči polekaně odtrhl a okamžitě je zabodl do země. Chtěl něco říct, ale bál se, že bude znít hloupě, když tak moc koktá.
"Proč jsi smutný?" otázala se ho dívka.
Desperatus pootevřel rty a chtěl odpovědět, ale opět se zastyděl a vlastně ani nevěděl, co říct. A tak jen pokrčil rameny a zadíval se kamsi do dáli.
"Ty neumíš mluvit?" zeptala se zase. Desperatus se na ni otočil a řekl si, že bude lepší, když nebude mluvit vůbec, a tak zavrtěl hlavou a opět pokrčil rameny.
Dívka se široce usmála a podala mu ruku. "Já jsem Lora."
Chlapec se na její ruku podíval se značnou nedůvěrou a nevěděl, co s ní má dělat. A tak se podíval Loře do tváře a usmál se také. Doufal, že neudělal chybu.
Jak se ale zdálo, Lora vše pochopila, protože vzala jeho ruku a pevně ji stiskla se slovy: "Ráda tě poznávám."
Desperatus jen rozšířil svůj úsměv.
"Počkej! Mám tu zápisník a tužku... Psát přece umíš, ne?" napadlo ji a začala zuřivě přehazovat věci ve své ledvince.
Desperatus pomalu přikývl.
Dívka vytáhla notes a tužku a důležitě ho požádala: "Můžeš mi prosím napsat, jak ses tu tak najednou objevil? Nikdy předtím jsem tě tu neviděla, budeš určitě cizinec... Že?"
A Desperatus opět kývl na souhlas.
"Tak tady máš. A piš." a podala mu zápisník.
Desperatus si sedl, otevřel ho a napsal pár řádků. Když pak zvedl své oči k ní, zvědavě mu notes vytrhla z rukou a začetla se. Pak notes zavřela a zadívala se na něj pátravým pohledem.
"Takže ty jsi na útěku z domova?"
Desperatus, téměř neznatelně, přikývl. Lora vypadala zmateně, jakoby si promýšlela, co mu má na to říct.
Pak si ale sedla až těsně k němu a pronesla: "Já jsem taky utekla. Bylo to k nevydržení. Ale o tom až později..."
Desperatus si trošku odsedl.
"Víš.." pokračovala "Ty kdybys nebyl tak... nezdravý.." Desperatus zpozorněl. "..Byl bys nádherný. Snad bych tě i... Milovala." a pokývala hlavou, aby svému výroku dodala na důležitosti.
Když se na ni chlapec podíval se samými otazníky v očích, nečekala na jeho odpověď a rychle změnila téma:
"Máš kam jít?"
Desperatus zavrtěl hlavou a přitom ucítil, jak se ho opět zmocňují slzy.
"To jsem si myslela..." řekla na to. "Víš, já bydlím v jednom polorozpadlém, opuštěném domku... Se svými dvěma bratry. Jsou moc super. Jednomu je sedmnáct a druhému devatenáct. Určitě ti budou sympatičtí... Nechceš přespat u nás? Pokud teda nepohrdáš zříceninami..." a usmála se.
Desperatus se narovnal, rozzářil se a své ruce sepnul v prosíka. Lora jeho divadlo ocenila potleskem a řekla: "Tak můžeme jít. U nás je trochu chladněji.."
A zvedli se, že půjdou. "Je to odsud asi půl hodiny chůze.." řekla.

Cestou šli kolem malého jezírka, když tu se náhle dívka zastavila.
"Tohle je moje nejoblíbenější místo. Připomíná mi, že mám dost síly na to, abych do něj neskákala a radši vyřešila své problémy." řekla.
Desperatus se rozhlédl. Dosud si jezírka nevšiml, ale teď ho naprosto uchvátilo. Kolem něj v řadě rostly topoly, které na hladině tvořily bizarní stíny a ty se vlnily ze strany na stranu, spojovaly se, rozpojovaly... A mezi těmi stíny se odráželo jasně modré nebe nad jezerem. Vypadalo to jako obrovské zrcadlo do jiné dimenze, do světa převráceného vzhůru nohama.
Desperatus odvrátil hlavu od jezírka a nechápavě se na Loru podíval.
Dívka se usmála a odpověděla: "Neříkala jsem ti ještě, jak se u nás umírá? Že vejdeme do jezera, abychom mohli pokračovat dolů do nebe?"
Desperatus vyvalil oči a podíval se znovu na tu hladinu. Dolů do nebe...? Nebe, které se na ní odráží.
"Povím ti to. Za nejušlechtilejší smrt se u nás považuje jít do nebe přes vodní bránu. Na kotník si připevníš železnou kouli a skočíš do jezera za nebem. Tam se musíš poprat s obrovskou překážkou, protože nebe ti najednou zmizí a ty se topíš. Když je ale po všem, pokračuješ dále. Padáš do nebe, musí to být vážně úžasný pocit. V tom nebi je vše vzhůru nohama, proto se na nás mrtví nedívají z našeho nebe, ale z jezer a rybníků."

