kapitola Phoúron - Zapomenutý král

20. dubna 2012 v 6:14 | Magorovo Wuhu |  Starší, nepovedené verze

Zapomenutý král


Desperatus otevřel oči.
"Kde to sakra jsem?" pomyslel si a rozhlédl se kolem sebe.
"Proboha!" vykřikl v duchu a rychle vstal. Zjistil ale, že je mu hrozná zima, a tak si zase lehl zpátky. Na břiše měl něco měkkého a teplého... Sáhl tam a zjistil, že tam má několik svetrů omotaných kolem trupu.
Hned vedle postele plál oheň v krbu. Desperatus ležel pod pěti dekami, každá z nich měla kožešinu. Ale zima se ho stále nevzdávala.
Rozhlédl se po pokoji znovu.
Všechno vypadalo tak... Smutně, opuštěně, staře, ztrouchnivěle. Desperatus si při tom vybavil smutné Vánoce někoho osamělého, někoho hodně starého... Vše bylo zaprášené. Zdálo se mu, že v každém kusu nábytku vidí slzy stovek let. Viděl jeden jediný příběh, vepsán do těchto popraskaných, plesnivých zdí...
Desperatus s sebou leknutím trhl, když se otevřely dveře a do pokoje vstoupil onen starý, záhadný muž.
"Vida, měl jsi neuvěřitelné štěstí. Nebýt mě, změna v Albínia by už netrvala dlouho, chlapče. Za malý zázrak se dá považovat i to, že ses vzbudil. Jak je ti?"
Desperatus nebyl schopen slova. Tam venku ho ten muž fascinoval, až děsil. Jenže tady... Jakoby se najednou zmenšil a zestárnul ještě o pár set let. Vypadal, jako zcvrklá ledová socha... Desperatus pochopil, že nejsmutnější barva na světě není černá, nýbrž bílá! Barva velkých ran, dlouholetého smutku, děr v duši a prázdnoty místo okolního světa. Barva prázdného srdce, mdlob a tiché nevědomosti. Barva přehlížení. Barva již dávno vyplakaných očí...
A najednou mu došlo, že tento člověk žije úplně, dočista sám. Došlo mu, co je to opravdová samota. Taková, jakou on nikdy nezažil a snad ani nezažije. Opět před sebou viděl stovky let i když věděl, že takového věku se člověk nemůže dožít.
"Ať se děje co se děje - vždy je na světě někdo, komu je hůře." říkal vždycky Annus. Jak ryzí to byla pravda!
Přesně tak... Protože nikdo na světě není sám, jako tento stařec! Dokonce ani Desperatus nebyl zcela opuštěn... Neboť moc dobře věděl, že tam odkud odešel stále žijí lidé, kteří ho mají rádi... Třebaže od nich utekl.
"A proč jsem sakra utekl?" napadlo ho z ničeho nic. Kvůli hádce rodičů? Ach světe, bylo to tak pošetilé, tak dětinské rozhodnutí!
Tak malicherný problém...
"Hochu! Neplač, zvykneš si tu hned... Nesu ti čaj, vypij ho, dokud je ještě horký. A něco mi pověz. Něco o sobě."
"J-já... Já jsem Desperatus..." vysoukal ze sebe tiše klouček, aniž by se na toho muže podíval.
"Desperatus? Hmmm... Mé jméno je Phoúron. Phoúron Albínijský, abych byl přesný."
"Phoúron...? To je divné jméno..." řekl na to Desperatus a usrknul si čaje.
"No, také ne mnoho chlapců se jmenuje Desperatus. Pověz - proč ses chystal přejít tuto pláň? Neměl jsi strach, že umrzneš? Takového blázna jsem ještě neviděl."
Desperatus na to nic neřekl, jen dál pil čaj.
"Na něco jsem se tě ptal. Potřebuji to vědět, je to důležité!" naléhal Phoúron a přistoupil k Desperatovi blíž.
"Proč by to mělo být nějak důležité?" otázal se klouček a nedůvěřivě se na starce zahleděl.
Phoúron si sedl k Desperatovi na postel a chvíli přemýšlel, co na to říct. Pak si odkašlal a řekl:
"Protože tě tam nepustím."
Desperatus už na starce nehleděl nedůvěřivě. Nyní to byl zlostný pohled, plný nenávisti.
"Nepotřebuju vaše svolení! Vrátím-li se zpět, obejdu váš pozemek!"
"Ne, ty nevíš, co tě tam čeká... Země, která se nachází za hranicemi těchto plání, se jmenuje Ledové zahrady královny Frigidony. Byl jsem tam, a... Můžu ti potvrdit, že ta země je zakleta do temna, ticha a chladu bloudících ztracených duší... Velmi lehce tam ztratíš i tu svou! Navíc, takový malý..."
"Nejsem malý!!!" vykřikl Desperatus vzteky.
"Dobře, tak nejsi malý. Po tom, co jsem ti teď řekl... Ještě tam chceš jít?"
"Do čeho že je ta země zakletá?" otázal se Desperatus.
"Do temna, ticha a chladu bloudících ztracených duší." odpověděl Phoúron.
"Fajn. Tak abyste věděl - temno a chlad mi vůbec nevadí. A pokud jde o klid, tak právě ten hledám! A Ztracené duše? Ty jsou mi ukradené! A vůbec, jak to, že jste tam s nimi nezůstal?"
Při této otázce se v pohledu Phoúrona něco změnilo. Jakoby usilovně přemýšlel, má-li něco říct, či nikoli...
"Dobře." usoudil nakonec. "Povím ti, co tě za hranicemi čeká. A povím ti zároveň svůj příběh."
"Poslouchám." na to Desperatus. Zorničky se mu rozšířily vzrušením. Na tváři se mu objevil úsměv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama