3. kapitola - Fuga

3. května 2012 v 20:51 | Magorovo Wuhu |  Finální verze
Je odpoledne. V místnosti seděli dva bratři. Oba byli vysocí a měli modré oči, ten starší byl ale svalnatý, zatímco ten druhý spíše vyhublý.

Annus seděl naproti Desperatovi a pěnil vzteky.
"Ty jeden zakrslíku.. Jsi pořád stejně vyzáblý a bledý jak mrtvola. No prosím, a studený jak led! Co mám ještě dělat? Dávám ti porce jak pro medvěda! Chodím s tebou cvičit a tvrdě pracovat! Biju tě jak žito! Řekni sakra, co dělám špatně."

Desperatus sedící naproti němu jen mlčel a vypadalo to, že se už už rozevzlyká. Nevypadlo z něj jediné slovo. A to už týden. Také měl tmavé kruhy pod očima, tričko na něm jen viselo a... Celkově vypadal velmi uboze.
"Něco... Něco se musí dít. Jak to, že do tebe cpu všechno, co jsem se naučil a ty jsi pořád takový... Slaboch! Jo, slaboch."

Desperatus se jen smutně díval. Slzy se mu množily v očích, stále ale nepřepadávaly. Ramena se mu třásla, pořád však nemluvil.

Annus prudce vstal. Tak prudce, až sebou Desperatus trhl, jako vždycky. Annus mu naháněl neskutečný strach... Strach, který se dá jen těžko popsat. V té chvíli veškeré Desperatovy slzy spadly z očí na tváře a líně se skutálely dolů.
Desperatus o sobě už dávno věděl, že je slaboch a zbabělec. Však mu to taky Annus pořád omílal. Jak jinak si vysvětlit, že to, co Annuse posílilo a pomohlo mu žít, funguje u Desperata přesně naopak?

Tady jde vidět ten kontrast mezi oběma bratry. To, co ten starší považuje za klíčové, toho druhého zlomilo. Vyloženě ho to zničilo, zruinovalo. Už ani není schopen slova. Když něco řekne, strašně u toho koktá. Vůbec už nechodí ven. S nikým se nebaví. Na celý svět má vztek, ale na Annuse je schopen se jen smutně koukat. Zklamal ho. A zklame ho znovu a znovu. Už není cesty zpět.

"J-já.." začal opatrně Desperatus. "B-bych š-šel v-ven... Na-navždy-dy."
Annus přitoupil blíže a nakonil se k němu.
"Cože?" přerušil ho s varovným tónem v hlase.
Desperatus se shrbil. Přesto ale pokračoval:
"B-bych rá-rád š-šel po-po-posvý-svých. T-ty s-se mě zba-baví-víš a j-já..."
"No tak na to zapomeň." odsekl Annus. "Nejen že bys nepřežil ani měsíc někde sám..."
"To j-je-je-je-d-dno."
"..ale taky bys mě tím dost zklamal. A naštval! A to pořádně."
Desperatus zmlknul. Tady se nevyplatilo o čemkoli diskutovat. Kdyby naštval Annuse Victa, určitě by to nepřežil. Už tak měl všude na těle podlitiny a škrábance... Sklonil pohled k zemi a chvíli přemýšlel. V místnosti nastalo hrobové ticho.
Najednou se ale v Desperatově hlavě něco změnilo... Zvedl se a řekl jen: "J-já j-jdu."
"No to teda nejdeš!" křikl na něj Annus.
"U-už mám os-sumnáct, ta-takže s-si mu-můžu dělat c-co chc-ci." odvětil Desperatus a začal se celý třást. I tak ale dál odcházel z pokoje.
Annus začínal být rudý vzteky a nabíhaly mu žíly po celém těle. Vypadal velmi nebezpečně, jako funící býk. To už ale Desperatus neviděl, neboť stačil odejít.

Annus zůstal v pokoji a zoufale se snažil uklidnit své pěsti. Tak moc tomu nevděčníkovi chtěly jednu vrazit! Už slyšel, jak si nahoře Desperatus balí kufr. Jak otevírá a zavírá skříně, jak mu padá vše, co bere do ruky...
"VRAŤ SE!" křikl na něj. Nezdálo se ale, že by ho Desperatus slyšel. Zkusil to tedy znovu.
"Dolů, ti říkám! Smrade!" zařval chraplavě.
A nic.

Po chvíli se ozvalo prásknutí dveřmi a Annus byl hned na nohou.
Desperatus scházel po schodišti a v ruce měl obrovský kožený kufr. Když uviděl Annuse, jen uhnul pohledem a pokračoval v chůzi.
Annus došel až těsně k němu. Byl mnohonásobně vyšší než Desperatus a také z toho často těžil.
"Zrádče." začal klidně.
I když to řekl tiše, Desperatus se polekal a kufr mu spadl z ruky. Annus toho patřičně využil.
"Ty jeden zakrslý nevděčníku. Zasloužil by sis pořádných pár facek! Ale víš co? Klidně si jdi. Vsadím se, že tě to tam venku brzy přestane bavit a přilezeš zpátky s prosíkem! Jsi malý, chováš se jak mimino a neumíš nic!"
Tato slova Desperata velmi ranila, nedal však na sobě nic znát.
"A t-ty za-zas-se um-míš jen-nom-m-mlát-tit a d-dělat k-kázá-zání!" odsekl, vzal kufr a šel.
"Fajn! Jdi si, kam chceš! Ale pamatuj si jednu věc. Ty už nejsi mým bratrem. Ode dneška jsi pro mě jen malý ničema, který si nezaslouží sebemenší péči! Nehlásím se k tobě. Nejsi moje rodina. A jestli si myslíš, že najdeš klid, tak to se sakra mýlíš! A teď vypadni." zvolal za ním ještě Annus.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama