Kapitola 1 - Moenia a Nubigena (1. část)

16. července 2012 v 14:41 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Zahlédl jsem už mnoho lidí a převyprávěl již tisícero příběhů. Ale nyní jsem si vzpomněl na jeden úplně odlišný, plný krutosti, zármutku a mlčení, ale také plný přátelství, lásky a nehynoucí odvahy. Tento příběh začíná u jednoho mladého muže jménem Annus Victus.
Znal jsem ho už jako malého, sotva osmiletého chlapce. Zlaté vlásky se mu houpaly kolem opáleného obličeje, na kterém se skvěly dvě obrovské, nebesky modré oči. Vypadal jako anděl - až na ty jizvy, modřiny, popáleniny, odřeniny a otlačeniny, které mu zdobily kůži nejen na rukou, ale také na obličeji. U jiných chlapců bych si řekl, že je mají z různých her a zápasů, ale on... Jediný pohled na jeho neúměrně svalnaté ruce mi prozradil téměř vše: tento chlapec tvrdě pracoval a také byl doma často bit. A možná právě odtud jsem ho tehdy viděl utíkat.
Annus Victus utíkal, co mu nohy stačily. Prchal z Nubigeny, z rodného města. Na zádech mu v tom tempu poskakoval malý černý baťůžek a v něm jídlo, pití a pár peněz, které ukradl z kapsy kabátu své matky. Vítr mu šustil v uších a z čela mu padaly kapky potu. Běžel zřejmě už dlouho. V jeho očích byly vidět odvaha a odhodlání. Bylo v nich vidět utrpení a těžká dřina, dřímalo v nich cosi tvrdého a rozpraskaného. Tak rozpraskaného, jaká byla jeho kůže na dlaních.
Ano - již se zde začínal formovat ten Annus, jak ho znali všichni jeho sousedi o deset let později.
Tehdy doběhl do vedlejšího města, které neslo název Moenia. Tam se usadil a v průběhu několika let vyrostl v mladého muže statné postavy. Měl tak velké svaly, o jakých se mnoha vyhlášeným svalovcům ani nesnilo.
Není divu, není vůbec divu...
V době, kdy se v Moenii zabydloval, byl velký zájem o dělníky v místním lomu. Tehdy ho samozřejmě ještě nemohli zaměstnat, a tak se domluvil s jedním z pracovníků, že mu bude při práci pomáhat a pak za to dostane určitý podíl z výplaty. Horník se ho samozřejmě ptal, odkud je. Samozřejmě mu nabízel nový domov, teplé jídlo, rodinu... Annus o tom však nechtěl ani slyšet. Chtěl po něm pouze peníze za svou práci a nijak zvlášť se s ním nebavil. Odmítal mu sdělit cokoliv o své minulosti, ba i přítomnosti.
A tak tam pracoval deset let, až do svých osmnácti, kdy se tam konečně mohl nechat zaměstnat na plný úvazek. Tehdy už toho měl hodně našetřeno, ale on se rozhodl, že si vydělá ještě mnohem víc. A tak pracoval od rána až do večera, až do úmoru, dokud nepadl únavou přímo do postele. Vydržel to dva roky bez přestávky.
Jednoho dne se rozhodl, že už našetřil dost peněz. Koupil si tedy za ně malý domek a o pár měsíců později i starší auto. Byly to pro něj nejlepší chvíle v jeho životě. Když poprvé vstoupil do vlastního domu, když se poprvé projel ve vlastním autě... Nikdo si nedokáže představit, jak pyšný na sebe v ty chvíle byl! Považoval to za největší úspěch ve svém životě. Konečně byl samostatný. Konečně už nikoho nepotřeboval. Hleděl na sebe do zrcadla a nemohl uvěřit, že to dokázal.

Annus se s lidmi nestýkal, nikdo ho nikdy nezajímal. Přátele měl jen mezi horníky, ale na pivo s nimi nikdy nešel. Neměl si s nimi zkrátka co říct. Ani tak ale nebydlel navěky sám...
Jednoho rána si pročítal noviny jako obvykle. Psali tam o uprchlém vězni, o zraněném tenistovi, o lžích různých politiků... Ale kdesi uprostřed novin se zarazil, když spatřil fotografii neznámého chlapce. Ano, byl mu zcela neznámý, ale měl úplně stejné oči a také nos. Annus si okamžitě přečetl text, který pod ním byl - a na chvíli zapomněl dýchat. Ten chlapec se jmenoval Desperatus. Desperatus Victus. A ten článek pojednával o tom, že nyní leží v nemocnici s polámanými žebry, a že mu ty zlomeniny způsobil...
"RUMPUS!" vykřiklo Annovo podvědomí vztekle.
Ano, Rumpus Victus. Obávaný muž z dob dávné minulosti, Annův otec. Otec, který všechno zavinil, který mu zničil život a také všem v okolí. Byl to schizofrenik. Své blízké vinil z každého mrknutí okem a bil je v domnění, že se tak ubrání. Dříve, než mu mohli jakkoliv pomoct, vymknul se kontrole a už s tím nešlo nic dělat. Byl nebezpečný jak sobě, tak svému okolí a to snad odjakživa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama