kapitola 1 - Moenia a Nubigena

3. května 2012 v 21:11 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
A teď už započnu vyprávění tohoto příběhu hezky od začátku, jen mi ještě dovolte se představit. Jmenuji se Utěšitel a nejsem pouze vypravěčem tohoto příběhu, nýbrž i jeho hlavním strůjcem a hybatelem. Jestli kdy Ledové zahrady něco udělaly nebo chtěly, byl jsem za tím vždycky já. Pokud se budete ptát, jakou náhodou lidé našli tuto zem, nebo jak to, že právě tam zemřeli, vězte, že o žádnou náhodu ani v nejmenším nešlo, a vzpomeňte si na tento odstavec.
Zároveň si mě ale zapamatujte jako nehmotnou bytost plnící ta nejniternější přání, za to vás prosím. Kdo chce do Ledových zahrad, toho tam dovedu. Kdo se touží setkat se svými milovanými, ten se s nimi také setká.
A co za to chci?
Nemohl bych dovyprávět tento příběh, aniž byste se to na jeho konci nedověděli.
A teď už dost o Ledových zahradách. K nim totiž musíme nejprve dojít.

Začátkem bych vám rád představil jedno velice odvážné osmileté dítě. Jmenoval se Annus Victus a již napohled byste zjistili, že to není ledajaký chlapec. Kůži na dlaních měl tvrdou a rozpraskanou - snad od velmi těžké práce. Dále se vyznačoval velice pevnou stavbou těla a také poněkud řidšími polodlouhými vlasy zlatavé barvy, jež zjemňovaly jeho jinak hrubé rysy v obličeji, korunované dlouhou, hlubokou jizvou na tváři. I ruce byly zjizvené. Tyto jizvy a modřiny už ale nemohly vzniknout pouhou prací. Čím vznikly, o tom nejvíce pojednávaly chlapcovy oči - plné nezměrné touhy po svobodě, avšak nikoli zlé.
Dejme se do pohybu a dohoňme ho, neboť nám utíká. Řítí se ulicemi neuvěřitelnou rychlostí na tak malé dítě. Na zádech mu přitom poskakuje malý baťůžek a v něm všechno, co doma našel a uznal za použitelné - otcův malý kapesní nožík, stan, peníze ukradené z matčiného kabátu, náhradní prádlo a deka.

Utíkal, co mu nohy stačily, aby unikl ze spárů svého trýznivého osudu co nejdříve, když už se k tomu odhodlal. Byl přesvědčen, že to dotáhne do konce, že už se nikdy nevrátí zpět, a byl plně připraven na život na útěku, život plný strádání, zoufalství a samoty. Annus se křečovitě držel svého vzteku, aby nezapomněl, proč utekl. Aby nezapomněl, proč to všechno dělá, a aby si i v pozdějších dnech a dále letech mohl dodávat kuráž. Měl strach, že kdyby se uklidnil, musel by se vrátit, a to v žádném případě nechtěl připustit. Zatímco takto přemýšlel, zjevila se mu mezi vším tím vztekem něžná vzpomínka, jež patřila matce. On ji však ihned zatlačil zpět. Na lítost již bylo pozdě, to Annus dobře věděl.

Město, kam doběhl a kde se později také usadil, neslo název Moenia. Když do něj udýchaný chlapec vběhl, rozhlédl se kolem sebe. To, co uviděl, se mu vrylo hluboko do paměti, možná proto, že zrovinka zapadalo slunce a jeho zčervenalé světlo se odráželo v oknech, takže domy vypadaly, jakoby tu obrovskou, pomalu klesající ohnivou kouli toužebně pozorovaly.
Moenia pro něj ihned získala kouzlo, a to chlapec ještě nevěděl, jakého štěstí se mu dostalo, že doběhl právě sem.
Spousta dělníků v té době odešla z moenijského lomu do penze a nových moc nepřicházelo, neboť všichni mladí se chtěli živit spíše hlavou, než rukama. Na všech lampách i zastávkách tudíž visel tentýž inzerát: "Hledáme dělníky do zdejšího lomu. Zavolejte prosím na číslo 556 425 730 nebo se hlaste přímo v řídící budově v kanceláři ředitele."
Annus si tento inzerát přečetl a ačkoli neměl telefon a věděl, že určitě nikdo nepřijme malé dítě, přesto se vydal tím směrem, kde si myslel, že by takový lom mohl být.
V tomtéž lomu měl zrovna směnu jistý Derek Hopkinský, postarší horník s dobráckýma očima, plešatým temenem a poněkud drobnější postavou.
Jak překvapený byl, když, zatímco pracoval, ucítil mírné zatahání na nohavici a poté, co se prudce otočil, uviděl tvář malého chlapce.
V tu chvíli pomyslel na syny všech svých kolegů a začal mezi nimi tuto tvář hledat. Po krátkém čase však shledal, že chlapce nezná.
"Snad ses neztratil? Upaluj pryč, tohle není místo pro děti," poradil Annovi co nejpřátelštějším hlasem.
"Máte pravdu," přisvědčil hned Annus. "Není to pro děti, to rozhodně ne."
"Ne. A proto bys měl radši jít. Kdyby na tebe něco spadlo, nikdy bych si to neodpustil."
"Buďte v klidu, pane," na to Annus. "Já nejsem takové dítě, za jaké mě máte. Nepřišel jsem tu ze zvědavosti. Hledám práci, a věřte mi, že jsem pracoval vždycky, už odmalička, právě v takových lomech, jako je tento."
Všichni z Derekových kolegů, kteří dělali, že pracují, zatímco pozorně poslouchali, se na Anna otočili. Zvuk jejich krumpáčů definitivně ustal. Prohlíželi si chlapce napůl s uznáním a napůl s lítostí a čekali, co o sobě Annus poví dál.
"Pracoval jsem i přes noc," pokračoval. "Můj táta vždycky říkal, že bez práce je člověk hovno."
"To on tě tu poslal?" zeptal se ho tiše Derek.
"Asi bych tomu chlapovi měl rozbít hubu," ozval se jeden z kolegů, jenž stál nejblíže. "Nechat takové malé děcko v noci pracovat? A ještě takhle? Nejspíš mu to pudu pěkně vysvětlit," dodal s brunátným obličejem a sevřenou pěstí.
Annovi se představa, že by jeho otec konečně dostal co proto, velmi líbila, nicméně byl daleko a chtít po těch hodných pánech, aby za ním jeli až do Nubigeny, to se mu zdálo příliš.
"Ne, tentokrát mě neposlal on," odpověděl konečně "jsem tu na vlastní pěst."
"Utekl jsi?"
"Jo, a vracet se nebudu, jestli mi chcete namluvit tohle."
Všichni zmlkli až na jednoho, jenž se ozval po chvíli zpoza rohu s návrhem, že by měli chlapce raději zadržet a předat policii.
"Pěkně děkuju!" vyprskl Annus vztekle. "Jestli jsem tu přišel jenom kvůli tomuhle, tak to radši hned vypadnu, zůstanu bez práce a pojdu hlady!"
"Tak dobrá, dobrá, uklidni se. Uklidni se a vrať se domů. Život na ulici je jistě ještě mnohem těžší, než život otroka," zkoušel mu domluvit jiný horník.
"Ale přece ho jen tak nepošlem zpátky," namítl Derek s ustrašeným výrazem. "Nemáme ani tušení, jak to v některých domácnostech může vypadat, takže bych navrhl spíše... Co kdybys šel k někomu z nás? Třeba ke mně?"
Derek tuto reakci rozhodně nečekal - chlapec zavrtěl hlavou a odpověděl, že nepotřebuje lítost a že se o sebe dokáže postarat sám, jen když sežene práci.
"Přece nemůžem pokračovat v tom, co začal tvůj tatík! Dětská práce je zakázaná!" zahulákal někdo zezadu.
"Zakázaná nezakázaná, potřebuju ji," zarazil ho Annus.
Chvilku nikdo neřekl ani slovo, neboť nikdo nevěděl, co by mohl dále namítnout. Nedalo se nic dělat. Vždyť to Annus řekl sám - pokud nesežene práci, raději umře hlady, než aby se vrátil zpět.
"Tak tedy," začal opatrně Derek "myslím, že nebude na škodu, když ti ukážu, jak se zachází s takovým krumpáčem. Co, chlapi?" otočil se na ostatní. "To bude pro kluka dobrý, ne? Dřít jako kůň přece nemusí, je mu teprv osm. Postaral bych se o něj i bez práce, chudák opuštěný dítě.."
"Nejsem žádný opuštěný dítě," zahulákal Annus vzápětí, čímž Dereka přerušil. "A chudák už vůbec ne. Rozhod jsem se sám! Tak co, dáte mi teda nějakou práci, nebo tady jenom marním čas?"
"Já.. Já nevím," vyrazil ze sebe Derek a nejistě se ohlédl po svých kolezích. Všichni z nich však postupně souhlasně přikývli, a tak mu nezbývalo, než také souhlasit.
"Tak fajn. Ale chlapi, ani muk! Tohle se nesmí provalit!"
"Spolehni se, Dereku."


O týden později, během jedné ze směn, na Dereka zavolali, ať přijde za Annem, že se přepracoval. Derek okamžitě zanechal činnosti a přiběhl k chlapci.
Annus seděl na hromadě kamení, zpocený a bledý jako stěna. Jednou rukou se držel zabodnutého rýče, druhou si podpíral hlavu. Dereka si nevšiml. Ten se posadil k němu a řekl si, že ten čas odpočinku využije k tomu, aby si s ním pořádně promluvil.
"Je vedro, nesmíš se tak přeceňovat a musíš hlavně hodně pít," začal.
"Promiňte, hned.. Hned budu pokračovat."
"Ani nápad," zahulákal Derek. "Pro dnešek máš dost. Já bejt v tvým věku, tak tady nevrdržím ani dva dny."
"Opravdu?" zvedl hlavu chlapec.
"Opravdu."
Annus se pousmál a pak vzdychl. Dlouho nikdo nic neříkal. Derek zatím vymýšlel, jak nejlépe začít rozhovor a jak chlapce přesvědčit, aby přijal pomoc. Nezdálo se totiž, že by o něco takového Annus vůbec stál. Vypadal hrdě a s lidmi se nebavil. Kam odcházel po práci, nikdo z horníků nevěděl. Snad bydlel někde v křoví, snad pod mostem, ale určitě ne pod střechou. Do práce docházel pořád v těch samých špinavých tričkách, jakoby si je kdysi sbalil sebou a nosil je stále dokola. Bylo to podivné a smutné.
"Poslyš, Anne," začal rozhovor, vzápětí ale umlkl. Annus dělal, že ho neslyšel, jen dál seděl a unaveně si podpíral hlavu.
Derek zaváhal, pak se ale odhodlal znovu:
"Poslyš, máš, kde bydlet?"
"Mám," odpověděl Annus po krátkém zaváhání.
"Vážně?" nevěřil mu.
Chlapec se na něj otočil. "Proč se mě na to ptáte? Nemyslím si, že by vám do toho něco bylo."
Derek se zamračil. Zvažoval, jestli by mu neměl trochu pohrozit vyhazovem, nakonec tu myšlenku ale spolkl. Nechtěl chlapce do čehokoliv nutit.
"Mám sebou stan," ujistil ho Annus. Derekovi nezbývalo, než přikývnout.
"Kdyby moc pršelo, kdyby ses bál, kdybys měl hlad, kdybys potřeboval.. Cokoliv... Stačí ke mně přijít, dobře?"
Derek chlapce poplácal po zádech. "Víš, chci abys věděl, že tě tady máme rádi," dodal povzbudivě.
"Jo, já vás taky," přiznal neochotně kluk.
"A co se týče mě.. Beru tě tak trochu jako syna, jestli mi rozumíš. Takže můžeš kdykoliv přijít. Petra tě sice nezná, ale vsadím se, že kdybych jí řekl o tvojí situaci, odhodila by zábrany a udělala by správnou věc."
Annus povytáhl obočí a pak se váhavě usmál. "Díky, pane, ale poradím si sám."
"Tykej mi a říkej mi Dereku. Prosím."
"Tak jo, Dereku."
Avšak od té doby, co Derek s Annem vedl tento rozhovor, se chlapec k tématu už nijak nevyjadřoval. Dokonce se zdálo, jakoby se vyhýbal situacím, kdy hrozilo, že budou sami dva. Derek si ho nenápadně prohlížel, sledoval, jak roste a sílí navzdory krutým podmínkám, v nichž nepochybně musel žít, jak se jeho mysl vyvíjí, díval se, jak Annus dospívá, jak šetří každou korunu, oslavil s ním osmnácté narozeniny, přestože si to vysloveně nepřál...
V den osmnáctých narozenin zašel Annus za ředitelem lomu, aby ho požádal o plný pracovní úvazek.
Když Annus vstupoval do jeho kanceláře, netušil ještě ředitel, oblečený v blankytné košili s bílou kravatou, s kým má tu čest.
"Dále," zvolal lenivě, když se ozvalo zaklepání.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký, ramenatý muž s blond vlasy. Ředitel k němu ani nezvedl své oči, a tak si nemohl všimnout, jak pozoruhodně působí ten, jehož právě pustil.
"Dobrý den, jmenuji se Annus Victus a pracuji u vás už deset let," řekl naprosto klidně, jakoby právě oznamoval, kolik je hodin.
"Posaďte se, Anne," zamumlal ředitel a ze šuplíku vytáhl štos papírů.
Annus si sedl a vyčkával. Ředitel mezitím obracel stránky. Zdálo se, že něco nebo někoho hledá...
"Annus Victus," zabručel. "Nezdá se mi, že bych vás tady zapisoval.."
"Možná je čas to změnit," navrhl Annus klidně. Jeho věta ředitele překvapila natolik, že k mladému muži dokonce zvedl své oči, aby si ho mohl prohlédnout. Mírně se zarazil při pohledu na tak zdrsnělou kůži, na tak výrazné obočí, tak velké, téměř kamenné dlaně...
"Vy jste kdo?" vyklouzlo mu, než stačil pobrat rozum.
"Annus Victus, člověk, který u vás pracuje už deset let, aniž byste o tom měl ponětí. Přišel jsem vás poprosit o plný úvazek, je-li to možné."
"Láry fáry," usmál se ředitel, aby zakryl rozpaky. "Kdybyste tu deset let pracoval, přece bych vás tu někde měl napsaného."
"Možná, že máte, ale nevíte, že jsem v tom započítaný i já," zamumlal Annus. "Máte tam někde Dereka? Dereka Hopkinského."
Ředitel znovu přejel očima štos papírů a pak jeden z nich vytáhl se slovy:
"Mám ho tady. Derek Hopkinský, jeden z nejlépe pracujících. Opravdu výkonný, v posledních letech na sobě hodně zapracoval."
"V posledních letech," napověděl mu Annus. Ředitel se zatvářil nechápavě a netrpělivě.
"V posledních letech jsem rostl a sílil, můj pracovní výkon se zlepšoval s tím, jak mi rostly kosti a svaly. Derek pracuje pořád stejně. Jsem to já - ten jeho výkon navíc. Já jsem mu v posledních deseti letech pomáhal."
"Opravdu? Kde je důkaz?" Ředitel už začínal být netrpělivý. Myslel si, že si z něj Annus tropí blázny.
"Snad vám postačí všichni horníci jako svědci. Všichni o mně ví," ujistil ho Annus.
"Skvělé, jdu se zeptat!"
Ředitel vstal ze židle a vyběhl z pracovny, což se nestalo už dlouho. Trochu se pod schody zadýchal, pak ale narazil na Thomase, Derekova brunátného kolegu.
"Řekni mi, jestli jsi už někdy viděl tohohle kluka," vyprskl na něj hned.
Thomas se překvapeně zadíval z jednoho na druhého. Za ředitelovými zády stál Annus. Thomasovy oči ho nejistě vyhledaly, jakoby se ptal, má-li šéfovi říct pravdu. Annus přikývl a s ním i Thomas.
"Jo, pracuje u nás už pěkně dlouho, proč?"
"Proč?" procedil ředitel skrz zuby. "Protože jste mi o něm nikdy neřekli a dneska si ke mně přijde jako král a chce pracovat sám! Proto!"
Thomas nebyl s to jakkoli odpovědět, a tak jen pokrčil rameny a omluvně se usmál. Najednou proti sobě všichni jen tak stáli a mlčeli.
Po chvíli se ozval ředitel, zelený zlostí:
"Jaký je?"
"Annus?"
"Přesně on. Jak pracuje?" pídil se šéf.
Thomas se nostalgicky usmál a odpověděl:
"Od prvního dne dře jako kůň. Nevěřil bych, že dítě toho dokáže tolik vydržet. My jsme věděli, že je dětská dřina zakázaná, ale Annus vypadal, že nemá na vybranou. Proto jsme to před vámi utajili," omlouval se Thomas.
Když to Annus slyšel, nemohl se ubránit smutnému úsměvu, a dál shlížel se schodů na Thomase s takovou důvěrou a úctou, jakou ještě nikdy nikomu neprojevil.
Ředitel přikývl, jakoby se horečně rozmýšlel, jestli má být naštvaný, nebo Anna s úsměvem přijmout. Poté se na mladého muže podíval, jakoby hledal tu píli, o které mu Thomas tak nadšeně říkal. Našel ji hned - v očích, v ramenou, v rukou, v jizvách.
"Dobrá, dobrá... To víte, že u nás můžete pracovat," přikývl nakonec. Poté Anna zavedl zpět do kanceláře, kde pak vyřizovali vše potřebné.
A tak uběhlo mnoho let, kdy Annus sřídavě pracoval a spal. Nedělal nic, při čem by příliš utrácel, a tak šetřil a šetřil, až si koupil menší byt a o pár měsíců později i starší auto.
Jak pyšný na sebe byl, když se v tom autě poprvé projel. Byla to nejšťastnější chvíle v jeho životě. Uvědomoval si totiž, že se z něho stal skutečný dospělý, nezávislý člověk. Nyní žil vyloženě jen sám za sebe, což bylo to, co si celý život přál.
Nicméně, někdy večer, když večeřel v malé kuchyňce u stolu, se cítil trochu sám. Nebylo to pro něj nic nového. V takových chvílích prostě jen tiše seděl, žvýkal a na nic nemyslel. Bolest přicházela jen tehdy, když se někdo v práci zmínil, že jede někoho navštívit nebo že musí domů, protože tam na něj někdo čeká. Jednoho dne se podobná zmínka stala záminkou, díky které se mu život obrátil vzhůru nohama.
To bylo, když Thomas vyprávěl, jak byl na návštěvě u babičky v Nubigeně. Annus poslouchal, jak vypráví, jak jí pomáhal s nákupem a jak vyslechl peprný rozhovor mezi otcem a synem nedaleko obchodu.
"Na ulici byl nějakej fotr a kluk, dost v sobě. Teda spíš fotr v tom klukovi, chudák děcko, fakt. Něco o tom, že je na nic a že nic neumí, že se o sebe neumí postarat nebo tak něco. A babuk na to řekla jenom to, že.."
Ale zbytek věty Annus už neslyšel, neboť ta slova, která Thomas popisoval, mu připadala až příliš povědomá. Byla to slova, která mu vždycky říkal jeho vlastní otec, Rumpus. Znovu v uších slyšel jeho hrubý hlas, jak na něj křičí.
"Jejda, kolik mu mohlo bejt?" ptali se chlapi.
"Já nevím, tak možná třináct, víc fakt ne."
"Takžes nic neudělal?"
"Co bych dělal? Než jsem stačil zjistit, vo co de, tak už jsem ty dva neslyšel!" bránil se Thomas.
"Jak vypadal?" vyklouzlo z Anna proti jeho vůli.