Desperatovi z toho šla hlava kolem. Neodvažoval se na to říct nic, jen se dále díval na tu úžasnou vodu. Tak velké měl pokušení to udělat...
"Vím, o čem právě přemýšlíš." řekla Lora varovně. "Ale nedělej to."
Desperatus odvrátil svůj pohled od jezera a pátravě se na ni podíval.
"Tohle je až ta poslední možnost. Můžeš padat do nebe pouze tehdy, když tě nic netáhne nahoru do světa. Žádné nevyřešené záležitosti, rozumíš? Musíš se snažit žít a teprve když to opravdu nejde, skočíš."
Desperatus posmutněl a chabě přikývl. Vypadal, jako by se malinko shrbil. Žebračka ho vzala za ruku a odvedla ho od vody pryč.

Zanedlouho došli ke zmiňovanému polorozpadlému domku. Byl malý a loupaly se na něm poslední zbytky omítky. Dívka třikrát hlasitě zabušila na dveře, které se okamžitě otevřely a v nich se objevili dva lidé. Museli to být Lořini bratři, protože vypadali o něco starší než ona, byli si dost podobní a pozorně si Desperata prohlíželi.
Jeden z nich, ten vyšší, měl kaštanově hnědé vlasy jako Lora, všelijak rozcuchané. Oblečen byl ve sportovním tričku a šortkách a byl bosý. Ten druhý byl o něco menší a jeho kulatý obličej zdobily pihy. Na sobě měl kalhoty, ale žádné tričko. Jeho vlasy měly barvu o něco světlejší než Lora a ten vyšší z nich.
"Ahoj." pozdravila Lora.
Bratři se ale na ni nedůvěřivě zahleděli a hned poté na Desperata - se značnou nevolí. Chlapec na to nic neřekl, jen sklonil hlavu a zadíval se do země.
"To je jeden kamarád, kterého jsem potkala na zastávce... Nemá kam jít, tak jsem si říkala..."
"Že spasíš svět. Jasně." řekl ten menší kysele.
Lora se na ně zamračila, prošla kolem těch dvou dovnitř a pokynula Desperatovi: "Tak pojď."
Desperatus udělal sotva tři kroky, když mu bratři zahradili cestu a řekli mu pár slov tak, aby je Lora neslyšela: "Skrčky tu nepotřebujem."
Desperatus jim chtěl říct "Už se bojím!", ale styděl se za své koktání. Tak jen sklonil hlavu, odstrčil je od sebe a přidal se k Loře.
Uvnitř to vypadalo skutečně jako zřícenina. Všude se povalovaly cihly a prach. Museli dávat pozor, aby nezakopli nebo nespadli do díry v podlaze. Dali se doleva, kde se nacházela trochu větší místnost s pár spacáky a vařičem.
"Tady spíme, jíme... A tak dále..." představila mu pokoj ta dívka. Desperatus vešel dovnitř a krátce si ho prohlédl. Nebylo tam toho ale moc k vidění... Omítka na zdech už dávno nedržela. Kachle byly rozbité, jako by do nich nějaký obr bušil skálou bez přestání. Místnost byla vyklizená. Tedy až na ty spacáky a vařič...
"Nevíš, kolik je hodin?" zeptala se ho dívka. Desperatus odhrnul rukáv a ukázal jí své hodinky. Bylo půl šesté odpoledne.
Chvíli tam oba stáli a nevěděli, co mají říct, když tu se náhle ozvala Lora:
"Můžu ti předpovědět budoucnost?"
Desperatus pokrčil ledabyle rameny a pak kývl na souhlas.
A tak dívka vzala jeho ruku do svých dlaní a pozorně si ji prohlédla. "Vidím.." začala "Vidím tě nekde daleko... Už nepláčeš." a znovu se zadívala na jeho dlaň.
Poté zvedla hlavu a pokračovala: "Proč nevidím nic dalšího? Všechno je tak... Zamlžené, nebo.... Zasněžené? Jo, zasněžené, to je to správné slovo." a pustila Desperatovu ruku s užaslým výrazem ve tváři. Desperatus si svou ruku udiveně prohlížel a přemýšlel o tom, jak tam Lora může vidět něco takového. Vždyť je to jen ruka...
Pak ucítil její ruku ve svých uhlově černých vlasech a uslyšel její hlas:
"Brzy už tě nikdy neuvidím. To je to, co jsem tam viděla. Ty mi odejdeš.. Někam daleko. A už se nikdy nevrátíš. Ta země bude tvoje záhuba... Zůstaň!" naléhavě ho žádala.
Desperatus jí položil ukazováček na ústa, aby se uklidnila, a pak vzal do ruky její tašku. Z ní vytáhl notes a tužku a napsal do něj tři slova:
"Nemám důvod odcházet."

 
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama