Červenec 2012

Kapitoly příběhu

29. července 2012 v 9:17 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
1. Moenia a Nubigena
2. Violens (=násilný)
3. Fuga (=útěk)
4. Mendicus (=žebračka)
5. Abiturus (=odchod)
6. Peregrinor (=být na cestách)
7. Rex (=král)
8. Nivealis (=sněhový)
9. Regulus (=princ)
10. Patria (=vlast)
11. Regina (=královna)
12. Paracletus (=utěšitel)
13. Teneritas (=křehkost)
14. Carnivorus (=masožravý)
15. Hic Iacet (=zde leží)
16. Omnes amores vulnerant, ultima necat (=každá láska zraňuje, poslední zabíjí)
17. Tempora mutantur, et nos mutamur in illis (=časy se mění a my s nimi)
18. Plaudite!!! (Tleskejte!!!)
19. Littera scripta manet (Co je psáno, to je dáno)
20. Morituri te salutant (=jdoucí na smrt tě zdraví)
21. Requiescant in pace (=odpočívej v pokoji)
22. Memento (=pamatuj)

Zápletky ve finále - rozdělení do kapitol

29. července 2012 v 9:10 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Regina
Královna Slunečního království Calida přijde za Desperatem a chce ho zachránit před Ledovými zahradami, dokud je čas. Důrazně ho žádá, aby opustil Ledové zahrady a šel s ní do jejího království. Desperatus však odmítne. V Ledových zahradách má svůj klid a nehodlá se toho vzdát. Calida odchází s nepořízenou.
Netuší ale, že ji viděl skrytý pozorovatel. Za stromem se schovával princ Algiditas, následník ledového trůnu. Když viděl Calidu, okamžitě se do ní zamiloval.
Desperatus odchází a potuluje se Zahradami. Najednou ale uvidí neobvyklou květinu. Jde se podívat blíž a zjistí, že je to černá růže. Dá se s ní do řeči a zjišťuje, že byla jako malá odváta ze Slunečního království až sem. Zde vyrostla do takovéto děsivé podoby. Desperatus ji má čím dál radši.

Paracletus
Když se vrátí zpět do domu prince Algidita, nestačí se divit. Princ bezmyšlenkovitě střílí šípy do stromu. Ptá se Desperata na věci ohledně Calidy. A pak mu prozradí něco úplně nového - že se zamiloval. Že cítí - a že tedy se mu stará rodová kletba nejspíš vyhla. Desperatus teskni po svém bratrovi a Algiditas si uvědomuje, že Calidu už nikdy neuvidí.
Jejich žal však přeruší starodávný patron - Utěšovatel anebo také Neviditelný. Rozhodne se oběma mladým mužům pomoct. Algiditovi sjedná schůzku s Calidou a pak odlétá za Annusem.

Teneritas
Schůzka Algidita a Calidy probíhá hladce. Vypadá to, že si padli do oka, i když jsou tak rozdílní, že už to snad více ani nejde.

Carnivorus
Nives, Algiditův bratr a zemský obránce, je však dobrý predátor, který slyší na kilometry daleko. Zrovna šel kolem kousek od nich. Zaslechl jejich hovor a rozhodl se, že je bude sledovat.
Když vidí, jak se Algiditas s Calidou baví a jak se směje, rozhodne se toho využít. Dobře totiž ví, že královna Frigidona strpí na trůnu pouze někoho absolutně bez citů. A pokud Algiditas půjde z kola ven, dalším kandidátem je právě Nives.
Rozhodne se tedy vše říct matce.

Hic Iacet
Desperatus se ještě několikrát vidí s černou růží. Postupně se do ní zamiluje a rozhodne se, že jí prokáže laskavost. Běží tedy za královnou Calidou s prosbou. Aby byla černá růže svobodná a mohla se vrátit zpět domů. Calida souhlasí a další den jde na smluvené místo. Na cestě ji ale zabije Frigidona, neboť Calidu obviňuje z toho, že jí "zmrzačila" syna. Podle jejího názoru Calida může za probuzení Algiditových citů a je to tedy vražedkyně.
Růže zůstane nevysvobozená.

Omnes amores vulnerant, ultima necat
Frigidona zbaví Algidita nároku na trůn, čímž ho připraví o smysl života. Všechno co kdy měl - Calidu a nárok na trůn - mu jeho matka a bratr ve vteřině vzali. Stáhne se do sebe a pár dní o něm není ani vidu, ani slechu.

Mezitím Neviditelný mluví s Annusem. Ten o Desperatovi nejprve nechce ani slyšet, ale po pár dobře mířených slovech nakonec povolí a rozhodne se do Ledových zahrad zajít.

Tempora mutantur, et nos mutamur in illis
V Ledových zahradách vše spěje k boji na život a na smrt. Calidin věrný strážce a nejlepší přítel Konrad se ji tam vydá hledat. To, co se dozví, mu ale vyrazí dech. Je z toho úplně na dně, protože Calidu spoustu let tajně miloval. Když ho Desperatus poprosí o osvobození růže, jen mávne rukou a rychle odchází se slzami v očích.

Plaudite!!!
Algiditas se nečekaně objeví - s mečem za matčinými zády. Třikrát ji probodne a totéž udělá svému bratrovi, i když u něj je to podstatně těžší. Nakonec se mu povede zabít oba a okamžitě usedá na trůn.

Littera scripta manet
Algiditas žádá svého bratra a kronikáře Poesise, aby o něm do kroniky napsal, že je právoplatným dědicem. Poesis ale rázně odmítá psát lži, proto uteče a kroniku rychle schová někam, kde už ji nikdo nikdy nenajde. Hned potom je Algiditem bez milosti surově zabit.

Morituri te salutant
Desperatus se mezitím stává Algiditovým otrokem. Do Ledových zahrad právě přichází Annus. Když vidí Desperata, v jakém je stavu, málem se rozpláče (což je u něj obzvlášť neobvyklé). Naštve se na Algidita a vyzve ho na souboj. Algiditas ale nebyl zvolen následníkem trůnu bez důvodu. Kromě své odvahy je to neobyčejně talentovaný šermíř. Annus má jen svaly. Proto je téměř okamžitě zabit.
Desperatus je pak už úplně pod Algiditovou nadvládou a ve všem s ním plně souhlasí, jako kdyby byl zhypnotizovaný. Z Frigidoniných dětí ale zbývá ještě jedno - princezna Arctica. Ta dobře ví, jak je Algiditas nebezpečný a rozhodne se proto s ním nebojovat a raději zajít pro pomoc.

Requiescant in pace
Král Phoúron se konečně dočká vytouženého okamžiku, ale takto si to rozhodně nepředstavoval. Když mu Arctica vysvětlí, co se stalo, zdráhá se tomu uvěřit. V okamžiku ale dorazí do Ledových zahrad a utká se s Algiditem v souboji.
Šermovat tak dobře jako král umí pouze král - starý, ale mnohem mocnější než jeho syn. Desperatus Algidita v souboji horlivě brání a rozběhne se proti Phoúronovi s takovou vervou, že králi nezbyde než ho těžce zranit, aby sám sobě zachránil život.
Algiditas je poražen a zabit svým otcem, právoplatným králem Phoúronem.

Memento
Ten odnese Desperata do vedlejšího království ke Konradovi, aby ho uzdravil. Konrad sebere všechnu svou sílu a dokáže to. Pak osvobodí černou růži.

Phoúron tedy usedá na trůn a vládne své dceři Arctice a Desperatovi. Poesiova kronika se nikdy nenajde.

Kapitola 7 - Rex

24. července 2012 v 18:47 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Desperatus byl definitivně ztracen. Doufal, že těmito planinami zakrátko projde, že za nimi něco je... Ale spíše se zdálo, že tady umrzne. Nohy už ho pomalu nenesly, v žaludku mu úporně kručelo a měl fialové rty z toho mrazu. Kromě sněhu tu vlastně nic nebylo, jen pár stromků v dáli a několik pařezů.
Chlapec usoudil, že si raději odpočine, protože se cítil k smrti unavený a promrzlý. Třesoucíma se rukama si z kufru vytáhl další svetr a okamžitě se do něj oblékl. Zdálo se, že jde směrem do středu planin a nikoliv ven. Byl z toho zoufalý. A tak si sedl na pařez a přemýšlel.
Najednou na své kůži ucítil menší záchvěv, nepatrný závan vzduchu. Chlupy se mu okamžitě naježily a všechny jeho smysly se opět probudily k životu. Někdo tu byl.
Desperatus se zmateně otáčel kolem sebe a když se podíval za sebe... Vykřikl a vyskočil na nohy. Před jeho zraky stál vysoký muž v černém plášti. Ve tváři byl mrtvolně bílý a jeho oči byly celé černé a bez bělma. Neobvykle kulatý obličej mu zdobily hluboké a ostré vrásky tvaruV. Přesně ve chvíli kdy natáhl ruku směrem k Desperatovi se chlapec rozběhl. Celý vyděšený se snažil utéct, jenže nohy ho nenesly. Zradily ho. Nechaly ho zakopnout a spadnout.
Desperatovi se zatajil dech, když zvedl hlavu a podíval se, jak daleko je ten muž. Málem se mu srdce zastavilo - stál přimo u něj a zpříma mu hleděl do očí.
"Kdo jsi?" zeptal se ho muž.
"K-kdo j-j-jste?" vykřikl v tu samou chvíli Desperatus.
Záhadné postavě se na obličeji mihl menší úsměv. Sklonil se k mrznoucímu chlapci a tichým hlasem mu pověděl:
"Není teď důležité, kdo jsem já. Já jsem jen dědek, který tu bydlí. Ale ty.. Kdo jsi ty, chlapče?"
Desperatus se třásl hrůzou a nebyl s to mu odpovědět. Když muž zaregistroval, že se chlapec nemá k odpovědi, řekl mu: "Celá desetiletí jsem tu neviděl živou duši, chlapče... Musíš být blázen..."
A Desperatus stále mlčel.
"Kam máš namířeno?" zvolal stařík s posměšným tónem v hlase. "Radím ti, aby ses vrátil zpátky, odkud jsi přišel."
"N-ne!" křikl chlapec a kvapem se postavil, zavrávoral, sotva stál.
Muž v černém plášti si ho prohlédl a pak se hlasitě rozesmál. "Líbí se mi ta tvoje tvrdohlavost.. Ale zdá se, že s tím moc daleko nedojdeš, že? A zvlášť ještě, když tě tam nepustím..."
Desperatovi se v jeho modrých očích nebezpečně zablesklo. "N-nepo-potřeb-buju va-vaše svo-svolení." vyhrkl.
"No... No..." prohlížel si zamyšleně Desperata muž. "Až se tam doplazíš, zatleskám ti. Už dlouho jsem se takhle nebavil!"
Desperatus zkřivil obličej vzteky. Rty se mu třásly jak zimou, tak strachem.
Stařík když to viděl, zvážněl a položil svou ruku na Desperatovo rameno. Ten sebou škubl, ale nebylo mu to nic platné.
"Chceš vědět, proč nechci, abys tam šel?"
"A-abyst-te s-se měl ko-komu sm-smát?"
Stařec se opět uchechtl. Pak zase zvážněl.
"Ne, chlapče. Já tam byl. To není země pro takové hloupoučké děti jako jsi ty! A kolik, že ti vl..." otázku už nedořekl, protože mu Desperatus skočil do řeči.
"J-je m-mi os-sumnáct! A NE-NEJS-SEM ŽÁ-ŽÁDNÉ HLOUP-PÉ DÍ-DÍTĚ!!!" zařval s takovým vztekem, až se divil, kde na něj vzal sílu. Všechno v něm vřelo a vztek se začal najednou měnit v nekontrolovatelnou agresi. Muž mu začal připadat jako centrum vší jeho nenávisti. Vždyť - jak se opovažuje, zahrazovat mu cestu? Jak se opovažuje ho zastavovat?
Desperatus zaťal svou ruku v pěst a napřáhl se. Stařec byl ale rychlejší a chytil chlapce tak, aby mu nemohl nic udělat. V tom okamžiku ale Desperatus cítil, jak se kolem něj celý svět točí. Bylo mu slabo, tak slabo... Spadl starci přímo do náruče a poslední co slyšel, bylo:
"Ne... Ne, ty kluku zatracená!!!"
Desperata probudila mírná facka. Pomalu otevřel své modré oči, odhrnul si havraní vlasy z obličeje a zamrkal. Přímo nad ním se skláněl ten záhadný muž. Když to chlapec zjistil, posadil se tak prudce, až mu málem vyrazil zuby. Stařec stačil tak tak uhnout. Desperatus se panicky rozhlédl kolem sebe a zjistil, že leží v jakési malé, ponuré a chladné místnosti. Zdi byly popraskané a špinavé, podlaha zašlá a krb vyhaslý. Uprostřed stál zaprášený stůl s jednou židlí a hned vedle toho postel, na které on právě ležel. Snažil se postavit a utéct, ale byl tak slabý, že se musel zase posadit.
"Zachovej klid, chlapče." řekl stařec rázným hlasem a opět Desperata zakryl hrubou dekou. Chlapec si lehnul a nedůvěřivě si toho muže prohlížel.
"Přinesl jsem ti čaj a něco k jídlu." pokračoval stařec a podal Desperatovi talíř, na kterém ležel oschlý chleba s trochou másla.
"Jez." přikázal mu.
Desperatus si usrknul čaje, pak vzal krajíc chleba do své kostnaté ruky a začal pomalu jíst. Po celou dobu, co jedl, nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Když spolkl poslední sousto, vypil čaj a podal starci podnos s tichým "D-díky."
"Nemáš zač, chlapče." odpověděl klidně muž a tácek odložil na stůl. Pak se znovu otočil k němu a začal se vyptávat.
"Jak ti říkají, osmnáctiletý?"
"De-desperat-tus." odpověděl. "A vá-vám?"
"Mně nikdo nijak neříká. Jmenuji se Phoúron. Phoúron Albínijský, abych byl přesný." odpověděl stařec se smířlivým úsměvem.
"Divné jméno." na to Desperatus.
"Tvé jméno je ještě divnější... Obzvlášť v tom, jak k tobě pasuje." zasmál se Phoúron. "No... Takže mi řekni, co tě sem přivádí.. Asi bys nenašel nehostinnější končiny..." pokračoval.
Desperatus zmlknul a uhnul pohledem. Neodpověděl.
"Podívej, Desperate..." snažil se ho ukonejšit Phoúron. "Je mi víc než jasné, že k tomu máš pádný důvod a že moc šťastný nebude. Neboj se však, mně to můžeš říct, protože.. Protože máš jistotu, že to nikomu nepovím."
Tato slova zjevně na Desperata zapůsobila, neboť se napřímil, dlouze se Phoúronovi zadíval do očí a začal koktavě vyprávět o tom, jak ho bratr doma bil a jak utekl.
Phoúron celou tu dobu trpělivě naslouchal a nijak chlapce nepřerušoval. Byl na něm znát ledový klid. Bylo znát, že už ho nemůže nic překvapit. A násilí už vůbec ne.
Chlapec skončil své vyprávění se slovy "Ta-takže te-teď už ji-jis-stě cháp-pete, ž-že mu-musím jít d-dál, n-ne?"
Phoúron kývnul hlavou, ale nevypadalo to jako souhlas. Spíše si něco promýšlel. Jakoby chtěl něco říct, ale nevěděl, jestli je ten správný čas. Nakonec se zvedl, popadnul tácek s hrnkem a vyšel ven z pokoje se slovy: "Nikam nechoď, hned jsem zpátky."
Desperata by chodit ani nenapadlo.
Po pár minutách se stařec vrátil a znovu usedl na postel vedle chlapce.
"Teď už tomu rozumím" řekl. "Vím, jak je těžké, měnit směr cesty těsně před cílem. Ale věř mi - až ti dopovím svůj příběh, budeš žadonit o to, aby ses mohl vrátit zpět domů."
Desperatus nastražil uši. Phoúron ale stále mlčel, jako by mu to nechtěl prozradit...
"Notak." pobídl ho chlapec.
"Eh... Tak dobře." rozhodl se Phoúron.

"Tam za hranicemi temná růže roste."

,,Je hezká?" ptá se kluk.

,,Je, a moc. Můj ty skvoste!

Ale bývala hezčí, nevěříš?

Věř tedy, však uslyšíš.


Trny měla ostré a na nich kapky krve.

Kutálely se dolů. Zděsil jsem se prve,

pak však jsem poznal, že krev není cizí.

Je z jejích žil a rychle z nich mizí.

Snažil jsem se pomoct. Marně.


Jak hluboce posazená byla rána její!

Jak její kobky srdce jen prázdnotou zejí!

Jak málo jsem věděl! Jak málo jsem znal!

Málokterými slovy bych popsal její žal...

Znamenala - pro sebe nic a pro mne vše...


Jak já ji miloval. Jak rád jsem ji měl.

Osud však stál proti nám, bohužel.

Rozhodnutí tvá, o tom život tvůj jest.

Na výběr je vždy z mnoha (a mnoha) cest...


"A co se tedy stalo?" ptá se kluk dál.

"Našli jsme neobjevenou půdu. A já byl král,

má žena královna, a čekala syna.

Jenže pak nám byl shůry seslán velký žal.

Ona potratila. Nebyla to ničí vina.

Však ona si myslela, že za to může...


Och, jak smutná byla, jak smutný jsem byl.

Po celá staletí jsem s ní v té zemi žil.

Náš život byl prázdný, přec lásky pln.

Zažil jsem hodně špatných nocí a pláče vln.

Těžké bylo pro mne pevného ducha mít,

přec rozhodl jsem se s ní i nadále být.

Jen mne nikdy nenapadlo, čeho se dopustí..."


"Byla nevěrná, Phoúrone?"

"To by neudělala. Ne, to ne.


Víš, já pil jsem víc a víc.

Co na to říct? Dopustil jsem se chyby.

Teď lituji, s nářkem "Co by bylo, kdyby..."

Kdybych nebyl hlupákem a nedělal jen, co se mi zlíbí,

stála by tu teď se mnou, smutná, však jinak nic.


Začal jsem tedy neúměrně pít,

bylo mi zatěžko tam u ní být.

Tam u ní, kde byl jen žal a slzy.

Netušil jsem, že změna přijde brzy...


Jednou jsem se domů vracel a zřel jsem,

že se v kuchyni svítí. Tedy vešel jsem.

A ona seděla... U stolu... Ach, ta změna!

"To nemůže být pravda! To není moje žena!"

říkal jsem si a stále na ni koukal.

Těžce, přetěžce jsem ze sebe slova soukal.

Kdybys ji viděl! Ty její oči!

Netušil jsem, že do temna vkročí..."


"Tak co se stalo? Povídejte!"

"Vzala si pocity! Všechny si je vzala!

A tamta žena, co po ní zůstala,

jí nebyla vůbec podobná. Ach, ty oči!

Kdybych býval věděl, kam se osud stočí...


Černé a bez bělma, pusté a prázdné.

Strašně mě děsily! (Přec byly krásné.)

Na krku černá kapka z obou stran -

znak zla a temna, znak černých vran.

Vlasy měla bílé, pokryté ledem,

z jinovatky šaty, dosud nepoznané světem.


Přijal jsem tedy s láskou i tento temný stín.

A netrvalo dlouho, narodil se nám syn.

Dostal jméno Nives a úkol zemského obránce.

Ach, jak prázdný, jak tvrdý byl po citové stránce!

A druhý syn. A třetí. A také dcera

přišli sem k nám, do našeho šera.

Arctica, Algiditas, Poesis a Nives.


Jak strašné a děsivé však bylo zjištění,

že ani jeden z nich skutečně živ není!

Kletba se přenesla i na ty děti nebohé!

Výraz měly kamenný. Jejich věty byly tak strohé.

Učil jsem je vše - jak cítit, jak se smát...

Jak asi tušíš, nebylo to nic naplat.


Sám jsem byl a kolem mne samá těla bez duší.

Jak tiché to místo je. Jen vítr tam zpívá do uší.

Skoro jsem tam také ztratil duši...


Avšak - jsem normální muž a nevydržím mnoho.

Věděl jsem, že jim chybět nebudu, tak vycouval jsem z toho.

Odešel jsem od nich, v srdci velký žal,

já, Phoúron Albínijský, někdejší mocný král.


Donna, má žena, se rozhodla tam s dětmi zůstat.

Těžké bylo pro mne toto období ustát...

Teď jsem jen osamělý dědek, jenž kdysi rodinu měl.

A Donna s dětmi žije tam, odkud jsem já

tak zbaběle

odešel...

A je to už dvě stě let."


"Phoúrone?"

"Ano?"


"Pročpak jste nešel někam dál?

Vím - byl jste velký, mocný král...

Jenže zde jste zapomenut a zcela sám.

Směl bych něco poradit vám?

Najděte si novou práci! Začněte znovu žít!

Vždyť si časem můžete jinou ženu vzít.

A také krásné a veselé děti spolu mít...

No, a když ještě k tomu přestanete pít,

tak...

"Tak ty si myslíš, že mohu jen tak odejít?


Ach, jak je vidět, ty jsi ještě příliš mlád.

Mně to za to stojí, se samotou se rvát!

Jsem si jist, hochu. Nemusím se ničeho bát -

Jednou, věř mi, mne budou potřebovat!"


,,Takže chlapče - varuji tě. Jiná věc je štěstí a jiná klid!" dodal ještě Phoúron a prohrábnul Desperatovi vlasy.
"Je-jenže štěs-stí ste-stejně n-neexistu-tuje!" opáčil rezignovaně Desperatus.
"Pročpak si to myslíš?" zarazil se Phoúron.
"Pro-protože js-sem zjis-stil, ž-že člov-věk mu-může b-být se-sebebo-bohatší a se-sebeúsp-pěšnější, a ste-stejně si po-pořád stě-stěžuje." a tázavě se na starce podíval.
Phoúron nejprve nebyl schopen slova. Tak moc chtěl toho kloučka poučit a ochránit před tou ďábelsky klidnou zemí... Ne! Rozhodl se, že ho tam nepustí a stál si za svým. Nechtěl totiž dovolit, aby se Desperatus dopustil stejné chyby, jako kdysi on sám.
"Chlapče, chlapče..." snažil se mu usilovně odpovědět. "Za prvé - bohatství a úspěch neznamenají štěstí. Víš, štěstí.. To je složeno hlavně z lásky. Jak z tvé strany, tak i ze strany ostatních."
"JE-JENŽE J-JÁ JS-SEM OST-TATNÍM UK-UKRAD-DENÝ!" křikl chlapec, začal vzlykat a roztřásl se.
Phoúron na to dlouhou chvíli nic neřekl, jen ho stále hladil po vlasech. Pak ho ale napadla dobrá odpověď:
"Kdybys mi byl ukradený, nechal bych tě zmrznout a vůbec bych se nenamáhal s nějakou záchranou." řekl nakonec.
Chlapec sklonil hlavu.
"J-já js-sem ne-nemyslel vá-vás. M-měl js-sem n-na my-mysli lidi, kte-kteří..."
"Kteří pro tebe něco znamenají." dokončil za něj větu Phoúron. "O čem to jen vypovídá...?" zeptal se pak spíše sebe, než Desperata.
Desperatus se zastyděl až do morku kostí. Je tak nevděčný... Tak strašně nevděčný!
"Myslím... M-myslím, ž-že to vyp-vypovídá o t-tom, ž-že si ne-nemám na co stě-stěžovat." odpověděl si pak nahlas.
"Ano, ano... Nejšťastnější člověk je ten, který se spokojí i s málem a nechce víc." dodal spokojeně Phoúron.
"P-přesně t-tak. A j-já se spo-spokojím s k-klidem." usoudil Desperatus nakonec.
Phoúron byl zaskočen. Copak mu to nedokáže rozmluvit?
"Je-jestli j-je ta-tam bí-bílo" pokračoval chlapec "a bud-du mít po-pokoj od vše-všeho n-na to-tomhle zpropa-padeném svě-světě..."
"Ó, nikdy nenadávej na celý svět." skočil mu do řeči Phoúron.
"P-proč n-ne?" na to Desperatus. "J-je zatra-tracený as-si ta-tak, ja-jako j-já. Ch-chci už bý-být p-pryč. Ch-chci bý-být ta-tam u těch za-zaklet-tých du-duší! J-jestli ta-tam op-pravdu na-najdu klid, p-pak t-to ne-není žá-žádná za-zaklet-tá ze-země, a-ale NEBE!"
Phoúron si povzdechl. "No, jak myslíš... Vidím, že vymlouvat ti to nemá cenu..." řekl na to a odešel pryč.
"Nadarmo jsem ho zachraňoval!" slyšel ještě Desperatus za dveřmi pokoje.

Kapitola 6 - Peregrinor

24. července 2012 v 18:15 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Od té doby, co se bratři Luk a Pat postarali o to, aby Loru už nikdy neviděl, se Desperatus ze zásady s nikým nedával do řeči. Šel pěšky stále dál tam, kam mu ukazovala střelka jeho kompasu - na sever. Vlastně mu bylo jedno, na kterou světovou stranu se vydá. Byl svobodný a náramně si to užíval.
I tak se ale na své cestě potýkal se spoustou nejrůznějších problémů - od nachlazení přes rozedřené nohy až po hlad a žízeň. Tyto potíže řešil různě. Krádežemi, odpočinkem, snahou něco ulovit... A skoro vždy mu to procházelo.
Ve chvíli, kdy pomalu ztrácel pojem o čase a nevěděl, jestli je pondělí nebo pátek, vytáhnul chlapec z jedné z popelnic malinký zápisníček, ukradl tužku z aktovky nějaké malé školačky a začal si vést deník. Tam psal o místech, která navštívil a pak zase opustil, o lidech, kteří se s ním pokoušeli dát do řeči, a také o tom, jakým způsobem si obstarával potravu. Jednou ukradl kukuřici, jindy zase narazil na maliny, a tak otrhal půlku keře... Neobjevilo se tam nic, co by bylo šokující nebo alespoň znepokojující.
Až na osmdesátý třetí den jeho putování. Tehdy totiž chlapec pocítil takový hlad, až se rozhodl dodržet zákon přírody, který mu velel něco nebo někoho pro svůj hlad zabít... Tento zápis by ale neměl číst nikdo se slabým žaludkem.

"Dnes jsem udělal něco, čeho budu asi litovat. Nicméně teď je mi dobře. Myslím, že můj skutek zachránil nejen moje putování, ale i mě samotného. Vždyť už to začínal být týden, co jsem nejedl!
Ráno jsem se probudil s neskutečně krutým břichabolem. Brečel jsem, bylo mi na zvracení a hlavně mdlo.
Seděl jsem a prohlížel si svoje boty. Už jsou celé zablácené a prodřené. Nohy v nich mám jako v ohni, takže na tom nejsou o moc lépe, než ty ubohé boty. Myslím, že ty boty vyhodím, až dojdu do cíle. Anebo si je schovám do vitríny jako boty, které mi pomohly k lepšímu životu.
Důležitá událost se stala dopoledne, ale hlavně v noci. Já totiž dopoledne potkal jednoho tuláka, trochu staršího, mohlo mu být padesát, možná malinko víc. Tělo měl však samý sval, určitě to byl sportovec.
Viděl moje špinavé zjevení a asi jsem ho zaujal, neboť se se mnou dal do řeči. Ptal se, odkud jdu a kam jdu, na oplátku mi zase řekl on, kam má namířeno. Naštěstí mluvil anglicky, ten jazyk ovládám. Šel až z daleké Kanady a měl namířeno až na severní točnu, ale já nevěřil, že tam dojde.
Nedošel.
Každý den jsem ušel asi 30 kilometrů, on 50. Vysvětloval mi princip svých speciálních bot, které mu umožňovaly toto tempo. Sliboval si, že co bude živ, nikdy je nesezuje z nohou, neboť to jsou ty nejpohodlnější boty na světě. Přiznám se, vzpomněl jsem si na své dodřené nohy do krve a tiše mu boty záviděl. Ze začátku jsem taky ušel denně 50 kilometrů, první dva dny dokonce 100. Postupně s únavou a prodřenými chodidly se vzdálenost zmenšovala a zmenšovala, až na aktuálních 30.
Rozhodli jsme se, že půjdeme spolu. Střelka kompasu ukazovala směr i jeho cesty a navíc jsem byl rád, že si můžu konečně s někým povídat a že se nemusím bát nějakého vyhazovu. Také mi hodně připomínal bratra...
Večer jsme pomocí jeho zapalovače a pár větviček stromů založili ohniště, kde plápolal mocný oheň, dárce mnou tolik vytouženého tepla. Byl jsem už úplně promrzlý. U ohně jsem si s putujícím cizincem chvíli povídal. Kanaďan mi říkal, že se jmenuje Jack. Vůbec se nedivil tomu, že jsem tu docela sám a že ani nevím, kam vlastně jdu. Povídal "Cesta je nejlepší způsob k nalezení sebe sama, chlapče."
A jelikož si nevytáhl žádnou večeři ze svého batohu, usoudil jsem, že mu jídlo nejspíš také došlo, jako mně.
Jack zívl a ulehl do svého spacího pytle modré barvy, já zase zalezl do zeleného pelechu. Popřáli jsme si "good night" a já zkoušel usnout.
Zkoušel jsem to nehorázně dlouho, asi dvě hodiny. Jenže hlad mi už pár dní spaní výrazně narušoval. Kvůli kručícímu žaludku jsem nemohl usnout, nešlo to, a tak jsem otevřel oči a díval se na hvězdnatou oblohu. Oheň už byl vyhaslý, jen pár dočervena rozpálených dřívek polehávalo v popelu lemovaném kameny velkými jako dvě mužské pěsti.
Za deset minut, co jsem hleděl kamsi do prázdna mezi dvěma prostředními hvězdami, jsem uslyšel Jackovo spokojené chrápání.
Zalil mě pocit radosti z toho, že aspoň jemu se povedlo usnout.
Hlad stále trápil můj žaludek, nedokázal jsem už myslet na nic jiného, než na nějaký kousek jídla.
Vzal jsem tedy Jackův batoh a opatrně si ho přitáhl ke své hlavě. Rozepl jsem ho a hledal jídlo, třeba i drobky, hlavně něco do břicha. Byl jsem hlady tak zaslepený, že jsem kousl do francouzského klíče v domění, že je to kuřecí noha. Vylámal jsem si pár zubů. Hledal jsem v tom batohu a hledal, ale nic jsem nenašel, vůbec nic.
Bylo to hrozné zjištění, i když jsem to zklamání očekával.
Chytl mě amok. Přestával jsem se ovládat, byl jsem hlady tak zoufalý. Nemohl jsem si už ani odpočinout bez myšlenky na talíř a na tom talíři... Cokoliv k jídlu! Cokoliv! Třeba i houby, které jsem vždycky tak nesnášel!
Neubránil jsem se svému instinktu. Jasně mi velel.
Vtom se ale Jack probudil a uviděl svůj batoh v mých rukou. Zamračil se a mocně zařval něco v tom smyslu:
"Dej to sem! Okamžitě, ty jeden zloději! Co tam sakra hledáš?"
Náhodou, právě v tu chvíli, jsem našel jeho kapesní nožík v přední kapse.
"Hej! Mluvím s tebou! Tak ty odmítáš..." zahřímal.
Jack se zvedl a vyhrnul si rukávy, byly vidět jeho svaly. Dřív, než stačil cokoliv udělat, otevřel jsem nožík a jeho čepel mu vrazil přímo do krku. Seběhlo se to tak rychle... Vlastně ani nevím, jak jsem se dokázal ubránit takové hoře svalů. Možná to bylo tím, že nečekal, že to udělám. Že ho zabiju.
Jack strnul, s nožem v krku. Jeho šedá košile nyní byla rudá od krvavých stříkanců z krční tepny. Otevřel pusu a chtěl něco říct, ale nemohl. Byl v takovém šoku, že neudělal už vůbec nic, jen se rychle posadil. Takovou rychlostí, jako by spadl, přímo doprostřed již dohořelého ohniště.
A lehl si. Naposledy otevřel ústa a z nich se mu vydrala poslední slova sípavým hlasem bez dechu:
"Ty jeden... Podlý... Zloději!!!" Poslední slovo jako by chtěl vykřiknout, ale mohl jen nepatrně přidat na hlasitosti.
A pak... Se mu z očí vytratil veškerý život. Najednou byly prázdné, jen schránka. Jack umřel... Já ho zabil!
Bylo to tak zvláštní, držet v rukou mrtvého člověka. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak strašně se třesu...
Ani jsem si ještě pořádně neuvědomil závažnost svého činu a už jsem z něj servával oblečení. Prvně jsem své boty vyměnil za ty jeho a musím říct - mluvil pravdu. Nohy jakoby se v nich v tu ránu zahojily. Když jsem ho svlékl, prohledal jsem všechny kapsy jeho oděvu. Našel jsem pár drobných a ty si okamžitě strčil do kapsy.
Pak jsem sebral jeho kapesní nožík a rozpáral mu břicho. Tak, jako kaprovi.
Vyndal jsem z něj všechny vnitřnosti, holýma rukama, a také maso.
Vnitřnosti jsem dával na jednu hromadu, svalstvo a tuk na druhou hromadu. Když jsem to měl asi po hodině a půl hotové, ležela přede mnou kostra, jen obličej měla celý a vedle ní dvě hromady - jedna s vnitřnostmi a cévami, druhá se svalstvem a tuky. Byl jsem úplně, úplně celý od krve.
Ukradl jsem mu také zapalovač a pomocí něj znovu rozdělal oheň. A do toho ohně jsem naházel všechny kosti, kůži a vnitřnosti toho chlapa.
V jeho batohu jsem také našel malou soupravu na opékání - dlouhou tyč s ostrou hranou na konci, kliku na její otáčení a dva držáky, nejspíš vlastní výroby. Začínal jsem spěchat, všechno jsem dělal nepřiměřeně rychle.
Postavil jsem ty držáky a na tyč jsem napíchnul kusy masa toho Kanaďana. Ani jsem si neuvědomoval, že se právě snažím upéct člověka, za normálních podmínek bych takto nikdy nepostupoval.
Opekl jsem ho a snědl. A to byla první a doufám že navždy poslední oběť kanibalismu z mojí strany. Až do půlnoci jsem měl hody, skutečně jsem toho snědl hodně. Zbytek jsem si schoval do ešusu na zítřek.
Když byl měsíc přímo nade mnou, pocítil jsem, že jsem svůj žaludek dokonale zaplnil. Už dlouho mi nebylo tak dobře. A tak teď končím svůj zápis, abych si mohl s klidem lehnout a usnout. Konečně.
Jsem sobec. Já vím."
Desperatus kráčel dál. Cítil se jinak - zocelen, silnější. Podle zápisníku to byl 111. den jeho cesty. A Desperatus věděl, že jednička je číslo začátku, který se též může chápat jako konec.
Kráčel s úsměvem na tváři. Na bratra už nevzpomínal. Zabití Kanaďana Jacka v něm nevyvolávalo sebemenší pocit lítosti. Těšil se na nový domov.
Jenže to, co se před ním právě rozprostíralo, se mu příliš nelíbilo.
Byla to pláň, pustá jako poušť, zcela pokryta sněhem. Nikde nerostl jediný strom, vše se zdálo prázdné, opuštěné a jakoby násilím vyhnané. Desperatus se otřásl. Čím déle kráčel touto ponurou krajinou, tím větší mu byla zima. Zdálo se, že s každým jeho krokem teplota klesá...
Na tuto zimu nestačily palčáky. Ani péřová bunda, ani čepice od babičky... Cítil, jak moc ho mráz spaluje. Jakoby v něm zpomaloval pochody v celém těle... Byl zmrzlý až do morku kostí. Zuby odmítaly přestat drkotat.
Desperatovi tuhly nohy. To nebylo dobré. Poprvé se klouček začal bát smrti...

Kapitola 5 - Abiturus

24. července 2012 v 8:38 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Den se rychle chýlí ke konci a polorozpadlé chodby a místnosti domu již zalilo bledé světlo měsíce. Podle ticha které zde vládne by člověk řekl, že všichni už spí.
Opak je pravdou.
Po domě se potuluje chlapec s havraními vlasy. Jeho pomněnkově modré oči zanikají v temnotě noci. Jeho rty se třesou obavami. A jeho nohy se nezastavují. Kráčí dál a opatrně, aby nevzbudil nikoho, koho se tato záležitost netýká. Dech se mu zrychluje. Srdce buší příliš hlasitě.
Zoufale se snaží nevnímat ty temné kouty, střepy, stíny... Tento malý domek se mu najednou zdá nebezpečně obrovský.
Tak kde jsou ty dveře?!
Desperatus ztrácí kontrolu nad svým strachem. Zmateně se rozhlíží. Má pocit, že něco divného zaslechl. Dívá se a konečně vidí, co hledal - východ! Rychle vychází ven a zaostřuje zrak na stín pod stromem.
Ano, Lořini bratři tam na něj už čekají. Možná ho chtějí zbít, možná vyhnat...
Desperatus se otáčí zpět. Do domu však nevidí, je tam příliš velká tma.

"Psst! Tady! Hej!" zavolali bratři tiše na Desperata.
A on k nim zamířil. Zoufale se snažil uklidnit sám sebe. Nikdy nebyl zrovna odvážný. Nejraději by byl vzal nohy na ramena a utíkal, co mu síly stačily.
"Neboj, skrčky nebijem." špitl jeden z nich.
"Přišli jsme ti jenom něco říct." dodal ten druhý s vážným výrazem ve tváři, když k nim Desperatus konečně došel.
"Ří-říct?" vysoukal ze sebe Desperatus nedůvěřivě a úlevně zároveň.
Bratři se ušklíbli.
"No, jestli ti to nestačí a chceš nakládačku, stačí říct." zasmál se ten vyšší.
"Vtipný, Luku." na to ten menší.
Desperatus málem vykřikl úlekem, když mu Luk chtěl podat ruku a řádně se představit. Když ale toho chlapce viděl, řekl na to jen:
"Páni, ty jsi mi ale poseroutka!"
"Mně říkají Pat." představil se ten menší, ale radši Desperatovi žádnou ruku nepodal.
Desperatus by se byl rád taky představil, jenže se styděl. Navíc - bratři nevypadali, že by je to zrovna dvakrát zajímalo. A tak radši nasadil omluvný výraz a sklopil oči.
"Nebudem se tady s tebou moc dlouho zdržovat, chce se nám totiž spát." řekl Luk jedovatě.
Pat pokračoval:
"Jsme rádi, že jsi sem přišel podle domluvy. Rádi bychom ti řekli něco důležitého, co musíš pochopit dřív, než si s Lorou vůbec něco začneš."
Když Desperatus uslyšel její jméno, naskočila mu husí kůže.
"Místní to vědí, ale cizinci jako ty pochopitelně ne."
Pokračoval Luk:
"Je nám líto, že to musíme říct o vlastní sestře, ale... Lora je... Je to běhna."
"Jo." přisvědčil Pat.
"Každý týden si do tohohle domu přivede... No... Ehm.. Jednoho..."
"Jednoho nešťastníka." doplnil rozpačitě Pat.
"Ano... Tak tedy..."
Desperatus vnímal jejich slova dále už jen útržkovitě. Běhna... Nešťastník... Bylo to, jako kdyby Luka s Patem slyšel z nějaké velké dálky a občas jim rozuměl nějaké slovo...
"Přitáhne..."
"Využije..."
"Vyhodí..."
"Opustí..."
"Musíš odejít!!! Slyšíš?"
"Dokud je čas..."
"Dokud Lora spí..."
"Pospěš si!!"
Desperatovi začínalo být mdlo. Ty hlasy, pro něj tak vzdálené, tak nesrozumitelné, konečně utichly. Byl slyšel pouze tlukot jeho vlastního srdce.
Bratři domluvili a čekali na Desperatovu odpověď. Čekali, že se bude ptát, bude argumentovat, že jim neuvěří... On ale nepotřeboval cokoliv říkat. Vše se dalo vyčíst z jeho nezdravě našedlého obličeje, z jeho očí, dechu, slz. Jeho reakce oba bratry velmi překvapila, neboť byla až děsivá.
Věřil jim. Každé slovo. Věřil jim a po tváři mu začaly stékat slzy velké jako hrách.
"M-myslel js-sem ž-že..." větu však nedokončil.
"Hele!" ozval se náhle Pat. "On mluví!"
V tu chvíli se Desperatus dal do usedavého pláče. Sesunul se na zem, opřel se o kmen stromu a zůstal sedět.
Bratři se na tu hromádku neštěstí podívali jen jednou. Jenom jednou jedinkrát - a pak už ne. Byl to totiž pohled srdcervoucí, pohled k nevydržení. Oba bratři tedy pokrčili rameny a raději chlapci okamžitě zmizeli z očí.

Desperatus překypoval bezmeznou důvěrou ve vše, co mu kdy kdo řekl. Ve svém životě totiž ještě nepoznal lež. Nebo si na to alespoň nepamatoval... Rumpus i Annus měli přece ve všem pravdu! Ven ho ani jeden z nich nikdy nepouštěl. Ten ubohý chlapec nevěděl, jak to ve světě chodí. Nevěděl, že mu bratři lžou. Nevěděl pranic o lhaní!

"Co se děje? Proč už nespíš?" zaslechl za sebou známý hlas. Otočil se a se slzami v očích pohlížel na rozespalou Loru. Vlasy měla ještě víc rozcuchané než obvykle a hnědé pyžamo jí bylo velké.
Desperatus se znovu rozbrečel. Nevěděl co udělat, nevěděl co říct.
"Prosím tě..." zaúpěla Lora "Mluv se mnou... Proč brečíš? Tak proč?"
Desperatus neodpověděl. Beze slova se zvedl a zamířil zpět do pokoje, kde všichni spali. Chtěl si sbalit svůj kufr, nejprve ale vytáhl Lořin zápisník a napsal do něj několik vět narozloučenou. Když jej podal Loře, její klid byl tentam.
"Moji bratři? Ty si vymýšlíš! Tohle by nikdy neudělali!"
Desperatův smutek vystřídala zlost. Ledabyle pokrčil rameny a začal si balit věci.
"Slyšíš? Ty mi lžeš! Oni jsou čestní!"
Desperatus dělal, že ji neslyší. Za malou chvíli už měl sbaleno a chystal se odejít. Lora se ale nehodlala tak lehce vzdát. Chytila ho za ruku a odmítala jej pustit.
"Pu-pusť m-mě!" zakřičel chlapec.
Lora ho pustila, ale ne proto, že jí to přikázal. Pustila ho, aby si ho mohla znovu prohlédnout.
"Jaktože mluvíš?"
Desperatus znovu pokrčil rameny. Pak ji odstrčil a rázným krokem zamířil ke dveřím.
"Ty lháři! Napřed mi tvrdíš, že ti moji bratři namluvili jakési nesmysly a pak se ukáže, že jediný člověk, který tu kdy lhal, jsi ty!"
"Co se děje?" zajímal se Pat, když přišel k těm dvěma s nevinným výrazem ve tváři. Hned za ním se objevil Luk. Desperatovi se roztřásla brada, Lora se třásla vzteky.
"On...!" křikla a ukázala na něj.
"Co on? Proboha - udělal ti něco?" strachovali se bratři.
Lora neodpověděla.
Bratři se sebrali a odešli. A vzali s sebou i Desperata. Když vyšli před dům, pohodili ho na zem a s triumfálním výrazem zvolali: "Skrčky nebijem, ale lháři? Tak to je jiná!"
A kopli ho vší silou do zad. Desperatus zařval bolestí a schoulil se do klubíčka.
"Jestli okamžitě nezmizíš..." pohrozil mu Luk "Schytáš to ještě víc!"
Desperatus se kvapně postavil, popadl svůj kufr a odšoural se bratrům z dohledu. Přitom si držel bolavá záda, skučel a nadával na celý svět.

Hořce litoval, že se kdy dal s někým do řeči. Chtěl si z tohoto vyhazovu vzít jedno velké ponaučení - nikdy nikomu nevěřit.
Už měl důvod odejít. A pádný důvod.
Ještě naposledy se podíval na ten ohavný dům a pak znovu pokračoval ve své neúnavné pouti.

Moenia a Nubigena, 2/2

19. července 2012 v 12:39 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
S hrozivým výrazem ve tváři pomýšlel na svého otce a bratra. Proč Desperatus neutekl? Na fotce vypadal mnohem starší než tehdy Annus... Ale teď - teď měl šanci utéct. Byl v nemocnici, otec matce určitě zakázal ho navštěvovat...
Návštěva! Annus zvedl hlavu a vyhlédl z okna. Napadlo ho, že by mohl za Desperatem zajít...
A to i udělal. Ihned nastartoval své auto a odjel do Nubigeny. Když zaparkoval před nemocnicí a vystoupil, měl stísněný pocit v žaludku. Nedělalo mu dobře, být zase v tom městě tlejících vzpomínek... Annus přemohl své pocity a rázným krokem vstoupil do té velké budovy.
Na vrátnici seděl nějaký věkem sešlý muž a spal. Annus ho raději neprobouzel a zamířil na oddělení, kde jednou ležel i on, a také mu zranění způsobil jeho vlastní otec.
Nemocnici už znal, ale takhle si ji nepamatoval. Vládla tu mnohem přátelštější atmosféra. Aby ne, když zdi byly nově natřeny nazeleno a s pomalováním podlahy si daly práci zřejmě nějaké starší děti. Annus se na výzdobu krátce podíval a pak už tomu nevěnoval pozornost.
Konečně dorazil na správné oddělení. Tam se zeptal na pokoj. Nikdo po něm nechtěl nic vědět a za to jim byl vděčný.
Opatrně zaklepal na dveře, za kterými měl ležet Desperatus. Když se ozvalo dvojhlasné "Dále!", vstoupil.
Na posteli blíž u něj ležel nějaký cizí kluk, kterého neznal. Ale na té druhé, blíže u okna... Tam ležel Desperatus a zvědavě si Anna prohlížel.
"Ehm... Ahoj." řekl Annus chraplavě. Odkašlal si a přiblížil se k bratrovi.
"Nesu ti čokoládu." vysoukal ze sebe a na noční stolek položil věc, kterou koupil cestou ve večerce.
Desperatus si ji nedůvěřivě prohlížel a pak se otočil na bratra. "Kdo jste?" zeptal se.
Annus si sedl na jeho postel a zadíval se mu do očí. Do těch stejných očí, jako měl on sám.
"Jsem tvůj bratr." spustil. "Jmenuju se Annus. Kdysi dávno jsem od rodičů utekl."
"Nikdy mi o tobě neřekli." odpověděl Desperatus s velkou nedůvěrou v hlase, ale zdálo se, že ty oči poznal.
Annus kývl chápavě hlavou a poznamenal: "To mě ani nepřekvapuje."
A pak oba chvíli mlčeli.
Desperatus pak rozbalil čokoládu a nabídl kousek bratrovi. Ten si vzal a slušně za něj poděkoval.
"Přijdou tví... naši.. rodiče?" zeptal se Annus s obavami.
Desperatus se začal nepatrně třást a pak na to řekl prosté "Ne."
"To je dobře."

Annus Desperata párkrát navštívil. Všechny ty návštěvy se nesly v podobném duchu. Vždycky mu něco přinesl, prohodil s ním pár rozpačitých slov a ztratil se.
Den před tím, než Desperata měli pustit, ho Annus navštívil naposled a zeptal se ho, jestli by s ním neutekl.
"Můžeš bydlet u mě." dodal.
Desperatus vyvalil oči, pak odvrátil pohled a dlouhou chvíli váhal.
"Otec by nás oba zabil." řekl nakonec, ale veseleji, než by si býval přál.
"Nezabil by nás, já.. Už jsem mnohem silnější, než on." přesvědčil ho Annus. "Už by nám nikdy neublížil, to ti slibuju."
Desperatus se chabě usmál, ale pak zase zvážněl a rty se mu roztřásly.
"Ale co máma? To ji tam mám nechat?"
Annus si povzdechl, zadíval se kamsi ven z okna a řekl na to: "Jó, tak tuhle otázku jsem si položil tisíckrát, když jsem utíkal."
Desperatus vyčkával dalších slov.
"Koneckonců..." pokračoval Annus "Utéct může taky... Měla tu možnost už milionkrát..."
"To je pravda!" přisvědčil bratr.
"A ty jsi taky mohl utéct... Už mnohem dřív."
Desperatus sklopil oči a řekl: "Nejsem tak odvážný jako ty."
Pak ale zvedl hlavu a s úsměvem se na Anna podíval se slovy: "A navíc jsem neměl tak úžasného bráchu jako jsi ty."
Potom se spolu bratři rozloučili.
Další den Annus vyzvedl Desperata a ujeli svým rodičům, kteří si pro něj přijeli také, přímo před nosem.

Tímto dnem však jejich trable ještě neskončily.

Kapitola 1 - Moenia a Nubigena (1. část)

16. července 2012 v 14:41 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Zahlédl jsem už mnoho lidí a převyprávěl již tisícero příběhů. Ale nyní jsem si vzpomněl na jeden úplně odlišný, plný krutosti, zármutku a mlčení, ale také plný přátelství, lásky a nehynoucí odvahy. Tento příběh začíná u jednoho mladého muže jménem Annus Victus.
Znal jsem ho už jako malého, sotva osmiletého chlapce. Zlaté vlásky se mu houpaly kolem opáleného obličeje, na kterém se skvěly dvě obrovské, nebesky modré oči. Vypadal jako anděl - až na ty jizvy, modřiny, popáleniny, odřeniny a otlačeniny, které mu zdobily kůži nejen na rukou, ale také na obličeji. U jiných chlapců bych si řekl, že je mají z různých her a zápasů, ale on... Jediný pohled na jeho neúměrně svalnaté ruce mi prozradil téměř vše: tento chlapec tvrdě pracoval a také byl doma často bit. A možná právě odtud jsem ho tehdy viděl utíkat.
Annus Victus utíkal, co mu nohy stačily. Prchal z Nubigeny, z rodného města. Na zádech mu v tom tempu poskakoval malý černý baťůžek a v něm jídlo, pití a pár peněz, které ukradl z kapsy kabátu své matky. Vítr mu šustil v uších a z čela mu padaly kapky potu. Běžel zřejmě už dlouho. V jeho očích byly vidět odvaha a odhodlání. Bylo v nich vidět utrpení a těžká dřina, dřímalo v nich cosi tvrdého a rozpraskaného. Tak rozpraskaného, jaká byla jeho kůže na dlaních.
Ano - již se zde začínal formovat ten Annus, jak ho znali všichni jeho sousedi o deset let později.
Tehdy doběhl do vedlejšího města, které neslo název Moenia. Tam se usadil a v průběhu několika let vyrostl v mladého muže statné postavy. Měl tak velké svaly, o jakých se mnoha vyhlášeným svalovcům ani nesnilo.
Není divu, není vůbec divu...
V době, kdy se v Moenii zabydloval, byl velký zájem o dělníky v místním lomu. Tehdy ho samozřejmě ještě nemohli zaměstnat, a tak se domluvil s jedním z pracovníků, že mu bude při práci pomáhat a pak za to dostane určitý podíl z výplaty. Horník se ho samozřejmě ptal, odkud je. Samozřejmě mu nabízel nový domov, teplé jídlo, rodinu... Annus o tom však nechtěl ani slyšet. Chtěl po něm pouze peníze za svou práci a nijak zvlášť se s ním nebavil. Odmítal mu sdělit cokoliv o své minulosti, ba i přítomnosti.
A tak tam pracoval deset let, až do svých osmnácti, kdy se tam konečně mohl nechat zaměstnat na plný úvazek. Tehdy už toho měl hodně našetřeno, ale on se rozhodl, že si vydělá ještě mnohem víc. A tak pracoval od rána až do večera, až do úmoru, dokud nepadl únavou přímo do postele. Vydržel to dva roky bez přestávky.
Jednoho dne se rozhodl, že už našetřil dost peněz. Koupil si tedy za ně malý domek a o pár měsíců později i starší auto. Byly to pro něj nejlepší chvíle v jeho životě. Když poprvé vstoupil do vlastního domu, když se poprvé projel ve vlastním autě... Nikdo si nedokáže představit, jak pyšný na sebe v ty chvíle byl! Považoval to za největší úspěch ve svém životě. Konečně byl samostatný. Konečně už nikoho nepotřeboval. Hleděl na sebe do zrcadla a nemohl uvěřit, že to dokázal.

Annus se s lidmi nestýkal, nikdo ho nikdy nezajímal. Přátele měl jen mezi horníky, ale na pivo s nimi nikdy nešel. Neměl si s nimi zkrátka co říct. Ani tak ale nebydlel navěky sám...
Jednoho rána si pročítal noviny jako obvykle. Psali tam o uprchlém vězni, o zraněném tenistovi, o lžích různých politiků... Ale kdesi uprostřed novin se zarazil, když spatřil fotografii neznámého chlapce. Ano, byl mu zcela neznámý, ale měl úplně stejné oči a také nos. Annus si okamžitě přečetl text, který pod ním byl - a na chvíli zapomněl dýchat. Ten chlapec se jmenoval Desperatus. Desperatus Victus. A ten článek pojednával o tom, že nyní leží v nemocnici s polámanými žebry, a že mu ty zlomeniny způsobil...
"RUMPUS!" vykřiklo Annovo podvědomí vztekle.
Ano, Rumpus Victus. Obávaný muž z dob dávné minulosti, Annův otec. Otec, který všechno zavinil, který mu zničil život a také všem v okolí. Byl to schizofrenik. Své blízké vinil z každého mrknutí okem a bil je v domnění, že se tak ubrání. Dříve, než mu mohli jakkoliv pomoct, vymknul se kontrole a už s tím nešlo nic dělat. Byl nebezpečný jak sobě, tak svému okolí a to snad odjakživa.

Probuzení a čaj

16. července 2012 v 9:39 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Desperata probudila mírná facka. Pomalu otevřel své modré oči, odhrnul si havraní vlasy z obličeje a zamrkal. Přímo nad ním se skláněl ten záhadný muž. Když to chlapec zjistil, posadil se tak prudce, až mu málem vyrazil zuby. Stařec stačil tak tak uhnout. Desperatus se panicky rozhlédl kolem sebe a zjistil, že leží v jakési malé, ponuré a chladné místnosti. Zdi byly popraskané a špinavé, podlaha zašlá a krb vyhaslý. Uprostřed stál zaprášený stůl s jednou židlí a hned vedle toho postel, na které on právě ležel. Snažil se postavit a utéct, ale byl tak slabý, že se musel zase posadit.
"Zachovej klid, chlapče." řekl stařec rázným hlasem a opět Desperata zakryl hrubou dekou. Chlapec si lehnul a nedůvěřivě si toho muže prohlížel.
"Přinesl jsem ti čaj a něco k jídlu." pokračoval stařec a podal Desperatovi talíř, na kterém ležel oschlý chleba s trochou másla.
"Jez." přikázal mu.
Desperatus si usrknul čaje, pak vzal krajíc chleba do své kostnaté ruky a začal pomalu jíst. Po celou dobu, co jedl, nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Když spolkl poslední sousto, vypil čaj a podal starci podnos s tichým "D-díky."
"Nemáš zač, chlapče." odpověděl klidně muž a tácek odložil na stůl. Pak se znovu otočil k němu a začal se vyptávat.
"Jak ti říkají, osmnáctiletý?"
"De-desperat-tus." odpověděl. "A vá-vám?"
"Mně nikdo nijak neříká. Jmenuji se Phoúron. Phoúron Albínijský, abych byl přesný." odpověděl stařec se smířlivým úsměvem.
"Divné jméno." na to Desperatus.
"Tvé jméno je ještě divnější... Obzvlášť v tom, jak k tobě pasuje." zasmál se Phoúron. "No... Takže mi řekni, co tě sem přivádí.. Asi bys nenašel nehostinnější končiny..." pokračoval.
Desperatus zmlknul a uhnul pohledem. Neodpověděl.
"Podívej, Desperate..." snažil se ho ukonejšit Phoúron. "Je mi víc než jasné, že k tomu máš pádný důvod a že moc šťastný nebude. Neboj, mně to můžeš říct, protože.. Protože máš jistotu, že to nikomu nepovím."

Pokračování jindy :D

Setkání Desperata s Phoúronem

14. července 2012 v 12:50 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Desperatus byl definitivně ztracen. Doufal, že těmito planinami zakrátko projde, že za nimi něco je... Ale spíše se zdálo, že tady umrzne. Nohy už ho pomalu nenesly, v žaludku mu úporně kručelo a měl fialové rty z toho mrazu. Kromě sněhu tu vlastně nic nebylo, jen pár stromků v dáli a několik pařezů.
Chlapec usoudil, že si raději odpočine, protože se cítil k smrti unavený a promrzlý. Třesoucíma se rukama si z kufru vytáhl další svetr a okamžitě se do něj oblékl. Zdálo se, že jde směrem do středu planin a nikoliv ven. Byl z toho zoufalý. A tak si sedl na pařez a přemýšlel.
Najednou na své kůži ucítil menší záchvěv, nepatrný závan vzduchu. Chlupy se mu okamžitě naježily a všechny jeho smysly se opět probudily k životu. Někdo tu byl.
Desperatus se zmateně otáčel kolem sebe a když se podíval za sebe... Vykřikl a vyskočil na nohy. Před jeho zraky stál vysoký muž v černém plášti. Ve tváři byl mrtvolně bílý a jeho oči byly celé černé a bez bělma. Neobvykle kulatý obličej mu zdobily hluboké a ostré vrásky tvaru V. Přesně ve chvíli kdy natáhl ruku směrem k Desperatovi se chlapec rozběhl. Celý vyděšený se snažil utéct, jenže nohy ho nenesly. Zradily ho. Nechaly ho zakopnout a spadnout.
Desperatovi se zatajil dech, když zvedl hlavu a podíval se, jak daleko je ten muž. Málem se mu srdce zastavilo - stál přimo u něj a zpříma mu hleděl do očí.
"Kdo jsi?" zeptal se ho muž.
"K-kdo j-j-jste?" vykřikl v tu samou chvíli Desperatus.
Záhadné postavě se na obličeji mihl menší úsměv. Sklonil se k mrznoucímu chlapci a tichým hlasem mu pověděl:
"Není teď důležité, kdo jsem já. Já jsem jen dědek, který tu bydlí. Ale ty.. Kdo jsi ty, chlapče?"
Desperatus se třásl hrůzou a nebyl s to mu odpovědět. Když muž zaregistroval, že se chlapec nemá k odpovědi, řekl mu: "Celá desetiletí jsem tu neviděl živou duši, chlapče... Musíš být blázen..."
A Desperatus stále mlčel.
"Kam máš namířeno?" zvolal stařík s posměšným tónem v hlase. "Radím ti, aby ses vrátil zpátky, odkud jsi přišel."
"N-ne!" křikl chlapec a kvapem se postavil, zavrávoral, sotva stál.
Muž v černém plášti si ho prohlédl a pak se hlasitě rozesmál. "Líbí se mi ta tvoje tvrdohlavost.. Ale zdá se, že s tím moc daleko nedojdeš, že? A zvlášť ještě, když tě tam nepustím..."
Desperatovi se v jeho modrých očích nebezpečně zablesklo. "N-nepo-potřeb-buju va-vaše svo-svolení." vyhrkl.
"No... No..." prohlížel si zamyšleně Desperata muž. "Až se tam doplazíš, zatleskám ti. Už dlouho jsem se takhle nebavil!"
Desperatus zkřivil obličej vzteky. Rty se mu třásly jak zimou, tak strachem.
Stařík když to viděl, zvážněl a položil svou ruku na Desperatovo rameno. Ten sebou škubl, ale nebylo mu to nic platné.
"Chceš vědět, proč nechci, abys tam šel?"
"A-abyst-te s-se měl ko-komu sm-smát?"
Stařec se opět uchechtl. Pak zase zvážněl.
"Ne, chlapče. Já tam byl. To není země pro takové hloupoučké děti jako jsi ty! A kolik, že ti vl..." otázku už nedořekl, protože mu Desperatus skočil do řeči.
"J-je m-mi os-sumnáct! A NE-NEJS-SEM ŽÁ-ŽÁDNÉ HLOUP-PÉ DÍ-DÍTĚ!!!" zařval s takovým vztekem, až se divil, kde na něj vzal sílu. Všechno v něm vřelo a vztek se začal najednou měnit v nekontrolovatelnou agresi. Muž mu začal připadat jako centrum vší jeho nenávisti. Vždyť - jak se opovažuje, zahrazovat mu cestu? Jak se opovažuje ho zastavovat?
Desperatus zaťal svou ruku v pěst a napřáhl se. Stařec byl ale rychlejší a chytil chlapce tak, aby mu nemohl nic udělat. V tom okamžiku ale Desperatus cítil, jak se kolem něj celý svět točí. Bylo mu slabo, tak slabo... Spadl starci přímo do náruče a poslední co slyšel, bylo:
"Ne... Ne, ty kluku zatracená!!!"

Důvod odejít - pokus o první část

12. července 2012 v 18:30 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
Den se rychle chýlí ke konci a polorozpadlé chodby a místnosti již zalilo bledé světlo měsíce. Podle ticha, které zde vládne by člověk řekl, že všichni už spí, ale opak je pravdou...
Po domě se potuluje chlapec s havraními vlasy, jehož pomněnkově modré oči zanikají v temnotě noci. Našlapuje zlehka a opatrně na rozbité kachličky, aby nikoho nevzbudil. Sotva dýchá. Má strach.

Dnes o půl desáté večer ho vzbudili Lořini bratři a řekli mu, aby se s nimi sešel venku před domem. Desperatus netuší, co po něm chtějí. Možná ho chtějí zbít, možná jen vyhnat... Jisté je pouze to, že už jim nemůže dále utíkat a schovávat se. Dnes v noci se jim bude muset postavit čelem.

Otřásl se při té představě, že by zase utržil pár ran. Desperatus nikdy nebyl zrovna odvážný. Třásl se jako osika na rukou i v kolenou. Tep se mu zrychloval, ale i přes to postupoval stále dál směrem ven z domu.

A bratři venku už čekali.

Zápletky ve finále

10. července 2012 v 20:22 | Magorovo Wuhu |  Novinky a nápady
Královna Slunečního království Calida přijde za Desperatem a chce ho zachránit před Ledovými zahradami, dokud je čas. Důrazně ho žádá, aby opustil Ledové zahrady a šel s ní do jejího království. Desperatus však odmítne. V Ledových zahradách má svůj klid a nehodlá se toho vzdát. Calida odchází s nepořízenou.
Netuší ale, že ji viděl skrytý pozorovatel. Za stromem se schovával princ Algiditas, následník ledového trůnu. Když viděl Calidu, okamžitě se do ní zamiloval.
Desperatus odchází a potuluje se Zahradami. Najednou ale uvidí neobvyklou květinu. Jde se podívat blíž a zjistí, že je to černá růže. Dá se s ní do řeči a zjišťuje, že byla jako malá odváta ze Slunečního království až sem. Zde vyrostla do takovéto děsivé podoby. Desperatus ji má čím dál radši.
Když se vrátí zpět do domu prince Algidita, nestačí se divit. Princ bezmyšlenkovitě střílí šípy do stromu. Ptá se Desperata na věci ohledně Calidy. A pak mu prozradí něco úplně nového - že se zamiloval. Že cítí - a že tedy se mu stará rodová kletba nejspíš vyhla. Desperatus teskni po svém bratrovi a Algiditas si uvědomuje, že Calidu už nikdy neuvidí.
Jejich žal však přeruší starodávný patron - Utěšovatel anebo také Neviditelný. Rozhodne se oběma mladým mužům pomoct. Algiditovi sjedná schůzku s Calidou a pak odlétá za Annusem.

Schůzka Algidita a Calidy probíhá hladce. Vypadá to, že si padli do oka, i když jsou tak rozdílní, že už to snad více ani nejde. Nives, Algiditův bratr a zemský obránce, je však dobrý predátor, který slyší na kilometry daleko. Zrovna šel kolem kousek od nich. Zaslechl jejich hovor a rozhodl se, že je bude sledovat.
Když vidí, jak se Algiditas s Calidou baví a jak se směje, rozhodne se toho využít. Dobře totiž ví, že královna Frigidona strpí na trůnu pouze někoho absolutně bez citů. A pokud Algiditas půjde z kola ven, dalším kandidátem je právě Nives.
Rozhodne se tedy vše říct matce.

Desperatus se ještě několikrát vidí s černou růží. Postupně se do ní zamiluje a rozhodne se, že jí prokáže laskavost. Běží tedy za královnou Calidou s prosbou. Aby byla černá růže svobodná a mohla se vrátit zpět domů. Calida souhlasí a další den jde na smluvené místo. Na cestě ji ale zabije Frigidona, neboť Calidu obviňuje z toho, že jí "zmrzačila" syna. Podle jejího názoru Calida může za probuzení Algiditových citů a je to tedy vražedkyně.
Růže zůstane nevysvobozená.

Frigidona zbaví Algidita nároku na trůn, čímž ho připraví o smysl života. Všechno co kdy měl - Calidu a nárok na trůn - mu jeho matka a bratr ve vteřině vzali. Stáhne se do sebe a pár dní o něm není ani vidu, ani slechu.

Mezitím Neviditelný mluví s Annusem. Ten o Desperatovi nejprve nechce ani slyšet, ale po pár dobře mířených slovech nakonec povolí a rozhodne se do Ledových zahrad zajít.

V Ledových zahradách vše spěje k boji na život a na smrt. Calidin věrný strážce a nejlepší přítel Konrad se ji tam vydá hledat. To, co se dozví, mu ale vyrazí dech. Je z toho úplně na dně, protože Calidu spoustu let tajně miloval. Když ho Desperatus poprosí o osvobození růže, jen mávne rukou a rychle odchází se slzami v očích.
Algiditas se nečekaně objeví - s mečem za matčinými zády. Třikrát ji probodne a totéž udělá svému bratrovi, i když u něj je to podstatně těžší. Nakonec se mu povede zabít oba a okamžitě usedá na trůn.

Algiditas žádá svého bratra a kronikáře Poesise, aby o něm do kroniky napsal, že je právoplatným dědicem. Poesis ale rázně odmítá psát lži, proto uteče a kroniku rychle schová někam, kde už ji nikdo nikdy nenajde. Hned potom je Algiditem bez milosti surově zabit.
Desperatus se mezitím stává Algiditovým otrokem. Do Ledových zahrad právě přichází Annus. Když vidí Desperata, v jakém je stavu, málem se rozpláče (což je u něj obzvlášť neobvyklé). Naštve se na Algidita a vyzve ho na souboj. Algiditas ale nebyl zvolen následníkem trůnu bez důvodu. Kromě své odvahy je to neobyčejně talentovaný šermíř. Annus má jen svaly. Proto je téměř okamžitě zabit.

Desperatus je pak už úplně pod Algiditovou nadvládou a ve všem s ním plně souhlasí, jako kdyby byl zhypnotizovaný. Z Frigidoniných dětí ale zbývá ještě jedno - princezna Arctica. Ta dobře ví, jak je Algiditas nebezpečný a rozhodne se proto s ním nebojovat a raději zajít pro pomoc.
Král Phoúron se konečně dočká vytouženého okamžiku, ale takto si to rozhodně nepředstavoval. Když mu Arctica vysvětlí, co se stalo, zdráhá se tomu uvěřit. V okamžiku ale dorazí do Ledových zahrad a utká se s Algiditem v souboji.
Šermovat tak dobře jako král umí pouze král - starý, ale mnohem mocnější než jeho syn. Desperatus Algidita v souboji horlivě brání a rozběhne se proti Phoúronovi s takovou vervou, že králi nezbyde než ho těžce zranit, aby sám sobě zachránil život.
Algiditas je poražen a zabit svým otcem, právoplatným králem Phoúronem. Ten odnese Desperata do vedlejšího království ke Konradovi, aby ho uzdravil. Konrad sebere všechnu svou sílu a dokáže to. Pak osvobodí černou růži.

Phoúron tedy usedá na trůn a vládne své dceři Arctice a Desperatovi. Poesiova kronika se nikdy nenajde.

Algiditův portrét

10. července 2012 v 6:11 | Magorovo Wuhu |  Obrázky a ilustrace

hromadný portrét :)

7. července 2012 v 20:30 | Magorovo Wuhu |  Obrázky a ilustrace
Stojící postavy zleva: Nives, Algiditas, Phoúron, Frigidona, Poesis a Utěšovatel
Sedící postavy: Calida, Konrad, Arctica, Černá růže, Desperatus, Annus

Kapitola 4 - Mendicus

6. července 2012 v 14:46 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Desperatus vzal svůj kufr do roztřesené dlaně a bezmyšlenkovitě se vydal tam, kam mu ukázala střelka kompasu - na sever. Svých slz, které mu stékaly po tváři, si nevšímal. Bylo mu jedno, co s ním bude a jak skončí. Chtěl jenom co nejdál od tohoto města, někam, kde bude mít klid.
Ano, klid! "To je to, co hledám." řekl si. Bylo neuvěřitelné, že na to přišel tak rychle. Pousmál se, protože ho napadlo, že přece nemůže být tak těžké najít klid. Zejména teď, když není nablízku ani jeho otec, ani bratr...
"Musím to zkusit." pomyslel si.

Je záhada, jak ho mohly jeho nohy unést celých těch 70 kilometrů, které za ten den ušel, když byl takový slabý a podvyživený. Všechny ty kilometry mu ale utekly jako voda a on najednou stál v úplně cizí vesnici. Rozhlédl se kolem sebe a když spatřil opodál stojící autobusovou zastávku, neváhal a sedl si tam.
Ten den bylo vskutku strašné horko. Slunce pálilo a vysávalo veškeré tekutiny. Chlapec zabořil svůj zpocený obličej do dlaní a začal konečně přemýšlet o tom, co si počne. Mezitím mu ale opět vyhrkly slzy. Nenáviděl se za ně. Za své pocity...!
Najednou se ale odkudsi vynořila lidská postava. Byla to malá dívka. Přišla na zastávku a začala si pročítat jízdní řád.
Desperatus se tak lekl, až okamžitě vyskočil na nohy. Teprve pak si ho dívka všimla a svou pozornost zaměřila na něj.

Byla asi o tři hlavy menší než on. Mohlo jí být možná patnáct, možná šestnáct... Ale víc určitě ne. Na sobě měla ušmudlané šaty, které byly z velké části zakrývány jejími dlouhými, hustými kudrnatými vlasy barvy kaštanu. Byly tak husté, jako křoví. Někde pod nimi se skvěl malý bledý umazaný obličej, na kterém byly posazeny dvě obrovské hnědé oči, jež nyní pozorovaly Desperata se zjevným zaujetím.
Dívka si chlapce důkladně prohlédla a pak poznamenala: "Máš mokré oči."
Desperatus od ní své oči polekaně odtrhl a okamžitě je zabodl do země. Chtěl něco říct, ale bál se, že bude znít hloupě, když tak moc koktá.
"Proč jsi smutný?" otázala se ho dívka.
Desperatus pootevřel rty a chtěl odpovědět, ale opět se zastyděl a vlastně ani nevěděl, co říct. A tak jen pokrčil rameny a zadíval se kamsi do dáli.
"Ty neumíš mluvit?" zeptala se zase. Desperatus se na ni otočil a řekl si, že bude lepší, když nebude mluvit vůbec, a tak zavrtěl hlavou a opět pokrčil rameny.
Dívka se široce usmála a podala mu ruku. "Já jsem Lora."
Chlapec se na její ruku podíval se značnou nedůvěrou a nevěděl, co s ní má dělat. A tak se podíval Loře do tváře a usmál se také. Doufal, že neudělal chybu.
Jak se ale zdálo, Lora vše pochopila, protože vzala jeho ruku a pevně ji stiskla se slovy: "Ráda tě poznávám."
Desperatus jen rozšířil svůj úsměv.
"Počkej! Mám tu zápisník a tužku... Psát přece umíš, ne?" napadlo ji a začala zuřivě přehazovat věci ve své ledvince.
Desperatus pomalu přikývl.
Dívka vytáhla notes a tužku a důležitě ho požádala: "Můžeš mi prosím napsat, jak ses tu tak najednou objevil? Nikdy předtím jsem tě tu neviděla, budeš určitě cizinec... Že?"
A Desperatus opět kývl na souhlas.
"Tak tady máš. A piš." a podala mu zápisník.
Desperatus si sedl, otevřel ho a napsal pár řádků. Když pak zvedl své oči k ní, zvědavě mu notes vytrhla z rukou a začetla se. Pak notes zavřela a zadívala se na něj pátravým pohledem.
"Takže ty jsi na útěku z domova?"
Desperatus, téměř neznatelně, přikývl. Lora vypadala zmateně, jakoby si promýšlela, co mu má na to říct.
Pak si ale sedla až těsně k němu a pronesla: "Já jsem taky utekla. Bylo to k nevydržení. Ale o tom až později..."
Desperatus si trošku odsedl.
"Víš.." pokračovala "Ty kdybys nebyl tak... nezdravý.." Desperatus zpozorněl. "..Byl bys nádherný. Snad bych tě i... Milovala." a pokývala hlavou, aby svému výroku dodala na důležitosti.
Když se na ni chlapec podíval se samými otazníky v očích, nečekala na jeho odpověď a rychle změnila téma:
"Máš kam jít?"
Desperatus zavrtěl hlavou a přitom ucítil, jak se ho opět zmocňují slzy.
"To jsem si myslela..." řekla na to. "Víš, já bydlím v jednom polorozpadlém, opuštěném domku... Se svými dvěma bratry. Jsou moc super. Jednomu je sedmnáct a druhému devatenáct. Určitě ti budou sympatičtí... Nechceš přespat u nás? Pokud teda nepohrdáš zříceninami..." a usmála se.
Desperatus se narovnal, rozzářil se a své ruce sepnul v prosíka. Lora jeho divadlo ocenila potleskem a řekla: "Tak můžeme jít. U nás je trochu chladněji.."
A zvedli se, že půjdou. "Je to odsud asi půl hodiny chůze.." řekla.

Cestou šli kolem malého jezírka, když tu se náhle dívka zastavila.
"Tohle je moje nejoblíbenější místo. Připomíná mi, že mám dost síly na to, abych do něj neskákala a radši vyřešila své problémy." řekla.
Desperatus se rozhlédl. Dosud si jezírka nevšiml, ale teď ho naprosto uchvátilo. Kolem něj v řadě rostly topoly, které na hladině tvořily bizarní stíny a ty se vlnily ze strany na stranu, spojovaly se, rozpojovaly... A mezi těmi stíny se odráželo jasně modré nebe nad jezerem. Vypadalo to jako obrovské zrcadlo do jiné dimenze, do světa převráceného vzhůru nohama.
Desperatus odvrátil hlavu od jezírka a nechápavě se na Loru podíval.
Dívka se usmála a odpověděla: "Neříkala jsem ti ještě, jak se u nás umírá? Že vejdeme do jezera, abychom mohli pokračovat dolů do nebe?"
Desperatus vyvalil oči a podíval se znovu na tu hladinu. Dolů do nebe...? Nebe, které se na ní odráží.
"Povím ti to. Za nejušlechtilejší smrt se u nás považuje jít do nebe přes vodní bránu. Na kotník si připevníš železnou kouli a skočíš do jezera za nebem. Tam se musíš poprat s obrovskou překážkou, protože nebe ti najednou zmizí a ty se topíš. Když je ale po všem, pokračuješ dále. Padáš do nebe, musí to být vážně úžasný pocit. V tom nebi je vše vzhůru nohama, proto se na nás mrtví nedívají z našeho nebe, ale z jezer a rybníků."

Desperatovi z toho šla hlava kolem. Neodvažoval se na to říct nic, jen se dále díval na tu úžasnou vodu. Tak velké měl pokušení to udělat...
"Vím, o čem právě přemýšlíš." řekla Lora varovně. "Ale nedělej to."
Desperatus odvrátil svůj pohled od jezera a pátravě se na ni podíval.
"Tohle je až ta poslední možnost. Můžeš padat do nebe pouze tehdy, když tě nic netáhne nahoru do světa. Žádné nevyřešené záležitosti, rozumíš? Musíš se snažit žít a teprve když to opravdu nejde, skočíš."
Desperatus posmutněl a chabě přikývl. Vypadal, jako by se malinko shrbil. Žebračka ho vzala za ruku a odvedla ho od vody pryč.

Zanedlouho došli ke zmiňovanému polorozpadlému domku. Byl malý a loupaly se na něm poslední zbytky omítky. Dívka třikrát hlasitě zabušila na dveře, které se okamžitě otevřely a v nich se objevili dva lidé. Museli to být Lořini bratři, protože vypadali o něco starší než ona, byli si dost podobní a pozorně si Desperata prohlíželi.
Jeden z nich, ten vyšší, měl kaštanově hnědé vlasy jako Lora, všelijak rozcuchané. Oblečen byl ve sportovním tričku a šortkách a byl bosý. Ten druhý byl o něco menší a jeho kulatý obličej zdobily pihy. Na sobě měl kalhoty, ale žádné tričko. Jeho vlasy měly barvu o něco světlejší než Lora a ten vyšší z nich.
"Ahoj." pozdravila Lora.
Bratři se ale na ni nedůvěřivě zahleděli a hned poté na Desperata - se značnou nevolí. Chlapec na to nic neřekl, jen sklonil hlavu a zadíval se do země.
"To je jeden kamarád, kterého jsem potkala na zastávce... Nemá kam jít, tak jsem si říkala..."
"Že spasíš svět. Jasně." řekl ten menší kysele.
Lora se na ně zamračila, prošla kolem těch dvou dovnitř a pokynula Desperatovi: "Tak pojď."
Desperatus udělal sotva tři kroky, když mu bratři zahradili cestu a řekli mu pár slov tak, aby je Lora neslyšela: "Skrčky tu nepotřebujem."
Desperatus jim chtěl říct "Už se bojím!", ale styděl se za své koktání. Tak jen sklonil hlavu, odstrčil je od sebe a přidal se k Loře.
Uvnitř to vypadalo skutečně jako zřícenina. Všude se povalovaly cihly a prach. Museli dávat pozor, aby nezakopli nebo nespadli do díry v podlaze. Dali se doleva, kde se nacházela trochu větší místnost s pár spacáky a vařičem.
"Tady spíme, jíme... A tak dále..." představila mu pokoj ta dívka. Desperatus vešel dovnitř a krátce si ho prohlédl. Nebylo tam toho ale moc k vidění... Omítka na zdech už dávno nedržela. Kachle byly rozbité, jako by do nich nějaký obr bušil skálou bez přestání. Místnost byla vyklizená. Tedy až na ty spacáky a vařič...
"Nevíš, kolik je hodin?" zeptala se ho dívka. Desperatus odhrnul rukáv a ukázal jí své hodinky. Bylo půl šesté odpoledne.
Chvíli tam oba stáli a nevěděli, co mají říct, když tu se náhle ozvala Lora:
"Můžu ti předpovědět budoucnost?"
Desperatus pokrčil ledabyle rameny a pak kývl na souhlas.
A tak dívka vzala jeho ruku do svých dlaní a pozorně si ji prohlédla. "Vidím.." začala "Vidím tě nekde daleko... Už nepláčeš." a znovu se zadívala na jeho dlaň.
Poté zvedla hlavu a pokračovala: "Proč nevidím nic dalšího? Všechno je tak... Zamlžené, nebo.... Zasněžené? Jo, zasněžené, to je to správné slovo." a pustila Desperatovu ruku s užaslým výrazem ve tváři. Desperatus si svou ruku udiveně prohlížel a přemýšlel o tom, jak tam Lora může vidět něco takového. Vždyť je to jen ruka...
Pak ucítil její ruku ve svých uhlově černých vlasech a uslyšel její hlas:
"Brzy už tě nikdy neuvidím. To je to, co jsem tam viděla. Ty mi odejdeš.. Někam daleko. A už se nikdy nevrátíš. Ta země bude tvoje záhuba... Zůstaň!" naléhavě ho žádala.
Desperatus jí položil ukazováček na ústa, aby se uklidnila, a pak vzal do ruky její tašku. Z ní vytáhl notes a tužku a napsal do něj tři slova:
"Nemám důvod odcházet."

 
 

Další část Žebračky

5. července 2012 v 19:28 | Magorovo Wuhu |  Verze k přepracování
"Hej, ty tam!" zvolal na něj čísi hlas.
Desperatus se lekl, prudce se otočil a zjistil, že ten hlas patří jednomu z Lořiných bratrů. Zůstal stát jako přimrazený. Nevěděl, jestli má odpovědět, nebo rovnou utéct. Nakonec ten ubohý chlapec zůstal stát, aby se dozvěděl, co po něm chtějí.
Mladší z bratrů přistoupil blíž a představil se:
"Já jsem Luk a tohle je Dan." a oba si s ním podali ruce.
Desperatus se chtěl také představit, jenže se styděl za své koktání, jako vždycky. Navíc - tihle dva nevypadali, že by je to zrovna dvakrát zajímalo.
"Poslyš" řekl Luk, "Přišli jsme ti něco říct. O Loře."
"Jo." přisvědčil Dan. "Zdá se totiž, že to nevíš."
Desperatus ztuhl, jakmile uslyšel její jméno. Krve by se v něm nedořezali! Ve tváři měl zděšení, v očích se mu zračila zvědavost.
Dan si stoupl těsně před něj a polohlasem začal vysvětlovat:
"Lora je dívka tak trochu... No, víš... Lehčího rázu." Když tuto větu dořekl, dostal tichý výbuch smíchu. Celý uhihňaný pak pokračoval:
"Každý týden si tu pozve jednoho... Ehm... No..."
"Nešťastníka." dořekl to za něj Luk.
"Ano, nešťastníka... Přivede ho, namluví mu, že ho miluje.. ale pak ho odsud vyhodí jako nějaký nepotřebný harampádí... Víš?"
Desperatus doslova zapomněl dýchat. Stál tam jako opařený a měsíční svit mu ozařoval jeho našedlý, nezdravě vypadající obličej. Vypadalo to, že právě přemýšlí nad tím, co mu Dan řekl. Bratři se začali hihňat jako diví. Desperatovi se ale z jeho jasně modrých očí najednou začaly kutálet krokodýlí slzy...
"Ale ale.. snad nám tu nebudeš brečet..." okomentoval to Luk, načež se Desperatus rozbrečel ještě víc...
"J-já j-s-sem m-myslel, ž-že..." začal, ale nedořekl. Místo toho zabořil obličej do dlaní.
Dan i Luk měli kamenné výrazy v obličejích. Když tak Desperata pozorovali, začlo jim být nevolno. Proto radši zmizeli a nechali ho tam stát samotného.

Desperatus se sesunul na zem a usedavě plakal. Vůbec ho nenapadlo, že by mu bratři mohli lhát... Možná to bylo tím, že až do teď bydlel u svého bratra a ten... Měl vždycky pravdu, no ne?