"Ten kluk?"
"Ne, ten muž."
"No, byl.. Vím já? Nebylo mu moc vidět do tváře. Měl moc hustý obočí. A taky nám moc nepózoval, že jo," odpověděl mu Thomas podrážděně. Zřejmě nepočítal, že by ten incident mohl někoho zajímat víc než jeho vlastní nemocná babička.
"Hustý obočí," řekl si Annus v duchu a všechno se v něm sevřelo. Jestli to byl skutečně jeho otec, kdo byl ten kluk? Mohl to být snad bratr, kterého se Annus už nedočkal, protože utekl?
Nevědomky pokrčil rameny a jal se pokračovat v práci stejně jako ostatní.
Ten večer nemohl jíst. Příliš se ho zmocnila zvědavost, melancholie a sentimentalita. Chtěl si zajet do Nubigeny a podívat se... Ale na co se chtěl vlastně podívat? Na ten dům?
"Ten se změnit moc nemohl," řekl si a zavrtěl hlavou. Myslel si, že tímto argumentem svou zvědavost uhasí, ale mýlil se.
"Zatraceně, chci se kouknout, jestli má tatík novýho otroka," křikl po sobě v duchu.
"Ale vždyť je ti ukradenej, už není tvoje rodina," odpověděl mu znovu jeho vlastní rozum.
"Ale je," povzdechl si nahlas a zvedl se ze židle. Nohy jakoby ho nesly k autu samy. Zvedl klíče a vyšel z domu, nasedl do svého Peugeotu a odjel do Nubigeny.
A tak se octl zpět v tom městě tlejících vzpomínek. Když vystupoval z auta, cítil se nepatřičně a na chvíli dokonce zalitoval, že sem jezdil. Jenže pak udělal pár kroků a zjistil, že to zase tak špatné rozhodnutí nebylo. Městu už vládla tma a teplý větřík si hrál s jeho vlasy a cuchal je do všech stran.
Annus kráčel pomalu a klidně, jak jen on to uměl. Lidé ještě nespali - většina oken poblikávala světlem z televizí. Šel směrem k náměstí. Věděl, že cestou narazí na dům, ve kterém před tolika lety bydlel. Čím blíž tomu domu byl, tím víc se cítil nesvůj. Většinou mu nic nedokázalo odebrat klid, ale zdálo se, že záležitosti týkající se jeho rodiny to dokáží.
Zastavil se asi dvacet kroků od domovních dveří. Chvíli tam jen tak stál a hleděl před sebe, prohlížel si špinavá okna a zarostlou zahradu. Nezměnilo se vůbec nic, dům vypadal stále stejně, jakoby neuběhl žádný čas ode dne, kdy Annus utekl. Už cítil, jak se mu rozčílením třesou ruce, proto raději odvrátil zrak.
Najednou však uslyšel tiché vzlyknutí. Nastražil uši. Zanedlouho se to ozvalo znovu. Annus se rozhlédl a pak to uviděl - v tmavém koutě mezi dvěma sousedními domy se krčil kluk a brečel. Do tváře mu vidět nebylo, měl ji skloněnou. Své oči upíral na chodník. Byl velice hubený. Zdálo se, že si Anna vůbec nevšiml.
"Stalo se ti něco?" zeptal se ho Annus. I když to řekl nejtišeji, jak uměl, chlapec se přesto polekal a vyskočil na nohy. Upřel na Anna oči plné strachu a nedůvěry. Chvíli se na něj díval, než se viditelně uklidnil a řekl:
"Promiňte, nic. Nic se nestalo."
"Opravdu?"
Chlapec své oči sklopil. Annus přesně nevěděl proč, ale byly mu povědomé, jakoby je už někde viděl... A já si myslím, že vám mohu prozradit, že chlapci byl zase povědomý Annův hlas, stejně hrubý jako hlas jeho otce.
"Jak se jmenuješ?" naléhal Annus hned.
"Proč?"
"Jen tak. Já jsem Annus Victus. Jsi taky Victus? Víš o mně něco?"
"Cože?"
Chlapec absolutně nerozuměl tomu, co se děje. Annus to ale chápat už začínal. Uvědomil si, že zřejmě narazil na svého mladšího bratra.
"Tak mi řekni, jak se jmenuješ! Chci to vědět a hned."
"Desperatus."
"Victus?"
Chlapec pomalu a obezřetně přikývl.
"Já to věděl," vydechl Annus "Víš o mně něco, Desperate?"
"Ne... Nikdy mi o tobě nikdo neřekl. Proč?" nechápal chlapec.
"Copak ti to nedochází? My jsme bratři," zvolal Annus mocně.
"Prosím?"
"Kdysi jsem od rodičů utekl, víš? Bylo mi osm! Kolik je teď tobě?"
"Jedenáct," odpověděl Desperatus překvapeně.
"Takže jsme od sebe jedenáct let! Mně je dvacet dva, víš? To by sedělo, chápeš?"
"A-asi jo," vykoktal ze sebe Desperatus a stále na něj nevěřícně zíral. Zdálo se však, že ty oči poznal.
"Projdeme se?" navrhnul Annus.
"Tak dobře."
Když tak kráčeli vedle sebe, jevili se jako přesné opaky. Bylo pozoruhodné sledovat, jak jde vysoký svalnatý muž s řídkými blond vlasy po ramena a vedle něj malý hubený černovlasý chlapec, a jak si spolu povídají.
"Co Rumpus? Pořád pracuje v továrně?"
"Jo, dokonce ho povýšili," odpověděl Desperatus.
"Ale ale, jak to?"
"Stal se tam pracantem roku nebo tak něco."
"To je mu podobné," přikývl Annus.
"Já vím."
"Taky tě mlátí?"
"Jak kdy," na to Desperatus. "Někdy dost. Myslím, že dneska je dost dobře možné, že to udělá. Vyhodili mě z práce."
"Proto jsi tam tak brečel?"
Desperatus přikývl.
Annus najednou zvedl oči. Dostal nápad.
"Ty," oslovil Desperata a ten na něj upřel zrak. "Možná bys ten výprask dostat nemusel."
"Jak to?"
"Třeba bys mohl odjet se mnou domů. Jsem samostatný. Mám svůj byt, auto a práci. Můžu se o tebe klidně postarat. Co ty na to?"
Desperatus několikrát zamrkal, než to pobral.
"Považ," pokračoval Annus nadšeně. "Tam v tom domě tě stejně nic nečeká, leda ten výprask. A stejně tam nejsi doma. Taky tě Rumpus vyhání na noc z domu za trest?"
"Jo," přisvědčil Desperatus. "Někdy se nesmím vrátit třeba i tři dny."
"U mě můžeš být, kdykoliv chceš a jak dlouho chceš."
"Páni."
"Pracovat můžeš se mnou, všechno tě naučím. Budeš mít dostatek jídla i spánku."
"Já nevím, jestli..." začal Desperatus, ale Annus mu skočil do řeči:
"A budu tě mít rád."
Desperatus utichl a zvláštně se na bratra zadíval, jakoby v jeho očích cosi hledal. Zřejmě to našel, neboť se slabě usmál a odpověděl:
"Zkusit to můžeme. Myslím, že mi prospěje, být na chvíli z toho baráku pryč."
"Já si myslím," řekl Annus sebejistě.
"Vrátit se můžu vždycky, ne?"
"Samozřejmě, že můžeš."
Desperatus však ještě nevypadal tak přesvědčeně, jak by si Annus přál. Zahleděl se kamsi do dáli s očima stále zalitýma slzami.
"Ale co máma," vysoukal ze sebe. "To ji tam mám nechat?"
Annus vzdychl, ale neodpověděl. Jen stiskl bratrovi rameno a pomalou chůzí ho odvedl sebou do auta. Chlapec se nebránil, šel s ním.
Teprve v autě se trochu rozjařil. Alespoň už nebyl tak bledý.
"Nový život," poznamenal s úsměvem.
"Přesně tak," přikývl Annus "nový život."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama